Kassiel opět prolétal mezi stromy a chvátal k jezeru. Jako už tolikrát. Zastavil na okraji palouku a snažil se nadechnout. Rozhlédl se. Jeho oči se setkaly s čertem. Ležel na hladině a nechal se nadnášet vodou. Anděl se pousmál a vydal se ke břehu.
Sachs otevřel oči. Zhoupl se a jeho nohy se dotkly dna. Narovnal se a zadíval se na svého milence. Usmál se a šel mu naproti.
“Zkoušíš, zda bych vážně čekal celý život?” Řekl pobaveně a vzal ho do náruče. Kassiel s povzdechem sklonil hlavu a omluvil se. Muž se na něj zadíval. Cítil zvláštní mrazení v zádech. Jeho srdce se mu snažilo vytlouct slova do hrudníku, ale on je nedokázal přečíst. Vztáhl ruku a přizvedl jeho obličej ke svému. Zadívali se do očí.
“Děje se něco?” Řekl nejistě anděl. Sachsovo úsměv povadl. Oči zchladly a jeho krásná tvář byla najednou temně krásná. Chytl anděla a prudce odstrčil.
“Kdo ksakru jsi?” Řekl tvrdě. Kassiel překvapeně rozšířil oči.
“C-co tím myslíš? To jsem přece...” Nechápal a chytl muže za paže. Mírně se pousmál a vyvolal ještě silnější chlad.
“Dej ze mě ty pracky pryč.” Mrazil čertův hlas. Někdo si dovolil přijít a předstírat, že je Kassiel. To ale nebylo to nejhorší. Horší byla skutečnost, že jeho Kassiel nepřišel. Proč? Co mu udělal?
Přizvedl obočí, když se anděl tiše zasmál. Zakroutil hlavou a zvedl k němu oči.
“Neuvěřitelný. Nikdy bych nečekal, že mě prokoukneš tak rychle. Že mě vůbec prokoukneš.” Zatvářil se dotčeně. Čert vytřeštil oči, když prudce chytl jeho hlavu a přitiskl své rty na jeho. Zježily se mu vlasy na zátylku a oklepal se. Měl pocit, že nic odpornějšího v životě nezažil. Uvědomil si, že mu něco sklouzlo do krku. Anděl propustil jeho ústa a u jeho rtů se chladně pousmál.
“Jsi stejně drzej čert jako tvůj otec. Saháš na něco, co ti nepatří.” Sachs rozšířil oči. Prudce ho odstrčil a v předklonu se rozkašlal. Jeho hrudník byl v plamenech. V žilách se mu rozléval horký olej. Klesl na kolena a opřel se o ruce. Snažil se to rozdýchat. S každým nádechem ale bolest silněji přiškrtila jeho plíce a vehnala mu slzy do očí.
“Nesnaž se, špinavý čerte.” Odplivl si anděl. Pak se sklonil k jeho uchu.
“Je to jed. Nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Samozřejmě. Ale smrt v jeho doprovodu je prý neskutečně bolestivá. Pomalá a bolestivá.” Pročísl prsty mužovo vlasy. Pevně chytl a zvedl jeho hlavu k sobě. Čertovo obličej byl stažený v křeči. Měl vystouplé žíly a jeho oči se zalívaly krví.
“Chtěl jsem něco skutečně vyjímečného. To kvůli tobě.” Usmíval se.
“Víš, co je na něm úplně to nejlepší?” Kopíroval prsty linie jeho obličeje. Opět se naklonil k jeho uchu.
“Není protijed.” Zašeptal. Někdo ho chytl a mrštil jím od čerta. On zasténal a sedl si. Nad Sachsem stál Kassiel. Měl roztažená křídla a napjatý snad každý sval v těle. Anděl u něj nikdy neviděl podobný výraz. Jeho modré oči se změnily ve dvě ledovky. Jeho něžný obličej ztvrdl.
“Zaruchu.” Řekl chladně. Jeho druh sklonil hlavu a něco zašeptal. Zvedl k mladíkovi šedivé oči, když ucítl hrot ostří na svém krku. Anděl držel úzký dlouhý meč. Chytl pásek Zaruchovo rukavice a přizvedl ho k sobě.
“Co jsi mu udělal?” Anděl se pousmál.
“Je otrávený. Pokud chceš protijed, měl bys začít být milejší.” Kassiel se zamračil a přiložil mu ostří ke krku.
“Pokud chceš žít, dáš mi ho.” Muž rozšířil oči a pohoršeně hleděl do jeho.
“Přece bys nezabil vlastního druha kvůli tomu... tomu zvířeti.” Anděl neodpověděl jen přitlačil. Zaruch se vztekle zamračil.
“Jsi stejný jako tvoje matka.” Zasyčel.
“Mohla mít mě ale rozhodla se pro něj.” Kassiel ho pustil. Těkaje očima sklonil hlavu. Zavřel je a vzpomněl si. Tehdy se jeho matce někdo dvořil. To on ji přivedl od řeky a nehl se od ní těch pár dní než se zabila. Mladík se zamračil.
“To ty jsi ho zabil.” Vydechl užasle. Jako dítě se snažil na to zlé zapomenout a nechat si jen to dobré. Netušil, že byl až tak úspěšný.
“Nic jiného si nezasloužil.” Vstal anděl.
“Lailah byla nejkrásnější z andělů a špinila se s ním.” Řekl s odporem.
“Měl jsem vědět, že budeš po ní. Válet se...” Jeho slova se ztratila v bolestném stenu. Oči rozšířené šokem sledovaly ostří trčící mu z břicha. Chytl ho a druhou rukou křečovitě stiskl Kassielovo rameno. Zvedl k němu hlavu. Skrz slzy sledoval chladný hněv v jeho očích. Mladík silou přirazil. Mužovo ústa naplnila krev a rty ji propustily ven. Zavrávoral. Kassiel vytáhl ostří a odstoupil.
“K-Kassiely.” Klesl muž na kolena. S tupým žuchnutím dopadl na zem. Mrtvý. Anděl ho mlčky sledoval. Jeho pohled se vyčistil a on otočil hlavu k čertovi. Ležel na boku, svinutý bolestí. Celý se třásl. Kassiel se k němu rychle sklonil a vzal jeho hlavu do dlaní.
“Sachsi? Sachsi!” Horkost vycházející z muže ho pálila do kůže. Jeho bolest mu drtila srdce. Čert otevřel oči, otupělé bolestí. Anděl se laskavě usmál a hladil ho ve vlasech. Sklonil se k němu.
“Přivedu pomoc, dobře?” Zašeptal a políbil ho na čelo. Chytl ho za ruku a položil si ji na tvář.
“Počkej tu, já... já se hned vrátím.” Pohladil ho znovu svými rty a vstal. Rozbrečel se. Zhluboka se nadechl aby zahnal slzy. Znovu a znovu. Roztáhl křídla a byl pryč. Nikdy neletěl tak rychle. S takovou silou.
Těžce dopadl před palác a rozeběhl se dovnitř. Radu andělů našel na zahradě. Věnovala se večeři za doprovodu hudby. Všichni ztichli, když si všimli krve na andělovo rukavici a sukni.
“Musíte mi pomoct.” Řekl naléhavě. Hlavní z andělů vstal. Svou krásou a světlem převyšoval ostatní.
