“Všechno nejlepší.” Políbil Chris hnědovlasou dívku. Byla vysoké pevné postavy – hnědo-zelených kočičích očí. Usmála se.
“No konečně. Děkuju.” Vzala si dárkovou tašku.
“Tak jakej je plán?”
“Hmmm... něco popijem a vyrazíme do Vřískotu.” Usmála se a objala Alici. Vzala si dárek a poděkovala.
“Do Vřískotu, skvěle, tam je to dobrý. Zdravím.” Pozdravila se dívka s lidmi z Bratrstva. Mezi nimi byl tmavě fialovovlasý skoro černovlasý mladík, tvrdšího obličeje a fialových očí. Měl podobný účes jako Chris. Bylo v něm něco tajemného a nedostupného. Působil dokonale chladně. Potom tmavě rudovlasá dívka, stejného účesu jaký měla Alice. Byla i podobně vysoká. Měla krásný obličej – šedivých očí. Světlounce oranžovovlasá dívka, krásného jemného obličeje a velkých šedivo-zelených očí. Byla menší postavy než dvě. A konečně bělovlasý mladík krásného jemného obličeje a velkých šedivo-zelených očí. Vyzařoval z něj klid a něha. Měl také podobný účes jako mladíci, jen kratší verzi. Zoe vyndala z tašky od Chrise dokonalý bojový háv.
“Můj bože... je nádherný, děkuju.” Objala ho. Usmál se. Dívka rozbalila dárek od Alice. Udiveně zvedla obočí a vyndala zdobený pásek ke svému novému hávu.
“Hmmm... začínám mít pocit, že jste se na mě všichni domluvili. Děkuju.” Alice se usmála.
“Možná tak trochu.”
“Já vám dám trochu. Tak, když už jsme tu všichni.” Zvedla svou skleničku. Její přátelé se usmáli a připili na její zdraví.
“Hmmm... živo.” Usmála se rudovláska a rozhlédla se po clubu.
“Máme zamluvený box.” Otočil k ní hlavu jeden z rytířů a vydal se skrz bavící se návštěvníky. Zoina oslava se vydařila a všichni se pomalu dostávali do nálady.
Alice se s úsměvem zadívala na rudovlásku na parketě. Byla výborná – jakoby propůjčila své tělo hudbě a nachala ji ať si s ním dělá, co chce. Pak se nejistě zadívala na bar za ní. Tam seděl Irvine se světlounce zelenovlasou krásnou dívkou. Její vlasy tvořily jemné spirálky. Byla podobné výšky jako Ami.
“Hmmm... není to Sebastian?” Ozvala se zrzovláska.
“A Beatris.” Usmála se Zoe. “Nechceš si jít pro podpis?”
“Asi by mi poděkoval, že ho ruším. Ta holka je bohyně.” Napila se dívka.
“Nevím o tom, že by spolu něco měli. Jen spolu občas vystupují.” Ozval se fialovovlasý muž.
“No jasně, sni dál.” Řekla pobaveně Zoe.
“Vypadaj spolu dokonale.” Dodala.
Chris přišel s oznámením, že stoly jsou volné. Všichni vstaly a šli ke kulečníkovým stolům v tišší části clubu. Chris hrál s Alicí proti dívkám. Zoe s bělovlasým a fialovovlasým mladíkem. Rozehráli hru. Dlouho hráli a střídali se o vítězství. Všichni už určitě někdy drželi tágo v ruce.
“Hmmm... mohli bychom je poprosit, aby zahráli Zoe k narozeninám.” Usmála se Nika.
´To nedopadne dobře.´ Pomyslela si Alice.
“Ty se s ním prostě chceš dneska stůj co stůj seznámit.” Napila se pobaveně rudovláska.
“Nemůžu si pomoct, je taaak moc dokonalej.” Povzdechla si.
“Hmmm... a má ho Zoe vůbec ráda?” Ozvala se Alice.
“Jmenuj někoho, kdo nemá?” Usmála se dívka.
“No, bod pro tebe.” Řekla Alice zničeně. ´Už ho nezachráním. Můžu ho ale alespoň varovat.´ Pomyslela si.
“Hmmm... dobře. Zeptám se ho.” Dívky k ní překvapeně otočily hlavu.
“Trochu se s ním znám.” Pokrčila rameny.
“Ty mrcho a nic neřekneš.” Zakroutila Nika hlavou. Alice odložila tágo a vydala se k baru.
“Ahoj.” Irvine k ní překvapeně otočil hlavu.
“Alice?” Dívka přikývla. Povzdechla se. Vysvětlila mu, s kým tu je a co Niku napadlo. Muž na ní nejistě hleděl. Když dodala, že je přítomný i Chris cukl sebou a rychle se rozhlédl. Všiml si mladíka.
“Promiň, znám ty dvě, když si něco usmyslí. Proto jsem tě chtěla alespoň varovat.” Pobaveně pousmál.
“Asi se to dneska prostě mělo stát. Dneska je to už po čtvrtý, co jsem ho někde potkal.” Udiveně zvedla obočí. S úsměvem prohlásila něco o osudu a seznámila se s Beatris – Irvinovo společnicí.
