Vysoký jezdec zastavil temně černého mohutného koně a zadíval se před sebe. Kam jeho oči dohlédly – rozléhal se les. Jeho stromy byly neuvěřitelně mohutné a vysoké. Popohnal svého koně. On se pomalým hrdým klusem vydal k lesu.
Projeli pod pár stromy, pak zastavili. Jezdec sesedlal a rozhlédl se. Sáhl k temně černé helmě s rudým zdobením a dlouhým ohonem a sundal si ji. Byl to krásný muž temně rudých skoro černých vlasů a šedivých očí. Sestřihaný účes přerůstající uši působil lehce rozdrbaně – delší ofina mu neposlušně padala do obličeje. Za jedním uchem měl zapletenou ozdobu z peří, korálků a kůže. Na sobě černé brnění. Opět rudě zdobené – jemnými ornamenty. Jeho součástí byla těžká delší sukně. Pohyboval se v něm překvapivě zlehka a rychle.
„Myslím, že budu muset pokračovat sám.“ Pohladil koně po mohutné hlavě. Zvíře s ní pokývalo a šťouchlo do něj. Muž se pousmál a políbil ho mezi oči.
„Je mi líto, příteli.“ Sundal si rukavice – po nich si odepl celé brnění. Úhledně složil a schoval do koženého vaku. Upravil si vysoké manžety černé košile. Rozhlédl se. ´Vesnice.´ Pomyslel si a vydal se hlouběji do lesa. Snažil se držet jeden směr a přitom si prohlížel krásy lesa – čím hlouběji se dostal tím rozmanitější a krásnější květiny kolem rostly. Zarazil a otočil. Chvíli čekal. Z poza stromu vyšel jeho kůň. Zastavil se. Jezdec by přísahal, že zvíře se tváří nenápadně ale hlavně naprosto nevině. Pobaveně se pousmál a zakroutil hlavou.
„Tak pojď.“ Vykročil dál. Kůň ho s malým odstupem následoval. Cestovali dlouho. Muž si sedl na jeden z nižších kořenů a pohladil koně, který se k němu postavil.
„Jak mám ksakru tady najít vesnici?“ Zamračil se. Udiveně zvedl obočí a zaposlouchal se do zvuků lesa. Byl to křik? Zavřel oči. Rychle je otevřel a vstal. Byl to křik – dívčí křik.
„Pojď!“ Vydal se po zdroji hluku. Zastavil se a rozhlédl.
„Heej! Slyší mě někdo?“ Zvedl ruku ke koni, aby stál. Zvíře se okamžitě zastavilo.
„Tak slyší mě někdo?!... Tam!“ Vydal se mezi stromy, když uslyšel odpověď. Kůň ho následoval. Muž se zadíval na otvor v zemi – nemohl tu být déle než pár dní. Klekl si k okraji a zadíval se do úzkého otvoru. Na dně propasti seděla drobná dívka. Sledovala ho velkýma krásnýma očima. Na čele měla krvavý šrám.
„Jsi v pořádku?!“
„B-bolí mě noha a... a jsem unavená a ...“ Rozbrečela se. Zamračil se a opatrně se přehoupl přes okraj. Pomalu slézal dolů.
„Buď, buď opatrný.“
Muž bez větších problémů slezl k dívce. Sklonil se k ní a prohlédl si zraněnou nohu, ruku a nakonec čelo.
„M-myslím, že je to zlomené.“ Zvedla k němu oči. Jen přikývl a pomohl jí na nohy.
„Budeš se mě muset udržet kolem krku... jinak tě nahoru nedostanu.“ Sklonil k ní hlavu. Příkývla a s jeho pomocí si mu vylezla na záda.
„Zvládneš to?“ Chytl se skály.
„Snad... snad ano.“ Držela se pevně. Přikývl a začal vylézat nahoru po skále. Dívka zavřela oči, bolestí jí vytryskly slzy.
Muž ji opatrně posadil a sedl si k ní.
„V pořádku?“ Utřel jí slzami pokryté tváře a zadíval se na ni. Měla rozkošný obličej a temně zelené krátké rozčepířené vlasy. V nich stejně rozčepířenou čelenku, držející vlasy z obličeje. Štíhlou postavu a sluncem opálenou pleť. Na sobě měla obleční tolik připomínající listy a kůru stromů kolem – krátké kalhoty pod zadek a vestičku. K tomu dlouhé bezprsté rukavice z pod oblečení ji vykukovaly ornamenty na holé kůži. Kolem krku a rukou i nohou měla barevné ozdoby. Byla bosá.
Muž jí zavázal ruku i nohu do provizorní dlahy a ošetřil čelo. Zvedl ji do náruče a vysadil si ji na záda. Pochyboval o tom, že by se zvládla sama udržet na jeho koni. S jejím naváděním se vydal ještě hlouběji do lesa.