“Uklidni se a pověz nám, co se stalo.” Řekl mírně. Kassiel se zamračil.
“Na to nemáme čas. Zaruch ho otrávil.” Andělé začali mluvit jeden přes druhého.
“Zklapněte!” Zvýšil Kassiel hlas.
“Prosím, Rafaeli.” Otočil hlavu k muži, když jeho druhové šokovaně zmlkli.
“Koho otrávil a kde je Zaruch?” Chtěl věděl. Drobný anděl sklonil hlavu ke svému oblečení.
“Je... je mrtvý.” Přítomní vstali a opět se jeden přes druhého dožadovali vysvětlení.
“Ale on... on zabil jeho otce a... Sachse otrávil.” Řekl mladík naléhavě. Proč jen stojí a kladou zbytečné otázky? Proč něco nedělají?
“Sachs?” Zaptal se s klidem v hlase Rafael. Povzdechl si a jeho druhové vybuchli v debatě, když Kassiel zašeptal slovo: čert.
“Prosím. Je u jezera a... a hrozně trpí. Prosím tě.” Sledoval zoufale muže. Ostatní přestal vnímat. Byli polapeni svou rozhořčeností a otázkami.
“Bojím se, že tvou jedinou nadějí byl Zaruch. Nikdo z nás se nevyzná v jedech. Nemyslím, že jsme schopni s tím něco dostatečně rychle udělat.” Neměnila se andělovo klidná tvář. Kassiela jeho slova tvrdě praštila do hrudníku a téměř mu vyrazila dech. Sklonil hlavu a zadíval se na své ruce. Pevně sevřel dlaně.
“Nejste schopni... nebo nechcete?” Řekl mrazivě tiše. Rafael se zachvěl a hlasy zbylých andělů pomalu utichaly. Mladík zvedl hlavu. Jeho oči byly plné temného hněvu.
“Nechcete, protože Sachs je čert.” Každé jeho slovo připomínalo kus ledu. Mluvil potichu ale s neskutečnou silou a chladem.
“Měl pravdu, jste bezcitný, namyšlený bestie.” Kroutil se jeho hlas vztekem. Roztáhl křídla. Andělé sebou cukli a přitiskli se k sobě. Některým dokonce vytryskly slzy.
“Budete litovat.” Rafael sledoval oblak z peří, který po mladíkovi zbyl. Sklonil se a jedno zvedl ze země. Jeho konce byly temnější než co kdy spatřil.
“Musíme ho najít než si ublíží nebo někomu jinému. Znáte někdo cestu k tomu jezeru?” Otočil se ke svým.
Kassiel si klekl k Sachsovi a vzal ho do náruče. Prsty ho pohladil.
Čert měl otevřené oči, ale bolest zastřela vše kolem. Nedokázal vnímat nic jiného než žár, který spaloval celé jeho tělo. Ucítil chladivý dotek na svém čele. Laskavý něžný dotek. Kassiel. Jeho sladký Kassiel. Sebral veškerý zbytek svých sil a přinutil se pohnout.
Anděl se zachvěl, když muž chytl jeho prsty. Jemně se pousmál a sklonil se k němu.
“Jsem tu, Sachsi. Jsem u tebe.” Držel ho pevně. ´Jsem u tebe.´ Políbil na čelo.
Otevřel oči, když sevření mužovo prstů povolilo. Rychle se narovnal.
“S-Sachsi?” Pohladil ho po tváři. Čert měl zavřené oči. Zdálo se, že nedýchá.
“Ne, ne, ne... prosím, ne.” Rozbrečel se mladík a přitiskl se k němu.
“Né!!!” Hejna místních ptáků se vyplašeně zvedla. Zvířecí obyvatelé lesa polekaně zavětřili. Rafael se rozhlédl. Otočil hlavu ke svým společníkům.
“Odkud to šlo?” Nejistě zakroutili hlavou. Muž si povzdechl.
“Myslel jsem, že víte, kde jezero je.” Oni se bránili, že u něj dlouho nebyli. Díky svému kouzlu nebylo viditelné z oblohy. Proto i pro anděly bylo pohodlnější hledat ho ze země.
Ochraptělý Kassiel se zadíval na noční nebe. Utřel si slzy ze spánků a zhluboka se nadechl. Otočil hlavu k jezeru. Vstal a postavil se k Sachsovo hlavě. Objal muže pod pažemi - kolem hrudníku a pracně ho zvedl. Táhl k jezeru. Polekaně sklonil hlavu, když se jeho nohy dotkly vody. Několikrát - zhluboka se nadechl a vykročil dál. Opět se zastavil. Voda se dotýkala jeho kolen. Nezvládne to. Pomalu položil čerta do vody. Vypadal, jak když jen spí. Teď už klidným spánkem. Nadnášen vodou. Kassiel se pousmál a naklonil se k němu.
“Vem si ho a postarej se ať se mu zdá něco krásného.” Zašeptal u mužovo rtů. Poslal ho dál po vodě. Hladina se otevřela a objala Sachsovo tělo. Andělův dech se zachvěl. Jeho oči opět začaly zaplňovat slzy. Zamračil se a chytl čerta za ruku. Stáhl zpět.
“Nemůžu... nedokážu to.” Klesl do vody a přitiskl muže k sobě. ´Nemůžu.´ Držel ho pevně. Otevřel oči. ´Jeho srdce.´ Uvědomil si. Bilo slabě ale stále bilo. Zamračil se a sklonil hlavu.
“Prosím, pomoz mi... nenech ho odejít.” Žádal tiše. ´Prosím.´ Voda kolem něj se zvedla a jemně mu sebrala Sachse. Anděl nejistě sledoval proud, který muže obklopil. Hladina se uklidnila. Kassiel vzlétl. Dotkl se hladkého povrchu. Ucukl s rukou. Kámen, který se kolem čerta utvořil byl mrazivě chladný. Čirý krystal. Možná led. Uvědomil si. Jako ty v horách daleko na severu. Nikdy žádný neviděl, ale slyšel o nich. Opět se ho opatrně dotkl. Z kamene vycházela slabá záře, stejná jako z jezera. Mladík se pousmál. Zavřel oči a položil si ruku na srdce.
“Ať tě chrání vše dobré... co mám.” Zašeptal. Z pod jeho dlaně začala vycházet pronikavá záře pak se rozzářil celý. Zem kolem jezera se pohla a znovu vyplašila lesní obyvatele.
Andělé si vyměnili polekané pohledy. Rafael roztáhl křídla a vylétl nad koruny stromů. Rozhlédl se a jeho oči se zastavily na skále, která se zvedala mezi stromy.
“C-co je to?” Zeptal se anděl za jeho zády.
“Řekl bych, že jezero.” Zamračil se a vydal se k úkazu. Zastavili se a sledovali pomalu stoupající skálu. Konečně přestala růst. Obklopilo je ticho. Děsivé téměř ohlušující ticho. Rafael vylétl k okraji. Ostatní za ním. Usmáli se – jezero neztratilo nic ze svého kouzla. Naopak.
Jejich pozornost se obrátila ke krystalu vznášejícímu se nad hladinou a postavě před ním. Byla jako černá skvrna na bílém papíře.