“Sice jsem vám moc nerozuměla, ale pochopila jsem, že chceš abychom zahráli někomu k narozeninám.” Dívka přikývla.
“To asi nepůjde. Obvykle sebou harfu nenosím. Je trochu těžká.” Řekla pobaveně. Alice se zasmála.
“No... to nám nedošlo.” Řekla omluvně. “Tak?” Irvine si povzdechl.
“Jdu to zařídit. Asi se se mnou budou chtít...”
Přikývla. Muž zničeně dopil pití a vstal. Sundal Beatris z barové židličky, postavil a podal jí své sako. Zmizel jim mezi tančícími. Rytířky nevěřícně hleděly na dívky, které se vydaly k nim. Alice se usmála, když si všimla jejich tázavých výrazů a přikývla.
“Geniální... vlastně, jsem Dominika. Pro přátele Nika.”
“Ray.”
“Chris.” Políbil jí muž prsty. Dívka se usmála.
“Robe? Můžeš nachvili?”
Fialovovlasý mladík se otočil. Cukl sebou, když si všiml Beatris. Udiveně zvedl obočí. Dívka se mu zadívala do očí. Usmála se.
“Beatris.” Podala mu ruku.
“Já vím. Jsem Rob... ert.” Dodal a políbil jí prsty.
“Stefan.” Udělal bělovlasý to samé. Nejistě se mu zadívala do těch hlubokých něžných oči.
“T- těší mě.” Laskavě se usmál.
“Zoe, moc mě těší. Niko?” Otočila hlavu ke své přítelkyni.
“Copak?” Usmála se dívka nevině. Všichni otočili hlavu k parketu, když hudba ustala. Dj utišil nespokojené odezvy hostů clubu.
“Omlouvám se za přerušení, ale máme tu speciální případ a mám pocit, že si během chvíle přestanete stěžovat.” Usmál se. Světla zhasla. Rozsvítil se jeden z reflektorů a osvítil muže stojícího na vyvýšeném podiu. Pozdravil, odpovědí mu byl křik a volání. Usmál se a zvedl ruku. Návštěvníci clubu zmlkli.
“Doufám, že Vám nevadí mé vyrušení. Chtěl bych popřát jednomu z našich strážců k narozeninám a věnovat jí tuto píseň. Zároveň jí poděkovat za její práci. Vlastně to i ostatním... Zoe.” Dívka sebou cukla. Zvedl mikrofon a začal zpívat jednu ze svých písní. Všichni ho nadšeně sledovali a neodvážili se vydat sebemenší zvuk. Muž dozpíval. Zklidil obrovský potlesk. Usmál se, uklonil a seskočil z podia.
“To si snad děláš... “ Řekla Zoe nevěřícně. Zmkla, když se muž ocitl před ní.
“Ještě jednou vše nejlepší.”
“D-děkuju.” Neodolala a objala ho.
“Hmmm... to je asi poprvý, co slyším Zoe koktat.” Řekla pobaveně Nika.
“Počkej až přijde řada na tebe.” Otočila k ní Ray hlavu.
“Mlčim.”
“Sebastian.”
“Jistě, já vím. Jsem Zoe.”
Muž se seznamoval s ostatníma. Přitom se snažil nevnímat Chrise. Cítil jeho pohled a věděl, že mu bude muset podat ruku. Toho se bál. Zadíval se na drobnou zrzovlasou vílu. Kdyby neměl Chrise, tak by možná... Usmál se. Chris sebou cukl. ´Ten úsměv... to byl...´ Sledoval nejistě muže. Alice jeho. ´On ho snad poznal.” Přemýšlela. Irvine zvedl oči k Chrisovi. Muž se tvářil neutrálně. Podali si ruce. ´Můj bože.´ Hleděl do těch nebes a snažil se udržet svůj výraz. Nejradši by ho k sobě přitiskl.
“Těší mě.” Vyklouzl Irvinovi jeho něžný úsměv. ´Ale ne.´ Znejistěl ještě víc. ´Je to on.´ Rozbušilo se Chrisovo srdce, jakoby chtělo vyskočit z těla. Ten úsměv – poznal by ho kdykoliv a kdekoliv tak jako jeho dotek. Irvine se seznámil se zbytkem rytířů.
“Přidáte se k nám?” Usmála se Ray.
“No, pokud nerušíme.” Otočila Bea nejistě hlavu k Robovi. Muž se usmál.
“To určitě ne.” Sladce se usmála a přikývla.
“Pak asi nemáme na výběr.” Otočila hlavu k Sebastianovi. Ten přikývl.
“Dojdu nám pro pití... ještě někdo?”
“Půjdu s tebou.” Irvine otočil k Chrisovi zděšeně hlavu. Všiml si jeho stále neutrálního výrazu. Ale jeho oči. Vpíjely se do něj a vháněly mu červeň do tváří. Otočil hlavu k Alici, jakoby hledal záchranu. Povzbudivě se pousmála. Šli k baru. Chris před mužem. Objednali pití i pro ostatní a tiše stáli vedle sebe. Jen se lehce dotýkali pažemi.