´Neuvěřitelný štěstí.´ Pomyslel si, když si uvědomil, že ho vede do lesní vesnice. Zastavil se a sklonil hlavu. Pousmál se, když z poza stromů vystoupily ozbrojení muži. Měli podobné oblečení dívčině a byli stejně opalení a pomalovaní. Většina z nich držela dlouhé vyřezávané luky.
Muži zpozorněli, když si všimli dívky.
„Thiako?“ Spustil jeden ruku s lukem a vykročil k nim. Dívka unaveně přikývla.
„Je unavená a potřebuje ošetřit.“ Ozval se cestovatel. Muž se zaměřil na něj. Přikývl a pokynul jednomu ze svých. Ten si vzal dívku.
„Myslím, že ti náš vůdce bude chtít osobně poděkovat. Zrovna jsi zachranil jeho oblíbenou krásku.“
´Snažší než jsem myslel.´ Pomyslel si a nasledoval je. Většina ze strážců se opět ztratila mezi stromy. Mluvčí a muž nesoucí dívku ho se zbylými vedli do vesnice. Najednou se zastavili. Cizinec se nechápavě rozhlédl. Oni se pousmáli.
„Nemusíš se bát, o tvého koně se postaráme... doufám, že se nebojíš výšek.“ Přistoupil k němu muž a podal mu ruku. On nejistě jemu. Trochu udiveně zvedl obočí, když ho otočil a zezadu chytl kolem pasu. Ještě větším šokem bylo, když se odpoutali od země. Zvedl oči k ostatním. Na zádech měli velká křídla – různých barev peří. Byla nádherná a působila ladně a elegantně.
Vynesli ho vysoko mezi koruny stromů, kde se nacházela stromová vesnice. Muž se omámeně rozhlédl. Vesnice se rozléhala do všech stran i pater. Přemýšlel, zda tam dole na skále neuklouzl, nepraštil se do hlavy a teď jen neblouzní. Slyšel o ní různé příběhy, ale skutečnost předčila všechny jeho představy. Jeho průvodci se usmáli nad jeho výrazem a vedli ho po plošinách mezi stromy. Překvapilo ho jak pevné a stabilní jsou. Skoro jakoby byly součástí samotného lesa. Lidé kolem si ho se zájmem prohlíželi. Muži zašli do jednoho z domů a položili dívku na postel.
„Přivedu Shandyho... hrozně se o tebe...“
„Thiako... díky bohu.“ Ozval se ode dveří příjemný hlas. Cestovatel se trochu zaskočeně zadíval na štíhlého muže krásného jemného až dívčího obličeje. Měl temně blonďaté vlasy dlouhé pod zadek – částečně spletené do několika copů a se zapletenými barevnými ozdobami. Na sobě dlouhé kalhoty a tak jako dívka ozdoby kolem krku a paží. Ani on neměl boty. Muž si byl jistý, že v životě neviděl nic půvabnějšího.
„Jak je ti?“ Sedl si k dívce a objal ji. Přikývla, že už je v pořádku a upozornila ho na svého zachránce. Otočil k němu hlavu a zadíval se na vysokého cizince – vypadal jako skutečný hrdina dívčích románů.
„Dobrý den. Jsi jistě unavený a potřebuješ odpočinek. Pojď, prosím, se mnou.“ Kývl hlavou na příchozího léčitele a odvedl muže do jiného z domů. Nebyly v něm žádné židle či křesla pouze nadýchané polštáře rozházené kolem kulatého nízkého stolku. Sotva se usadili, dorazily dívky s občerstvením.
Vyprávěl jim, jak dívku našel a kam cestuje. Během svého vyprávění vnímal každý jeho pohled či úsměv.
„Nevím, jak bychom ti mohli dostatečně poděkovat... úplně jsem... jak se vlastně jmenuješ?“
„Gordon... mé jméno je Gordon.“ Kývl hlavou v úkloně. Jeho hostitel se pousmál.
„Já jsem Shandy. Jejich vůdce.“ On se mu překvapeně zadíval do jeho krásných smaragdových očí. ´Vůdce.´
„Tedy? Tvé díky?“ Napil se Shandy z poháru na stole.
„Cokoliv?“ Chtěl vědět Gordon.
„Cokoliv.“ Přikývl muž. “Zachránil jsi krček mé oblíbené krásky.“ Potvrdil strážcovo slova. Druhý se pousmál. Svou odpovědí překvapil všechny kolem.
„Chci tebe.“ Zopakoval, když ho o to Shandy požádal.
„Hmmm... nejsem si jistý zda ti rozumím. Mě?“ Řekl nechápavě. Gordon se znovu pousmál.
„Ukážu ti, co tím myslím.“ Napil se. Shandy lehce nejistě přikývl a hleděl muži do očí. Něco v jeho pohledu mu vhánělo horkost do tváří. Sklonil hlavu.
„Nebudu tě rušit... jistě si chceš odpočinout.“ Vstal.
„Ano, ale u tebe.“ Připravil mu Gordon další překvapení. Vůdcovo srdce se zachvělo. Byl natolik vyvedený z míry, že jen přikývl a nebyl schopný nijak protestovat.
