Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod temně zelenými korunami stromů procházel světlovlasý mladík. Na sobě měl bílou bokovou sukni, její lemy se dotýkaly země. Levou paži mu halila dlouhá kovovo-látková zdobená rukavice. Sahala až přes rameno, přidržena páskem pod druhou rukou. Pak už měl jen pár náramků kolem nohy a nahé ruky. Vlasy stažené do hustého culíku dlouhého po pás. Mladíkův jemný až dívčí obličej zdobily výrazné tmavě fialkové oči.
Po jeho obličeji přeběhl jemný úsměv, když se mezi stromy zablyštěla vodní hladina. Mířil k ní. Udiveně zvedl obočí a schoval se za poslední z kmenů. Jeho oči sledovaly postavu stojící u břehu.
Jezero bylo uchvatným dílem přírody. Malý zázrak schovaný mezi stromy temného nepřátelsky vyhlížejícího hvozdu. Nikdo o něm nevěděl. Možná snad věděl, ale nechodil sem. Jen on. Sedával na břehu a dýchal – celým tělem vstřebával jeho klidné zvláštně laskavé kouzlo. Přes den vypadalo úchvatně, v noci pak nepopsatelně. Vyzařovalo z něj tlumené světlo a jím jemně prosvicovalo své okolí. Bylo to magické místo, tím si byl jistý. Chodil sem před západem a sedět dlouho do noci. Sám pod hvězdami – cítil se volný a tak nějak čistý.
Teď jeho posvátné místo narušil vetřelec. Přestože k němu muž stál zády, mladík moc dobře veděl s kým má tu čest. Hustě chlupaté kalhoty, temně černé vlasy, dlouhý ocas, bronzově opálená kůže. Čert. Jeho nepřítel. Chtěl odejít ale zvědavost mu nedala. Důkladně si prohlížel jeho vysokou atletickou postavu. Sjel pohledem k pasu a zaměřil se na široký dlouhými rudými chlupy zakončený ocas.
Cukl sebou a rychle se schoval za strom, když se muž z ničeho nic otočil. Byl si jistý, že pokud by jeho srdce bušilo jen o malinko rychleji, vyskočí mu z prsou. Opíral se o kmen a zhluboka oddechoval. Zavřené oči. Když se trochu uklidnil, opět vykoukl. Čert plaval v jezeře. Pomalými rozvážnými tempy zdolával vodní hladinu, jakoby to bylo naprosto přirozené. Mladík se trochu uraženě zamračil. Nikdy se nenaučil plavat. Bál se vody. Snad i proto měl k jezeru až posvátnou úctu. Uvědomoval si tu ironii – zrovna jeho nejoblíbenější místo má něco společného s vodou. Neuvěřitelné. Ale nedokázal jinak a stále sem chodil.
Zvědavě sledoval muže. Zmateně zamrkal, když plavec zmizel pod hladinou. Už chtěl vykročit k jezeru pak zvedl hlavu ke koruně stromu nad sebou. Vyskočil a chytl se nejnižší větve. Vylezl výš a zadíval se na hladinu. Všiml si postavy plavající pod vodou. Mířila ke břehu. Opět svého pozorovatele dokonale vyděsila, když se nečekaně vynořila. Čert se zhluboka nadechl a ulízl si vlasy. Mladík si všiml dvou drobných růžků na temeni hlavy. Muž si promnul obličej a namířil si to ke břehu. Mladíkův dech ze zachvěl a jeho srdce probodl něžný hřejivý šíp. Byl to jistě ten nejpřitažlivější muž, jakého kdy viděl. Dopomáhala tomu i lesknoucí se opálená kůže, ale hlavně měl v sobě něco podmanivého, živočišného a zároveň smyslného. Pohyboval se s elegancí a jistotou pantera. V jeho krásném tvrdším obličeji doslova zářily smaragdové oči. Když se hladina vody svezla pod jeho pas, světlovlasý trochu zčervenal. ´Mohlo mě napadnout, že bude nahý.´ Neodolal a podíval se, jak moc je muž obdařený. ´To jsem taky mohl čekat.´ Zvedl oči opět k jeho obličeji.Uvědomil si, že muž je tak stejně starý jako on – v lidských letech by jim oběma bylo něco kolem pětadvaceti.
Čert vyšel z vody a lehl si do trávy. Ruce položené pod hlavou, vystavoval své tělo na obdiv všem a všemu. ´Ne, že by se měl za co stydět.´ Pomyslel si druhý, stále schovaný v koruně stromu. Jeho si na druhou stranu od malička pletli s dívkou. Díky jeho jemnému obličeji i štíhlé postavě. Snad i proto byl na sebe tvrdý a snažil se svému okolí dokázat, že nemá jen tu půvabnou tvářičku. Zároveň se choval chladně, s odstupem a nepouštěl si nikoho k tělu. Přesto byl ve svém městě velice oblíbený a častým terčem lásky a obdivu. Ať ze stran žen či mužů. Byl takovým malým nedotknutelným idolem.
Sledoval muže a snažil se trochu neúspěšně přesvědčit sám sebe, že nedělá nic špatného. Přemyšlel zda čert skutečně usnul, nebo to tak jen vypadá. Co nejtišeji seskočil ze stromu a vydal se k němu. Stoupl si nad ležícího a zadíval se do jeho obličeje. ´Usnul.´ Pousmál se jemně. Opatrně si klekl a naklonil se blíž. Ještě blíž. Přerývaně se nadechl, když se jejich rty setkaly. Byl to jen neznatelný dotek. Možná prostě jen byly jejich rty tak blízko, že se téměř dotýkaly. Přesto se jeho tělo rozechvělo. Čert otevřel oči. Zaslechl zvláštně povědomý zvuk. Snad pohyb křídel. Zadíval se na modré nebe a vztáhl ruku ke svým rtům. Jakoby po nich někdo zrovna přejel jemným pírkem. Netušil proč se jeho dech chvěje ani proč mu buší srdce. Sedl si a rozhlédl se.
 
Světlovlasý mladík ležel ve velké posteli a hleděl do stropu. Když zavřel oči, viděl zelený pohled a linii opáleného těla. Na rtech ho stále pálil dotek cizích. Zamračil se a převalil na bok. ´Čert.´ Pomyslel si. On sám proti nim v zásadě nic neměl. Ve skutečnosti vlastně vůbec nic. Ale mezi jeho druhem a čerty bylo odvěké nepřátelství. Nebo alespoň tak je to vždy učili. Je. Anděly. Krásné světlovlasé bytosti, bělostné pleti a velkých panensky bílých křídel na zádech. Tloukli jim do hlav, že čerti jsou špinavé, zvířecí bytosti. Závidí jim jejich čistotu, vznešenost a ladnost. Tak jako krásná křídla, na která byl každý anděl patřičně hrdý. On sám si ale z dětství pamatoval něco jiného. Ne, čerti takoví nejsou. Alespoň ne všichni. A ten, který byl u jezera... Lehl si opět na záda a zadíval se do stropu. Jaký asi je? Vztáhl prsty ke svým rtům.
 
