Potemnělými chodbami budovy se kradl černý stín. Pohyboval se rychle – přesto stejně tiše jako noční tvor při lovu. Občas se zastavil a zaposlouchal do zvuků noci - jen na chvíli - a už zas pokračoval ve své návštěvě. Jeho oči bez povšimnutí míjely ukazatele na stěnách. Nebylo jich třeba. Hluboko v paměti měl vyrytou mapu celé stavby, pohybu strážců i umístění kamer. Došel ke dveřím. Ničím se nelišily od desítky ostatních, které té noci minul. Zvedl ruku v rukavici a prsty se pomazlil s rytinami ve dřevě. Sjel k elektronickému panelu a vyťukal kód. Zámek zapípal namísto pozdravu a pustil ho dovnitř. Co nejtišeji za sebou zavřel dveře a rozhlédl se. Jeho pohled se setkal s obrazovkou na stěně. Šetřeje pohyby vytáhl z kapsy elektronické zařízení a zapojil do panelu. Obrazovka ožila. Čekal. Ozvalo se zapípání a na displayi se objevil přeškrtlý zvonek.
„Díky.“ Zašeptal do ticha a vydal se skrz místnost. Prohlížel si ochranné boxy s drahocenými předměty uvnitř. Zastavil u jednoho a zadíval se na velký dámský náhrdelník. Pokoj byl plný podobných šperků různých stylů, barev a velikostí. Opatrně sundal skleněný kryt a vyndal náhrdelník. Na jeho místo připl křištálovou siluetu (kočky) a vrátil kryt zpět. Cennost strčil do kapsy a chystal se k odchodu. Zarazil se a zadíval se na vitrínu naproti.
Postava stojící ve dveřích zvedla ruku se zbraní. Tou kopírovala pohyb muže, když přecházel k boxu. Jak se zdálo zaujal ho staře vypadající přívěšek ve tvaru čtyřlístku.
„Pomalu se otoč.“ Přerušil ticho.
Muž sebou cukl a podíval se ke dveřím. ´Jak moh sakra.... to začal používat telepatii nebo co?´ Pomalu se otočil. Na sobě měl černou dvoudílnou kombinézu se stojáčkem a s větším množstvím kapes. Na hlavě speciální kuklu stejné barvy. Přes oči velké brýle – skoro přes celou polovinu obličeje. Součástí kukly byla vysílačka.
Muž se zbraní se usmál půlkou úst a vykročil ke zloději. Ozval se alarm.
„Co to...“ Zmlkl a snažil se marně uhnout ráně. Zadíval se za utíkající postavou. Zmizela ve stínech noci. Chtěl běžet za ní.
„Do hajzlu.“ zacukal pouty, která ho spojovala s boxem. Sesunul se k zemi a opřel se o stěnu. Tiše se rozesmál.
„Ten parchant.“ Zakroutil hlavou. Zvedl oči k vitríně.
„Neuvěřitelný,“ zakroutila tmavě modrovlasá dívka hlavou. Byla to dívka jemného obličeje a velkých něžných tmavě modrých očí. Přirozeně kudrnaté vlasy měla sponou připlé k hlavě.
„To už je po několikátý, co věděl, kde budeš. Jak to proboha dělá?“ zakousla se do čerstvého pečiva.
„Nemám tušení. Trochu ho podezírám z telepatie.“ Nalil si mladík kávu a posadil se k pultu dělícímu kuchyň od obývacího pokoje jeho velkého střešního bytu s terasou. Ona se pobaveně pousmála.
„Vážně.“ Zadívala se na mladíka světlounce blonďatých vlasů a jemnějšího krásného obličeje. Dokonalý něžný idol dívčích srdcí – vyšší atletické postavy. Vlasy dlouhé nad pas měl stažené do hustého ohonu, krátší prameny v ofině spadané do obličeje – tvořily jemnou padku. Jeho vizáži anděla dopomáhaly nebesky modré oči.
„Mluvím vážně. Začíná být nebezpečný a my ještě nedohráli... musíme něco vymyslet.“
„Vážně až dohrajete, tak skončíš?“
„Zatím se o tom docela úspěšně přesvědčuju, ale poprvé za tu dobu mám pocit, že ani nebudeme mít příležitost dohrát to.“ zamračil se a rozlomil croissant. Postupně odtrhával menší kousky. Dívka se pousmála. Tenhle jeho rituál milovala. Porcoval si tak rukama vše, co se dalo.
„On nepřestane. Z nějákého důvodu řeší můj případ osobně. A upřímně je dobrej, moc dobrej.“ Povzdechl si a zapl televizi. Vypl zvuk a jen sledoval pohybující se obrazy. Zatvářil se zničeně, když se na obrazovce objevil jeho obličej. Další záběr zachycoval celou jeho postavu zahalenou do bílého obleku. Byla to upoutávka na jeho vystoupení. Ve skutečnosti vlastně byl dokonalým něžným idolem dívčích srdcí – úspěšný solový zpěvák a klavírní virtuós. K tomu - o čemž jeho faninky neměly ni zdání – se po nocích měnil v úspěšného zloděje, což by možná na jeho popularitě ještě přidalo. Není nic víc sexy než šarmatní, dobře vypadající zločinec.
„Hmmm... co ho nějak přimět aby toho nechal?“ Přemýšlela.
„No pokud víš jak, sem s tím.“ Řekl víc ironicky než chtěl a dopil ranní kávu. Vstal a přešel k terase. Zadíval se na ruch v ulicích.
„Možná má nějakou slabinu, kterou bychom mohli použít.“ nenechala se odradit a přemýšlela dál.
„Zatím jsem na žádnou nepřišel, je to pan dokonalý. Ten typ člověka, kterej cokoliv vezme do ruky, to se mu povede. K tomu ta jeho tajemná drsná sexy vizáž.... každá by se od něj chtěla nechat zatknout popřípadě zachránit.“
Dívka se zasmála. „To ano... je to fešák.“ Připustila.
„Slabý slovo - přitvrď“
„Ten pravej promluvil“ Hrála si s hrnkem a tvářila se zamyšleně.
„Hmmm.... určitě má nějákou slabinu. Nikdo nemůže být dokonalý.“ Muž se k ní otočil a opřel se o sklo.
„Já nevím Ami, vážně ne. Četlas jeho spis.“
„Několikrát. Jediné, co by se mu skutečně dalo vytknout je ten jeho zaletnej život, ten chlap se snad vyžívá ve svý pověsti sukničkáře.“ Zamračila se.
„Kdo by se nevyžíval?“ Zasmál se, když ho probodla pohledem. Zarazila se.
„Počkej, pokud se v ní vážně tak vyžívá. Jje na ní tak moc hrdej, co kdybychom mu ji nějak...“
„Hmmm... začínáš mě děsit. Občas jsi vážně malej ďábel.“
„Nemuseli bychom mu ji uplně pošlapat... jen ho...“
„Vydírat?“ Doplnil ji. Přikývla. Pak se zamračila.
„Co to povídám. To je nesmysl. Nejsme přece... neuvažuješ o tom, že ne?“ Znejistěla, když si všimla jeho výrazu.
„Hmmm... to není tak špatnej nápad. Možná bychom mohli...“
„No tak Irvine, vážně bys byl schopnej něco takovýho udělat?“
„Jsem zloděj, nevidím v tom zas takovej...“
„Vydírání.“ Připomněla mu.
“Máš asi... ženy.“ odpoutal se od skleněné stěny.
„Cože?“
„Je tak hrdej na to, kolik měl v posteli žen. Co kdyby měl něco s mužem? Myslíš, že by mu hodně vadilo, kdyby se to dostalo na veřejnost? Ten tvrdej drsnej tajemnej vůdce Rytířů a má rád muže. Chlapy jako je on se přece vždy vehementně brání, když o nich někdo něco takového prohlásí.“ Usmál se vítězně.
„Hmmm... a kde seženeš toho...“
„To nebude těžký. Podívej se na Chrise. Ještě nám budou platit, aby mohli...“ Usmíval se. Ten nápad se mu vážně líbil víc a víc.
„A co když toho zneužije a bude ho nebo tebe taky vydírat?“ Zamračila se. Zarazil se.
„Pravda. Chci jen, aby mi dal pokoj a nechal mě alespoň dohrát. Nechci... vlastně si ho jako člověka i protivníka vážím.“ Ami se pousmála. Pak ji zděsil jeho úsměv.
„Já.“
„Prosím?“ Rozšířila nevěřícně oči.
„Udělám to já. Pokud nechci, aby se v tom angažoval ještě někdo jiný. Musím to být já.“
„Ale... ty přece nejsi...“
„Na tom nesejde, jak těžký to může být.“ Pokrčil rameny.
„Jak těžký to může být? Žertuješ?“
„Ne, vlastně se mi ten nápad začal moc líbit.“ Usmíval se spokojeně. V takových chvílích ji její oblíbený zpěvák a zároveň nejlepší přítel děsil. Pokaždé když si něco tak tvrdohlavě usmyslel, nikdo mu to nerozmluvil.