Dovedl ho do svého domu – byl větší než ostatní, ale jen díky společenské místnosti s elegantním trůnem a velké terase. Shandy ho dovedl do své ložnice. Gordon se zadíval na velké letiště – bez problémů by se na něm vyspali tři dospělí lidé. Pousmál se a otočil hlavu k Shandymu.
„Tedy večer.“ Odložil tašku a svlékl si košili. Shandy jen přikývl a odešel. Zastavil se před domem. Co je to s ním? Jakoby byl Gordon mocný čaroděj a očaroval ho svým kouzlem. Sladkým omamným kouzlem. ´Sladkým?´ Pomyslel si. Zvedl oči k vesničanovi, který si k němu stoupl. Přikývl a šel s ním pryč.
Gordon se rozvalil na posteli. Rozpažil a zhluboka se nadechl. Lehké přikrývky voněly stromy, květinami – lesem kolem. Voněly Shandym. Jeho svěží květinovou vůní. Muž vonící květinami. Zavřel oči. Znal tu vůni, byl si jistý. Tak jako si byl jistý, že ji cítí poprvé v životě. Snažila se vyvolat vzpomínky, o kterých věděl, že neexistují. Vzpomínky na něco krásného, barevného, hřejivého. Jakoby vzpomínal na štastný zážitek z dětství, na který zapomněl. Jak jen mohl zapomenout? Pousmál se. Byl spokojený – jako dlouho ne. A stačilo tak málo. Zamilovat se.
Přes jeho rozjasněnou mysl přeběhl temný stín. Chladnými prsty probodl hřejivé pocity štěstí. Zradí ho. Uvědomil si.
Dlouho po setmění dorazil Shandy do svého domu. Prošel potemnělým palácem a zastavil se u své postele. Zadíval se na spícího muže. Byl moc unavený, aby ho vzbudil a vynadal mu. Měl v plánu vyhodit ho ze svého domu – ze své postele. Možná zachránil Thiaku, ale jeho sebejisté chování je moc. Nemůže si dovolit... Povzdechl si. Byl opravdu moc unavený. Neměl sílu přemýšlet natož se rozčilovat. Obešel postel a oblečený si lehl – zády k muži.
Jeho rychlé propadaní do světa snů přerušily pevné paže. Otevřel oči a uvědomil si, že ho jeho host objal. ´Co to...´ Otočil k němu hlavu. Spal. Muž si povzdechl a snažil se ho odstrčit. Gordon něco zabručel a sevřel ho pevněji. Shandy se vzdal. Opravdu byl moc unavený. Našel si nejpohodlnější polohu a okamžitě usnul.
Ráno pomalu zamrkal a snažil se probrat. Místnost zaplňovaly ranní paprsky a vlhká lesní vůně. Miluje pomalu zlehka .... dokonale se probral a zadíval se do šedivých očí. Gordon se pousmál.
„Dobré ráno.“ Opíral se o ruku, loket zabořený v polštáři. Shandy ležel na zádech – tělo na těle.
„Dobré... co to povídáš? Co si to vůbec dovoluješ?“ Sedl si pohoršeně. Druhý muž se znovu pousmál.
„Moje díky?“ Zvedl tázavě obočí a položil ho zpět.
„Jsme... jsme ti vděční ale... to jak se chováš... jsi.. jsi... koktám?“ Řekl zničeně.
„Jsem jejich vůdce. Nejmocnější a nejlepší bojovník z nich.“
„Možná.“ Připustil Gordon. “Ale pro mě jsi to nejrozkošnější, co jsem kdy viděl. Krásný, něžný, křehký princ.“ Shandy při jeho slovech zrůžověl. Cukl sebou, když někdo zaklepal. Vešla mladá dívka.
„Přinesla jsem snídani – pro našeho hosta.“ Pozdravila je pokývnutím hlavy.
„A oblečení.“ Dodala s úsměvem a prohlížela si Gordona. Poděkoval. Rychle otočil hlavu k Shandymu, který využil situace a vyklouzl mu.
„Děkuji, Niane. Můžeš jít... půjdu s tebou. Potřebuji mluvit s tvým bratrem.“ Přešel k ní. Ve dveřích se otočil a jemně se uklonil.
„Dobré ráno.“ Odešel. Gordon se pobaveně usmál. ´Ten malej...´ Přitáhl si tác se snídaní.
Shandy se věnoval svým denním povinnostem – přece jen byl vůdcem a mnoho vesničanů za ním chodilo pro pomoc. Věnoval se spoustě věcí a přesto stačila jeho mysl sklouzávat k myšlenkám o Gordonovi. O jeho drzé povaze. Sebejistém chování. Jeho pobaveném úsměvu... vysoké postavě... pronikavých očích... Zarazil se. ´Vážně mě musel začaroval.´
Gordon si prohlížel vesnici – dostal průvodce – několik průvodkyň a volný přístup kamkoliv. Dívky ho seznamovaly s důležitými místy a osobami. Nakonec ho dovedly k místnímu jezeru.