“Kassieli.” Zašeptal Rafael a sledoval mladíkovo křídla. Jejich peří se změnilo v temně černé. Kámen zaplul do vody a ztratil se v hlubinách jezera. Mladík chvíli sledoval kruhy, které krystal vytvořil, pak zvedl hlavu k nim. Andělé sebou cukli. Temná křídla se pohla a vynesla Kassiela k nim. Hned při prvním pohledu do jeho tváře si Rafael uvědomil, že přišli pozdě. Mladík se vždy tvářil chladně ale všichni věděli, že je to jen maska. Ochrana za kterou se schovával něžný, křehký a jemný Kassiel. Tenhle chlad maska nebyl. Byl surový, ryzí – byl skutečný.
“Co chcete?”
“Pomoct ti.” Ujal se Rafael slova. Jeho společníci vyděšeně rozšíříli oči. Muž se ztratili mezi stromy. Odhodila ho silná tlaková vlna. Andělé nejistě zvedli hlavy zpět k mladíkovi. Bez jediného slova proti nim zvedl dlaň. Zapadli mezi koruny stromů. Kassiel se zadíval na své ruce. Pousmál se.
Sion a jeho přátelé běželi hlavní ulicí. Uprostřed noci vzbudil spící město poplach. Podle zmatených slov čertů, které míjeli, město navštívil anděl. Muži se zastavili a zadívali se na postavu, stojící v kruhu ozbrojených čertů. S klidem v očích se po nich rozhlížela.
“Kdo jsi a co tu chceš?” Ozval se jeden z čertů a pevně stiskl černý luk, který držel.
“Mé jméno je Kas.” Sachsův přítel něvěřícně rozšířil oči. To přece nemůže být on. Jeho kouzlo, jeho něha, jeho světlo – vše bylo pryč.
“Mám pro vás návrh.” Pokračoval mladík. I jeho hlas zněl jinak.
“Nenávidíte je, že? Ty poletující povýšený kreatury.” Rozhlédl se.Většina z nich váhavě přikývla.
“Tak co kdybychom je jednoduše vymazali ze zemskýho povrchu... všechny.” Dodal. Čerti sebou cukli.
“O čem to ksakru... ty jsi přece taky anděl!” Zamračil se jeden. Kas k němu pomalu a klidně otočil hlavu.
“Ne. Teď už ne.” Roztáhl černé perutě. Davem zašuměl šok. Sion se prodral skrz ostatní.
“Co se to s tebou stalo?” Zakroutil hlavou. Anděl se podíval jeho směrem.
“Sione, rád tě opět vidím.” Pousmál se. Jeho úsměv postrádal veškeré teplo. Vydal se k muži a chytl ho za ruce.
“Nemůžu říct, že cítim to samý... kde je Sachs?” Kas se zamračil a zadíval se mu do očí.
“U jezera.” Čert si všiml stínu v jeho. Něco se stalo. Něco zlého. Sachsovi. Uvědomil si.
“Věřím, že jako jeho přítel půjdeš se mnou.”
“Zabít všechny anděly? To nemůžeš myslet vážně... naše nenávist rozhodně není tak silná aby z nás udělala vrahy. Je to spíš truc. Zvyk. Jen dětský přetahování.” Rozhlédl se. Kas s ním. Čerti souhlasně přikyvovali. Mladík se zamračil.
“Není tak silná? Nevadí... pomůžu vám ji prohlubit.” Pustil Siona a odstoupil. Zvedl ruku proti jednomu z čertů. Všichni rozšířili oči, když se jejich druh chytl za srdce a svil se bolestí. Jeho tělem probleskovaly černé výboje. Klesl na kolena.
“Co to... co to děláš? Hned toho nech!” Zvedl jeden z čertů svůj luk. Ostatní ho napodobili. Kas k nim zvedl svou druhou ruku. Výboje postupně obklopovaly i je. Sion zacouval. Musí najít Sachse. Byl si jistý, že on jediný je dokáže vzbudit z týhle noční můry. A pokud ho nenajde, musí varovat anděly.
“Kam...” Ozval se nejistě jeho přítel. Čerti stále ještě nechápali, co se vlastně děje.
“K jezeru... musíme pryč. No tak. Pohněte se!” Zamračil se, když výboje začaly přeskakovat na ostatní. Mladá žena vedle něj klesla na kolena. Chtěl jí pomoct, ale temné kouzlo ho praštilo přes ruku a obklopilo po loket. Rychle ji stáhl zpět.
“Běžte! Hned!” Snažil se. Stále nedotčení čerti se strnule rozhlíželi. Ksakru. Na tohle vážně nemá čas.
Velká skupina čertů probíhala pod korunami stromů. Ani jeden z nich si nebyl jistý, kde přesně jezero leží. Snad i proto se vydali ke skále, tyčící se hluboko v lese. Cestou přemýšleli, zda je možné, že by si jí nikdy nevšimli. Ne. Musela tu být jen krátce.
Sion se unaveně opřel o kámen. To vážně chodil každý den až sem? Tak daleko? Snažil se chytit dech. Narovnal se a zvedl oči ke skále. Byl si jistý, že není způsob, jak se dostat nahoru. Ne odsud.
“Zkusíme to obejít.” Nadechl se zhluboka. Jeden z jeho přátel se místo odpovědi rozkašlal a přikývl.
Rafael pomalu otevřel oči, když ucítil dotek na tváři. Jemně se zamračil a zamrkal. Bolelo ho celé tělo, měl problémy se nadechnout a k tomu... se nad ním sklání čert. Uvědomil si. Rychle si sedl. Svět kolem se zatočil a on se opět začal probadat do tmy.
“Hej, klid.” Chytl ho čert. Anděl jemně zatřepal s hlavou a rozhlédl se. U jeho probouzejících se druhů byli také čerti. Pak si všiml několika, nejistě stojících mezi stromy. Ne moc dobře se schovávali. Vrátil se pohledem na svého čerta. Měl temně rudé kratší vlasy a výrazný obličej s rubínovýma očima. Mezi svými musel být... nad čím to přemýšlí? Sklonil hlavu. Na to nemá čas. Vzpomněl si, proč leží potlučený a vysílený mezi stromy.
“Kassiel... kde je...” Zvedl oči k čertovi. Uvědomil si, že si ho bezostyšně prohlíží. Muž si všiml jeho pohledu. Podrbal ve vlasech a omluvně pokrčil rameny.
“Ještě jsem anděla takhle zblízka neviděl natož abych ho držel v náruči.” Pomohl mu na nohy.
“Jsem Sion. Kassiel přišel do našeho města. Něco je s ním... ale to asi víš.” Anděl přikývl a pevně se ho držel.
“To on udělal tohle. Mluvil o čertovi jménem Sachs. Jeden z našich ho otrávil.” Šokoval čerty.
“S-Sachs je... kde je ten bastard, co ho...”
“Uklidni se! Na tohle vážně není čas!” Okřikl Sion tvrdě svého přítele.
“Kassiel... Kassiel vás chce všechny zabít.” Vrátil se pohledem na Rafaela. Anděl zalapal po dechu.
“Musím do města, hned.” Odtáhl se od něj a roztáhl křídla. Začal se unaveně sesouvat k zemi. Čert ho znovu chytl.
“Ne v tomhle stavu.” Zakroutil hlavou. Muž se zamračil.