„A jak to chceš provést? Musí přeci znát tvůj obličej a hlas a ...“
„Jako Stín.“ vytáhl eso z rukávu.
„Ale... ach jo, už ti to nerozmluvím, že?“ Snažila se.
„Rozmluvit? Vlastně bych ti měl poděkovat, byl to tvůj nápad.“
„To bohužel byl.“ Povzdechla si dívka.
„Vážně ti to nerozmluvím?“ ozval se hlas ve sluchátku. Irvine mlčel a sledoval muže tančícího s nějákou ženou.
„Hmmm... je dobrej.“ usmál se.
„Irvine, mluv se mnou, prosím. Proč zrovna dneska?“
„Bude povolnější po tom alkoholu... něvěřím, že jsem to řek.“ Povzdechl si.
„Cokdyž si povede domu ji?“
„Uvidíme.“ Zavěsil a trpělivě sledoval pár. ´K sakru... měla pravdu.´ Zamračil se, když Chris odcházel s dívkou, které se věnoval většinu večera. Udiveně zvedl obočí, když ženu naložil do taxíku a poslal domu. ´Moc snadnej terč?´ Usmál se Irvine a nasedl do auta. Rozjel se k mladíkovo bytu, aby tam byl dřív než on.
Chris vešel do svého bytu. První, co ucítil, byla něcí přítomnost v pokoji. Druhé, co ucítil, byl on. Zamračil se bolestí, když ho útočník doslova narazil na zeď. Bolest rychle vystřídal šok, když mu noční návštěvník stáhl sako z ramen a začal rozepínat košili, přitom ho konečky prstů lehounce hladil po odhalené kůži.
„Co to sakra....“ Překvapen se zapomněl bránit.
´Zatím to jde dobře.´ Pomyslel si Irvine a svlékl mu sako. Když se dotkl Chrisovo prstů, ucítil, že něco drží. Sáhl po látce. Pousmál se a zvedl obličej k jeho. Uvědomil si, že má zavřené oči a opírá se o stěnu. Nechápal, proč se nebrání. ´Možná šok.´ Zarazil se a dotkl se přívěšku na jeho krku. ´Ten parchant.´ Pomyslel si pobaveně, když poznal čtyřlístek zavěšený na úzské kůži. Chris otevřel oči.
“Jsi to ty... proč ale...” Zmlkl, když mu Stín zakryl oči kravatou. Počáteční šok ho už přešel a přesto mu dovolil pokračovat. Nechápal své chování, ale Stínovo ruce na jeho těle... byly tak příjemně odzbrojující. Vycítil či zaslechl, že si muž sundal kuklu. Zvedl ruce na obranu, když ho po krku pohladily horké měkké rty. Pak ucítil úsměv na tváři. Tak jemný tak něžný... zaryl se do jeho paměti spojen s pocity, které jím projely v ten moment. ´Ten úsměv...´ povolil a tlak se změnil v pouhý dotek jeho dlaní na Stínovo ramenou.
Rty ochutnávaly jeho kůži na krku, odhalených ramenou, hrudníku. Když se dotkly jeho levé bradavky a rozehrály s ní něžnou hru, muži utekl tichý sten. Opět ten úsměv. Irvine se zarazil, když si uvědomil, jak moc si užívá Chrisovo trýznění. ´Teď o tom nepřemýšlej´ přikázal si a prsty přejel po přezce opasku u kalhot, pomalu jí rozepl, po ní knoflíky. Začal ho laskat, zatímco rty stále bloudily po jeho těle.
Chris něco ochraptěle zašeptal, když ruku vystřídaly Stínovo rty, jazyk a ústa. Zajel prsty do jeho vlasů a jemně se jimi prodíral. I kdyby sebevíc chtěl, už ho nedokázal zastavit. Toužil jen po jediném – aby ta sladká muka skončila a on uspokojen svěřil své tělo přikrývkám a spánku. Zároveň prosil veškeré božstvo, aby ten okamžik – pocity spojené s ním – trvaly věčně. V životě nezažil něco takového a obvzlášť ne při rychlovce na stojáka. Měl pocit zrady vlastního těla neboť ho do dneška neznal. Pevně sevřel Stínovo vlasy a vyvrcholil mu do úst. Pomalu se sesunul k zemi a opřel se muži čelem o rameno. Ten ho podepřel a jemně ho hladil po zádech a zátylku.
Ami se zadívala na svého přítele. Opíral se o skleněnou stěnu vedoucí na terasu. Nohy měl pokrčené před sebou, pažemi objímal kolena. Měl nasazený smutný výraz, který tak dobře znala – jen ona. Pro své fanynky, známé a lidi z oboru byl šťastná záletná hvězdička.
“Irvine?” klekla si k němu. Zvedl k ní svá nebesa.
“Udělal jsem to.” Dívka si povzdechla.
“Udělal? A...”
“Hmmm... šlo to dobře, vlastně líp než jsem čekal, ale...”
“Máš výčitky?”
“Ne, nelituju toho.” Zamračil se a zvedl malou kameru, položenou vedle sebe. Povzbudila ho.
Muž se zamračil.
“Udělal ti něco? Ublížil ti?” Pohladila ho po tváři.
“Políbil mě.” Udiveně zvedla obočí.
“Nechápu.“
“Bylo to tak... líbilo se mi to, Ami. Moc se mi líbilo. Dotýkat se ho, vidět jeho...” Zamračil se a zavřel oči. Překvapeně na něj hleděla.
“Líbilo?”
“Ano. A pak když, no. Když byl konec, držel jsem ho a on mě políbil. Bylo to... byl tak...“ Zachvěl se. Vzpomněl si, co cítil, když Chris vyhledal jeho rty svými. Překvapila ho jejich něžnost a měkkost. Překvapily ho pocity, které jejich dotek vyvolal. Překvapil ho Chris.
Ami se na něj zadívala. Pohladila ho po vlasech. Otevřel oči a zadíval se do jejích. Laskavě se usmála a objala ho kolem krku. Mladík ovinul ruce kolem jejího pasu.
“Co teď?” Políbila ho do vlasů.
“Já nevím. Ten záznam... nechci mu ublížit.”
“Myslela jsem spíš tebe a Chrise.” Pousmála se dívka. Irvine se zarazil.
“Já... já nevím, asi ... nevím.”
Tmavě zelenovlasý mladík vylezl ze sprchového kouta. Otřel se a kolem pasu si ovinul ručník. Druhým si vysušil vlasy. Dlaní otřel zamlžené zrcadlo a zadíval se na svůj odraz. Byl to muž vysoké pevné atletické postavy a krásného obličeje tvrdších rysů – působil tajemně, chladně a nedostupně. Prohrábl si vlasy – sestříhané, prameny v ofině spadané do obličeje. Nejdelší se dotýkaly jeho rtů. Zamračil se a schoval kouřově šedivé oči za víčka. Stále nemohl pochopit dnešní noc. Přesněji řečeno, nemohl pochopit svoje chování dnes v noci. Hlavně nechápal svoje pocity. Proč se mu to k sakru tak líbilo? Jeho myšlenky přerušil zvonek. V ručníku šel otevřít. Za dveřmi stála světlounce blonďatá dívka vyšší štíhlé postavy, jemného obličeje a velkých modrých očí. Dlouhé vlasy měla stažené do culíku na sobě černý kalhotový kostýmek s černou košilí
“Ráno.” usmála se. Držela papírový sáček s čerstvým pečivem.
“Taky. Klíče?” Pustil ji dovnitř.
“Víš jak je nerada používám. Udělám kafe, zatím se obleč.” Svlékla si sako a zašla do kuchyně.
Muž šel ke schodům vedoucím k vyvýšené plošině, kde měl ložnici, koupelnu a šatnu. Pod plošinou byla část obývacího pokoje spojeného pultem s kuchyní.
“Tak?” Postavila před něj hrnek s kávou a talíř s pečivem, když se pohodlně usadil na pohovku. Sedla si proti němu a napila se.
“Hmmm... měl jsem v noci návštěvu.” Prohlížel si sladké pečivo. Zvedl k ní tázavě oči.
“Jasně že jsou tvarohové, za co mě máš?” Řekla pobaveně a zvedla krabičku cigaret.
“Nevadí?” Skoro neznatelně zakroutil hlavou. Dívka si připálila a pohodlně se opřela do křesla.
“Kdo pak to byl?”
“Stín.” Neskryla své překvapení.
“Stín? Co tu...” Zamračil a položil pečivo zpět na taliř, zadíval se na něj. Odložil talířek a připálil si cigaretu.
“Hmmm....” promnul si oči. “Nevím. Zapomeň na to."
“Cože? No tak, Chrisi, začínáš mě děsit. Co se stalo?” Zamračila se.
“Přišel, aby mě... on mě... Prostě. Zdá se, že jsem se trochu mýlil ohledně svý orientace.”
“Cože?”
“Svedl mě.” Dívka něvěřícně rozšíříla oči.