“Na účet?” Řekl barman. Chris přikývl a vzal si skleničky. Irvine zbytek. Stoupl si k Stefanovi s Alicí a snažil se držet, co nejdál od muže. Ten ho sledoval. Kochal se krásným obličejem. Obdivoval rty, nos, obočí, ta nebesa – jeho. Něvěřil, že ta nádherná bytost je Stín a patří jemu. ´Patří.´ Sledoval Irvinův úsměv.
Začaly se mu vybavovat jejich společné chvíle. Tentokrát ale s drobnou změnou. Všude se mu doplňoval Sebastianův obličej. Povzdechl si a šel na toalety. Z nich si to namířil na terasu diskotéky – potřeboval trochu čerstvého vzduchu. Na velké terase bylo jen několik párů. Zhluboka se nadechl a stoupl si k zábradlí. Zadíval se na noční zářící město. Vytáhl cigarety a připálil si.
“Sebastian, neuvěřitelný. Mohl byses podepsat mý přítelkyni.” Ozvalo se vedle. Chris tam otočil hlavu. Irvine stál ve stínech terasy a opíral se o zábradlí. Nebylo divu, že si ho nevšiml. Fanoušci bohužel ano.
“Jistě, jak se jmenuje?” Chrise pohladil jeho příjemný hlas. ´Bože... takhle je to horší než před tím.´ Pomyslel si zničeně.
“Catharina.” Přikývl, napsal věnování a podepsal se.
“Díky moc. Měj se.”
“Vy taky.” Usmál se Irvine. Pak sebou cukl. Někdo ho chytl a zatáhl za vysoké mohutné květiny, kde bylo dokonalé zakoutí. Naštěstí tam nikdo nebyl. Irvine moc dobře poznal tu náruč. Povzdechl si a svěřil se jeho pevnému objetí.
“Něco ti dlužím.” Zašeptal mu Chris do ucha.
“Ale nemám kravatu.” Irvine se zasmál.
“Tvoje smůla.” Odklonil se a zvedl k němu oči. Chris byl tak o deset čísel vyšší než on. Zadívali se do očí.
“Tak? Co uděláš?”
Chris vztáhl ruku k jeho obličeji a pohladil ho po tváři.
“Když to tak vydím, nemám moc na výběr.” Irvine na něj nejistě hleděl. Pousmál se a uvolnil, když ho Chris políbil. Opětoval jeho polibek a objal ho.
“Chrisi.” Zašeptal. Muž se usmál.
“Řekni ho znovu.”
“Co?”
“Moje jméno.” Zajel mu rukou do vlasů a přitiskl ho k sobě.
“Chrisi... Chrisi... Chrisi.” Muž si užíval své jméno na jeho rtech. Dlouho stáli v objetí.
“Proč Irvine?” Muž sklonil hlavu.
“Sebastian je moje pracovní jméno, tedy moje druhý jméno. V soukromí používám Irvine. Mám ho radši.” Zvedl k němu oči. Zrůžověly mu tváře, když si všiml, jak si ho Chris prohlíží. ´Bože můj, bylo lepší když mě neviděl, když se na mě nemoh dívat. Ten jeho pohled.´ Pomyslel si zničeně a hleděl mu do oči. Chris zakroutil pobaveně hlavou.
“Na tohle budu potřebovat trochu času, trochu víc času.” Irvine na něj nechápavě hleděl tím něžným odevzdaným pohledem.
“Hmmm... možná bys mi měl zas dát tu pásku přes oči.” Políbil ho. Irvine se pousmál, když mu došel význam jeho slov.
“Asi bychom měli jít zpět.”
“Asi ano.” Ochutnával Chris jeho rty.
“Vážně bychom...” Snažil se muž.
“Zachvíli... malou chvilinku.” Šeptal mezi polibky. Irvine se vzdal.
Alice se na muže zadívala, když se vrátili. Pousmála se, když si všimla, jak Chris prsty přejel po Irvinovo zádech, když si sedal vedle něj.
Seděli zpět v jejich boxu s jednostranným zrcadlem. Nika si nenechala ujít jediný Sebastianovo pohyb, slovo, úsměv a tak nemohla přehlednout lehké doteky a pohledy. Udiveně zvedla obočí. ´To přece...´ Sledovala Chrise, který se naklonil k Irvinovi, bavícímu se se Stefanem. Něco mu pošeptal. Sebastian sebou trhl a otočil k němu až vyčítavě hlavu. Stefan na ně zamyšleně hleděl. Zvedl oči k Chrisovi. Ten s úsměvem přikývl. Muž se něžně usmál a pokračoval ve svém rozhovoru se zpěvákem. Nikdo jiný si toho nevšiml.
“Je mi to líto.” Nika otočila hlavu k Alici.
“Proto je teď tak v pohodě a spokojený.” Zašeptala. Něžně se pousmála.