“Ty to nechápeš. Vedu je. Musím je chránit.” Překvapil čerta. ´Rafael.´ Pomyslel si. Čekal by, že bude starší. Ty řeči nelhaly, je vážně... nad čím to přemýšlí? Sklonil hlavu. Na to nemá čas. Zamračil se.
“Říkal jsi, že přišel k vám... ne aby vás zabil nebo ano?” Sion zakroutil hlavou.
“Následují ho?” Čert nesouhlasně přikývl. Oba otočili hlavu k andělům, kteří se začali pohoršeně ozívat. Čerti své druhy samozřejmě bránili a okamžitě vznikla více hlasá hádka.
“To snad... přestaňte!” Poručil Rafael. Všichni jako jeden zmlkli.
“Musíme do města... nebudeme schopni letět, ale to čerti také ne.” Podíval se na Siona. Muž příkývl. Oba otočili hlavu po volání a křiku.
“Jak... dlouho jsme byli mimo?” Zeptal se anděl nejistě. Sion stejně nejistě pokrčil rameny. Rychle zvedli hlavy. Mezi korunami stromů tvrdě propadl anděl. Rafael se k němu sklonil a otočil ho. Jeho srdce se zastavilo a on strnule odstoupil. Pomalu se otočili. Mezi stromy se zlehka snesl čert. Na zádech měl velká černá křídla.
“Raoule?” Prohlížel si Sion nejistě druha. On se na něj podíval. Jeho oči ztratily bělmo tak jako jindy šedivé duhovky. Zbyla jen čerň zároveň se zlobou a hněvem. Čert rozhodně nebyl už jen čert. Byl něco zlého – děsivého. Rozhlédl se po přítomných. Pousmál se a roztáhl křídla. Cukli sebou a někteří vykřikli, když proti nim skočil. Sion instinktivně zakryl Rafaela. Anděl nevěřícně sledoval ležícího čerta. Něco ho zastavilo a vrátilo zpět. Neuvěřitelnou silou.
“Co ho...” Sledoval přes mužovo rameno Raoula. Zamrkal a podvědomě se přitiskl k Sionovo, když čert znovu skočil. Zastavil ho neviditelný štít. Znovu a znovu.
“Něco nás chrání.” Sion muže také sledoval. Zvedl oči k lesu.
“Hej! Všichni! Ke skále!” Zavolal mezi stromy. Čerti k němu otočili hlavy. Přidalli se k jeho volání. Brzy se začali objevovat první andělé. Byli zranění a od krve – dost často ne svojí. Unaveně a zmateně se schovali za záda čertů, kteří jim pomáhali dostat se dostatečně blízko ke skále. Nechápali proč jim pomáhají, když zbylí... nevypadali ale tak děsivě jako jejich druhové ve městě.
Rafael otočil hlavu k Sionovi. V ruce držel bič, jeho důtky byly tvořené ohněm. Zrovna jím odhodil jednoho ze svých dlouholetých přátel. S bolestí v očích se zamračil a švihl proti jinému. Mladý anděl k němu zadýchaně dotáhl dvě dívky. Andělé rychle pohopili, že musí z oblohy a schovat se mezi stromy. Nechápali ale proč se kolem děje ta hrůza. Čerti je překvapili spící a nepřipravené. Byli silnější, mocnější a děsivější než obvykle. Bez jediného zaváhání či slitování procházeli městem andělů. Nejprve je připravili o jejich křídla a pak životy. Některé prostě zabili.
“Děkuju... děkuju.” Vrhl se k němu vděčně a objal ho. Dívky se plačky držely jeho sukně. Nejistě sledovaly čerta. Pohladil anděla po vlasech.
“Už jste v bezpečí. Odveď je k té skále, dobře?” Odklonil ho od sebe.
“Ke skále?” Řekl nejistě a skrz koruny stromů se zadíval na temný kámen. Sion přikývl.
“Jsou tam ostatní. Nevím proč, ale oni tam nemůžou... tak běžte.” Trojice přikývla a rozeběhla se pryč. Čert se za nimi podíval.
“Sione!” Rychle otočil hlavu po křiku. Rafael strhl k zemi čerta skákajícího po muži. Oba sebou tvrdě praštili o kmen stromu a zůstali ležet. Čert se k nim sklonil a otočil anděla. Měl ránu na čele. Zamračil se a otevřel oči. Zamrkal.
“Jsi v pořádku?” Pomohl mu na nohy.
“Ano. Jen jsem se...” Dotkl se čela a sklonil hlavu k ležícímu.
“Díky.” Usmál se Sion. Anděl k němu zvedl oči. Jemně se usmál a přikývl. Rychle sklonili hlavy, když se čert začal zvedat.
“Musíme zpátky, je jich moc.” Zamračil se Sion. Rafael nešťastně zakroutil hlavou. Vedle nich doskočil jeden z temných. Jiný z druhé strany. Čert se zamračil a chytl anděla za ruku. Rozeběhl se ke skále. Přímo před nimi se objevil další. Muž se mu vyhl aniž by zpomalil a táhl anděla dál.
Unaveně se zastavili pod skálou. Rafael se rozhlédl. Andělů bylo málo – děsivě málo. Zato Kassielovo čertu přibývalo. Stahovali se kolem skály. Jen stáli a sledovali je černýma očima. Někteří netrpělivě zaútočili ale štít je vrátil zpět.
Většina andělů a čertů odpočívala u jezera. Sion opřený o skálu se narovnal, když se temní čerti rozestoupili. Mezi nimi přicházel bělovlasý muž. Jeho sukně byla zalitá krví. Držel svůj meč a jistou chůzí kráčel pomalu k nim. Zastavil se a vztáhl ruku. Něco neviditelného ji zastavilo. Zvedl hlavu ke skále a rozhlédl se. Vrátil se pohledem na přítomné. Na Rafaela. Muž přešel před něj a zadíval se mu do očí. Jeho srdce sevřela úzkost a strach. I v Kassielovo očích chybělo bělmo a jejich krásná modř. Zbyla jen temná čerň. Jakoby pohlcovala světlo a teplo. Byla plná nenávisti a hněvu ale zároveň zvláštní prázdnoty.
“Kassieli.” Zašeptal v pozdravu. Mladík jen kývl hlavou.
“Má to být pomsta?” Zeptal se Rafael. Kassiel se pousmál.
“Ale měšťané přeci nic naudělali.” Zamračil se anděl.
“Jen protože neměli příležitost... kvůli nim tu ale teď nejsem.” Hleděl na něj mladík s mrazivým klidem.
“To kvůli tobě.” Odpověděl na otázku, proč tedy. Sion se zamračil a stoupl si k Rafaelovi. Tušil, že to Kassiel řekne.
“Co ty na to?” Mávl rukou vedle sebe. Jeho čerti přivedli několik zajatých andělů.
“Jejich životy za tvůj.” Usmíval se mladík chladně. Rafael hleděl na své druhy.
“Necháš je žít?” Zeptal se. “Všechny?” Dodal. Kassiel přikývl. Muž udělal krok. Sion ho chytl.
“Nebuď hlupák. Zabije je.” Zamračil se. Temný anděl se zasmál a pokynul svým.