Uprostřed lesa – kousek za Shandyho palácem se ze země tyčila skála – skalnatá hora. Byla o něco nižší než stromy kolem. Obyčejný člověk by ji neslezl – tím si byl jistý. Když ho dívky vynesly vysoko na skálu, zůstal oněměle stát a sledoval malý přírodní zázrak. Velký přírodní zázrak. Kámen byl jako zeď – zeď kolem nádherné přírodní kaskádové zahrady s jezerem.
Teď si byl jistý – skutečně uklouzl, praštil se a teď je v nějákém pohádkovém světě. Snovém pohádkovém světě, kde je národ krásných okřídlených bytostí – víl z lesa a jejich griffonů. Slyšel o nich. Jen nevěděl, že jsou takhle krásní – různých barev a velikostí. Elegantní čtyřnohá stvoření s křídly. Sledoval tvory. Někteří spali, jiní se probíhali v trávě nebo plavali. ´Plavou?´ Zadíval se do propasti pod sebou. Nemá šanci, ne bez křídel.
„Chceš jít tam dolů? Dokáží být nepřátelští, když se jim někdo nelíbí. Jsou to čistá a klidná stvoření, ale pro nesprávnou osobu nebezpeční.“ Stoupla si k němu jedna z dívek. ´Nesprávnou osobu...´ Pomyslel si. Přikývl. Dívky se usmály a snesly ho k jezeru. Vesničané si jich všimli.
„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“ Ozval se jeden z mužů.
„Opatrně... pokud by se jakkoliv splašili, stoupni si za nás.“ Dodal. Gordon udiveně zvedl obočí. Rozhlédl se po ostatních, kteří ho s jemnými úsměvy sledovali. ´Jsou tak čistí – všichni.´ Krásní a čistí. Vyzařovala z nich moc a síla ale zároveň čistota, něha a světlo. A Shandy byl jejich vůdce.
Otočil hlavu ke tvorům – jeden z nejbližších zavětřil. Podíval se přímo k muži. Někde v útrobách dlouhého krku něco zabručel. Griffoni kolem něj zvedli hlavy. Zaměřili se na muže. Pomalou jistou chůzí k němu vykročili. Muž k nim. Vesničané ho nejistě sledovali.
Zvířata sledovala každý jeho pohyb. Zastavil se a ona ho rozestoupila – v bezpečné vzdálenosti.
„Pokud ho napadnou...“ Otočil jeden z vesničanů hlavu k jinému. Přikývl.
Gordon se po tvorech rozhlédl. ´Zabijou tě.´ Prolétlo mu hlavou. Jeho dech se zachvěl, když roztáhli křídla. Vesničané sebou cukli a vyskočili. Griffoni se zvedli na zadní.
Muži se zarazili. Čas jakoby se zpomalil – hlavně pro Gordona. Vnímal šum desítky křídel a pak záchvěv černé hřívy. Dusot kopyt a zaržání. Čas se opět rozeběhl. Před ním stál jeho kůň – bez postrojů. Zvedal se na zadních a výhrůžně kopal. Jako to nejdivočejší – nejkrásnější zvíře jaké kdy viděli. Dopadl na přední a hlasitě zaržál. Tvorové se postavili na všechny čtyři a něco zavrčeli. Kůň jim stejným tónem odpověděl.
Gordon si všiml, jak se kolem něj rozestupují. Pomalými pohyby ho obkličují. Zabijí ho – kvůli němu. Umřel by – pro něj ano. Zamračil se a vyskočil – ve stejný okamžik se Griffonové opět zvedli a opět dopadli na zadní a sledovali muže. Tak jako překvapení vesničané.
„Na to zapomeňte.“ Řekl tvrdě a chladným pohledem tvory sledoval. Stál před svým koněm a bránil ho vlastním tělem. Tvorové něco vztekle a netrpělivě zabručeli.
„Zabijí je oba.“ Zamračil se vesničan, když Griffoni už po několikáté výhružně roztáhli křídla. Uskočili zpět, když před koně s jezdcem tvrdě dopadl jeden z nich. Byl panensky bílý – jako jasná hvězda zářil ve slunci. Stál na zadních a divoce ržál. Dopadl na přední. Chvíli se dohadoval s protestujícími druhy.
Všichni se uvolnili, když se otočili a zamířili pryč. Gordon sledoval bílého tvora. Otočil se k němu a zadíval se na něj černýma očima. Sklonil k němu hlavu. Muž pomalu zvedl ruku a dotkl se sametových chlupů. Uslyšeli výhružné nesouhlasné zaržání. Z poza něj hrdě vykráčel kůň a jemně ho strčil za sebe. Griffon naklonil hlavu na stranu. Zabručel a k úžasu všech se uklonil.
„Hmmm.... řekl bych, že se chce zpřátelit, Artaxi.“ Pohladil Gordon koně. Tvor bezzájmu pokýval hlavou a šel pryč. Muž by přísahal, že se za ním Griffon překvapeně a zmateně zadíval. Otočil hlavu k němu.