“No... zaslouží si ho. Vypadají spolu dokonale.” Zadívala se na muže. Irvine se opět tvařil vyčítavě. Stefan s Chrisem se pobaveně usmívali.
“On je tak...” Sledovala Sebastiana. Alice přikývla.
“Já vím. Je neuvěřitelný a vybere si Chrise.” Zakroutila hlavou. Nika přikývla.
“Neměli bychom ho zachránit? Bože můj... našeho Chrise.” Obě se rozesmály.
“Chudák, kope si hrob.” Řekla pobaveně Alice. Nika přikývla.
“Hej... já to slyšel.” Dívky otočily hlavy po hlase. Všichni tři muži je sledovali.
“No, to je dobře. Víš, co tě asi tak čeká, když mu ublížíš.” Irvine na ně nejistě hleděl.
“Nezapomínej, že je to miláček žen.” Doplnila Nika dívku.
“Kdyby ho prodávali jako plyšáka, každá ho má doma. No, společně se Seymorem.” Muži se rozesmáli.
“Vy malý čertice. Kde proboha schováváte ty rohy?” Zakroutil Chris hlavou. Ony se usmály. “Díky.” Obě otočily hlavu k Irvinovi. Usmíval se tím svým úsměvem. Obě zrůžověly.
“Víš. Něco ti vysvětlím, jakmile si získáš srdce jednoho z nás, máš všechny z nás.” Zadíval se jí do očí. Otočil hlavu k Chrisovi, ten se pousmál.
“Má pravdu. Tak nějak... jsou moje rodina.” Pokrčil rameny.
“Obzvlášť těch pět tady. S Alicí.” Otočil hlavu k dívce. Ta se usmála. Irvine sklonil hlavu. ´Rodina.´ Pomyslel si.
“Moje rodina je Ami.” Řekl tiše. Všichni se na něj zadívali, když jim dovolil spatřit výraz, který znala pouze Ami. Zamračili se.
“No, nechci kazit tuhle dojemnou chvilku a děsit tě, ale teď už nejen ona.” Ozvala se Zoe. Cukl sebou a zvedl k ní oči.
“Ale ne.” Zahrál panický výraz. Rytíři se zasmáli. Chris se pousmál a přitáhl si ho. Moc dobře cítil Irvinovo rozpoložení, jeho momentální zranitelnost. Irvine vděčně přijal jeho bezpečnou náruč. Muž zvedl oči k ostatním.
“Tak to on.” Usmál se Rob.
“Musíš vědět, že je to pro nás trochu šok. Na druhou stranu. Sebastian je Sebastian, chápu.” Povzdechla si Ray. Muž se zasmál.
“Vlastně má radši Irvine.” Všichni si všimli něhy v jeho očích, když to řekl. Usmáli se a přikývli.
“Kde jste se...” Ozvala se Bea.
“Hmmm... v radiu. Irvine tam byl na nějákem rozhovoru a Chris za mnou. Myslím, že tam se vyděli poprvé osobně?” Otočila Alice hlavu k páru. Chris přikývl.
“Asi ano. Pak mě prostě nenechal na pokoji.” Opět se rozesmáli.
“Hmmm.. můžu k tomu taky něco...”
“Ne.” sklonil k Irvinovi hlavu. Muž si povzdechl a zakroutil pobaveně hlavou.
“Kde je vlastně Ami?”
“Nerada chodí do clubů a do podobných míst.” Zvedl oči k Alici. Dívka si povzdechla.
“Bylo nám potěšením poznat tě. Nepochybuju o tom, že se teď budem výdat častěji.” Usmál se Stefan. Irvine se mu zadíval do oči.
“Mám stále pocit, že tě odněkud...”
“To se mi stává často.” Zvedl muž oči k Chrisovi. Ten se pobaveně usmál.
“Dobrou noc.” Vedl Irvina pryč, po tom co se s ním ostatní rozloučili.
Chris tiše vedl Irvina, vědom si toho, že muž stále není tak úplně ve své kůži. Irvine se zastavil na mostě, přes který přecházeli. Zadíval se na hladinu.
“Chci ti něco ukázat.” Opřel se o zídku. Chris se o ni opřel zády. Připálil si.
"Chci abys pochopil, proč pro mě dnešní večer tolik znamená.” Otočil k němu hlavu a zadíval se na něj těma svýma nebesama. Chris si pozvdechl a pohladil ho po tváři. Byl bezbraný proti té jeho jemné tvářicce. Přitáhl si ho do náruče a neodolal pokušení vpít se do jeho rtů. Irvine se k němu přitiskl a opětoval jeho polibky.
“Půjdem? Chtěl ses přeci projít.” Zašeptal mu Chris do úst. Vyrazili dál.
“Tudy?” Irvine přikývl. Chris k němu otočil hlavu. Pochopil. Pousmál se.
Rozhlédl se po Irvinovo bytě.
“Ami už bude spát.” Chris přikývl a zašel za ním do jeho velké ložnice.
“Něco k pití?”