Čert, stojící mezi stromy, se překvapeně zadíval na svého druha. Seděl a hleděl na hladinu. Muž se zamračil. Myslel si, že objevil své tajné místo. Nečekal, že hned po týdnu narazí na někoho jiného. Měl takovou radost. Jezero v sobě mělo kouzlo. Kouzlo, které ho přitahovalo, hýčkalo a uklidňovalo.
Vydal se k sedícímu. Asi ho zaslechl, protože se otočil. Mužovo srdce se zachvělo a on se zadíval do nádherných modrých očích. Patřily štíhlému čertovi s jemným obličejem. Měl temně rudé vlasy, stažené v dlouhém culíku. Tvářil se rozkošně nejistě. Sklonil hlavu k ruce, kterou mu druhý podal. Váhavě do ni vložil svou a nechal se postavit.
“Zdravím.” Držel ho muž stále. Drobnější z čertů sledoval jejich spojené ruce. Zvedl oči k muži.
“Já... já tebe.” Vymanil svou z jeho ruky. Otočil se k jezeru.
“Je nádherné, že?” Muž si k němu stoupl. Usmál se.
“Ano, to je.” Sklonil hlavu zpět k mladíkovi a zadíval se na jeho profil. Jakoby byl celý život slepý a dnes procitl.
“Kdo jsi? Nejsi z města nebo ano?” Mladík k němu zvedl oči. Zakroutil hlavou.
“Jsem Kas.” ´-siel´ Spolkl zbytek jména. Čert se usmál a jemně se uklonil.
“Já jsem Sachs, moc mě těší.” Kas ho napodobil a prohlížel si ho. Jeho kratší vlasy se neposlušně kroutily na všechny strany a dodávaly mu na uličnictví a jemnosti. Jeho krásný úsměv, jakoby objímal mladíkovo srdce a zahříval ho svým teplem. A jeho oči. Zadíval se do nich. Podíval se opět na jezero.
“Chodím sem dlouho... myslel jsem, že je to mé tajné místo. Asi jsem se spletl.”
“Hmmm...to trochu znělo jako výčitka.”
“Jen neznělo.” Muž se pobaveně usmál a sedl si do trávy. Mladík k němu sklonil hlavu. Napodobil ho.
“Nemusíš se bát, musel bych být úplný hlupák, abych o tomhle někomu řekl.” Kas k němu otočil hlavu. Jemně se usmál a přikývl.
“Vlastně jsem ho objevil náhodou, před pár dny.” Lehl Sachs si do trávy a zadíval se na nebe. Ležel stejně uvolněně jako poprvé. Mladík si ho prohlížel. Lehl si také a tak jako on se zadíval na oblohu. Mlčky - tiše leželi a užívali si klidné kouzlo okamžiku. Když se od východu začala přibližovat noční obloha, udiveně zvedli obočí. Není přece možné, že tu byli tak dlouho. Oba bez jediného slova vstali. Chvíli sledovali hladinu jezera, přemýšleli, co říct. Ve skutečnosti nebylo třeba něco říkat. Zadívali se do očí. Sachs přikývl a jemně se uklonil. Kas ho napodobil a vydal se pryč.
 
Čert nedočkavě procházel mezi stromy. Celou noc se mu zdálo o fialkových očích a něžném úsměvu. Nikdy by nevěřil, že mu muž bude připadat o tolik rozkošnější než všechny dívky z města. Jak rád měl jejich společnost a ony jeho. Miloval linie ženského těla, jeho vůni jeho měkkost. A teď spěchá za jiným mužem a doufá, že na něj skutečně bude čekat. Prošel pod posledním ze stromů a rozhlédl se po břehu jezera. Uvolněně se pousmál a sledoval mladíka sedícího v trávě. Vydal se k němu. On zvedl hlavu. Jemně se pousmál a pozdravil. Vrátil se pohledem na jezero. Mlčky seděli a kochali se místním kouzlem.
Kas otočil hlavu k čertovi, který vstal. Udiveně přizvedl obočí a sklopil zrak.
“Co-co to děláš?” Snažil se zakrýt své rozpaky. Muž se pousmál a vydal se k jezeru.
“Jdu se vykoupat.” Zaplul do vody. Vynořil se a ulízl vlasy. Mladík se zachvěl a sledoval ho.
“Nepřidáš se?” Okouzlil ho Sachs úsměvem. Rychle zakroutil hlavou.
“Nesvlékám se před cizími.” Řekl nonšalantně. Čert se pobaveně zasmál.
“Můžeš oblečený.” Když mladík opět zakroutil hlavou, pokrčil rameny.
“Tvoje smůla.” Oddal své tělo vodě. Kas si povzdechl a nespouštěl oči z muže.
 
Mladík prolétal mezi stromy. Snesl se k zemi a uklidnil se. Kdyby ho ten hlupák nezdržoval, mohl tu být mnohem dřív. Tady – na jeho posvátnem místě. Tady – u Sachse.
Zhluboka se nadechl aby zklidnil dech a vyšel zpoza stromů. Zmateně se rozhlédl. Zamračil se. On se může strhnout a ten hloupej čert tu ještě neni. Přešel k jezeru. ´Možná už nepřijde.´ Prolétlo mu hlavou. Uslyšel kroky. Rychle se otočil.
“Jdeš pozdě.” Zamračil se. Sachs se omluvně usmál.
“Já vím, omlouvám se.” Sedl si do trávy. Oba se zarazili. Copak se někdy na něčem domluvili? Uvědomili si. Kas utrhl stéblo trávy a hrál si s ním. Sachs si tradičně lehl a zadíval se na oblohu.
“Dnes se nepůjdeš vykoupat?”
“Možná později.” Sebral mu stéblo a strčil si ho mezi rty. Kas se na něj zadíval.
“Jaké to je? Plavat v něm?” Překvapil muže. Ten se usmál a sledoval bílá oblaka.
“Hmmm... jakoby tě objala hřejivá laskavá náruč. Cítiš jeho magii kolem sebe. Víš, že i kdyby jsi usnul, voda se o tebe postará a nedovolí aby se ti něco stalo. Jakoby tě držely láskyplné velké ruce. Nadnášely tě, hladily po celém těle... cítíš se v bezpečí. Tak nějak doma. Nemyslím, že nějáká slova to dokáží vyjádřit... copak jsi v něm nikdy nebyl?” Uvědomil si. Když mladík zakroutil hlavou, nevěřícně na něj hleděl.
“Nikdy?” Ujišťoval se. “To snad... proč ne?”
“Nerad si máčím vlasy.” Odsekl Kas. Muž se rozesmál a on se cítil hloupě. Nemůže mu ale přece přiznat, že se bojí vody.
“To nemůžeš myslet... co je to za důvod?” Bavil se. Kas se uraženě zamračil.
“Můj důvod.” Vstal a šel pryč za zády Sachsův smích. Byl to příjemný zvuk. Rozléval se po celém jeho těle a probouzel pocity. Hřejivé pocity. Vzrušující pocity. Mladík se zamračil ´Ne, teď ne.´ Poručil si a zmizel mezi stromy.
 
Uražen čertovo pobavením se jezeru pár dní vyhýbal. Seděl mezi svými – bavili se zpěvem a hraním. On mlčky poslouchal a přemýšlel.
Měl právo smát se – co je to za důvod? Nemohl vymyslet něco lepšího? Ale i tak. Mohl se zachovat trochu taktně a tolik se tím nebavit. Je to vážně jen čert. Nevychovaný, hloupý, špinavý, neupravený čert. Sledoval dívku hrající na velkou harfu.
Ne. Nebyl nevychovaný. Byl zdvořilý... a i jeho druzi se koupou nazí - společně. Zrůžověl, když si vzpomněl na Sachsovu nahotu. Hloupý jistě není, alespoň si to nemyslí. Špinavý? Ne. Neměl na sobě jediné špinavé místečko a neupravený? Ty jeho vlasy jsou tak rozkošně neupravené, že to je spíš klad než zápor.
Povzdechl si. Proč se mu musel tak smát? Hloupý čert. Donutil ho tím urazit se. Musel si všimnout, že je trochu urážlivý. Nebo ne? Jak se před ním má teď ukázat? Sklonil hlavu a povzdechl si. Spatřil jeho smaragdové oči. Jeho úsměv. Musí ho znovu vidět. Vstal. Muž sedící vedle něj k němu překvapeně zvedl oči.
“Co se děje?” Zeptal se krásný blonďatý anděl výrazně šedivých oči. Kas k němu sklonil hlavu. Bezeslov roztáhl křídla a byl pryč. Muž se zamračil. Jak dlouho ještě bude muset čekat?
 