“Ne!” Vytřeštil Rafael oči a snažil se dostat ze Sionovo náruče. On ho nepustil. Zajel mu prsty do vlasů a přitiskl k sobě. Tiše mu šeptal do uší, aby se uklidnil. Anděl ho objal a křečovitě mu zaryl prsty do zad.
“Počkám. Mám času dost. Vy ne.” Otočil se Kassiel a šel pryč. Čert se za ním zadíval a pevně držel Rafaela.
“Pojď, nemá smysl tu dál čekat.” Řekl mírně. Anděl se odklonil a nechápavě se mu zadíval do očí. Muž zvedl oči ke skále. Usmál se půlkou úst.
“Teda jestli mi zas pomůžeš. Samozřejmě.” Rafael se v mezích možností pousmál a příkývl.
Byla noc dalšího dne. Rafael stál na skále a sledoval rudou záři na obzoru. Jejich krásné bílé město – v plamenech. Zamračil se a sklonil hlavu. Neviděl je, ale cítil. Stovky černých očí, které ho sledovaly. Posledních pár hodin se už neukázal jediný anděl či zbloudilý čert. Ani nevěděli, kam by měli jít. Kdyby ano, k čemu? Dnešní den většinu ochromoval strach a zmatek ale brzy se ozve hlad.
Sion seděl u jednoho z magických ohnišť, které čerti rozdělali. Sledoval muže na skále. Věděl, že se trápí. Jistěže se trápí i on se trápil. Snad proto se tolik snažil pomáhat kolem, aby nemyslel na svůj vlastní strach. U Rafaela to bylo něco jiného. Byl vůdce. Cítil zodpovědnost. Za své anděly i za čerty. Musel být silný a oporou pro ostatní. Ve skutečnosti byl. Sion během dne rychle pochopil, proč je první v andělské radě. Měl v sobě klid a sílu. Světlo. Nejsilnější ze všech andělů. Nikdy ale nestál před něčím podobným. Všichni na něj spoléhali a on netušil, co dělat. Byl sám, víc než kdy dřív.
Čert přizvedl obočí, když si anděl stoupl k okraji skály. Zadíval se na jezero. Opět dýchalo do noci svou jemnou září a působilo étericky. Rafael se otočil a rozpažil. Po zádech se svezl přes okraj a volným pádem padal dolů. Sion rychle vstal a přes spící hlavy ostatních se rozeběhl ke břehu. Byl si jistý, že jeho srdce posledních pár chvil netlouklo. Anděl se těsně nad vodou prohl s rukama za hlavou. Zapadl do vody. Vyplaval a ulízl si vlasy. Čert uvolněně zakroutil hlavou a zřítil se do trávy. Andělé. Zatracený nesnesitelný krásný andělé.
Rafael si lehl na záda a pomalu máchl rukama. Znovu a znovu. Línými tempy se přibližoval k mělčině. Když se jeho prsty dotkly dna, přitáhl se a posadil do vody. Chvíli mlčky sledoval hladinu pak se rozbrečel. Sion se zamračil.
Anděl sebou cukl a zvedl smaragdové oči plné slz. Čert si klekl za něj a vzal ho kolem ramen.
“Neplač, prosím. Jsem tu s tebou. Nejsi sám.” Zašeptal do jeho vlasů a přitiskl ho k sobě. Rafaelovi vytryskly další slzy a on se zády zabořil do jeho náruče. Chytl jeho paže.
“Já-já vím. Nevím, co bych dělal, kdybys tu nebyl. Dáváš mi sílu... ale...” Nedokázal zastavit slzy. Snad ani nechtěl. Cítil, že v jeho náruči si může dovolit být slabý. Čert se pousmál. ´Já jemu? To on mně.´ Pomyslel si a políbil anděla na spánek. Hebkými slanými polibky pokračoval k jeho rtům až se nakonec vpil do nich. Rafael otevřel oči a zadíval se na něj. ´To je...´ Zaklonil hlavu a zpřístupnil mu tak své rty. Sion ho uklidnil stejně jako Sachs Kassiela. Jediným způsobem, o kterém si byl jistý, že určitě zabere.
Mírně se odtáhl a zadíval se do zmatených očí. Byly jemně zamlžené.
“Co to...” Vydechl anděl u jeho rtů. On se usmál a pohladil ho po tváři.
“Myslim, že to je dost jasný.” Ochutnal zarudlé měkké rty. Rafael se zachvěl.
“Ale-ale já jsem přece muž.” Připomněl mu, jakoby bylo možné něco takového přehlédnout.
“Jo. Já si všim.” Čeřil prsty jeho vlasy a opět si přitáhl jeho rty. Trochu ho pobavilo, že se Rafael ani trochu nebrání. Jen na něj zmateně, lehce šokovaně hleděl. Dokonale zapomněl na vše ostatní.
“Taky mě to dost překvapuje, ale nemůžu si pomoct. Vypadáš jako krásnech divokej anděl, kterýho má jeden hroznou chuť zkrotit. Přitom uvnitř si tak klidnej a vyrovnanej.” Zakroutil hlavou a začal ho zlehka líbat. Anděl zadržel dech ale neodtáhl se.
“Navíc jsi asi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl.” Dodal s povzdechem. Rafael překvapeně zamrkal. Čert opět něžně laskal jeho rty svými a on se neodtáhl. Proč se neodtáhl? Líbí se mu to. Uvědomil si. Dotek čertovo rtů. Jeho jazyka. Jeho blízkost. Jeho vůně a tělesná teplota. Oheň a síla, které v sobě má. K tomu vypadá dobře. Víc než jen dobře. Povzdechl si a odpověděl jeho polibkům. Sion se usmál a přitáhl si ho blíž.
Rafael ucukl hlavou, když ucítil dotek na svém břiše. Směřoval níž. Ruce zavadily o lem sukně.
“Hmmm....” Odtáhl se čert. Anděl polkl a chytl jeho dlouhé prsty svými.
“Tady.” Nasměroval je a hleděl Sionovi do očí. On se usmál a sklonil se k jeho rtům. Uvolnil zdobené zavazování sukně a vklouzl pod látku. Rafael se o něj opřel a zaklonil hlavu. Nebyl zvyklý, aby se ho dotýkala tak horká velká ruka. Bylo to neskutečně příjemný. Naklonil hlavu na stranu a čelem se opřel o Sionův krk. On něco spokojeně zabručel a druhou rukou sklouzl k bělostné bradavce. Začal ji dráždil palcem. Andělovi utekl sten a on přizvedl boky. Čert si olízl rty a zhluboka se nadechl. Pochyboval, že měl kdy v nářuči něco tak krásného. Tak vzrušujícího.
“Otoč se.” Zašeptal u jeho ucha. Anděl ho poslechl a zvedl se na kolena. Otočil se. Čert chytl sukni, která se rozprostřela na hladině. Hodil za sebe na břeh a posadil si muže do klína. Zadívali se do očí. Oba se usmáli a spojili své rty. Rafael sáhl do vody a přes kalhoty pohladil Sionovo vzrušení. Zachvěl se.
“Chci tě cítit v sobě.” Vydechl. Čert skoro vyvrcholil a odtáhl ho od sebe.
“Nikdy bych nevěřil, že něco takového řeknu.” Uvědomil si anděl a jemně zrůžověl. Sion se pobaveně zasmál.