“Něco nealko.” Irvine přikývl a zapl počítač. Donesl Chrisovi pití. Sedl si k němu a notebook si položil na nohy. Chris zvedl oči k velké průhledné obrazovce.
“Hmmm... tohle je má sbírka.” Chris se nevěřícně zadíval na fotky na monitoru.
“Na každém z nich je znak.” odhalil Irivne znaky vyryté či napsané na cennostech.
“Hrajeme, dá se říct... hru. Až dohrajeme zjistím pravdu o své rodině. Zjistím, kdo je moje rodina. Zkontaktoval mě a řekl mi, že pokud si s ním zahruju tuhle hru, poví mí, kdo jsem. Díky tomu, že jsem ten, kdo jsem a není tajemství, že neznám svůj původ, kontaktovalo mě docela dost lidí. Po nějáké době jsem zjistil, že dost z nich mě chce prostě jen využít. Tak jsem uzavřel kapitolu Irvinovo života, týkající se jeho rodiny a pak... se ozval on. Nechtěl nic víc, než si zahrát tu hru. Nikdy mě nekontaktoval jinak než přes mé další cíle. Nevím, proč to dělá... asi jen pro zábavu.” Chris tiše hleděl na monitor.
“Nemůžu... nemůžu přestat dokud to nedokončím.” Sklonil Irvine hlavu.
“Co ty znaky znamenají?”
“Nemám tušení, měly by dávat smysl až dostanu všechny.” Pokrčil rameny. Vypl počítač. Chris si povzdechl, vztáhl ruku a pohladil ho po vlasech. Irvine k němu zvedl oči. Muž se pousmál a přikývl. On se uvolněně usmál a doslova se mu vrhl kolem krku. Chris zavřel oči a objal ho.
“Klidně bychom si mohli vyměnit strany. Udělal bych to samé, kdybych byl v tvé kůži.” Irvine k němu překvapeně zvedl oči.
“Bez zaváhání. Nemám ti co vyčítat, snad jen to, že jsi tak dobrý a už tak dlouho mě vodíš za nos.” Irvine se usmál.
“No, poslední dobou ne.”
“Já vím.“ Usmál se Chris hrdě.
Muži usli v objetí. Chris se probral. Promnul si oči a sklopil je k andělovi, spícímu mu v náruči. Usmál se a jemně se prsty prodíral dlouhými blonďatými prameny. Užíval si zářivou jemnost proplouvající mu mezi prsty. Krátce spojil jeho rty se svými a vstal.
“Dobré ráno.” Ami sebou cukla a otočila se. Nejistě se zadívala na muže.
“Ch-Chris?”
“Ami?”
“Ano, já... dobré ráno a ráda tě poznávám osobně.” Podala mu ruku.
“Já tebe.” Políbil jí jemně prsty. Sladce se usmála.
“Káva je hotová, snídani?”
Muž se nabídl, že ji udělá. Přikývla a sedla si za pult. Připravil jim snídani.
“Děkuju.” Vzala si talíř. Sedl si na linku. Povídali si a snídali.
“Dobré ráno.” Oba otočili hlavu po hlase. Irvine stál nejistě u vchodu do kuchyně. Na sobě měl černé triko a kalhoty. Vlasy stažené na temeni do culíku. Chris na něj omámen hleděl. ´Už zas.´ Pomyslel si nesouhlasně. Irvine si všiml připravené snídaně.
“Hmmm... to je něco nového.” Dobíral si muže. Chris se zasmál.
“Ty malej...”
“Malej? Nejsem o tolik...” Zatvářil se uraženě. Dokonale roztál, když ho Chris políbil a objal kolem pasu.
“Mám hrozný hlad.” Přiznal. Chris se laskavě usmál a znovu ho políbil. Irvine snídal a vyprávěl Ami včerejší večer. Dívka nechápala, jak ho mohl Chris poznat.
“To ten jeho úsměv.” Napil se. Irvine zrůžověl, Ami se pousmála.
Po snídani jim Irvine hrál jednu ze svých geniálních skladeb. Chris tiše poslouchal a sledoval ho. Svět by skutečně zaplakal, kdyby Irvine ztratil svůj talent pro hraní či zpěv.
Ami vstala, omluvila se. Chris otočil hlavu zpět k Irvinovi, když odešla. Stále hrál – nechal melodii růst a rozkvétat do rozmanitých tvarů a barev. Mazlil se s ní, hýčkal ji - jemně jakoby byla to nejkřehčí, co měl kdy v rukou. Otevřel oči a zvedl k Chrisovi. Udiveně zvedl obočí.
“Hmmm... Ami?” Muž pokrčil rameny a vstal. Stoupl si za něj. Sklonil se k jeho krku. Irvine zaklonil hlavu a opřel se o něj.
“Hraj dál.” Zašeptal Chris a na malou chvíli ulovil jeho rty. Poslechl a pokračoval, zatímco Chris putoval po jeho těle.