“Asi to bude znít šíleně. Mám pocit, žes zrovna řek, že tě svedl.”
“Slyšelas dobře.” Dívka na něj oněměle hleděla. Zakroutila hlavou a vstala. Zašla do kuchyně. Vrátila se a podala mladíkovi skleničku. Druhou držela v ruce.
“Vážně tě...”
Přikývl. Hodila do sebe nápoj. On si hrál zamyšleně se skleničkou. Vypil její obsah.
“Ještě´s neslyšela to nejlepší.” Nejistě k němu zvedla oči.
“Líbilo se mi to.” Odpověděl jejímu tázavému výrazu.
“Líbilo?” Vydechla. Muž přikývl.
“Kdybych chtěl, mohl jsem ho v pohodě odstrčit, ale neudělal jsem to.” Dívka típla cigaretu. “Možná šok.” Muž se pohodlně opřel.
“Možná ze začátku. Pak jsem se zmoh na lehkej odpor, ale on se usmál.”
“Nerozumím. Usmál?” Chris přikývl.
“Ten úsměv.... neviděl jsem ho, už jsem měl tu kravatu...”
“Kravatu?” Přerušila ho.
“Přes oči. Ten úsměv. Byl tak jemnej, tak hřejivej, tak...”
“Jak to můžeš vědět? Nic jsi neviděl.” Povzdechl si.
“Bude to znít.... cítil jsem ho. “ Odmlčel se. Dívka na něj chvíli hleděla.
“Hmmm... to přece nemusí hned znamenat, že se ti to...”
“Políbil jsem ho.” Přerušil ji.
“Když bylo po všem, držel mě a já... nemoh jsem si pomoc. Prostě jsem ho políbil. Sám nevím proč. Jako bych mu chtěl poděkovat, říct jak moc se mi to líbilo, že je kdykoliv vítán.”
Dívka vstala a přešla k němu, klekla si. Pohladila ho po vlasech.
“Hmmm... a je?” Zvedl k ní oči.
“Já nevím.” zamračil se a sklonil hlavu.
“Nevím.” Zašeptal. Ona ho objala. Dlouho tiše seděli v objetí. Alice otevřela oči.
“Chrisi?”
“Hmmm?”
“Neuraž se, ale proč myslíš, že to udělal? Protože se mu libíš nebo měl jiný důvod. Určitě o tobě ví hodně, jako ty o něm. Musí vědět, že máš rád dívky.“ Odklonil se.
“Taky jsem nad tím přemýšlel. Poslední dobou mu docela dost šlapu na paty, možná to chce použít proti mně... ať už jakkoliv.” Dívka se zamračila.
“Co budeš...”
“Počkám.” Jen přikývla.
Ami se zadívala na Irvina. Seděl za bílým křídlem osvícen stříbrným proudem světla. Jeho blonďaté vlasy zářily. Na sobě měl temně černý oblek s černou košilí bez kravaty – u krku rozeplou. Měl zavřené oči a hrál jednu ze svých skladeb. Vždy když hrál, jakoby se ponořil do svého světa a přestal vnímat ten kolem sebe. Vyzařoval z něj zvláštní klid a vyrovnanost. Zárověň působil dojmem, že uměl dřív hrát než chodit. V jeho podání se hra na klavír zdála neuvěřitelně lehká a jednoduchá. Jakoby muž byl sama ladnost – sama elegance.
Dozněly poslední tóny. Diváci v hledišti nadšeně vstaly a odměnili mladého umělce ovacemi. On se dotkl srdce a jemně se uklonil. Zašel do zákulisí, aby se ještě několikrát vrátil a nakonec s náručí plnou kytic definitivně zmizel z podia. V zákulisí na něj čekala Ami.
“Co můžu říct.” Mladík se usmál.
“Díky.” Pohladil ji rty po čele a vzal kolem pasu. Vedl do své šatny. Povzdechl si, když ho přivítala intenzivní vůně květin. Rozsvítil a rozhlédl se po plných vázách a různorodých dárcích. Svlékl si sako, nalil džus a pohodlně se usadil do křesla.
“Hmmm... ozval se?” Dívka přikývla.
“Je to obraz v Galerii.”
“V tý Galerii? Perfektní.” Zatvářil se zničeně a zadíval se do stropu.
“To bude zajímávý, obzvlášť jestli se tam ukáže Chris.” Promnul si oči.
“Už jsi přemýšlel, co uděláš až ho potkáš?”
“Pravděpodobně se mu vrhnu kolem krku.” Ona se zasmála.
“Jistě, čekala jsem něco takového.” Mladík se pousmál.
“Nechme se překvapit až to přijde. Mezítím se budem soustředit na naši hru.” vstal a odložil skleničku.
“Pojedem nebo tu začnu okusovat ty kytky.”
“Hlad?” Usmála se.
“Nepopsatelnej.” Otevřel jí dveře.
“Neumíte si představit, jak moc si vážím toho, že jste přijal naši nabídku.” Potřásl ředitel Galerie mladíkovi rukou.
“To je v pořádku. Je to pro dobrou věc. Vlastně bych měl být já vděčný, že jste mi poskytli tu příležitost. Myslíte, že bych si mohl prohlédnou výstavu? Přece jenom strávím ten večer převážně u klavíru.” vykouzlil jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. Mužovo tváře lehce zrůžověly, když přikývl.
“Jistě. Jestli chcete průvodce...”
“Jste moc laskav, ale máte určitě spoustu práce. Nebudu vás zdržovat.” Šel mladík směrem k připravující se dobročinné výstavě. Prohlížel si obrazy. ´Neuvěřitelný štěstí.´ Zadíval se na dívku rozvěšující menší z připravených obrazů. Čekal, usmál se a vyrazil k ní.
“Nádhera.” Ona se otočila. Chytl obraz, který šokem upustila.
“Se-Sebastian?” Zašeptala.
“Daniela?” Řekl pobaveně.
“J-jak...” Ukázal na jmenovku.
“Och... jistě. Těší mě.” Vyhrkla a podala mu ruku. Něžně jí políbil prsty.
“To mě taky.” Usmíval se jemně a nepouštěl její ruku.
“Myslel jsem, že si prohlédnu vystavu, ale nějak chybí společnost. Myslíš, že bys měla čas?” Daniela na něj něvěřícně hleděla. Přikývla.
Vykročili. Procházeli kolem toalet.
“Mohl bys chvíli...” Uvědomila si, že možná nevypadá tak přitažlivě, jak by chtěla.
“Jistě, počkám tady.” Očaroval ji úsměvem a sedl si na lavičku proti dveřím, ve kterých zmizela. Sklonil hlavu k obrazu, který stále držel. Usmál se. ´Snažší to bejt nemohlo.´ Pomyslel si.
“A to je asi vše.” Povzdechla si zklamaně dívka.
“Děkuju, bylas skvělá, určitě se uvidíme na výstavě.”
“Vlastně ne, nejdu tam.”
“Smůla, málem bych zapomněl.” Podal jí obraz.
“Och ... díky, žes ho zachránil.”
“V pořádku. Musím jít. Měj se krásně.”
“T-ty taky.” Zadívala se za ním. Vytáhla telefon.
“Neuvěříš, s kým jsem zrovna mluvila.” Řekla nadšeně a šla pověsit obraz.
Ami pobaveně zakroutila hlavou.
“Co kdyby nešla na toalety, hmmm?”
“Vzhledem k tomu, že jsem ji k nim doslova naved.”
“Ale co kdyby se nešla upravit?” Trvala na svém.
“Obykle jdou všechny, když mě nečekaně podkají.”
“Ty jsi vážně ďábel.” Zadívala se na svitek “Takys měl štěstí, že to byla dívka.”
“To ano.” Rozložil obraz. “Je tu.” Ukázal na značku, která byla skryta pod rámem.
“Skvěle.” Naskenovala ji Ami do počítače.
“Neobvykle snadné. Jak kdyby věděl, že má důležitější záležitosti.” Zakroutila hlavou. Irvine k ní nechápavě otočil hlavu.
“Chris?” Usmála se nevinně a zadívala se na sbírku znaků podobných naskenovanému.
“Stále nedávají smysl.” Povzdechla si. “A to máme skoro všechny.” Dodala.
“No nic, musím se chvíli věnovat práci.” Zavřela program.
“Nebudu rušit.” Vstal a oblékl si černou mikinu s kapucou. Zvedl sluneční brýle černou kšiltovku a klíče s peněženkou. Procházel ulicemi – nepoznán. Zarazil se a zadíval se na Chrise. Mladík seděl na zahrádce restaurace v místním parku. S ním u stolu seděla blonďatá dívka. Irvine si sedl ke stolu vedle jejich s výhledem na Chrise.
“Dám si bílou kávu a minerálku.” Zvedl oči k mladé číšnici
“Hned.” Usmála se a odešla. On se zaposlouchal do rozhovoru.
“Co je to za výstavu?”
“Nějaká dobročinná.” Pokrčil Chris rameny.