“Nikdy bych nevěřil, že slyšet něco takovýho od muže bude tak neskutečně vzrušující.” Políbil ho. Rafael se usmál a sklonil se k jeho rtům.
“Tak na co čekáš?” Zaplul rukou do jeho kalhot. Čert přivřel oči.
“Nechci ti ublížit.” Pohladil ho po stehni a namířil si to výš. Anděl zadržel dech.
“Neublížíš.” Zašeptal. Zadívali se do očí. Sion si povzdechl. Stejně pochyboval o tom, že by dokázal dlouho čekat.
Jemně se zamračil, když kolem sebe ucítil jeho těsnost a horkost. S každým dalším pohybem Rafaelovo boků se dostával hlouběji a hlouběji do jeho těla. Byl si jistý, že ho nikdy nikdo nevynesl tak vysoko. Vztáhl ruku a přitáhl si andělovo rty, aby zmírnil jeho steny. Jak kdyby na tom záleželo, stejně už určitě někoho vzbudili.
Rafael něco zamumlal do jeho úst a prohl se. Čert ho pevně stiskl a zabořil obličej do jeho krku. Oba hlasitě oddechovali a cítili běsnící srdce toho druhého. Jen vzdáleně slyšeli bublání vycházející z jezera. Voda se začala zvedat. Sion otevřel oči a tupě se zadíval na rozzářené místo. Chvíli trvalo než jeho mozek začal opět pracovat, ale povedlo se. Muž dokonale vystřízlivěl a sledoval hladinu.
“Rafaeli... musíme z vody. Hned!” Anděl se polekaně odtáhl, zmatený jeho tónem. Otočil se. Rychle vstal. Vyběhli na břeh. Z pod hladiny vylétl velký zářící ovalný bod.
“Co je to?” Zvedl anděl svou sukni a jednoduše z ní vodu sklepl. Jakoby to bylo naprosto přirozené. Omotal si látku kolem boků a sledoval světlo. Čert zakroutil hlavou, že netuší. Zastínili si oči. Světlo začalo měnit své rysy – v lidské. Záře pomalu slábla a postava se po hladině vody vydala k nim. Zastavila se na mělčině. Oni se zadívali na nádherného modrovlasého chlapce. Místy měl bílé prameny. Netušili proč ale připomínaly jim bílé vlny na vodě. Jemně se usmál a uklonil.
“Dobrý večer.” Jeho hlas. Něco s ním bylo špatně. ´Nepohl rty.´ Uvědomil si Sion a otočil hlavu k Rafaelovi, zda si taky všiml. Všiml.
“I tobě... mé jméno je Rafael. Rád tě poznávám.” Řekl zdvořile a položil si ruku na srdce. Jemně se uklonil. Sion s ním a také se představil.
“Anděl a čert.” Usmál se chlapec a překvapil je.
“Kdo jsi?” Zeptal se anděl nejistě. On se zamyslel.
“Můžete mi říkat Triton. Jsem jeden z bratrů.” Pár nechápavě zakroutil hlavou. Triton se na ně zadíval.
“Ukážu vám.” Podal jim ruce. Váhavě zvedli své. Chlapec se pousmál a zavřel oči. Oba sebou cukli a rozhlédli se. Byli pryč. Někde jinde. Na několika místech najednou. Jejich mozky zahltily informace. Příběhy. Obrazy kolem nich vyprávějí příběhy, uvědomili si.
Říkali si bratři. Mocní vznešení tvorové. Plachtili po obloze, ve vodě i pod zemí. Každý z nich byl jiný, vyjímečný svým vzhledem i magií, kterou ovládal. Byli schopni vdechnout život – vytvořit ho. Společně stvořili úžasný barevný svět, který neustále přetvářeli. Dlouho se hrou na stvořitele bavili, ale nakonec je začala nudit. Ne. Nudit ne. Jejich dílo bylo hotové. Přesto v srdcích cítili zvláštní prázdnotu a samotu. Uvědomili si, že nemají s kým se o svůj krásný svět podělit. Komu ho ukázat. Začali drobnými křehkými tvory a vypustili je do modrých jezer a korun stromů. Někteří se zahrabali hluboko pod zem a jiní plachtili vysoko mezi mraky. Bratři se dlouho bavili svou novou hrou a s hřejivými pocity sledovali radost a spokojenost v očích svých dětí. Vytvářeli nové a nové druhy až nakonec jeden z nich stvořil první z andělů, další pak čerty, jiný kočky, vlkouny a jiné rasy. Každý viděl svůj lid v jiné podobě s jinými schopnostmi. Základní rysy měli jednotné. Ve skutečnosti je okoukali od tvůrce lidí. Jen je – jak všichni tvrdili – mírně vylepšili. Jejich božství je ale dokonale vysílilo. Věděli, že dlouho nevydrží a proto se rozhodli vrátit na začátek. Možná se spíš rozhodli pro konec. Nebyli si jistí, ale odešli. Stali se tím, čím byli na svém počátku. Magickými shluky energie – vejci. Usli tvrdým spánkem a shromažďovali energii. Pro svůj odpočinek si zvolili malé před světem skryté jezero. Nechali svět kolem růst a žít bez nich.
Svět kolem se uklidnil a oni opět stáli na břehu jezera. Před očima jim vířil vír podob tvorů a míst, které nikdy neviděli a asi znovu neuvidí.
“Jste dračí bohové, o kterých se vypráví ve starých legendách.” Ozval se Rafael. Chlapec se zamyslel.
“Dračí bohové?” Zkoušel si zvuk slov.
“To se mi líbí.” Usmál se a zvedl k nim oči. Oba věděli, že stojí před bytostí, jejíž moc si ani nedokázali představit. Měli by se bát, nebo ne? Cítili posvátnou uctu a zároveň lásku a oddanost. Ne strach. Z Tritona vyzařovala světlo a teplo. Něha a láska milujícího rodiče.
“Proč jsi se vrátil jen ty?” Zeptal se Sion. Chlapec se opět zamyslel.
“Vrátil? Nejsem jistý zda jsem se vrátil... možná jsem se znovu narodil. Nebo jsem potomek.” Sklonil hlavu.
“Moje vzpomínky na můj život jsou velice mlhavé, pomalu se vrací... asi to není podstatné.” Zvedl ji opět k nim.
“Dalo by se říct, že jsem vodní drač...” Zatvářil se nejistě.
“Drak.” Pomohl anděl. Triton přikývl a usmál se.
“Že jsem vodní drak. Stvořil jsem vodní svět a jeho krásy.” Řekl s něhou v hlase při vzpomínce.
“Toto místo bylo dlouhá léta tajným útočištěm milenců. Šeptali svá vyznání, milovali se... nebo mu třeba jen s láskou a důvěrou někdo svěřil své tělo.” Otočil hlavu k jezeru.
“Já jsem skrze vodu vstřebával jejich energii. Světlo a láska, které máte v srdcích je velkým zdrojem energie.” Vysvětloval.
“Vy dva jste byli poslední kapkou.” Usmál se. Oba muži dokonale zrudli.
“Dokáží to samé nenávist a hněv?” Ozval se opět Sion. Triton zaváhal ale nakonec přikývl.