Kas se opřel rukama o strom. Položil čelo na vrásčitou kůru. Co teď? Má se omluvit? Chovat se, že se nic nestalo? Čekat až se omluví on? Otevřel oči. No jistě, Sachs se musí omluvit. Smál se mu a urazil ho.
Povzbuzen svou pravdou vyšel z lesa. Zastavil se a zadíval se na muže stojícího na břehu jezera. Otočil se a namířil si to pryč. Mladíka zabolel jeho smutný výraz. ´Čekal. Každý den.´
Sachs zvedl hlavu. Překvapeně se zadíval na mladíka. Postavili se proti sobě a zadívali se do očí. Kas se jemně usmál a pokrčil rameny.
“Jsem tu.” Sklonil hlavu. “Mrzí mě to, omlouvám se.” Vrhl se muži do náruče. Jeho pravda se sesypala jako domeček z karet. Sachs ho objal a zabořil obličej do jeho vlasů.
“Bál jsem se, že už nepřijdeš.” Držel ho pevně. “Nikdo ve městě tě nezná a já netušil, kde jinde tě hledat.” Dodal. Kas udiveně zvedl obočí. ´Ptal se na mě?´ Sedli si do trávy, mladík v jeho náruči.
“Chci abysis to vyzkoušel. Abys ji cítil kolem sebe. “ Kas se nejistě odklonil.
“Můžeš zůstat oblečený a nenamočit si hlavu, ale... tohle si prostě nemůžeš nechat ujít.” Zakroutil Sachs hlavou a zadíval se mu do očí.
“A-ale... někdy... někdy jindy ano?” Snažil se.
“Zbytečný to odkládat.” Usmál se čert. Mladík znovu zakroutil hlavou.
“Zůstanu taky oblečený, jestli tě to znervózňuje... tak pojď.” Vedl ho k vodě. Kasovo srdce naplnila panika a strach. Pevně stiskl mužovo ruku a zastavil se, když se jeho nohy dotkly vody. Sachs v ní už stál.
“No tak, nebudeš litovat. Slibuju.” Otočil se. Udiveně zvedl obočí. Po Kasovo tvářích stékaly slzy a on se tvářil dokonale vyděšeně. Strnule stál a hleděl na své nohy. Zvedl oči k muži.
“P-prosím, ne.” Zašeptal. Strach v jeho očích zabodával tisíce malých jehliček do Sachsovo srdce.
“Bojíš se.” Zamračil se muž. “Vody?” Zeptal se. Kas se rozbrečel a dřepl si. Schoulil se do klubíčka a hlavu schoval mezi kolena. Čert se k němu rychle sklonil a zvedl ho. Odnesl dál od jezírka a s ním v náruči si sedl.
“Promiň, nechtěl jsem... jen se uklidni, ano? Už je to v pořádku.” Políbil ho do vlasů.
“Jsi v bezpečí.” Přejel mu rty po čele.
“Jsem u tebe.” Vzal jeho obličej do dlaní a políbil ho na kořen nosu. Zadívali se do očí.
“Jsem tu.” Sklonil se k jeho rtům. Utěšil ho jediným způsobem, o kterém si byl jistý, že určitě zabere. Kassiel rozšířil oči a strnule přijímal jeho polibky. Byly tak horké tak měkké... tak laskavé a hýčkající. Vztáhl ruce a objal muže kolem ramen. Když odpověděl, Sachs se jemně zachvěl a přitáhl si ho blíž k sobě. Něžně, pomalu, bezeslov promlouvali až Kasovo slzy přestaly téct a jeho tváře uschly.
Odklonili se. Sachs se usmál a pohladil ho po tváři.
“Lepší?” Řekl měkce. Mladík zrůžověl ale přikývl. Sklonil hlavu a něžně se k muži přitulil. Sachs ho hladil po zádech a sledoval jezero.
“Proč jsi mi to neřek?” Zeptal se. Kas si povzdechl a pokrčil rameny.
“Styděl jsem se.”
“Hlupáku.” Zašeptal čert. “Nemáš se za co stydět.” Přerušil protestujícího mladíka. On se odklonil a zvedl k němu oči, zda mluví vážně. Sachs ho pohladil po tváři.
“Každý se něčeho bojí.” Kas se mu zadíval do očí.
“I ty?” Chtěl vědět.
“Samozřejmě.” Políbil ho muž něžně.
“Čeho?” Usmál se drobný čert s nadějí v očích. Sach se na něj zadíval.
“Třeba teď.” Vzal jeho obličej do dlaní.
“Hrozně se bojím, že jsi jen sen – krásný přízrak, vyvolaný kouzlem jezera.” Kasovo tváře zčervenaly ale mladík se zamračil.
“Ty! Nedělej si z toho srandu. To není opravdový strach.” Povalil muže a snažil se ho praštit. Čert se rozesmál a bránil se.
“Jaktože není?” Smál se a chytl jeho ruce. “Myslím, že je mnohem horší než ten tvůj.”
“C-cože? Ty mě chceš zase naštvat?!” Rozčiloval se Kas. Pak rozechvěle zamrkal. Sachs se z ničeho nic posadil a přítáhl si ho do náruče – pevně objal.
“Ne, znovu ne.” Zašeptal. Mladíkovo uražená ješitnost zmlkla. Vztáhl ruce a objal čerta tak nejsilněji, jak dokázal. Proč se vždy tak hloupě naštve a urazí? Teď taky – tak zbytečně. Sachs se nesnažil zlehčit jeho strach. Ve skutečnosti byla jeho slova jedna z nejhřejivějších, jaká mu kdo řekl. Snad proto. On sám by je nikdy nedokázal vyslovit – vždy se snažil být silný. Odhalení pocitů a citů je slabost. Proč mu potom Sachsova upřímnost, odhalení slabosti připadá o tolik silnější než jeho tvrdá nedotknutelná maska?
“Ještě něčeho se bojíš?” Ozval se pochvíli. Čert otevřel oči a pobaveně se usmál.
“Vlastně ano... pavouků.” Kas se rychle odklonil a zopakoval poslední slovo. Sachs přikývl.
“Snesu pohled na malý ale velký mě dokonale děsí.” Všiml si radosti v mladíkovo očích.
“Jsou tak...” Otřásl se. “Mám husí kůži jen když na ně pomyslím.” Zakroutil hlavou.
“Ale... pavouci nejsou tak hrozní. Myslím, že jsou docela hezcí... někteří.” Přemýšlel mladík.
“Šílíš? Jsou to malý osminohý bestie, co jen čekaj na příležitost.” Nesouhlasil větší z čertů.
“Jsem si jistý, že se tě bojí víc...” Zmlkl a zadíval se muži do očí.
“Ty lháři. Vymyslel sis to.” Praštil ho do prsou.
“O čem to mluvíš? Mám z nich hrůzu. Kdybys mě přes noc zavřel do jedný místnosti s pavoukem, ráno mě najdeš mrtvýho strachy.”
“Silně pochybuju, že by s tebou vydržel celou noc v jedné místnosti.” Rozesmál muže.
“Tak promiň... nemůžu za to, že mě něco neděsí tak jako tebe.”
“Jestli to měla být omluva, moc ti to nejde.” Zabručel mladík a to měl takovou radost, že se přece jen něco najde. Sachs si s úsměvem povzdechl. Kope si s tím malým, urážlivým, hrdým, krásným čertem vlastní hrob.
“Hmm... rád si nechám poradit.” Kas se mu zadíval do očí.
“No... mohl bys mě třeba hezky poprosit, abych ti odpustil.” Nenapadlo ho nic lepšího. Sachs se usmál a bezeslov se k němu sklonil. Kas trochu zaskočeně zamrkal a odpověděl jeho něžným polibkům. Čert se odklonil.
“To bylo dost hezký?” Zeptal se i když odpověď jasně viděl v mladíkovo obličeji. Rozechvěle přikývl.
“Tak teď prosím.” Řekl muž jemně. Kasovo srdce poskočilo. Sklonil hlavu.
“A... a nemohl bys ještě chvíli prosit... hezky?” Zvedl k němu rozpačitě oči. Sachs se usmál a opět se k němu sklonil.
“Rád.” Vpil se do jeho rtů. Kas ho pevně objal kolem krku a přitiskl se k němu.
“Hmmm... neprosíš teď tak trochu ty?” Zašeptal čert mezi polibky.
“Ale hezky.” Otevřel mladík oči.
“Krásně.” Prohloubil muž jejich polibky. Konečně se odklonili. Mladík si uvědomil, že leží na zádech. Sachs putoval svou velkou dlaní po jeho hrudníku. Něžně a pomalu hladil hebkou kůži. Zadívali se do očí. Kas sebou cukl a přes muže se zadíval na noční nebe.
“Musím... musím jít.” Řekl zadýchaně. Sachs vztáhl ruku k jeho obličeji a prsty ho pohladil po tváři.
“Ještě chvíli.” Sklonil se zpět k jeho rtům. Kas mu vzdychl do úst a nenechal se dlouho přemlouvat.
 