“Ale skutečně čekají, že by Stín mohl...”
“Očividně ano.” Napil se mladík a připálil si.
“Ty tomu ale nevěříš.” Zamračila se. Irvine se na muže zvědavě zadíval.
“Ne.” Sklonil hlavu. “A kdyby se tam opravdu chystal, určitě by něco nechal jako proticenu.” Zpěvák díky jeho slovům cítil zvláštní hřejivý pocit na srdci. Alice se pousmála.
“Chybí ti?”
“Alice.” Povzdechl si Chris.
“Nečekáš snad každý večer, když se vracíš domů, že tam bude čekat a...”
“Alice.” Řekl výhružně.
“A pomalu tě svými rty a ústy přivede k...”
“Alice!” Okřikl ji. Pozdě. Oba si velice živě vybavili jejich noc. Dívka se pousmála.
“Copak?” Napila se.
“Ty mrcho.” Zakroutil pobaveně hlavou a připálil si.
Irvine svou hrou přenesl návštěvníky výstavy do klidné, přátelské atmosféry. Během tichých rozhovorů, aby snad mladíka nerušili, si prohlíželi umělecká díla. Zavřel víko klavíru.
“Děkuji Sebastiane, byl jste úžasný.” Podal mu ředitel Galerie ruku.
“V pořádku, bavil jsem se. Jsem jen dost unavený, když mě omluvíte.” Potřásli si. Irvine se vydal k východu. Prošel kolem Chrisovo můžu. Vyzvedl si své auto a namířil si to domů. Zastavil na křižovatce. Zamyšleně se zadíval na světla. Auto za ním zatroubilo. ´A dost.´ Pomyslel si.
Chrise probral dotyk na tváři. Zjistil, že nevidí. Pousmál se a přijal Stínovo rty.
“Dal sis načas.” Zašeptal mezi jeho polibky. Ucítil jeho něžný úsměv. Stín vypl televizi, u které muž usnul a dál se věnoval jeho rtům.
Chris něco ochraptěle zašeptal a tak jako poprvé vyvrcholil do Stínovo úst. Ten se usmál a zvedl hlavu k jeho obličeji. Aniž by si to uvědomil, vztáhl ruku a prsty kopíroval mužovo rysy – klenbu obočí, linii nosu, lícních kosti a nakonec rtů. On jeho prsty políbil. Stín si povzdechl a lehl si k němu. Chris si uvědomil jeho vzrušení. Ve tmě našel jeho obličej a přitáhl si ho. Povalit na záda. Irvine přivřel oči, když mu začal oplácet jeho něžnosti až ho nakonec přivedl k vrcholu. Dlouho leželi v objetí – vychutnávajíc přitomnost a dotek toho druhého.
Stín se probral. Nejistě se rozhlédl. Otočil hlavu k Chrisovi. Spal za ním a svým tělem kopíroval křivky jeho. Pohladil ho po tváři. On se ve svém spánku pousmál. Muž si povzdechl, opatrně vstal a oblékl se. Zmizel ve východu slunce.
“Žertuješ.” Zasmála se Alice. “Vždyť... jak to udělal?” Chris si dochutil ranní kávu a sedl si k dívce.
“To nikdo neví, ale jeden z obrazů je podvrh. Kupec si všiml drobného znaku v jeho rohu. Když se na něj podíval pod lupou, zjistil, že je to drobný panter. Nechce podat oznámení, protože pod tou kopií našel druhý obraz. Jedná se o dílo podobné hodnoty původního obrazu ještě k tomu od stejného autora.” Připálil si muž. Dívka zakroutila hlavou.
“Je neuvěřitelný.” Sebrala mu krabičku cigaret. Přikývl.
“Hmmm... to ale není všechno, že?” Zadívala se na něj. Pousmál se. Alice neskryla své nadšení.
“Byl tu, že? A..” Zmlkla, když přikývl. “A jaký to bylo?” Usmála se.
“Vážně čekáš, že ti budu vyprávět podrobnosti?” Zvedl tázavě obočí.
“No, vlastně na malou chvíli jsem skutečně byla tak naivní.” Zasmál se a zakroutil hlavou. Zadíval se na zvonící mobil.
“Ano?” Zamračil se. “Hned jsem tam.” Alice si povzdechla. Zas jeden z jeho tajemných případů.
“Vyhodím se sama, až dojím.” Napila se kávy.
Irvine seděl u svého domácího piana a cvičil. Zvedl hlavu k noční obloze. Pousmál se při vzpomínce na jejich druhou noc, od které již uběhlo několik dní. Ami k němu zvedla oči od svého počítače, když přestal hrát. Usmíval se a hleděl z okna.
“Irvine?” Nic. Vstala. “Irvine.” Položila mu ruku na rameno. Cukl sebou a otočil k ní hlavu.
“Proč za ním nejdeš?” Zamračil se a sklonil hlavu.
“Hmmm... nejsem si jistej jestli jsem udělal dobře, Ami.” Dívka se povzbudivě pousmála.
“Já si myslím, že ano.” Sedla si mu na nohy. Překvapeně k ní zvedl oči.
“Dlouho jsem tě neviděla tak spokojeného a šťastného jako po té druhé noci. Chci abyses tak cítil stále.” Muž se pousmál a pohladil ji po tváři.
“Děkuju. Musím si to rozmyslet. Kdybych na něj aspoň nemyslel každých pět minut. Bože, v životě mě nikdo takhle rychle...”
“Takhle rychle? Hloupost, nikdy tě nikdo takhle nezasáh.” On si povzdechl.
“Hmmm... a nechceš s ním alespoň mluvit?” Odhrnula mu pramen vlasů z obličeje.
“Mluvit? Mohl by mě poznat.”
“Přes počítač. No tak já vím, že chceš.” Vstala a postavila ho. Táhla k jeho počítači.
“Mám jeho osobní přihlášení. Nemusíš se bát, je to naprosto bezbečné.”
“S tebou a bát se?” Usmál se a sedl si. Oplatila mu úsměv.
“Nebudu tě rušit.” Zvedla svůj notebook a šla do své ložnice. Popřála dobrou noc.
“Dobrou.” Zašeptal a zhluboka se nadechl.
Chris ležel na gauči a poslouchal Sebastianovo skladby na klavír doprovázené jeho zpěvem. Zpěvák měl jemnější neuvěřitelně příjemně zbarvený hlas. Otevřel oči a otočil hlavu k notebooku ležícímu na stole, když počítač zapípal. Udiveně zvedl obočí. ´Stín?´ Otevřel zprávu.
“Smím rušit?” Chris si rychle sedl. Prsty pohladil klávesy.
“Určitě.”
Irvine se pousmál. “Jsem rád. Rád bych s Tebou mluvit.”
“O čem?”
“Vlastně o ničem určitém. Prostě jen mluvit.” Chris si promnul oči.
“Mohl bysis zapnout zvuk nebo použít sluchátka?” Nasadil si sluchátka s mikrofonem a zapojil do počítače.
“Jistě, proč?”
“Jsem trochu unavenej na to sedět u počítače a psát.”
“Možná to můžem nechat na jindy.”
“To rozhodně ne.” Irvine sebou cukl, když uslyšel Chrisův lehce ochraptělý hlas. Projela jím vlna vzrušení. ´Proboha, vzpamatuj se.´ Poručil si.
“Dobře. Jsi nemocný?”
“Asi všechno dohromady, únava, nastydlej a trochu mimo.”
“Mimo?”
“Hmmm...vyrušíš mě uprostřed noci, bez varování... počkej, vlastně jsem to asi moh čekat. Je to tak trochu tvůj styl.”
Irvine se pousmál. “Chápu. A od čeho, že jsem Tě to vyrušil?”
“Vlastně jsem jen odpočíval a poslouchal hudbu.”
“Něco tam slyším... Sebastian?” Napsal mladík, když Chris zvýšil hlasitost.
“Přesně tak.”
“Líbí se ti?”
“To ano... vlastně, tleskám.”
“Nerozumím.”
“Ten kousek v Galerii. Nechceš mi prozradit, jaks to udělal?”
“Promiň. Řekl bych, prostě jen vrozenej talent.” Chris se zasmál. Irvine přivřel oči a užíval si ten zvuk.
“Mezi námi. Tys předvedl podobný.”
“Já?” Nechápal muž.
“Jistě, Tvůj nový přívěšek.”
“Aha, tohle. No, zaujal mě.”
“Hlavně protože zaujal mě.”
“Možná.” Řekl muž pobaveně. “Vlastně je pro mě víc a víc zajímavější.” Irvine se pousmál. Dlouho si povídali – o všem možném.
“Asi bychom měli končit. Už na začátku´s říkal, že jsi unavený.”
“Přijeď.”
Udiveně zvedl obočí. “Teď?”
Chris vyloudil snad to nejsvůdnější “Hmmm” jaké kdy Irvine slyšel.