“Ano, ale jakou energii můžete získat z hněvu a nenávisti? Nepřinese nic dobrého.” Zakroutil hlavou. Oba se zamračili.
“To je Kassielovo magie.” Otočil Rafael hlavu k Sionovi. Muž přikývl. Drak se na ně zadíval.
“Kassiel? Takže je něco špatně. O něčem jsem snil... je to zastřené. Prosím.” Podal ruku andělovi a zavřel oči. Pak čertovi.
“Hmm.” Otočil se k jezeru. Sklonil se a ponořil ruku do vody.
“Spí na pokraji života a smrti. Podvědomě jsem Kassielovi odpověděl na jeho prosby a zastavil Sachsovo tělo.”
“Zastavil?” Nechápal Rafael.
“Ano, zastavil jsem jeho srdce v posledním tepu... zmrzl.” Pár nejistě zakroutil hlavou. Netušili, o čem mluví. Chlapec se laskavě pousmál.
“To nevadí. Podstatné je, že i kdybych mu dokázal pomoct, nedostanu se k němu.” Povzdechl si a sledoval jezero.
“Chrání ho velice silné kouzlo. Kassielovo kouzlo, které vytvořil.” Muži naráz zašeptali mladíkovo jméno.
“Ano. Vzal vše dobré. Svou lásku, své světlo – vše a vložil do ochranného kouzla. Jemu nezbylo nic jen...”
“Jeho nenávist.” Doplnil ho Sion. Triton přikývl.
“Je plný zloby, hněvu a prázdnoty. Tu ale brzy vyplní nenávist. Čistá surová nenávist. Čiré zlo.”
“Dokážeš ho zastavit?”
“Pokusím se. Jsem ale stále jen odlesk toho, kdo jsem býval, pravděpodobně...” Zaleskl se v jeho očích smutek. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Otočil se k nim.
“Pojďme to zkusit.” Pár na něj váhavě hleděl. Chlapec se vesele zasmál a bez křídel vzlétl. Rafael s ním. Sachs si povzdechl a zkřížil ruce na prsou. ´No skvělý.´ Triton se zastavil a sklonil hlavu. Usmál se a zavřel oči. Sachs sebou cukl a zmateně se otočil kolem své osy. Nevěřícně roztáhl temně rudá křídla. Dotkl se hlavy. Jeho rohy byly pryč. Nahmatal ocas. Ani ten neměl. Vyděšeně zvedl oči k drakovi. Ten se opět jen pousmál a pokračoval nahoru. Rafael sledoval čerta. Bývalého čerta. Neohrabaně vzlétl. Anděl se pousmál a slétl k němu. Podal mu ruku. Sachs zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Přijal ji.
Všichni tři slétli pod skálu a rozhlédli se po čertech. Čekali na ně v čele s Kassielem. Věděl, že se něco děje. Cítil mocnou magii, vycházejcící se skály. Přejel pohledem přes anděla a zastavil se na Sachsovi.
“Povýšil jsi?” Řekl pobaveně a otočil hlavu k Tritonovi. To on byl zdrojem energie. Dřív musel být neskutečně mocný, teď byl jen z části naplněná nádoba. Přesto byl to nejmocnější, s čím se anděl setkal.
“Kdo jsi?” Chtěl vědět. Chlapec se jemně pousmál a pomalou chůzí k němu přešel. Jeho společníci znejistěli.
“Měl bys to zastavit, Kassieli. Dokud ještě můžeš.” Temný anděl pobaveně vydechl a zakroutil hlavou.
“Zastavit? Ještě jsem ani nezačal.” Triton sklonil hlavu.
“Pak mi nedáváš jinou možnost.” Když zvedl opět hlavu, Kassiel mírně zacouval. Chlapec měl jistý sebevědomý pohled. Jeho oči byly hlubší než jakákoliv vodní hlubina. Zvedl se vítr. Všichni se nejistě rozhlédli – byly v něm slyšet o sebe bijící vlny.
Kassiel zvedl ruku před obličej. Temní čerti začali křičet. Vítr s nimi odnášel i jejich život. Rval jim ho z těl. Anděl se rozhlédl. Zavřel oči a soustředěně se zamračil. Jeho čerti se začali měnit v černé stíny. Některé rozprášilo kouzlo, jiné stačil vstřebal do sebe.
Tritona obklopila zářící silueta. Zvětšovala se. Sion s Rafaelem se zadívali na zářící obrysy krásného velkého tvora. Rozlétl se proti andělovi a smetl ho s sebou. Bouře kolem ustala, drak zmizel a chlapec se svezl na zem. Rychle k němu přiběhli. Rozhlédli se. Kassiel i jeho čerti byli pryč.
“Tritone?” Sklonili se k němu. Mladík zvedl hlavu. Jeho krásné oči byly bezbarvé a unavené. Jeho vlasy zešedly a pleť téměř zprůsvitněla. Smutně se pousmál.
“Je velice slabý ale stále žije.” Překvapil je. “Získal jsem čas snad i pro vaše potomky, ale on se vrátí.” Vstal se Sionovo pomocí. Opřel se o něj a zvedl oči ke skále.
“Chraňte je, prosím.” Muži znejistěli. “Mé bratry.” Vysvětloval.
“Události dnešní noci a tajemství jezera by mělo zůstat jen mezi vámi. Ostatní spí, nebudou si nic pamatovat a tak je to dobře.” Zvedl k nim oči.
“Předejte to vašim dětem a ony svým. Někdo by o Kassielovi vědět měl.” Oba váhavě přikývli. Dětem. Proč zrovna svým dětem? Přemýšleli. Věděli, že je to sobecké. Měli by myslet na... ale teď když... Podívali se na sebe. Chlapec ztracený ve svých myšlenkách se na ně zadíval.
“Jste oba muži... vy nemůžete stvořit potomka.” Uvědomil si. Opět je oba přinutil zrudnout. Rafael zakroutil hlavou.
“To je to nejmenší... nemůžeme se ohlížet na své potřeby.” Byl si jistý, že se jeho tváře ještě víc dobarvily. Sion souhlasně přikývl. Chlapec se jemně pousmál.
“Ne. Na vašich ramenech leží velká tíha. Vy dva si štěstí zasloužíte víc než kdo jiný.” Překvapil je. Laskavě se usmál.
“Nezapomínejte, kdo jsem.” Chytl oba za ruku a zavřel oči. Pár polekaně zamrkal, když se všichni tři rozzářili. Cítili mírnou bolest, ale zároveň zvláštní hřejivý pocit. Zavřeli oči.
Vše ustalo. Zhluboka se nadechli. Zahnali mžitky před očima a rozhlédli se. Jejich pohledy se setkaly na malém dítěti sedícím před nimi. Mělo husté temně rudé vlasy a výrazné smaragdové oči. Mohl mu být rok. Muži ho šokovaně sledovali neschopni vypudit ze sebe jedinou hlásku. Triton se usmál.
“Je váš.” Jo. To pochopili při prvním pohledu. To ale přece není... ne. Snažili se zkrotit zmatené myšlenky. Sion si skoro až ostražitě sedl k dítěti. Jemně se třesoucími prsty přizvedl bílou košilku.