Blonďatý anděl se zadíval na Kassiela, který se objevil mezi svými druhy. Vypadal zadýchaně a dopínal si svou rukavici. Zaplul do bavícího se davu – konaly se každoroční Oslavy písní. Každý anděl na nich mohl vystoupit – mohl přispět svým zpěvem či hrou na nějáký nástroj. Porotou bylo publikum, téma libovolné ale nejlépe chvála rodu andělů.
Kassiel chvíli poslouchal zpěv bělovlasého anděla a pak se postavil ke stolům s jídlem. Rozhlédl se po pokrmech. Takový hlad dlouho neměl.
“Nevěřím tomu, že to všechno sníš.” Anděl sebou cukl a otočil se. Muž se pousmál a vzal si hrozen vína z jeho talíře. Kassiel se na něj zamračil a nandal si nové.
“Přišel jsi pozdě.” Mladík přizvedl obočí a zopakoval poslední slovo. Pozdě? Oslavy byly očividně v plném proudu.
“Na mé vystoupení.” Zatvářil se muž lehce dotčeně. Menší z andělů jemně pokrčil rameny a obrátil se zpět k jídelním stolům. Druhý se zamračil.
“Nechápu proč nikdy nevystupuješ.” Kassiel otočil hlavu po nadšených ovacích. Vystoupení drobné dívky se očividně dost líbilo.
“Nevím o tom, že by se soutěžilo v přednesu. Nehledě na to, že moje básně za moc nestojí.” Šel pryč. Anděl se znovu zamračil. Proč ho neustále tak odmítá? Srdce kohokoliv jiného by plesalo štěstím, kdyby mu naznačil svou náklonnost. On ho ignoruje. Ne na dlouho. Bude jeho. Nakonec bude jeho.
Kassiel spící v bílých nadýchaných peřinách pomalu otevřel oči. Zamrkal a protáhl se. Rychle si sedl a zadíval se na otevřenou terasu. Slunce se už dávno přehouplo přes poledne. Anděl se zamračil a vstal. Zaspal. Nebylo divu, většina z města šla spát s přicházejícím ránem. On nebyl mezi nimi ale díky hlasitosti oslav nemohl usnout.
Rychle se umyl a vyrazil k jezeru. Zadýchaně vyšel z poza stromů. Jemně se pousmál. Sachs jako vždy ležel v trávě a nešetřil pohodlím.
Postavil se nad něj a zastínil mu slunce. Čert otevřel oči. Usmál se a podal mu ruku. Mladík ji přijal a zalehl ho. Hlavu si mu položil na prsa a zavřel oči. Zaposlouchal se do tlukotu Sachsova srdce. Jeho pravidelnost byla uklidňující.
“Promiň, že jdu pozdě.” Zašeptal. “Zaspal jsem.” Dodal. Čert přizvedl obočí.
“Zaspal?” Zeptal se. Mladík přikývl. Sachs si ho přitáhl ještě blíž.
“Hlavně, že jsi přišel.” Zavrněl spokojeně. Kas se odtáhl a zadíval se na něj.
“Jak dlouho bys čekal?” Opřel se bradou o propletené prsty. Muž pootevřel oči.
“Dokud bys nepřišel.” Drobný čert se pousmál.
“Ale co kdybych přišel třeba až za týden.” Chtěl vědět.
“Čekal bych celý svůj život.” Kas se zachvěl. Jemně zrůžověl.
“Lháři.” Sklonil se k němu a políbil ho. Sachs se usmál a přitáhl si jeho rty v dalším polibku.
“Hmmm... nemělo teď přijít spíš něco jako... Vážně? Já na tebe taky.” Řekl pobaveně.
“Snílku.” Rozesmál ho mladík. Čert zakroutil hlavou. Kas zmateně zamrkal. Najednou ležel na zádech on a muž se skláněl nad ním.
“Necito.” Zašeptal než se vpil do jeho rtů. Mladík se usmál a objal ho kolem krku. Přítáhl si ho níž k sobě.
Mezi kmeny stromů stála temná postava a sledovala pár. Její oči byly plné chladného mrazivého hněvu. Zmizela ve stínech lesa. Sachs zvedl oči stejným směrem. Rozhlédl se po stromech.
“Děje se něco?” Řekl nejistě Kas. Muž se usmál a zakroutil hlavou.
“Něco se mi muselo zdát.” Sklonil se opět k jeho rtům.
 