„Je jen trochu odtažitý a bručoun. Neber si to osobně.“ Zajel prsty do jemné srsti na jeho krku. Jeho srdce se chvělo, jakoby se dotýkal něčeho posvátného – nedotknutelného. Cítil jeho sílu pod prsty a zároveň něhu a jemnost. Tolik mu připomínal.... Shandyho. Zvedl oči k tvorovo hlavě. No jistě. Z tvora doslova křičelo Shandy. Shandy. Shandy. Stejná něha. Stejná ladnost. Stejná skrytá síla a moc. Pousmál se a chytl jeho velkou hlavu.
„Jsi jeho že?“
„Nosí Shandyho... jmenuje se, Aurora.“ Odpověděl mu neúmyslně jeden z vesničanů. Gordon udiveně zvedl obočí.
„Aurora? Je to ona?“ Zadíval se na zvíře.
„Ale jistě... podívej, její rysy a je drobnější... je nádherná...“ ´Jako její jezdec.´ Domyslel si v duchu za muže. Ale teď když to ví – opravdu. Je drobnější a její výraz tváře. Zvíře najednou zbystřilo. Doslova se rozzářilo a vzlétlo. Přistálo před příchozím mužem. Usmál se a objal její krk, když se přitulila. Gordon se na dvojici zadíval. Byl to úžasný pohled – oba tak čistí a divocí. Pousmál se a vydal se k nim.
Shandy k němu otočil hlavu. Jeho srdce poskočilo. Muž měl na sobě zdobené bokové kalhoty, které nosili vesničané a ozdoby kolem krku a paží. Různé podoby tohoto oblečení nosili všichni kolem, tak proč on mu v něm připadá tak přitažlivý? Proč na něm působí tak dokonale?
„Jsi v pořádku?“ Když přikývl, uvolněně se usmál a zadíval se na koně.
„Je nádherný.... jak se jmenuje?“
“Artax.” Otočil Gordon hlavu ke svému čtyřnohému příteli. Shandy ho také sledoval.
“Jak dlouho se plánuješ zdržet? Nechci znít nezdvořile, jen se ptám.” Dodal rychle. Gordon se pousmál a vydal se pryč. On za ním.
“Rád bych se ještě... jak se odsud dostanu?” Rozhlédl se po skále. Pak sebou cukl, když z poza jeho ramene vykoukla Aurora. Rychle otočil hlavu k Shandymu. Muž se usmál a pobídl ho.
Gordon opatrně vyskočil na griffonův hřbet. Pevně se chytl jeho krku, když vzlétl. Bezbečně ho donesl k Shandyho domu. Muž je následoval.
“Děkuju, krásko.” Pohladil ji Gordon a otočil hlavu ke svému hostiteli.
“Rád bych se ještě chvíli zdržel, pokud to nevadí... taky jsem si ještě nevybral své díky.” Dodal s úsměvem. Shandy se mu zadíval do očí.
“Proč... proč ne teď?” Vyvolal lehce překvapený výraz v mužovo obličeji.
“Hmm... to nelze odmítnout.” Usmál se a přešel k němu.
“Víš vůbec, co po tobě chci? Cos mi zrovna nabídl?” Dotkl se ho pod bradou a přizvedl jeho obličej k sobě. Shandy zrůžověl a sklopil zrak.
“Chceš... chceš moje tělo.” Zachvěl se při představě. Gordon se pousmál
“Ne... chci tvoje všechno.” Opravil ho a pomalu se k němu sklonil. Kousek od jeho rtů se zastavil, snad jakoby mu dával čas na rozmyšlenou nebo sobě dodával odvahu. Pak je ochutnal. Byly stejně měkké a horké, jaké si je představoval. Ne. Byly mnohem měkčí a sladší než si představoval. Jemně je laskal a užíval si pocity proudící jeho tělem. Když mu Shandy váhavě odpověděl, objal ho kolem pasu a přitáhl si ho blíž. Odklonil se a opřel se čelem o jeho. Zhluboka se nadechl.
“Půjdeme do ložnice.” Pohladil ho prsty po tváři a přes jeho krk sjel k prstům. Chytl ho za ruku a vedl dovnitř.
Trochu ho překvapilo, jak odevzdaně se Shandy nechal položit na postel a objal ho kolem ramen. Rozechvěle přijímal jeho doteky a polibky. Ani jednou nezastavil jeho ruku či ho nepoprosil aby přestal.
Když si ho pak konečně vzal, cítil se spokojený jako dlouho ne. Opřel se o lokty a zadíval se do krásného zarudlého obličeje pod sebou. Vášeň a něha, které měl Shandy v očích, ho skoro přinutily k vrcholu. Zhluboka se nadechl a políbil ho.