“Nechci.... jsem mrtvej. Jen bych chtěl, chtěl bych, abys tu byl.” ´Co to proboha dělám?´ Nechápal, co ho to napadlo, ale nějak se nechtěl s mužem rozloučit. Chtěl ho opět cítit vedle sebe. Držet.
“Tak?”
“Dobře. Jsem tam do čtvrt hoďky.”
Chris se usmál. Sundal si sluchátka a vstal. Vypl počítač a cestou do ložnice si svlekl košili. Zvládl jen umýt si obličej a trochu narychlo vyčistit zuby. Zachumlal se do přikrývek a snažil se neusnout.
Stín se na muže zadíval. Usmál se, když si uvědomil, že má pásku přes oči. Svlékl se a vklouzl pod peřinu. Prsty přejel po jeho páteři. Cukl sebou, když se Chris otočil a přitáhl si ho do náruče. Irvine se zachvěl pod jeho něžným polibkem. ´Bože můj, má mě dokonale ve svý moci. Jeden polibek a já se můžu rozplynout. A to jsem si myslel, že já jsem tady vůdčí osobnost.´ Uvědomil si nesouhlasně.
“Dobrou noc.” Zabručel Chris spokojeně. Muž ho místo odpovědi políbil na čelo. Ležel na zádech a on se mu tiskl k boku, objímajíc ho kolem pasu. Obličej měl zabořený v jeho ohybu krku a ramene. Spal na břiše – částí těla přes Irvina. Ten si povzdechl a pevně ho objal. Poslední, co ho napadlo bylo, že se snad vzbudí první.
Chris se ráno probral.
“Hmmm....” Chtěl si promnout oči. Uvědomil si, že má stále pásku. Pak si uvědomil, že Stín leží vedle něj. Vztáhl ruku k jeho obličeji. Ještě spal. Prsty z lehka poznával jeho rysy. Cítil, že má jemný obličej s plnými měkkými rty. Zachvěl se – ten pocit líbat je. Neodolal a ochutnal. Irvine při polibku otevřel oči.
“Ten tvůj úsměv mě zabije.” Povzdechl si Chris. Muž udiveně zvedl obočí. ´Jak může vědět...´
“Nevím. Prostě ho cítím.” Irvine na něj překvapeně hleděl, znovu se usmál a políbil ho. “Snídani?” ´Snídani? Bože, jak rád bych...´
“Pokud ano, budeš ji muset připravit.” Přerušil Chris jeho myšlenkové pochody. Slyšel, jak si Stín povzdechl. Muž vstal a oblékl si kalhoty. Zašel do kuchyně. Ležícího Chrise pohladila vůně kávy. Sedl si, když uslyšel pohyb. Stín odložil tác a sedl si k němu. Pomohl mu s polštářem a opatrně mu podal hrnek
“Oboje. Po dvou.” Řekl Chris. Irvine mu dochutil kávu. Muž se napil. Pousmál se, když mu Stín položil tác na nohy a bokem se o něj opřel. Tiše snídali. Irvine Chrisovi pomáhal. Nejdřív nechápal, proč všechno tohle podstupuje, když by se vklidu mohl najíst až on odejde. Pak mu to došlo. Prochází si to jen proto, aby mohl být s ním. To zjištění ho neobvykle hřálo u srdce. Přemýšlel nad tím, jak jedna noc mohla tak moc změnit jeho myšlení, chování, jeho život. Odložil hrnek a vzal si od Chrise jeho. Ten odsunul tác a přitáhl si muže do náruče. Irvine tak seděl před ním, opírajíc se o něj zády. Víc ležel než seděl.
“Nechápu to.” zašeptal Chris. On otevřel oči.
“Vůbec nechápu, jak to děláš, že jsem ti tak podlehl. Podléhám ti.... víc a víc.” Hladil svým horkým dechem Ivinovo ucho. Opět ucítil jeho něžný úsměv.
“K tomu ten tvůj úsměv.” Dodal zničeně. Muž k němu zaklonil hlavu a umlčel ho polibkem. Chytl jeho ruce a propletl své s jeho prsty. Dlouho leželi vnímajíc jen objetí toho druhého.
Irvine se protáhl. Promnul si oči, pak sebou cukl. Překvapeně hleděl na Alici – ona na něj. Zvedl oči k Chrisovi. Očividně spal. Muž opatrně uvolnil jeho paže a vstal.
“Mohli bychom...” Přikývla.
“Jistě, chtěla jsem ho překvapit snídaní. Nejvíc překvapená jsem tu asi teď já. Nevadí. Radši půjdem, než se vzbudí.” Irvine přikývl a otočil se k spícímu. Alice si všimla něhy v jeho očích, když ho políbil a opatrně mu stáhl pásku. Usmála se. Vyšli na ulici.
“Mohli bychom ke mně? Obvykle to nezůstane bez pozornosti, když se někde objevím. No, musíš to znát.”
“Jistě – my dva spolu, to by byla sebevražda.” Řekla pobaveně.
“Jsi tu autem?”
“Chtěla jsem se projít.”
“Fajn.” Vedl ji ke svému autu.
Ami na dívku nejistě hleděla. Moc dobře její obličej znala. Nejen, díky Chrisovi – přece jenom byla Chrisovo nejlepší přítelkyně. Ale hlavně - Alice byla jednou z top fotomodelek ve městě. Už měla po období bouřlivé mladistvé kariéry a užívala si klidnou “penzi” s příležitostním focením či přehlídkami. Měla svůj pořad v radiu, občas něco moderovala a byla spokojená. Vždy měla vztah k psaní a tak si splnila sen a vydala pár básnických a povídkových sbírek.
“Pro přátele Alice... Benedikta je pracovní jméno.” Podala dívce ruku a prohlížela si rozkoušnou drobnou vílu.
“Já.. já jsem Ami.” Otočila tázavě hlavu k Irvinovi.
“Potkali jsme se u Chrise.” Vysvětlovala Alice.
“Dám si kávu, děkuju.” Odpověděla, když jí Ami nabídla něco k pití. Rozhlédla se po bytě. Ami otočila hlavu k Irvinovi.
“Já jen džus, děkuju. Posaď se.” Dívka si svlékla sako a sedla si.
“Och... vlastně jak jsem se tak zničeho nic objevila u Chrise, nemysli si nic. Jen občas... obvykle zvoním. Sice mám klíče, ale nerada je používám.” Vysvětlovala. Mladík se pousmál.
“V pořádku Alice, přece jenom vím toho o Chrisovi docela dost... i o tobě, jako jeho přítelkyni.” Přikývla.
“Bože, nevím co říct... no rozhodně má štěstí. Ze všech možných chlapů si ho vybere jeden z těch považovaných za muže roku. Neuvěřitelný.” Zakroutila pobaveně hlavou. Pousmál se.
“Hmmm... takže myslíš, že v tom nebude problém? Myslel jsem, že má možná rád drsnější typy.” Pokrčil rameny a ona omámeně sledovala, jak si stahuje vlasy.
“Hmmm... proboha jsi Stín, ty jsi přece ten drsnější typ. Jen s vizáží anděla, nemám pravdu?” Ami s úsměvem přikývla a postavila před ní hrnek s kávou. Alice ji očarovala usměvem a poděkováním. Ami zrůžovělá rozpaky si sedla k nim.
“Jsem zvědavá, jak se bude tvářit až mu to řekneš.” Dochutila si dívka kávu. Muž se napil.
“Vlastně si stále nejsem jistej jestli je dobrý nápad, říct mu to. Stále jsem pro něj zločinec a on má své povinnosti.” Dívka si povzdechla.
“Ale až dohrajete, tak přece už nebudeš.” Vložila se do hovoru Ami.
“Nerozumím, dohrajete?” Otočila Alice k dívce hlavu. Irvine sklonil hlavu.
“Neznám svoje rodiče ani svoji rodinu, nevím o nich vůbec nic. Ani Ami nedokázala nic zjistit. A vzhledem k tomu, že jsem, kdo jsem. Je to ještě těžší. Před pár lety mě kontaktoval jistý muž a tvrdil, že mi může dát odpovědi. Jediné, co chtěl bylo, abych s ním hrál tuhle hru. On vybere věc a já ji musím dostat.” Dívka na něj překvapeně hleděla.
"To jsem tedy... jak mohl vědět, že budeš tak dobrý? Mohl si vybrat jakoukoliv jinou hru.”
“Nemám tušení. Na každé věci byl znak. Mám jich opravdu už hodně a zbývá jich málo, ale stále nedávají smysl. Takže pokud chci zjistit pravdu a nemůžeš se mi divit, že chci, musím to dokončit.” Alice sklonila hlavu.
“Jistě, to chápu. Ale možná kdybys mu řek...”
“Ne, nechci ho zatím vystavovat rozhodnutí.” Opřel se pohodlně do křesla. Ona si povzdechla. Zvedla k němu oči.
“Proč jsi to vlastně udělal?”
“Moc mi šlapal na paty.” Pobaveně se usmála. Přikývla.