Kassiel se zadíval na město čertů. Všude hořely živé ohně a ulice byly plné slavících měšťanů. Ohnivá noc. Věhlasná Ohnivá noc. Pro čerty znamenala to samé, co pro anděly Oslavy písní.
Anděl se zhluboka nadechl a snažil se v sobě najít odvahu vstoupit. Ve slabé chvilce omámený jejich vzájemnými něžnostmi slíbil, že přijde. Do města plného čertů. Nemůže tam. Namířil si to pryč. Zastavil se a zadíval se na nebe. Chce ale vidět Sachse a taky. Otočil se zpět k městu. Je zvědavý. Vykročil.
Ostražitě procházel ulicemi. Kolem něj tančili a slavili čerti. Netrvalo dlouho a mladík měl ve vlasech, kolem paží a krku střapaté a třásňovité ozdoby. Obličej a tělo měl pomalované barvami. Vše v barvě ohně – připomínalo ho, napodobovalo. Zvedl ruku a zatřásl s ní. Usmál se. Sachs říkal, že se sejdou na náměstí. Jen tušit, kde to je. Pravděpodobně někde ve středu města.
Rozhlédl se po davu na náměstí. Jak ho tady má najít? Pomyslel si zničeně.
“Zdravím, krásko.” Chytl ho mladý rozesmátý muž. Za jeho rameny se objevili další dva čerti. Kdyš si Kase prohlédli, usmáli se.
“Tentokrát ses překonal, Sione.”
“Hned mě pust, někdo na mě čeká.” Poručil drobný čert. Všichni tři se zasmáli.
“A kdopak je ten šťastnej nebo šťastná?” Kas znejistěl.
“No... Sachs.” Čerti jako jeden přizvedli obočí. Zamyšleně se na Kase zadívali.
“Tak ty jsi ten, kvůli komu zlomil většinu dívčích srdcí ve městě.” Pousmál se muž, který ho držel v náruči a stále si ho prohlížel.
“Hmm... pojď, doprovodím tě. Vrátím se.” Otočil hlavu ke svým společníkům.
“Nechvátej. Alespoň budou mít ženský nachvíli zájem taky o nás.” Rozesmál ho jeho přítel. Zakroutil hlavou a držejíce Kase kolem ramen si to namířil skrz dav.
“Co to děláš?” Snažil se mladík odstrčit jeho paži.
“Uklidni se. Vedu tě za Sachsem. Skrz ten dav by ses sám těžko dostal, no ne?” Usmál se čert. Kas přizvedl obočí. Sklonil hlavu. ´Jsou všichni moc milí... vůbec nejsou...´ Přemýšlel. Zvedl hlavu, když čert zastavil. Byli na okraji davu. Ne, byly v jeho prostředku. Uvědomil si mladík. Uprostřed davu byl velký prázdný prostor, ohraničený olejovými lampami.
Kas nejistě zvedl oči k Sionovi, on se pousmál.
“Myslím, že jsme přišli právě včas.” Ukázal rukou. Kas následoval pohledem její směr. V tu samou chvíli se ozvalo několik bubnů a čerti stojící na druhé straně lamp se pohli. Byli stejně upravení – tančili společný tanec. Trochu působil jako bojová sestava. Obzvlášť když zvedli zapálené hole.
Mladík oněměle sledoval jejich představení. V životě neviděl nic podobného. Něco tak ladného a přitom plného síly a určité divokosti. Byl nadšený. Přizvedl obočí. V čele tanečníků stál Sachs. Rychle zvedl oči k Sionovi. Ten se pousmál a přikývl. Kas se vrátil pohledem na tanečníky – jednoho z nich.
Dav nadšeně zatleskal. Tanečníci se uklonili a uhasili své hole. Sachs se otočil, když na něj jeho přítel zavolal. Bylo neuvěřitelné, že ho přes rozjařený dav slyšel. Usmál se a vydal se k dvojici. Než stačil cokoliv říct, Kas se mu vrhl do náruče.
“To bylo úžasný. Nikdy jsem neviděl něco tak... Úžasný.” Nedokázal vyjádřit své nadšení. Sachs se usmál a políbil ho do vlasů. Zvedl oči k Sionovi a bez hlasu poděkoval. Čert se jen pousmál a přikývl. Všichni tři zapluli do bavícího se davu.
“Jsem rád, že tu jsi.” Objímal Sachs mladíka kolem ramen. Stál za ním a držel ho v náruči. Zrovna sledovali tančící dívku. On k němu zvedl oči.
“Já taky.” Zvedl se na špičky a políbil muže. Ten se usmál a prodloužil jejich polibek.
“Neuvěříte, co jsme našli.” Objevili se za nimi dva čerti. Všimli si Siona věnujícího se krásné mladé čertici a jejich nadšení se vytratilo.
“Jak to ksakru děláš?” Zamračil se jeden. Muž jen pokrčil rameny a připomněl jim jejich předešlé nadšení. Jeden z čertů vytáhl ušmudlané ale dříve jistě bílé pírko. Kas sebou cukl. Nemůže být jeho, nebo může? Sachs nevěřícně rozšířil oči.
“Anděl?” Řekl chladně. Kas k němu nejistě zvedl oči. Jeho krásný milovaný čert působil najednou temně a chladně. Mladík se zachvěl, když se mu zadíval do vždy laskavých hravých očí.
“To je neuvěřitelná drzost.” Mrazil mužův hlas.
“Těžko s tím něco uděláme.” Hrál si Sion s dívčiným ocasem. Sachs k němu otočil hlavu.
“Tak proč si kazit dnešní večer.” Dodal. Jeho přítel se zamračil.
“Proč si kazit? Už se stalo.” Kas muže nepoznával. Kam se poděl jeho hřejivý a usměvavý Sachs?Jak se mohl během tak krátké chvíle tolik změnit? Musí anděly skutečně nenávidět. Nenávidí je. Jeho nenávidí. Chvělo se jeho srdce. Je přece také anděl.
“Nenávidíš je.” Zašeptal. Sachs k němu sklonil hlavu. Přizvedl obočí. Kas se celý třásl a oči měl plné strachu.
“Proč je tolik nenávidíš?” Chvěl se jeho hlas.
“Protože jsou to bezcitný namyšlený bestie.” Mladík zakroutil hlavou.
“Ale... ale jistě ne všichni. Nemáš právo...”
“Mám právo jako nikdo jiný. Jeden z nich mi zabil otce.” Kas zalapal po dechu. Poprvé slyšel, že by anděl zavinil smrt čerta. Jejich nenávist zůstala vždy spíš u slov než aby vyvolala něco fyzického. Ve skutečnosti spolu nebojovali, nevedli války – málokdy přišli do kontaktu.
“Je mi to líto... je mi to tak hrozně líto.” Čerti překvapeně hleděli na slzy v jeho očích. Sachsův výraz zjemněl.
“Neplač. Ty se přece nemáš za co omlouvat.” Pohladil ho po tváři a chtěl si ho přitáhnout do náruče. Udiveně zvedl obočí, když se Kas zapřel o jeho hrudník a silou se odtáhl. Se skloněnou hlavou odstoupil. Popotáhl a utřel si slzy. Zvedl hlavu k muži a jemně se pousmál.
Sachs nevěřícně rozšířil oči, když se mu na zádech zhmotnila velká bílá křídla. Než stačil cokoliv udělat, anděl byl pryč. Čerti kolem se zmateně rozhlédli. Zdálo se jim to nebo skutečně viděli křídla? Muž stále strnule hleděl na místo, kde ještě před chvílí stál Kas. Zbyly po něm jen barevné ozdoby ležící na zemi.
Sachs zvedl ruku dlaní k nebi. Chytl jedno z jemných pírek, snášejících se k zemi. Zadíval se na něj.
Sehl se a ze země sebral něco lesklého. Byl to přívěšek na roztrženém řetízku. Možná se mu to zdálo, ale vypadal povědomě.
“Sachsi?” Řekl Sion opatrně. Muž k němu zvedl oči. Dokonale zmatený nechápavý výraz.
“Anděl.” Zašeptal. “Je to anděl.” Jeho přítel se jemně pousmál a položil mu ruku na rameno.
“To bude v pořádku.” Snažil se ho utěšit.
“Ne. Nebude.” Zakroutil hlavou. “Miluju ho.” Klesl na kolena.
“Hrozně moc.” Sion se k němu sklonil.
“Sachsi.” Objal ho pevně.
 
Čert seděl v pohodlném křesle. Nohy nahoře a objímal je rukama. Hrál si s přívěškem. S ním byl v místnosti Sion.
“Co budeš dělat?” Přerušil několikahodinové ticho. Sachs se zamračil a vytáhl řetízek z očka přívěšku. Rozhlédl se. Jeho přítel si povzdechl a sáhl po uzké kůži kolem svého krku. Beze slova sebral Sachsovi šperk a natáhl na ni. Tu mu pak přivázal kolem krku. Sachs se jí prsty dotkl.
“Díky.” Zvedl k němu oči. “Půjdu za ním a omluvím se.” Odpověděl. Sion přizvedl obočí.
“To nemyslíš...”
“Viděl jsi ten jeho výraz? Tak hrozně jsem ho vyděsil. Ublížil mu.” Zakroutil hlavou.
“Myslí si, že ho nenávidím.” Dodal. Sion se zamračil.
“Jak ho chceš najít? Všichni jsou si tak podobní. Vlastně ani pořádně nevíš, jak vypadá.” Protestoval.
“Nehledě na to, že nemůžeš jen tak nakráčet do jejich města.”
“Použil nějáké kouzlo – použiju to samé.” Trval Sachs na svém. Sion si povzdechl.
“Nerozmluvím ti to, co?” Chytl ho za ruce. “Slib, že budeš opatrný.”
 