“Nemyslím, že jsem kdy měl v náruči něco tak... krásného.” Šeptal mezi polibky a pomalu se pohl. Přitom pozorně sledoval Shandyho reakci. Muž přivřel oči a přizvedl bradu. Jednou rukou se ho pevně chytl kolem krku a druhou chytl jeho. Propletl jejich prsty a zadíval se mu do očí.
“Nechci abys přestal.” Zašeptal. Gordon se usmál a znovu ho políbil.
“Nepřestanu.” Dodržel svá slova, netrvalo dlouho a oba vydechli při vrcholu. Tím ovšem jeho slib zdaleka neskončil.
Pevně držel muže sedícího na něm okolo pasu a ochutnával jeho rty. Shandy pomalu pohyboval boky a opětoval jeho polibky. Odklonil se a zadíval se muži do očí. Usmál se.
“Vím, za co já děkuji tobě... ale za co ty děkuješ mně?” Polibil ho zlehka a sledoval vášeň a touhu v jeho očích. Zároveň také něhu a něco hřejivého. Gordon se zasmál a přitáhl si jeho hlavu. Už mu nedovolil mluvit - až jen v okamžiku, kdy Shandy šeptal jeho jméno při dalším vrcholu a pak dalším... Nakonec oba unaveně usli – v objetí.
Gordon se probral. Pevně stiskl horké tělo, ležící před ním a vdechl jeho příjemnou vůni. Usmál se a poslepu muže políbil do vlasů. Pomalu otevřel oči. Uvědomil si, že je noc. Chladivá tichá noc. Byla už tma, když usínali nebo stále světlo? Sklonil hlavu k Shandymu. Spal klidným spokojeným spánkem. Muž ho pevně objal. Jakoby jeho blízkost dokázala zahnat temné myšlenky. Pocity úzkosti. Chlad, který se snažil dostat do jeho srdce. Zamračil se.
“Gordone?” ´Tak laskavej hlas.´ Pomyslel si a otevřel oči. Zadíval se do mužovo zelených.
“Děje se něco?” Vztáhl ruku k jeho obličeji a pohladil ho po tváři.
“Ne, jen zlý sen.” Usmál se a políbil ho. Shandy přikývl a položil hlavu zpět. Ještě se zachumlal do jeho náruče a spal dál. Gordon ho dlouho držel a nedokázal usnout.
Thiaka se zadívala na muže, nesoucího její snídani. Vždy byl tak čistý a krásný a měl v sobě něhu a světlo. Ale dnes přibylo ještě něco jiného – jiný druh světla a něhy. Usmála se.
“Dobré ráno.” Odložil muž tác a pomohl jí posadit se.
“Jak je ti?”
“Už mnohem lépe, děkuji. Kde je Gordon? Měla bych mu poděkovat.” Chtěla vědět. Všimla si záchvěvu v jeho obličeji. Usmála se.
“Shandy?” Muž k ní zvedl oči. “Děje se něco?” Rychle zakroutil hlavou. Pak si povzdechl a podal jí tác.
“Myslím, že je čaroděj. Skutečně ano.” Zvedl červené jablko a otočil ho v ruce.
“Jinak to prostě není možné.” Zakroutil hlavou. “Když jsem s ním, vůbec nejsem sám sebou. Tak snadno jsem mu podlehl... podléhám.” Hrál si s jablkem.
“Musel použít nějáké kouzlo. Určitě ano.”
“Jistěže je za tím kouzlo.” Usmála se laskavě. Rychle k ní zvedl oči od ovoce.
“Taky si to myslíš?” Řekl nadějně.
“Říká se mu láska.” Zakousla se do čerstvého pečiva. Muž zrůžověl a nejistě na ni hleděl. Sklonil hlavu. Už nepromluvil. Když dojedla, omluvil se a nechal ji odpočívat.
Rozhlédl se po břehu jezera. Jeho oči se zastavily na Gordonovi. Ležel v trávě, ruku pod hlavou a vypadal naprosto uvolněně. Shandy zrůžověl při vzpomínce na jejich společné chvíle. Slétl dolů a pomalu k němu přešel.
Gordon otevřel oči a zaklonil k němu hlavu. Usmál se a sedl si.
“Dobré ráno.”
“I tobě... omlouvám se, že jsem zmizel, měl jsem nějákou práci.” Přijal jeho ruku. Cukl sebou, když ho Gordon stáhl k sobě a políbil.
“V pořádku... jak je ti?” Pohladil ho po tváři. Shandy na něj nechápavě hleděl.
“Byl jsi poprvé s jiným mužem nebo ne? A já se nějak nedokázal držet zpátky, jak jsem plánoval.” Druhý muž zrůžověl a přikývl, že je v pořádku. Naprostém pořádku. Gordon se uvolněně pousmál a zadíval se na jezero.
“Jak jsi se sem dostal?” Uvědomil si, že jsou úplně sami.
“Požádal jsem Niane.” Vstal a šel k vodě. Shandy sledoval, jak se svléká a pak jak voda pomalu polyká jeho tělo. Muž se ponořil a plaval pod hladinou. Vynořil se, utřel si obličej a ulízl vlasy. Lehl si na záda a nechal vodu nadnášet své tělo.