“Hmmm... my o vlku. Ano můj nejdražší?” Zasmála se Chrisovo odpovědi a poslouchala.
“Vlastně jsem tě chtěla překvapit snídaní, ale nezvládla jsem se vykopat z postele... dobře, tak zatím.” Zavěsila.
“Musím jít, tvoje drahá polovička si mě žádá.” Zasmála se jeho vražednému pohledu a vstala.
“Tohle si vezmu, Chris miluje tvarohové pečivo. Obzvlášť tyhle trojhránky.” Zvedla papírový sáček.
“Měj se. Určitě se ještě uvidíme.” Ami přikývla. Irvine ji šel vyprovodit.
“Nemusíš se bát, jak a kdy se to dozví, nechám na tobě. Pokračuj ano? Je teď tak...” Zvážněla. Usmál se a přikývl.
“Neboj se. Nehodlám ho jen tak pustit.”
Dívka přikývla. Políbila ho na tvář, rozloučila se a šla pryč.
Chris kouřil na terase svého bytu a čekal až se Stín ozve. Zvykl si na jejich noční rozhovory. Usmál se.
“Tak co to bylo tentokrát?”
Irvine udiveně zvedl oboči. ´Ví to?´ “Nech se překvapit.” Chris se pousmál.
“Asi budu muset. Hmmm... znamená to, že máš na sobě ten černej sexy obleček?”
Irvine se zasmál. Nechtělo se mu přiznávat, že se nezdržoval s převlékáním. Ano, měl na sobě své speciální oblečení. ´Ale k čertu proč ne.´
“Vlastně ano, stále ho mám na sobě.”
“Předpokládám, že obvykle v něm doma nechodíš.”
Irvine si povzdechl. Moc dobře věděl, kam jejich rozhovor směřuje. “Ne, nechodím.” Muž se vítězně usmál.
“Hmmm... může to snad znamenat, žes mě tak moc chtěl slyšet?”
Irvine si povzdechl a svlékl si bundu. Pod ní měl černé triko se stojáčkem a krátkým rukávem.
“Zdá se.” Chris se usmál.
“Tak co kdybys dorazil?”
Irvine s úsměvem zakroutil hlavou. “Že bych Ti taky chyběl?”
“Hmm... vůbec ne. Vlastně každý večer nečekám, kdy už se konečně ozveš.” Řekl Chris pobaveně.
“Rád bych dorazil, ale jsem hrozivě unavený. Měl jsem těžký den, chtěl jsem jen slyšet Tvůj hlas.” Chris se pousmál.
“Dobře, tak co kdyby sis to příště namířil ke mně místo k sobě?”
Irvine udiveně zvedl obočí. “Vážně? Stále jsem trochu nesvůj z toho, že Ti narušuju soukromí a překvapuju Tě.”
“Nelži sám sobě, miluješ to.”
Irvine se zasmál. “Dobře, ale chvíli jsi mi to věřil, ne?”
“Na malou chvili ano.” Souhlasil Chris. “Takže jsi unavený a chtěl´s slyšet můj hlas?”
“Vlastně ano.”
“Dobře.”
“Dobře?”
“Máš notebook nebo ne?”
“Ano.”
“Fajn, vem si ho do postele a lehni si. Hned jsem zpátky.” Irvine zašel do ložnice, svlékl se a lehl si. Nasadil si sluchátka a čekal.
“Jsem zpátky... ležíš?”
“Ano, ale nechápu.”
“Hmmm... jmenuje se Půlnoční masakr.”
“Co se tak jmenuje?”
“Tvůj příběh na dobrou noc.”
Irvine se něžně usmál. “To ale nezní jako příběh na dobrou noc.”
“No, vlastně jsem měl takový plán. Možná trochu sobecký. Doufal jsem, že se zděšeným křikem, klidně i bez zděšeného křiku přiběhneš ke mně.”
Irvine se rozesmál. “Chápu.”
“No nic, zkusíme ten druhý. Malým ospalcům?”
“To už zní líp.”
“Fajn, tak se hezky zachumlej do peřin, začínáme.” Otevřel knihu. Začal číst veršovaný příběh na dobrou noc. Irvine se usmál a zavřel oči. Opravdu během Chrisovo tichého přednesu usnul
.
“Neuvěříš, kam se dostal tentokrát.”
“Kam?” Zvedl Chris oči od monitoru.
“Dotkl se hvězd.” Usmál se muž v uniformě.
“Poetický. Tak kam... do Hvězdný věže?” Řekl nevěřícně.
Muž přikývl. Chris se pousmál. ´Proto byl tak zničenej.´
“Co vzal?”
“Nějakou sošku. Pprý nemá ani moc velkou hodnotu. Nechápu proč se tak namáhal dostat ji.” Pokrčil muž rameny a šel pryč. Chris sklonil hlavu. ´Proč proboha riskuješ kvůli nějáký bezcenný... proč to probůh děláš, pro zábavu?´
Alice oznámila, že tu novinu už ví a dál si hrála se svým obědem.
“Nechápu, proč tak riskuje, kvůli nějáký...” Zamračil se Chris.
“Dobře dřív, když něco takového udělal, ale teď jsem tu přece já.” Alice k němu překvapeně zvedla oči.
“Uvědomuješ si, cos zrovna řek? Teď jsem tu přece já?” Odpověděla jeho tázavému výrazu. Muž na ni nevěřícně hleděl.
“To jsem řek?” Přikývla. Zamračil se.
“Začíná mě to moc ovlivňovat. Jsem přece Rytíř, on zloděj. Nevěřím, že by ho byl schopnej dostat někdo jinej, ale stát se to může. Obzvlášť když dělá takový hlouposti. Já ale nechci, aby ho chytil někdo jinej. Měl bych to být já. Musím to být já. V životě jsem po ničem tak netoužil a teď pochybuju a bojím se toho, že ho chytím.” Připálil si. Alice se na něj zadívala. Položila mu ruku na jeho.
“Co kdyby s tím přestal?” Zvedl k ní oči.
“Vyžívá se v tom, proč by měl...”
“Možná to nědělá pro zábavu, možná má jiný důvod. Důležitý důvod.” Chris zamyšleně pokýval hlavou a zadíval se z okna na živou ulici.
Irvine seděl na gauči a držel Ami v náruči. Tiskla se k němu. Jemně ji hladil po zádech a snažil se chvějící se dívku uklidnit.
“Neboj se Ami, to bude v pořádku. Postarám se o to, ochráním tě.” Šeptal jí do vlasů. Vlastně si nebyl moc jistý, jak jí pomoci. Opět ji dohnala minulost a ona proti ní byla bezbranná. Zamračil se.
“Zdravím.”
“Já Tebe.”
Chrisovi stačilo pár dalších vět, aby zaznamenal změnu ve Stínovo chování.
“Tak nevím, mám snad žárlit?”
Irvine nevěřícně rozšíril oči. “Nerozumím.”
“Hmmm... dneska rozhodně nepatříš jen mně.”
Irvine se zarazil. ´Poznal to? Zná mě líp než si myslím.´
“Tak?” Napil se muž ze skleničky, položené na stole.
“Moje přítelkyně má problémy.”
Chris se zarazil. ´Problémy... problémy, zeptej se na...´
“Přítelkyně?”
“Ano, známe se dlouho – od dětství, to ona mi pomáhá.”
“Jaké problémy?”
“Našel ji někdo, kdo neměl.”
“Mohl bys být, prosím, trochu konkrétnější?” Řekl Chris víc podrážděně než chtěl a připálil si. “Její ne zrovna milovaná opatrovnice.”
“Ty tvý vyhýbavý odpovědi mě začínaj vytáčet.”
“Vlastně mě napadlo, že bych Tě mohl požádat o pomoc. Přece jenom patříš do Bratrstva, ale nechci Tě zneužívat. Nechci zneužívat NÁS.” Zvýraznil Irvine poslední slovo.
Chris zakroutil hlavou ´Ty hlupáku.´
“Copak ti to nedochází? Poznal jsem, že se něco děje. Chováš se jinak a já tě takového nechci. Chci, abys byl jako dřív. Což znamená, že ti pomůžu jen ze svých sobeckých důvodů pro nic jiného.”
“Lháři.” Chris se zasmál.
“Tak?”
“Fajn. Celý příběh?”
“Celý příběh.”
“Jako dítě přežila autohavárii – jako jediná z rodiny. Bylo jí devět let. Ujala se jí jedna ze sester místní nemocnice, protože si ji zamilovala. Zachovala se přesně, jak říkala závět. Aminy rodiče byli dost bohatí, proto závěť existovala.” Chris přešel jméno bez poznámek a čekal další zprávu.
“Vážně ji milovala a dala jí vše. Když bylo Ami asi dvanáct, Silvie – její opatrovnice – umřela...” Chris se zamračil a četl dál.