Andělé sedící v zahradě se otočili, když mezi ně docela tvrdě přistál jejich druh. Zamával křídly a protáhl si ramena. Zvedl oči.
“Omlouvám se, dneska nemám svůj den.” Vrátili se ke svému odpočinku. Muž si povzdechl. A to tak dlouho cvičil. Rozlédl se. Vykročil k dívkám, sedícím opodál.
“Promiň?” Bělovlasá dívka se otočila a přizvedla obočí. Nad ní stál vysoký, krásný anděl šedivých vlasů a výrazných zelených očí. Ona i její společnice se upravily a s úsměvem na něj hleděly.
“Hledám Kase.” Dívky se mezi sebou zamyšleně rozhlédly. Dvě pokrčily rameny, třetí k němu zvedla oči.
“Myslíš Kassiela?” Zeptala se. ´Kassiel?´ Pomyslel si. Proč to nezkusit. Přikývl. Ona se pousmála.
“Mám pocit, že jsem ho zahlédla se Zaruchem dole u fontán.” Ukázala směrem dolů z terasovitých zahrad. V nejnižším patře byly úchvatné fontány.
Díky. Moc jsi mi pomohla.” Šel pryč.
“Kdykoliv.” Zavolala za ním. On se s úsměvem otočil a položil si ruku na srdce. Jemně se uklonil jako díky.
Došel k fontánám. Chvíli si je okouzleně prohlížel. Rozhlédl se. Jeho oči putovaly po andělech drobnějších postav. Miluje ho. Jeho srdce by ho mělo poznat nebo ne? Než dorazil sem, byl si jistý že ano. Teď už ne. Bylo jich tu tolik. Všichni byli půbavní a okouzlující. Žadný z nich tak jako Kas. Uvědomil si. Jeho jistota se vrátila. Pozná ho. Procházel mezi fontánami.
Všiml si páru sedícího na druhé straně nádrže – zády k němu. Jeden z nich byl krásný vysoký muž čistě blonďatých vlasů. Zpíval. Jeho hlas byl příjemně uklidňující a hýčkající. Jako hebký samet hladil smysly a přenášel posluchače někam daleko. Někam, kde si vždy přáli být, byli šťastní a bezstarostní. Jeho posluchačem byl štíhlý muž světlounce blonďatých skoro bílých vlasů. Měl je stažené v silném dlouhém culíku. Právě jeho culík muže zaujal. Posadil se a poslouchal zpěv.
Andělův hlas utichl. Otevřel oči a sklonil hlavu k druhému. Hleděl někam před sebe. Nasazený lehce nepřítomný výraz.
“Tak? Co myslíš?” Zeptal se muž.
“Uchvatný. Jako vždy.” Srdce třetího z andělů se zachvělo. Zpěvák se na svého přítele zadíval.
“Stalo se něco? Chováš se... jinak.” Nevěděl, jak pokračovat. Drobnější z mužů zakroutil hlavou.
“No tak, Kassieli. Mám starost.” Vzal ho kolem ramen.
“Dovol mi, abych ti pomohl.” Řekl mírně. Anděl sklonil hlavu a zadíval se do země.
“Postarám se o tebe, dobře? Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Jen mi to dovol.” Zaruch si byl jistý, že tak blízko nikdy nebyl. Kassiel byl poslední dny lehce apatický a trávil s ním většinu svého času. Něco se muselo stát a ten špinavý čert vyklidil pole.
Výraz šedivovlasého anděla temněl a temněl. Co je to ksakru za hrdinu, využívat Kasovo slabé chvilky? Vstal a vydal se k páru.
“Co kdybychom šli ke mně nebo k tobě? Lehneš si a prospíš se. Spal jsi vůbec v noci? Vypadáš unaveně.” Vstal anděl a postavil ho.
“Tak pojď. Postarám se, abys měl hezký sny.” Vedl ho pryč. Kassiel s ním bez protestů šel. Poslední dny trávil jako v mlze. Vše a všichni mu byli volní. Jediné na čem záleželo byl Sachs a on ho nenáviděl. Tak moc a tak upřímně. Vzpomněl si na jeho krásné oči plné chladu.
Jen jako stín a na malý okamžik zachytil anděla, kolem kterého procházeli. Mlhu kolem probodl šíp. Rozehnal neprodyšnou masu a pustil paprsek světla do jeho mysli, do jeho srdce. Zastavil se.
“Děje se něco?” Sklonil k němu Zaruch hlavu.
“Promiň, ale měl jsi pravdu. Jsem unavený. Půjdu si lehnout... sám.” Dodal. Větší z andělů přizvedl obočí. Zavřel oči. Když je opět otevřel, Kassiel se při pohledu do nich zachvěl.
“Začínám s tebou ztrácet trpělivost. Všichni tady kolem ví, že k sobě patříme. Prostě to přijmi.”
“Je mi jedno, co si myslí ostatní. Nechci tě.” Odstrčil mladík jeho ruku a odstoupil. Zaruch se zamračil.
“Budeš chtít, věř mi.” Chytl jeho paže.
“Mám takovej hrozně dotěrnej pocit, že řekl ne.” Ozvalo se za nimi. Kassielovo srdce hlasitě zakřičelo jedno slovo. Jméno. Sachs! Oba se otočili a zadívali se na muže.
“Nechápu, co je ti do toho... kdo vůbec jsi?” Zamračil se Zaruch. Kassiel si muže zvědavě prohlížel. ´I jako anděl je...´ Jeho myšlenky přerušil Sachs.
“Nikdo důležitý. Ale tu sukni, pod kterou se snažíš dostat, považuju za svojí.” Anděl se na něj překvapeně zadíval.
“Ty jsi...” Zašeptal. Vztekle se zamračil a šel pryč. Sachs sklonil hlavu k mladíkovi. Nejistě ho sledoval. Byl půvabný a okouzlující. Byl nádherný i jako anděl. Muž se usmál a přešel k němu. Vzal jeho hlavu do dlaní a zadíval se mu do očí.
“Omlouvám se, Kasi...eli.” Dodal a sklonil se k jeho rtům. Anděl se zachvěl.
“Odpusť mi to, prosím.” Laskal něžně jeho rty. Mladík se mu opřel o hrudník.
“Myslel jsem, že mě nenávidíš.” Hleděl mu do očí.
“Hlupáku, jak bych mohl... miluju tě.” Přitiskl ho Sachs k sobě a pevně objal. Anděl zalapal po dechu. Řekl. Zrovna řekl, že ho miluje. Nezdálo se mu to nebo ano? Objal muže kolem pasu a něžně se přitulil.
“Mohli bychom jinam, jsem z toho dost nesvůj.” Upravil si rukavici. Kassiel se pousmál.
“K jezeru?” Sachs mu oplatil jeho úsměv.
“K jezeru.” Přikývl. Přizvedl obočí, když Kassiel roztáhl křídla. Povzdechl si.
“Nejsem v tom moc...” Zamával svými. Anděl se pousmál a chytl ho za ruce. Zvedl se na špičky a políbil ho. Jeho nohy se odpoutaly od země. Sachs si znovu hlasitě povzdechl a následoval ho.
Tentokrát bylo jeho přistání měkčí a přirozenější, tak jako jeho let. Odepl si rukavici a stáhl si ji z ramene. Kassiel se usmál.
“Lháři... jsi vrozenej talent.” Sachs se s úsměvem sklonil k jeho rtům. Nedočkavě ho políbil. Tak moc mu poslední dny chyběl. Tak moc chtěl slyšet jeho hlas. Tak moc ho chtěl držet v náruči. Chvíli ale trvalo než našel kouzlo proměny.
Pomalu mladíka stáhl na kolena a nepřestával líbat. On otevřel oči a zadíval se na něj.
“Sachsi?” Zašeptal do jeho úst. Muž se zlehka odtáhl.
“Sluší ti to, ale mohl bys...” Zadíval se mu zrůžověle do očí. Sachs je s úsměvem zavřel. Něco zašeptal a pak zaklepal s hlavou. Jakoby ze sebe sklepal barevný prášek. Anděl se usmál.
“Takhle je to lepší.” Zajel mu prsty do vlasů a přitáhl si jeho rty. Čert se znovu pousmál a objal ho kolem pasu. Pomalu mu rozepl pásek rukavice a stáhl mu ji. Prsty přejel po bělostné paži. Sklonil se a vpil se do ní svými rty. Jeho kůže. Nádherně světlá a hebká. Jako okvětní lístky květin plovoucích po jezeře. Jeho oči. Vodní hlubiny. Nejkrásnější do jakých kdy hleděl. V jakých se kdy topil. Hleděl mu do očí, laskal jeho rty a rukama pomalu bloudil níž k pasu.
Kassiel něco zasykl a zabořil mu prsty do paží. Ještě nikdy. Nikdo. A Sachsovo dlaň byla tak horká a velká. Jemně zatnul stehení svaly a přizvedl boky. Znovu a znovu. S každým čertovo pohybem.
“S-Sachsi?” Zamračil se jemně a opřel se mu čelem o rameno. Čert zabručel otázku.
“Chtěl bych taky...” Rozechvěl mladík jeho dech, který už dávno přestal poslouchat. Odtáhl ho od sebe.
“Nebo ty nechceš...” Vyložil si Kassiel mylně jeho výraz. Sachs se zhluboka nadechl. Mírně se zaklonil a opřel o ruce. Anděl ho nejistě sledoval. Sklouzl očima níž. Vytřeštil je a dokonale zrudl. Úplně zapomněl, jak byla příroda k muži štědrá. Měl potřebu někam utéct – co nejrychleji. Zároveň ale toužil dotknout se ho. Zvedl hlavu zpět k němu.
“Moc chci.” Zašeptal muž ochraptěle. Pohled v jeho očích anděla polapil a vtahoval do sebe. Vzdychl si v úsměvu a natáhl se k němu. Jen zlehka políbil a svezl se níž. Sachs zavřel oči, když mu rozvázal sukni a jeho pohladil jemný vánek od jezera. Chňapl rukou vedle sebe a pevně stiskl stébla trávy. Kassiel zničeho nic zaútočil a vzal ho do úst. Sladkých horkých úst. Pohladil ho jazykem a s každým dalším pohybem přijímal hlouběji a hlouběji.
Čert zadržel dech a vytrhl trs trávy.
“To stačí.” Odtrhl mladíka od sebe. On k němu polekaně zvedl hlavu.
“Dělám to špatně?” Utřel si nejistě pusu. Sachs se zničeně pousmál a povalil ho.
“Děláš to zbytečně dobře.” Umlčel ho polibkem a jazykem zaplul do jeho úst. Kassiel mírně zasténal a přitiskl se k němu. Vyděšeně rozšířil oči, když proti sobě ucítil mužovo vzrušení. On se mírně odtáhl a zadýchaně oddechoval u jeho rtů.
“Promiň, chtěl jsem tě pomalu... pomalu a něžně ale... nedokážu už dýl čekat.” Otevřel oči a zadíval se do andělovo. On do jeho. Všiml si touhy v nich. Něhy. Tepla a lásky. Jemně se pousmál a objal čerta nohama. Snažil se pod ním uvolnit. Zamračil se a zaryl mu nehty do zad. Tohle nemůže přežít. Tohle prostě nemůže přežít.
“Jsi v pořádku?” Pohladily ho měkké rty. Otevřel oči. Jeho malé vystrašené srdce se zastavilo. Opět ta něha a teplo a pak starostlivost. Přikývl a pobídl muže, aby pokračoval.
“Určitě?” Políbil ho.
“Určitě.” Vrátil mu mladík polibek. Opět se zamračil ale nepřestával mu hledět do očí. Čert pohl boky, znovu a znovu. Jejich pohledy byly spoutané. Jejich dech, jejich pohyby, jejich srdce se sladila. Anděl si uvědomil, že bolest ustoupila. Nahradilo ji něco jiného, něco úžasného. Zapomněl na vše kolem a vnímal jen Sachsovo oči, jeho tělo, jeho v sobě. Muž se mírně zamračil a sklonil se k němu. V polibku vyvrcholil. Kassiel, šeptaje do jeho rtů, také.
Sachs zhluboka oddechoval a nebyl schopný se zvednout. Přece jen se donutil a opřel se o lokty. Zadíval se na zrůžovělou, zadýchanou krásku pod sebou. Pohladil mladíkovo rty svými. On otevřel oči. Zamrkal a zadíval se na něj.
“To bylo úžasný. Nevěděl jsem... bylo to úžasný.” Vydechl nadšeně. Muž se usmál a pohladil ho po tváři. Zajel rukama pod něj a znovu zalehl. Pevně stiskl a obličej zabořil do ohybu ramene a krku. Tak rád by ho držel a už nepustil. Navždy. Kassiel ho spokojoně objal a zhluboka se nadechl. Sachsovi se to očividně líbilo stejně jako jemu.
 