Sedící se opřel rukama o pokrčené nohy a nespouštěl z něj oči.
Když se Gordon po dlouhé době postavil a vydal se ke břehu, Shandy se opět zachvěl. Sledoval jeho více a více odhalené vypracované tělo. Sklopil zrak a zadíval se do trávy před sebe.
Gordon se otřel do osušky, kterou si přinesl s sebou a omotal si ji kolem pasu. Shandy sebou cukl, když se muž posadil a opřel o něj. Víc ležel než seděl mezi jeho rozkročenýma nohama. Muž nedokázal jinak než ho obejmout kolem ramen a bradou se mu opřít o temeno hlavy.
“Není ti zima?” Chtěl vědět.
“Teď už ne.” Zavřel Gordon oči a užíval si jemné doteky prstů na svém hrudníku. Lehce přejížděly po jeho kůži a kreslily neviditelné ornamenty.
Dlouho jen mlčky seděli a věnovali se poklidnému hřejivému okamžiku. Shandy sklonil hlavu k ležícímu. Zdálo se, že spí. Pousmál se a pokračoval ve své něžné péči.
Zvedl oči k Artaxovi, který k nim přišel. Rychle ho chytl než stačil šťouchnout do spícího muže.
“Ne. Nech ho spát. Ano? Musí být unavený. Po cestě a...” Nedořekl a držel koně. Ten ale trval na svém.
“Artaxi... dej pokoj.” Chytl Gordon jeho velkou hlavou a odstrčil. Kůň odkráčel pryč
“Podvodníku.” Ozval se Shandy. Gordon k němu překvapeně zaklonil hlavu.
“Nespal jsi.” Vysvětloval muž. Druhý se pousmál.
“Jak bych mohl? Přišel bych o to příjemný šimrání.” Shandy pobaveně zakroutil hlavou. Nedokázal jinak, než se sklonit k drzím rtům a umlčet je polibkem. Zadívali se do očí. Gordon mu zajel prsty do vlasů a přitáhl si jeho hlavu zpět. Sedl si a nepřestával ho líbat.
Shandy netušil, jak se to stalo ale najednou ležel on a muž se skláněl nad ním. Pomalu a něžně se s ním miloval. Prsty hladil jeho jemnou kůži a rty ochutnával její chuť. Políbil ho na ploché opálené břicho, pak po něm přejel prsty. Usmál se a svezl se níž.
Shandy se zlehka zakousl do svého ukazováčku a jemně se zamračil, když ho muž vzal do úst. Druhou rukou se dotkl temene jeho hlavy.
“Go-Gordone... nemyslím, že moc dlouho...” Vydechl.
“To je v pořádku... nemusíš.” Přejel Gordon jazykem po celé jeho délce. Shandy se na něj překvapeně zadíval.
“Ale... ty nechceš...”
“Ne, dneska ne. Nechci ti ublížit.” Pokračoval ve své něžné péči. Druhý muž si zvlhčil rty a přivřel oči.
“Ale... ale já chci... prosím, neublížíš mi.” Chvěl se a prosil všechny bohy o sílu vydržet ta sladká muka. Gordon se od něj odtáhl, zvedl se k jeho obličeji.
“Určitě?” Zeptal se.
“Určitě.” On se usmál a nenechal se dlouho přemlouvat. Shandy hlasitě vydechl, když ho konečně ucítil v sobě. Pevně ho objal kolem ramen a přitáhl si ho níž.
“Hmm... a něco takového jsi chtěl rozchodit?” Přivřel oči a užíval si jeho rytmické pohyby. Gordon se lehce ochraptěle zasmál a pevně ho objal.
“Takový byl plán.” Zašeptal u jeho ucha.
Gordon se zabalil do lehké deky a zadíval se na noční vesnici. Ví všechno, co potřeboval. Všechno, kvůli čemu přišel. Přesto nechce odejít, nechce ho zradit. Je zradit. Ale tolik mu dluží. Zvedl hlavu k nebi. Otočil se a zadíval se na rozespalého Shandyho. Vypadal rozkošně.
“Zase zlý sny?” Protáhl se ospale.
“Ne, jen nemůžu spát.” Vzal ho Gordon do náruče a políbil.
“Měl byses vyspat, zítra je letní slavnost... obvykle končí až s ránem.” ´To snad ne.´ Pomyslel si Gordon. Sklonil se k němu.
“Musím odjet, zítra ráno.” Shandy se od něj odklonil. Zadíval se mu do očí.
“Ráno tě vyprovodím.” Gordon přikývl.
Muž vyšel z poza stromů, za ním šel jeho kůň. Oba se zastavili a zadívali se na jezdce na koních. Jeden z nich přejel blíž. Byl to mohutný muž na neméně mohutném koni. Sesedlal a přešel ke Gordonovi. Na sobě měl temně rudé propracované brnění – černě zdobené. Pozdravil ho pokývnutím hlavy.