“... a Ami se ujala její sestra Linda, ta už měla syna Tonnyho a pro Ami začly ty nejhorší léta jejího života. Sebrali jí vše, odhlásili ze všech kroužků, kterým se věnovala. Přežila to jen díky tomu, že v závěti byly přesné instrukce, jak s penězi zacházet a co by se stalo, kdyby dívka náhodou umřela nebo se jí něco stalo. Také jí museli nechat ve škole.” Chris zakroutil hlavou.
“Bohužel pro ně, účty se měly zmrazit v Aminých osmnácti letech. Nebylo nic jednodušího – svatba s Tonnym a ještě to pojistili dítětem s Tonnym. Jednoho večera byl vzteklejší než obvykle a ona díky tomu potratila. Došlo jí, že prostě musí pryč, jinak jí zabijou, nějákým zázrakem se jí to povedlo, zařídila si novou identitu a někdy v tu dobu jsem ji potkal já.” Chris se znechuceně zamračil.
“Zařídila novou identitu. To ona je ten tvůj malej počítačovej genius, že?”
“Přesně tak.”
“Jak ji našli?”
“Nevím.” Chris tiše vstřebával informace. Zamračil se.
“Potřebuju... “ Zmlkl a začetl se do Stínovo zprávy.
“Nemůžu dovolit, aby se jim znovu dostala do rukou. Má po těle tolik jizev, tak moc a k tomu on. Vím celý příběh, vyprávěla mi i podrobnosti, ale nikdy ne o něm. Nikdy ne o tom, co jí provedl, prováděl, muselo to být tak hrozné, když o tom stále není schopná mluvit. Prosím, Chrisi. Musíš jí pomoct. Já nevím, čeho bych byl schopen, kdyby mi ji vzali, ale myslím, že všeho a zároveň vím, že bych ničeho nelitoval.”
Chris se zachvěl. ´Všeho... není divu.´ Připálil si.
“Je u tebe?”
“Ano.”
“Je tam v bezbečí?”
“Ano.”
“Fajn, přijeď. Hned!.” Irvine si povzdechl, Chrisův tón byl dokonale nekompromisní.
Vešel terasou, jako vždy. Cukl sebou. Chris stál za ním, chytl ho a otočil k sobě, přitáhl do náruče a pevně objal. Irvine se zachvěl, to přesně potřeboval – jeho objetí, jeho teplo – jeho náruč.
“Postarám se o to, dobře?” Pohladil ho po vlasech.
“Nemusíš se bát, nic se jí nestane.” Šeptal. Irvine se uvolněně pousmál. Chtěl říct, děkuju. Chtěl říct, jak moc to pro něj znamená, jak moc je vděčný. Místo toho se jen svěřil jeho náruči a nechal se hýčkat teplem vycházejícím z ní.
Chris cítil Irvinovo uvolněnost, cítil jak mu jeho tělo vláční v náruči, cítil odevzdání a důvěru. Projela jím touha. ´Teď není ta správná chvíle.´ Pokáral se, ale neodolal a přejel svými rty po Irvinovo krku. Čekal, že ho odstrčí. Opravdu nebyla ta pravá chvíle, proto ho překvapil Stínův vzdech. To ho povzbudilo, tentokrát zůstal svými rty na jeho krku mnohem déle. Muž naklonil hlavu na stranu, aby mu usnadnil přístup. Chris se pousmál a lehkými polibky si to namířil k obličeji. Konečně se dostal ke rtům. Vpil se do nich a rozehrál s nimi něžnou hru. Stín ji opětoval. Chris ho pomalu poslepu zatlačil ke gauči. Položil na něj. Naklonil se nad muže a opět spojil své rty s jeho. Zajel prsty pod triko s dlouhým rukávem a to mu svlékl. Jemně prsty přejížděl po horké kůži a střídal je se svými rty.
Potom, co sebe i muže zbavil kalhot, zvedl se k jeho obličeji. Citil Stínovo chvějící se tělo pod sebou, jeho zrychlený dech a jeho vzrušení. On mu něco zamumlal do úst, když zajel rukou pod látku trenek.
“V životě jsem po nikom tak netoužil, jako teď po tobě.” Zašeptal Chris bezdechu u jeho ucha. Irvine překvapeně otevřel oči. ´Chce... to... na to ještě nejsem...´
“Jen, jen mi věř. Ano? Nikdy bych ti neublížil.” Něha mísící se s touhou v Chrisovo hlase byly odzbrojující. Irvine vztáhl ruku a zajel mu prsty do vlasů. Usmál se a tím mu dal souhlas. Ani nestíhal registrovat, co se s ním vlastně děje. Zmateně zamrkal. Nebyl si jistý jestli cítí bolest nebo jen zvláštní tlak. Chris čekal a jemně ho laskal po krku. Cítil se nepopsatelně dobře a spokojeně. Stín ho pohladil po vlasech a snažil se pod ním uvelebit. Muž mu pomohl ovinout nohy kolem svého pasu.
“V pořádku?” Irvine se přitáhl jeho rty místo odpovědi. Chris se pohl. Z počátku byly jeho pohyby pomalé, ale postupně se zrychlily až nakonec oba současně vyvrcholili. Stín pod Chrisovo rukou. Ani jeden nedokázal toho druhého pustit. Jen leželi a prsty se jemně dotýkali kůže svého milence. Irvine ho políbil na rameni.
“Jestli čekáš, že tě pustím domu, zítra nebo snad teď, měl bys přehodnotit situaci.” Zachraptěl. Stín ho pohladil úsměvem a přikývl. Vysprchovali se a šli si lehnout. Usli v obvyklé pozici na boku - Irvine v Chrisovo náruči - zády k němu.
Chris se probral první. Upravil si pásku a pevně objal příjemně vyhřáté tělo před sebou. Prsty ho hladil po nahé hrudi. Stín se probral.
“Dobré ráno.” Zašeptal Chris u jeho ucha. Irvine se usmál a zachumlal se do jeho náruče. Po dlouhé době se nakonec přinutil vstát. Oblékl se a šel jim udělat snídani. Poslal zprávu Ami a šel do ložnice. Chris se rozvaloval na posteli. Irvine se pousmál a sedl si obkročmo na jeho nohy.
“Hmmm... to vypadá zajímavě.” Řekl Chris pobaveně a chytl ho za boky. On se k němu sklonil a políbil ho.
“Snídaně?” Ucítil vůni kávy a pečených toustů. Sedl si. Ocitl se tak pár centimetrů od Stínovo obličeje.
“Dobře, mám ohromnej hlad.” On se pousmál a zvedl toast k jeho obličeji.
“Chris?” Řekla nejistě Ami. Přikývl.
“Ale... nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.” Muž si sedl za své křídlo.
“Neboj se, postará se o to. Slíbil to. Přece jenom patří do Bratrstva – vede je.” Dívka si povzdechla.
“Hmmm... máš asi pravdu. Ale nebude si myslet, že ho zneužíváš.” Irvine se pousmál.
“Vlastně mě přesvědčil o tom, že to dělá ze svých osobních důvodů.”
“Osobních důvodů? Jaký on může mít?” Sledovala ho nejistě.
“Hmmm... já se trápím, s tím co dělat. Takže nejsem sám sebou. A on mě takového nechce.”
Zasmála se.
“Je to vážně ďábel.” Zakroutila hlavou. Pak zvážněla.
“Mrzí mě, že se kvůli mě trápiš.”
“Ami.” Řekl něžně. “To nemusí, to nemusí.” Přitáhl si ji do náruče. Přitiskla se k němu.
“Nechal jsem mu všechny potřebné informace.”
“Vyprávěl jsi mu...” Zašeptala.
“Musel jsem.” Hladil ji po vlasech. Zamračila se.
“Dobře.” Povzdechla si.
“Hmmm... je dobře, že jsi přišel za mnou, Chrisi.” Usmál se bělovlasý muž. Byl to doslova nádherný muž jemného obličeje a velkých šedivo-zelených očí. Dlouhé vlasy měl stažené do hustého culíku, rozděleného na drobnější prameny kovovými spirálami. Kolem obličeje – tak jako Irvine - spadané kratší prameny. Na sobě měl bílý háv s dlouhými rozšiřujícími se rukávy – rudě lemovanými, tak jako lemy hávu. Vyzařovala z něj něha, pokora a světlo. Jeho pohyby – jako by byl stvořen ladností. Byl to Strážce neboli Knihovník. Strážci byli krásné magické bytosti, střežící stará tajemství a moudra. Měli pomáhat lidem a chránit je. Byli vyšších postav než lidé a žili déle. Chris muže miloval a byl mu naprosto oddaný. To kvůli němu vlastně vstoupil do Bratrstva – Seymor byl jejich vůdce.
“Postarám se o to.” Vstal a přešel k oknu. Zadíval se ven.
"Odkud ji znáš?” Otočil se k němu.
“No... znám ji přes přítele.” Strážce si všiml jeho nejistoty. Laskavě se usmál.
“Chrisi.”
“Nemůžu ti říct pravdu. I když bych...” Seymor k němu přešel.
“Víš, že mi můžeš říct cokoliv.” Pohladil ho po tváři. Muž se mu zadíval do těch krásných hlubokých očích. Vše mu vyprávěl.