Mladík otevřel oči a zadíval se na noční nebe. Zvedl oči k čertovi, kterému se tiskl k boku. Už byla temná noc a oni se stále nedokázali pustit, zvednout a odejít. Anděl si prohlížel čertův profil.
“Sachsi?” Muž otevřel oči a sklonil k němu hlavu.
“Proč... kdy... jak se to stalo?” Zeptal se opatrně. Sachs se zamračil a zvedl hlavu zpět k nebi. Začal tiše mluvit.
Byl ještě chlapec. Jeho otec se často toulal podél řeky. Rozdělovala jejich země. Tam potkal ji. Nádherného anděla. Byla půvabná, křehká, něžná a nechtěla ho. Chodil za ní snad každý den. Vždy seděla na břehu a zpívala. Odmítala ho, ale dovolilal mu tiše sedět vedle ní a poslouchat její písně. Jednoho dne se něco změnilo. Sachs si dokázal vybavit, že byla bouřka – celý den. Silná bouřka a jeho otec se vrátil pozdě v noci. Byl promočený, unavený ale dokonale šťastný. Jeho krásný anděl ho přijal. Byl tak neskonale šťastný. Po pár dnech ho jeho přátelé našli na břehu. Mrtvého. Ve dlaních svíral a kolem leželo zakrvácené peří. Čerti se nepídili, co přesně se stalo. Jejich druha zabil anděl. Beze sporu. Tak to také řekli malému chlapci, který zůstal sám. Tak moc toužil ji poznat. Poděkovat ji za štěstí a světlo v očích svého otce. Během jediné chvíle se láska změnila v nenávist. Stejně silnou a stejně hlubokou.
Čert zmlkl a chvíli hleděl na blikající hvězdy. Sklonil hlavu k tichému Kassielovi. Rychle si sedl a posadil ho také.
“Já mám snad vrozenej talent na to, tě rozplakat.” Povzdechl si zničeně, při pohledu na slzy v mladíkovo očích.
“Neplač, už je to dávno. Je to pryč. Vážně.” Utíral mu tváře. Anděl zakroutil hlavou a vrhl se mu kolem krku.
“Nechci, abys mě nenáviděl.” Vzlykal. Sachs překvapeně přizvedl obočí. Pohladil ho po vlasech.
“To se nikdy nestane.” Zašeptal měkce u jeho ucha. Kassiel se odklonil a zadíval se mu do očí.
“Ale ano, stane. Až zjistíš pravdu.” Překvapil muže. Zamračil se a vstal. Zabalil se do své sukně a stále vzlykal. Čert se postavil za něj a položil mu ruce na ramena. Než stačil cokoliv říct, anděl pokračoval.
“Moje matka.” Šokoval muže a otočil se. Povzdechl si.
“Ten anděl, o kterém mluvíš, byla moje matka. Byl jsem tam několikrát s ní.” Zaplňovaly jeho oči další a další slzy.
“Miloval jsem tvého otce. Byl tak... úplně jiný než čerti z příběhů, které mi vyprávěli.” Sklonil hlavu a popotáhl. Sachs stále nebyl schopný slova.
“Myslím, že mi o tobě vyprávěl... teplo v jeho očích, když o tobě mluvil. Nikdy tě ale nepřived, protože ji nechtěl ještě víc vystrašit.” Řekl anděl smutně, zhluboka se nadechl a pokračoval.
“Nikdy jsem nebyl hodné dítě. Byl jsem rozmazlený a tvrdohlavý. Vzpomínám si, že mě nekolikrát prosila ať nechodím tak blízko ke břehu. Byl rozmočený dlouhým deštěm a zvedlou hladinou řeky.” Zvedl hlavu k čertovi.
“Ani nevím, proč jsme ten den byli u řeky. Pršelo tak moc a tak silně. Několik dní. Možná se jí prostě jen stýskalo a doufala, že jemu taky a že přijde.” Přemýšlel.
“Pamatuju si pád a pak vodu kolem sebe. Seběhlo se to tak rychle, tak hrozně rychle.” Hleděl Sachsovi do očí – on jemu.
“Slyšel jsem její křik a pak cítil něčí náruč. Pevnou hýčkající náruč. Najednou jsem věděl, že jsem v bezpečí. Že to bude v pořádku.” Usmál se při vzpomínce.
“Hrozně mi vynadal. Nikdy mi nikdo tak nevynadal jako on. Ale pak mě objal a dlouho držel. Pevně mě tiskl a něco šeptal.” Utřel si slzy.
“Odstonal jsem to a nemohl k řece. Ona chodila každý den. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou.” Odmlčel se nachvíli.
“Po pár dnech se vrátila. Byla celá bledá a měla šaty od krve. Byl jsem dítě, nenapadlo mě přemýšlet proč... řekla mi, že ji opustil. Netušil jsem, co tím myslela.” Vysvětloval, jakoby se omlouval. Sachs mu hleděl do očí.
“Co se stalo pak?” Přinutil se promluvit.
“Utopila se. V řece.” Sklonil hlavu. “Teď, když vím... zabila se sama, že?” Rozbrečel se. Čert se zamračil a přitáhl si ho.
“Proto se bojíš vody.” Zašeptal a pevně ho držel.
“Už neplač.” Políbil ho do vlasů a snažil se ho uklidnit. Kassiel se odtáhl a zvedl k němu hlavu.
“Odpouštíš mi?” Popotáhl. Sachs si povzdechl. Vážně. Nemohl by být ještě víc úžasně okouzlující?
“Hlupáku.” Vyvolal zamračený výraz v andělovo tváři.
“Co bych ti měl odpouštět?” Políbil ho něžně a utřel mu slzy. Kas se mu zadíval do očí. Vykouzlil sladký úsměv a přitulil se k němu.
 