Shandy se zadíval na své druhy. Po celé vesnici hořely ohně a kolem nich tančili a zpívali vesničané. Jindy by se bavil tak jako oni. Ne dnes. Gordon ráno zmizel bez rozloučení, ještě než se vzbudil. Proč bez rozloučení? Ucítil ruku na svém rameni. Thiaka se laskavě pousmála. Muž jí oplatil úsměv a vstal. Zaplul mezi vesničany a oddal se tanci.
Probral ho křik a hluk. Otevřel oči a sklonil hlavu k Thiace spící u jeho boku. Rozhlédl se po probouzejících se vesničanech. ´Kouř?´ Vstal rychle.
“Thiako... Theo... vstávejte, napadli nás.” Zatřásl s dívkou. Snažil se probrat ostatní. Vesničané se po oslavě jen pomalu probouzeli – polovina z nich vběhla přímo do náruče vetřelcům.
“Shandy, pojď. Musíš s nami.” Chytl ho jeden ze strážců.
“Musíme pro Griffony, bez nich jim nepomůžem.” Vedl ho pryč. Shandy přikývl a roztáhl panensky bílá křídla.
Nejistě se zadívali na prosvítající kopuli nad skálou. Zabraňovala komukoliv dostat se ven ale i dovnitř.
“Věděli přesně, kde jsou naše hlídky... I vesnici našli bez zaváhaní a teď tohle.” Zakroutil strážce hlavou. Shandy sledoval bránící se vesničany. Nemají šanci, ne po dnešní noci. Zamračil se a roztáhl křídla.
Jeho uzký zářící meč prošel brněním jako máslem. Muž nechápavě sklonil hlavu ke svému břichu. Shandy ho odstrčil a podíval se na hlouček dívek.
“Běžte do lesa, ve vesnici není bezpečno.” Vykryl ránu jiného vojáka. Tomu projelo hrudníkem ostří. Strážce kývl hlavou a společně s ostatními se přidali k bojujícímu Shandymu. Pomalu procházeli vesnicí a zachraňovali vyděšené vesničany. Svitla jim naděje. Dokud je s nimi on – mají šanci.
Velitel útočníků se zadíval na bojující skupinu. Všiml si krásného světlovlasého muže.
“Jako malý paprsek světla.” Řekl pohrdavě a chytl vojáka, stojícího vedle něj. Sebral mu luk a dva šípy. S mrazivým klidem zamířil. Černý rytíř po jeho boku omráčil vesničana a otočil hlavu ke svému pánovi. Muž vystřelil.
Shandyho křídlem prolétl černý šíp a pokračoval skrz jeho rameno. Chytl se za něj. Jeho společníci vyděšeně rozšířili oči a snažili se k němu dostat přes nepřátele.
“Ne!” Chytl rytíř svého vůdce, když znovu napjal tětivu luku.
“Je to jejich vůdce.” Vysvětloval. Muž se zamyslel.
“Mohl by být jediný, kdo to ví.” Spustil zbraň.
“Zatraceně... ať ho najdou.” Poručil, když Shandy zavrávoral a zřítil se z okraje plošiny, na které stál.
Shandyho probraly hlasy. Pomalu zamrkal a snažil se vzpomenout proč ho bolí celé tělo. Vzpomněl si a rychle si sedl. Chytl se za rameno. Částečně se mu povedlo zbrzdit pád, ale stejně si dost natloukl. Zvedl hlavu, když se k němu někdo postavil. Zadíval se na muže v temném brnění.
“Vůdce, mám pravdu?” Zeptal se. Měl rudé dlouhé vlasy a tvrdý chladný obličej s výraznýma zelenýma očima. Shandy se rozhlédl. Všude kolem byli spoutaní vesničané. ´Stále žijou.´ Pomyslel si.
“Mluvím s tebou.” Chytl ho muž za vlasy a zvedl jeho obličej ke svému. Odhodil kus před sebe. Zadíval se na něj.
“Musíme ho ošetřit nebo nám tu vykrvácí a nic se nedozvíme.” Otočil hlavu ke svému zástupci – černému rytíři. Ten sledoval Shandyho.
“Já-já ho vyléčím.” Ozvala se Thiaka. Muži k ní otočili hlavy.
“Hmm... léčitel se zlomenou rukou a nohou? Neuvěřitelný.” Zakroutil velitel pobaveně hlavou a pobavil své muže. Dívka se zamračila.
“Ty tupej, přerostlej křupane... ukaž mi léčitele, který by dokázal léčit sám sebe.” Přemohl ji vztek. Všichni udiveně zvedli obočí. Ještě větším šokem bylo, když se muž začal smát. Přešel k dívce a zvedl její obličej ke svému.
“Je... zajímavá. Připomeň mi, že ji chci vzít sebou.” Zvedl oči k jednomu ze svých mužů. Na sobě měl trochu jiné provedení zástupcovo brnění. Chytl dívku za paži a pomáhal jí udržet se na nohou.