“Ch-Chrisi.” Zašeptal a zabořil prsty do kláves, jeho ruce sklouzly podél těla. Odevzdaně se opíral o muže a vnímal jen jeho horkou dlaň kolem svého penisu. Chris ho laskal a sledoval každý záchvěv v jeho obličeji. Sledoval, jak mu růžoví tváře a chvějí se rty. Neodolal a ochutnal je. Irvine pootevřel oči. Chris se mu do nich zadíval – nebesa ztmavla a on jakoby se díval do temných hlubin moře. Pousmál se.
“Nevěděl jsem, že jsem tak špatný plavec.” Utrousil, když se v nich začal topit.
Irvine udiveně zvedl obočí, ale neřešil, co to znamená. Chrisovo ruce a rty mu to nedovolily. Postavil ho a opřel o křídlo. Pomalu do něj vstoupil, zatímco ho ještě víc spoutával svým šepotem. Irvine se chvěl pod jeho rty i rukama až nakonec oba současně vyvrcholili. Opřel se o nástroj, Chris o něj. Zhluboka oddechoval a pevně ho držel kolem pasu, druhou rukou se opíral o křídlo. Když byl schopen pohnout se, natáhl oběma kalhoty a sedl si na lavici s mužem v náruči.
“Nejsem těžký?”
“Ne, v pořádku.” Prohrábl mu prsty ofinu a pohladil ho tak zlehka po tváři. Ještě zrůžovělý Irvine se něžně usmál a políbil ho.
“Hmmm... tuhle ranní rozcvičku si musíme zopakovat.”
“Určitě a ne jen jednou.” Políbil ho Chris. Irvine vzal jeho hlavu do svých štíhlých prstů a polibil ho. Odhrnul mu vlasy z obličeje a kopíroval jeho linii. Opět se k němu naklonil, aby jemně slíbal ten jeho sebevědomý úsměv.
“Hmmm... je to vážně povznášející pocit.”
“Co?” Nechápal Irvine.
“To, že jeden z nejžádanějších mužů týhle planety patří mně.” Zasmál se jeho výrazu.
“Nepatřím ti.” Řekl Irvine s trucem v hlase.
“Ale ano, patříš.” Přitáhl si ho Chris a políbil.
“Ty tvý nebeský oči a jemnej ksichtík.” Pohladil ho po tváři.
“Záplava vlasů.” Stáhl mu gumičku a nechal si paži zakrýt Irvinovo dlouhými prameny.
“Štíchlej krček.” Přejel mu konečky prstů po krku - pak svými rty. Irvinův dech se zrychlil a on opět začal podléhat jeho hlasu a doteku. Chris kopíroval křivku paže až se dotkl dlaně.
“Talentovaný prsty.” Přejel po prstech svými. Zajel pod oblečení a dotkl se chvějícího se břicha. Svlékl mu triko.
“Jemná horká kůže.” Irvine zaklonil hlavu a zadržel dech, když muž začal posévat jeho hruď drobnými něžnými polibky. Chris zvedl obličej k jeho.
“Hříšně měkký rty.” Setřel mu palcem vlhkost z dolního rtu. Cítil, jak se Irvinův dech zachvěl. Muž mu ovinul paže okolo krku, opřel se o ně čelem a zašeptal jeho jméno. Chris přivřel oči.
“Moje jméno. Řekni ho znovu”
Irvine se zasmál. Odklonil se od něj a zadíval se mu do očí.
“Majetnickej parchante?” Chris pobaveně zakroutil hlavou.
“Hmmm.... řekl bych, žes ještě úplně nepochopil moje dnešní školení ohledně tvé maličkosti.” Irvine se opět zasmál. Pak zvážněl.
“Ne, úplně ho chápu. Jsem tvůj.” Zašeptal mu u ucha. Chris naklonil hlavu na stranu, když se Irvine začal věnovat jeho krku.
“Přesně tak.” Stáhl mu vlasy z ramen na záda.
“Na něco zapomínáš.” Chris se neobtěžoval zeptat. Byl si jist, že se dozví, na co zapomněl. Jen seděl a užíval si horké rty na svém rameni.
“Ty patříš mně.” Irvine cítil, jak sebou muž cukl. Zadívali se do očí.
“Ano?” Zvedl tázavě obočí. Chris se jemně usmál. Přikývl.
“Co na to říct, když jsi tak rozkošně neodolatelnej.” Irvine se usmál.
“Ty jsi vážně neuvěřitelnej.” Políbil ho. Začal líbat. Lavice se s nimi převrhla.
“Jsi... jsi v pořádku?” Smál se Irvine, sedící obkročmo na Chrisovi.
“Jo, dobrý.” Řekl muž pobaveně a zvedl k němu oči. Irvine se pousmál a naklonil se k jeho rtům. Pomalu ho položil.
Chris nervózně přecházel po pokoji. Zapálil si cigaretu. ´Zbrojnice.´ Pomyslel si zamračeně a sedl si. Opřel se pohodlně do křesla a zadíval se do stropu. Zavřel oči.