“Jo. Máme kluka... drahá.” Zvedl oči k Rafaelovi. Ten stále strnule sledoval dítě. Uvědomil si, jak ho muž oslovil a zamračil se na něj. On se pobaveně usmál a zvedl dítě. Narovnal se a postavil se k andělovi. On vztáhl ruku a prsty se dotkl vlásků. Chlapec chytl jeho prst. Anděl sebou cukl a vyděšeně se podíval na svého přítele. Jaktože se tváří tak pobaveně? To ho to vůbec neděsí? Copak si neuvědomuje, že to je jejich dítě? Jejich! Otočil hlavu k Tritonovi. Rozšířil oči, když se drak jemně pousmál a pak se rozpustil v třpytící se stříbrný prášek, připomínal krystalky vody. Ztratil se ve větru.
“On... on... je...” Zakryl si anděl pusu a zvedl oči k čertovi. Ten nejistě sledoval místo, kde chlapec stál. Zamračil se a objal muže kolem ramen. Přitáhl do své náruče.
“Pojď, potřebuješ se vyspat.” Políbil ho do vlasů. Rafael se odklonil.
“Nemá smysl to teď řešit a trápit se... to můžem nechat na jindy.” Anděl se mu zadíval do očí. Natáhl se a překvapil muže polibkem. Sion se usmál a za bradu si přitáhl jeho rty zpět. Pak mu podal chlapce. Muž rychle zakroutil hlavou.
“Jsi zvyklý... já se musím dokonale soustředit abych neskončil ve skále.” Muž si ho s rozkošně trucovitým výrazem vzal. Čert přemýšlel, jak je možné, aby dospělý muž – vůdce vytvořil takový obličej. Rafael držel dítě v natažených pažích. Přizvedl ho a zadíval se na něj. Chlapec se usmál a anděl zmateně zamrkal.
“Má tvůj úsměv.” Uklouzlo mu. Když se chlapec rozesmál a natáhl k němu ruce, dokonale roztál.
“Nemám moc rád... ale on je tak rozkošný.” Přitiskl ho k sobě a začal vážně přemýšlet nad jménem.
Oba přistáli u jezera. Jejich přátelé se probouzeli s přicházejícím ránem.
“Kde... kde máš rohy?” Ozvala se mladá čertice. Její přítel k ní sklonil hlavu.
“A ty?” Vydechl. Žena se dotkla hlavy. Rychle vstala a zkontrolovala ocas. Na zádech jí vyrostla křídla. Ostatní na ní zmateně hleděli.
“Jaks to...” Zmlkl muž a roztáhl svoje. Uslyšeli zvláštní hrdelní zvuk. Všichni jako jeden otočili hlavy k jezeru. Před ním v trávě odpočívali okřídlení tvorové. Celé stádo. Byli elegantní a vznešení. Hrdě drželi hlavy vysoko a sledovali je černýma očima.
Rafael chytl Siona za ruku a se smutným úsměvem sledoval tvory. Necítil smutek nad Tritonovo odchodem. Ani odchodem svých přátel. Jako by si drak s sebou odnesl i bolest a utrpení jednoho děsivého dne. Věděl, že ostatní jsou na tom stejně. Pamatovali si hrůzu, která se stala. Strach, který cítili. Samozřejmě, že ano. Už kvůli těm, kteří umřeli. Je si ale nepamatovali z jejich posledních chvil – zastřely je ty šťastné s nimi. Cítili hřejivé teplo a klid.
Věděl, že je to další Tritonův dar a to ho bolelo. Udělal pro ně tolik, ale nikdo o tom neví a nedozví se to. Obětoval se aniž by chtěl slyšet díky. Sklonil hlavu. Sion pohladil polibkem jeho krk. Anděl k němu zvedl oči.
“Zapamatuj si každou drobnost. On ji bude chtít slyšet.” Jakoby četl jeho myšlenky. Rafael se zachvěl a sklonil hlavu k dítěti. Někdo přece jen.
V začouzené ohořelé ložnici stála temná postava. Její tělo bylo pevné ale zároveň průsvitné. Jakoby tvořené jen černým kouřem. Zadívala se na své ruce. Ztrácely pevné obrysy, když s nimi pohla. Zvedla oči k zrcadlu. V černých rysech obličeje se propadaly temné oči. Hlubší než jakkákoliv jáma. Jakkýkoliv stín. Dlouhé vlasy se také proměnily v něco neurčitého – jen stínového.
Sklonila hlavu, když u jejích nohou přistal bílý list papíru. Jen zlehka ohořelého. Bylo neuvěřitelné, že přežil oheň. Postava se pro něj sklonila a očima přejela po několika verších. ´Jak vystižné.´ Pomyslela si.
Pod víčky vidím smutný třpyt,
snaží se tu tvou bolest smýt.
Stesk do srdce se tiše krade,
jeden pak otázky si klade.
Otázky trpké jako víno
a odpovědi mozek minou.
Sedíš a oči jindy jasné
čekáš až světlo
- nadobro v nich zhasne.
Slyšíš, jak srdce tiše bije,
pokradmu jed ti do žil lije.
Však dýl než bylo pozdě,
dojde ti uděl tvojí poutě.
Zašedlý odraz v zrcadle
působí trochu povadle.
Jsi si jist - odněkud ho znáš.
Vzpomínej - tak se jen přece trochu snaž!
Osud. Ten nikdy nebyl jenmý.
Však nečekals, že bude stále stejný.
Když světlo naděje ti dal,
zasmál se - zpět si ho zas vzal.
Naivně ve štěstí jsi věřil,
přijals ho vděčně - špatně střežil.
Tak jako písek - zmizelo mezi prsty
a teď už jedno je, že plné jsi měl hrsti.
Jen zrnka drobná zbyla ti,
vzpomínky - ty se neztratí.
Kdo se je prosil, ptáš se hořce,
Ne. Nepomůže, když je anděl otře.
Marně bys hledal důvody.
Nečekals jich snad průvody.
Život, ten končí každý den,
jen občas opíjíš se snem.
Každý to dělá – to je vpořádku.
Všichni si sníme svoji pohádku.
Potom však těžké bývá zjištění,
když osud její konec pozmění.
Osud. Ne. Osud si každý tvoří sám a on teď ví, co je v jeho. Ten tvor byl neskutečně mocný - kdysi. Teď byl oslabený a zranitelný. On zjistil, že všichni v sobě mají svou stinnou stránku. Hluboko zakořeněnou. Stačí ji jen probudit. Zalít srdce bolestí a strachem, pak je přístupnější nenávisti a hněvu. Ty pak probudí sílu. Sílu, kterou je on schopen ovládat. Ten tvor není výjimka. Ovládnout ho – ovládnout je. Bylo jich tam víc, cítil to. Kdyby je dokázal ovládnout, pak by... zavrávoral.
Pomalu přešel k zčernalé posteli a sedl si. Zadíval se na list, který stále držel. Zahodil ho mezi doutnající trosky stolu.
Nejdřív musí nabrat síly, získat energii, získat víc loutek. Lehl si a schoulil se do klubíčka. Usnul. Zdálo se mu o zelených očích a pobaveném úsměvu. Věděl, že je zná. Ještě před pár hodinami si dokázal vybavit celou tvář i jméno. To kvůli němu... to už je ale teď jedno. Obraz pomalu šedl. Zahnal ho pryč, hluboko do nejtemnějších zákoutí mysli.