Sachs se rozvaloval v Kassielovo posteli. Ze zahrady pod terasou k němu doléhal zpěv a hudba andělů. Nikdy by nevěřil, že je bude spokojeně poslouchat. V andělovo posteli.
Zhluboka se nadechl a ještě víc roztáhl paže, zabořil se do měkkých přikrývek. Písně a vůně kolem ho uklidňovaly a uspávaly. Jako něžné hedvábné ukolébavky.
Kassiel se na muže zadíval. Spokojeně, požítkářsky zabíral téměř celou jeho postel. Jen lehce přikrytý, aby snad nezahaloval moc. Ne, že by lehká přikrývka dokázala něco zakrýt. V bílých peřinách vynikala jeho snědá kůže a jeho surová divokost. Měl zavřené oči, ale nespal. Prsty jemně pohupoval v rytmu hudby.
Okouzlený anděl se vydal k němu. Položil tác s jídlem na nízký stolek a opatrně se naklonil nad muže. On otevřel oči.
“P-počkej.” Vyjekl Kassiel. Sachs se skláněl nad ním a prsty čeřil jeho dlouhé vlasy. Usmíval se.
“Dobré ráno.” Sklonil se k němu. Anděl mu oplatil úsměv i pozdrav. Čert si všiml snídaně.
“Úžasný... mám hrozný hlad.” Políbil ho. Pustili se do snídaně.
Sachs poděkoval, když mu mladík nalil ovocný džus a zamyšleně poslouchal zpěv.
“Chtěl bych tě slyšet zpívat.” Kas k němu rychle zvedl oči.
“Neumím to. Ani na nic hrát.” Zamračil se. Muž přizvedl obočí.
“Všichni andělé přece...”
“Já ne.” Přerušil ho Kassiel uraženě. Čert se pobaveně pousmál a přitáhl si ho k sobě. Mladík si povzdechl a opřel se o něj. Jediný anděl, který neumí zpívat. Nikdy mu to nevadilo. Vlastně ne. Vadilo. Nikdy ale ne tolik jako teď. Jak rád by ho okouzlil svým zpěvem, tak jako to dokáže Zaruch a někteří jiní. Pak si vzpomněl.
“Ale píšu básně.” Řekl rychle. Sachs k němu sklonil hlavu.
“Jsem si jistý, že jsou úžasný.” Usmál se. Kas ucukl pohledem a zamračil se.
“Vlastně ne. Jsou hrozný.” Zabručel a hrál si s čertovo prsty. Vytřeštil oči. Muž prohlásil, že chce nějakou slyšet. Mladík zakroutil hlavou a začal protestovat. Sachs se laskavě usmál a sklonil se k němu.
“Prosím.” Zašeptal a umlčel všechny jeho argumenty. Anděl si povzdechl a vstal. Přešel k psacímu stolu a sebral z něho několik listů. Vrátil se k posteli a sedl si. Začal listovat ve svých básních. Sachs ho pobaveně sledoval a čekal. Kassiel se zastavil u jednoho z listů. Tvářil se v celku i spokojeně. Opět si povzdechl a zvedl oči k muži.
“Varoval jsem tě, že nejsou moc...” Zmlkl, když čert přikývl. Mladík se nesouhlasně zamračil, ale sklonil hlavu k básni.
 
Malá víla
 
Tančíš a tančíš, má malá vílo,
za zády křídla bělostná.
Štěstí se do poupat ti skrylo,
ve kterém hledat nevím ani já.
 
Tančíš a tančíš, má malá vílo,
zlehka jen dotýkáš se země.
Slunce už za obzor se skrylo
a plamen lásky. Pomalu sílí. Ve mně.
 
Tančíš a tančíš, má malá vílo,
a krásnou tvář tvou začaroval smutek.
Chtěl bych, zas radostí aby tvé srdce bilo.
Však začít odkud mám? Tenhle těžký skutek.
 
Tančíš a tančíš, má malá vílo,
jak odpoutat tě od bolesti? Aby jsi zas vzlétla.
Roztáhnout levé, po něm pravé křídlo.
Letět výš. Za paprskem světla.
 
Tančíš a tančíš, má malá vílo,
jak lehký vánek, jenž nese vůni kvítí.
Bez hudby. Bez světla. Ticho zem zalilo
a já se tiše ptám:
Partnerem nachvíli být... smím ti?
 
Anděl dočetl a chvíli si prohlížel své písmo, jakoby ho neznal. Zvedl oči k čertovi. Tiše – bez známky pocitů na něj hleděl. Kassiel si povzdechl. Nelíbila se mu. Možná měl vybrat jinou. Vůbec mu žádnou nečíst.
“Říkal jsem, že nejsem moc dobrý.” Cítil se lehce uražený. Mohl by alespoň předstírat, že se mu líbila. Přemýšlel. Sachs se zamračil.
“Ne, to ne... totiž. Kdybych byl dívka a ty... bylo to vyznání, že?” Přemýšlel. Cítil se tak hloupě, ale...
“Pro koho jsi ji psal?” Nedokázal se nezeptat. Kassiel rozšířil oči.
“Ty... ty...” Čert se zamračil a odvrátil svůj pohled. Anděl se jemně usmál. Jeho srdce se tiše radovalo. Klekl si před něj a objal ho.
“Nebyla pro nikoho určitýho. Jednou jsem byl nedobrovolnej svědek rozchodu. On odešel a ona dlouho plakala. Její přítelkyně ji nemohly utěšit.” Držel muže kolem krku a šeptal do jeho vlasů.
“A mě napadlo, že lásku zaléčí nová láska.” Odklonili se a zadívali do očí.
“Teď už si to ale nemyslím.” Sklonil se k jeho rtům. Čert se pousmál a svezl se do přikrývek. Anděl s ním.
 

 Nahoru ↑

  Návštěvní kniha