Irvine se na něj zadíval. Chris seděl – hlavu zakloněnou – oči zakryté paží. Na stole ležela sklenička. Muž ji zvedl. Přičichl. Pousmál se a vypil obsah. Sklonil se k věčně drzým rtům, nyní s jemným nádechem alkoholu. Chris spustil ruku podél těla, když si Irvine obkročmo sedl na jeho nohy.
“Jsi zpátky.” Zachraptěl rozespale a promnul si oči.
Irvine přikývl a políbil ho. Muž mu zajel rukou do vlasu a protáhl polibek.
“Hmmm... usnul jsem?” Rozhlédl se. Dokonale se probral.
“Zvládls to? Jsi v pořádku?” Irvine ho pohladil svým něžným úsměvem.
”Jsem v pořádku, Chrisi.” Uvolněně přikývl.
“Kolik ti jich ještě zbývá?” Irvine si svlékl svou speciální bundu.
“Dva.” Protáhl se a ze stolu zvedl dýku. Podal mu ji. Chris si prohlédl bohatě zdobenou pochvu a rukojeť. Irvine odhalil část ostří. Těsně u místa, kde mizelo v rukojeti, byl vyrytý drobný znak.
“Zajímalo by mě, čím se bude bavit až dohrajete.” Řekl muž pobaveně. Irvy se pousmál.
“A ty? Koho budeš chytat?”
“Nikoho. Toho koho jsem chtěl, jsem už chytil.” Položil mu Chris ruku na tvář. Irvine ho tiše objal - oči plné něhy.
Někdy odpoledne je oba probral telefon. Chris ho po slepu nahmatal. Něco neznatelného zachraptěl.
“Jistě, hned jsem tam.” Zavěsil. “Musím jít.” Irvine se vyhrabal z pod peřiny.
“Mám počkat?” Pročísl si prsty vlasy. Chris na něj chvíli tiše hleděl. Vzpamatoval se.
“Asi dorazím až ráno.” Vstal.
“Hmmm... budu čekat se snídaní.”
“Děkuju.” Políbil ho a zašel do své koupelny. Irvy se roztáhl na posteli. Zadíval se do stropu. Z vedlejší místnosti k němu dolehly zvuky padající vody. Ještě v polospánku snil o letmém doteku na rtech a něžném pohlazení. Otevřel oči a zadíval se do stropu. Stále ten vodopád kapek.
“Co budeš chtít k té...” Nedořekl a zadíval se na ranní déšť za oknem.
Připravil snídani pro dva a pomalu ujídal svou polovinu. Přitom pročítal tituly v knihovně a sbírku hudebních a filmových nosičů. Se spokojeným úsměvem zjistil, že muž je vlastníkem celé jeho tvorby.
Po poledni vyhodil značně okoralou snídani a dál se věnoval knize, která ho zaujala.
Po přečtení jedné z kapitol připravil oběd pro dva a pomalu ujídal svou polovinu. Přitom sledoval provazy vody za okny.
Po přečtení knihy se zadíval do lednice. Vyndal zbytek oběda pro dva a pomalu ujídal Chrisovu porci. Přitom sledoval film, který zrovna vysílali na jednom z televizních kanalů.
Otevřel oči a zadíval se do stropu. Stále ta padající voda. Otočil hlavu k oknům. Zamračil se a vstal.
“Chrisi?” Sešel po schodech do obývacího pokoje. Ukončil telefonní hovor, když se mu bez vyzvánění ozvala Chrisovo hlasová schránka. Sedl si a tiše hleděl na svůj mobil. Zvedl ho. Cukl sebou, když přístroj začal zvonit.
“Ano?” Neměl ve zvyku představovat se.
“Sebastian?”
“Kdo volá?”
“Omlouvám se, že jsem se... Seymor.”
“M-mistr Seymor?” Upustil skoro telefon.
”Ano, potřebuji tvoji pomoc. Pošlu pro tebe Niku, odveze tě k nám.” Irvine zmateně zamrkal.
“Vysvětlím ti to až dorazíš.”
“No... dobře, jsem u Chrise.” Seymor se na chvíli odmlčel.
“Dobře. Budu tě čekat.” Ozval se v telefonu známý tón. Oblékl se a čekal. U dveří zazvonila Nika. K jeho úžasu ho dovedla k malému černému sporťáčku.
“Je to můj koníček.” Pokrčila rameny, když si všimla jeho výrazu a pustila ho do vozu.
“Auta?”
“Taky.” Zapla si pás a vyjela.
“Spíš asi ta rychlost.” Projížděla stále více a více mokrým městem. Ocitli se před rozlehlým areálem – sídlem Bratrstva. Jeho členové – rytíři – hlavně zajištovali bezpečnost lidí a měst. Chris a jeho přátelé mezi ně patřili, mistr Seymor je vedl. Zajela do garáží a pak ho vedla chodbami až do Seymorovo pokojů, jejich součástí byla kancelář. Irvine se zadíval na přítomné – Zoe, Rob, Ray a s nimi Seymor.
“Děkuji, Niko.” Vstal Seymor. “Asi jsem ti ještě nepopřál dobrého dne. Tedy dobrý den.” Uklonil se muž jemně.