“Nemůžu říct, že jsi mě nepřekvapil.” Pousmál se.
“Na druhou stranu, věděl jsem, že se něco děje. Jsi teď tak spokojený a v pohodě. Nemusíš se bát. I kdyby to byl samotný ďábel, nezáleží na tom. Dělá tě šťastným a na tom záleží. Ty si zasloužíš být šťastný, po všem čím sis prošel a procházíš si.” Chris na něj překvapeně hleděl. Chytl ho za ruku.
“Děkuju.” Objal ho.
“Něděkuj. Měl bys jít, čekám Primase. Tedy jestli se s ním nechceš potkat.”
“To oželím.” Seymor se pobaveně pousmál.
“Uvidíme se.” Chris přikývl a ještě jednou ho objal. Pak vstal a odešel. Strážce se zadíval do dveří. Jemně se usmál a stoupl si zpět k oknu.
Ami si šokovaně sedla, se zmateným výrazem zvedla oči k Irvinovi. Usmál se a přikývl.
“Můj bože.” Rozbrečela se. Laskavě se usmál a klekl si k ní.
“Konečně... konečně.” Zašeptala a vrhla se mu do náruče. Držel ji a čekal.
Chris stál na terase a kouřil. Nic neslyšel, ale vycítil někoho za sebou. Sklonil hlavu a pousmál se. Stín ho pevně objal a přitiskl se k jeho zádům. Chris vztáhl ruku a pohladil ho po jeho.
“Vlastně bys měl děkovat Seymorovi. Nemyslím, že mu bude vadit, když si to vyberu za něj.” Irvine se usmál a zakryl mu oči látkou. Otočil muže k sobě a opřel o zábradlí. Spojil své s jeho rty.
Ami nejistě hleděla na dívku.
"Ahoj. Slyšela jsem od Chrise... říkala jsem si, že zajdu a hmmm trochu to oslavíme. Předpokládám, že Irvine je u Chrise, tak...” Zvedla láhev vína, lupínky a tašku s několika dvd.
“Já... nevím, co říct.”
“Hmmm.. zkus to s pojď dál. Jinak se budu vážně cítit divně.”
“Pojď dál... a děkuju. Ani nevíš jak moc tohle... pojď dál.” Pustila ji s úsměvem dovnitř. Alice se usmála a vešla. Ami jí pobídla, aby si sedla a zašla do kuchyně. Přinesla skleničky, otvírák a misku. Sedla si k dívce. Alice otevřela víno o nalila jim.
“Tak snad na lepší život.”
“Definitivně.” Usmála se Ami “A na ty dva.” Dodala.
“Tak to rozhodně.” Ťukla divka svou skleničkou o její. Napila se.
“Hmmm... co si o nich vlastně myslíš?” Odložila víno a svlékla si černý svetr. Pod ním měla černé triko s dlouhým rukávem, k tomu světlounce modré džíny.
“Dokud bude Irvine šťastný, budu já. Vím, že působí, vystupuje jako šťastná hvězda ale ve skutečnosti.” Zakroutila hlavou.
“Celý život byl vlastně sám. Kvůli jeho vzhledu a jeho talentu. Většina ho prostě jen chtěla využít.”
“Jistě to znám. Ale on je tak.... hmmm... příjemný a přátelský. Vyzařuje z něj taková něha a světlo. Působí na mě trochu jako Seymor.” Ami udiveně zvedla obočí. Pousmála se.
“To ano, je a to i jeho hudba.” Dodala. Alice přikývla.
“Takže. Mám romantickou bombu, vážně těžkej slaďák. Pak nějákej horor a akční. Prej je to docela dobrý a hmmm... no...”
Ami jí vzala dvd a otevřela obal. Udiveně zvedla obočí.
“Hmmm... S.I.N? Moje oblíbený scifi.” Alice na ni překvapeně hleděla.
“Vážně? Dost lidí si myslí, že je to příšernost.”
“Já vím, ale nemůžu si pomoct, je to výborný.” Alice se usmála.
“Tak to máme vítěze. Mám všechny tři.” Dodala. Založila všechny tři disky a sedla si zpět. Obě se pohodlně usadily a sledovaly jejich oblíbenou hrdinku bojujicí snad se všemi padouchy a příšerami vesmíru. Při posledním dílu sklonila Alice k Ami hlavu, když se o ni dívka opřela. Spala. Alice se pousmála a odrhnula jí neposlušný pramen z obličeje. Rozepla její sponu a prsty zajela do vlasů. Otočila hlavu k televizi, zatímco si jednu z Aminých kadeří natáčela na prst.
Irvine se na dívky zadíval. Pousmál se.
“Alice.” Pohladil ji hřbety prstů po tváři. Dívka sebou cukla. Pomalu otevřela oči. Zvedla je překvapeně k němu. Rozhlédla se.
“Usla jsem.”
“Zdá se.” Sklonila hlavu k Ami. Ta se jí tiskla k boku. Alice se pousmála.
“Snídani?” Přikývla a pohladila dívku po tváři. Ta se ve svém spánku pousmála .
“Ami.” Otevřela oči. Rychle zvedla hlavu k Alici. Zrůžověly jí tváře.
“Dobré ráno.”
“I... I tobě.” Odtáhla se dívka a sedla si. Všimla si Irvina a pozdravila. On se usmál.
“Na co jste koukali?”
“S.I.N... A netvař se takhle, miluju to.” Usmála se Alice.
“Proboha, to se snad nemůže líbit nikomu. Je to...” Hledal správné slovo.
“Nám se to líbí, že?” Sedla si Alice k pultu. Stále trochu nejistá Ami přikývla. Irvine zakroutil hlavou.
“Co Chris?”
“Hmmm... volali mu kvůli nějákému případu.”
“Jistě a poděkoval jsi mu důkladně a zodpovědně, jak se sluší a patří?” Muž se zasmál a přikývl. Ami sebou cukla. ´To bych měla taky.´ Pomyslela si.
“Děkuju.” Vzala si od Irvina hrnek s kávou.
“Hmmm... co kdybys nám k té snídani něco zahrál?” Ozvala se Alice. Pousmál.
“Jak si přeješ, má paní.” Vytvořil elegantní pukrle a sedl si ke křídlu.
Chris se zadíval na display svého telefonu.
“Hmmm... Chris.”
“A-ahoj tady Ami.” Chvíli pátral ve své paměti. Udiveně zvedl obočí.
“Stínovo Ami?”
“Ano. Já... chtěla jsem poděkovat. Nevíš, jak moc jsem vděčná... vždyť... já... myslíš, že je něco...”
“Ami?” Přerušil ji.
“Ano?”
“Nemusíš to nijak... jsem rád, že jsem mohl pomoct. To, že jsi zavolala a poděkovala, stačí.”
“Chtěla jsem nejdřív napsat, ale pak jsem si řekla, že to bude lepší takhle. Vlastně jsem ti chtěla poděkovat ještě za něco.”
“Za co?”
“Za Irvina.” Muž sebou cukl.
“Irvine?” Ona se pousmála.
“Ano. Myslím, že to je mé díky nebo se mýlím?”
“Ne, to je tvé díky. Děkuju, Ami.” Usmál se.
“Hloupost, to já. Hýčkej ho jako do teď, ano?”
“Nemusíš se bát. Proč... proč to dělá?” Nedalo mu to.
“Uklidní tě a nebudeš chtít vědět víc, když ti řeknu, že má důvod?”
“To úplně stačí. Počkám až mi zbytek řekne on.”
“Dobře... no, musím končit.”
“Dobře, měj se krásně.”
“Ty taky.” Zavěsila. Chris si strčil telefon zpět do kapsy. Vyndal klíče od auta. Zadival se na ně. Pousmál se.
“Tak Irvine.” Nastoupil do auta a jel ke svému bytu.
Čekal na svého nočního návštěvníka. Přemýšlel, zda mu má říct, že zná jeho jméno či ne. V tom ho někdo políbil na tvář. Pak si lehl na gauč a hlavu si mu položil na nohy. ´Jak to proboha dělá.´ Pomyslel si Chris.
“Dlouhý den?” Stín přikývl. Chris ho pohladil po vlasech. Pousmál se.
“Dnes mi volala Ami.” Cítil jak sebou cukl.
“Chtěla mi poděkovat. Je moc milá.“ Opětoval Stínův úsměv. Pak se zamračil.
“Stále si nejsem jistej, co bych udělal. Mám své povinnosti a ty jsi zločinec...” Zmlkl, když muž vztáhl ruku a položil mu dlaň na tvář. Jako by říkal, to je v pořádku. Chris si povzdechl.
“Půjdeme spát, dobře?” Stín přikývl a přitáhl si jeho hlavu. Políbil ho.
“Irvy?” Usmál se Chris u jeho rtů, když sebou muž cukl.
“Ami.” Cítil jeho úsměv.
“Bylo to díky.” Stín zakroutil pobaveně hlavou a políbil ho.