“I tobě... vám všem.” Udělal Irvine to samé.
“Posaď se, prosím. Niko, ty také.” Oba si sedli.
“Asi tušíš, proč jsi zde.” Irvine tiše zašeptal Chrisovo jméno. Seymor přikývl.
“Ano, zajali ho.” On rychle vstal.
“Zajali? K-Kdo?” Muž k němu přešel. Chytl ho za ruce.
“Obvykle se v lidech nepletu a směle doufám, že je to tak i u tebe. Řekni, záleží ti na něm, že? Myslím tím... miluješ ho.” Irvine znejistěl a zadíval se muži rozpačitě do očí. Zamračil se a přikývl. Chrisovo přátelé se pousmáli.
“Dobře. Jen ty mu můžeš pomoci, protože to co nosíš tady, tě ochrání.” Položil mu ruku na srdce.
“Já-já ti nerozumím.” Seymor se laskavě usmál. Vedl ho k jedné z pohovek a posadil na ni.
“Zkusím mluvit, co nejstručněji. Ví o tom jen pár jedinců, ale vedle našeho světa existuje ještě jiný. Svět démonů.” Muž nevěřícně rozšířil oči.
“Démonů?”
“Ano. Někteří žijí mezi námi. Spořádaným životem ale někteří...” Zakroutil Strážce hlavou.
“Největším problémem je jejich schopnost používat magii a touha po moci.”
“Magii?! Ale nikdy jsem neslyšel o tom, že by...”
“Je to hlavní důvod, proč jsem Bratrstvo založil, aby dohlíželi na bezpečnost lidí a jejich bezstarostný život, tak jako těch pár spořádaných démonů.” Vysvětloval Seymor.
“Oni tu byli vždy, i v dávné minulosti, ale poslední dobou bývají mnohem organizovanější a odvážnější. Myslíme si, že je někdo sjednotil a vede je.”
“Hmmm... a zajali Chrise. Ale proč?”
“Je známé, že ti mocnější z jejich druhu dokáží udělat démona z kohokoliv. On ale zůstane přesně takový jaký byl. Jen získá některé schopnosti svého stvořitele možná všechny. Zdá se ale že se naučili nový trik. Podívej.” Zvedl ovladač ze stolu. Před nimi se objevila holografická obrazovka. Irvine nechápavě sledoval muže v cele. Stál opřený o stěnu, ruce zkřížené na prsou. Mluvil s muži, kteří byli na druhé straně ochranného skla.
“To je Ronny. Jeden z rytířů. Jeden z těch, kteří doprovází Chrise. Takto se vrátil z minulého úkolu.”
“Přijde mi...” Zmlk Irvine. Muž v cele se odpoutal od zdi. Začaly mu bíle zářit oči. Zvedl ruce před sebe – dlaněmi k sobě. Mezi nimi se objevil světelný bod. On ho poslal proti sklu. Znovu a znovu. Sklo k jejich úžasu začalo praskat. Ronny se usmál a pokračoval. Muži zvedli své zbraně a slovně se ho snažili přesvědčit, aby přestal. Seymor záznam zrychlil.
Muž se dostal skrz sklo a stejnou tlakovou vlnou odhodil muže na stěnu, pokračoval přes ostatní strážce. Záznam se opět zpomalil, když se mezi strážci objevila hnědovlasá dívka. Všichni nejistě stáli – zbraně v rukou a sledovali muže. On se rozhlížel po zvyšujícím se počtu rytířů.
“To je Lisa jeho přítelkyně.” Ozval se Seymor. Dívka na muže nejistě hleděla. “Ronny? Co to...” Vydala se k němu. Rytíř stojící vedle ní, ji chytl. “Ne, to není Ronny. Nechoď k němu.” “Ale.. pusť.. musím mu... Ronny!” Vytrhla se mu a běžela ke svému příteli. “Ronny, co je s tebou?” Chytla ho za paži. On ji chytl pod krkem, zvedl do vzduchu. “C-co to děláš... to jsem já. Lisa.” Chytla jeho ruku. “P-prosím, to bolí.” Snažila se. Muž se na ní zadíval. “Lisa? Lisa.” Zašeptal. Zavrávoral. Sesunula se k zemi, když ji pustil. Chytla se za krk a nejistě ho sledovala. Klesl na kolena a chytl se za hlavu. “Ronny.” Zašeptala a položila mu na jeho ruce své. Začal křičet bolestí. Irvine sebou cukl a nevěřícně sledoval zásnam.
Davem se ozvalo zašumění, když z muže vyšel černý stín – lidské postavy. Vznášel se nad klečícím mladíkem. Chtěl se vrátit do jeho těla. Zastavila ho bílá bariéra. Rytíři otočili hlavu k přicházejícímu Seymorovi s Chrisem a ostatními. Stín prolétl davem. Všichni se instinktivně přikrčili. Démon si to k nim namířil znovu. Seymor zvedl ruku. Zasáhl ho paprskem bílého světla. Po stínu nezbylo nic. Irvine tiše sledoval pár v objetí.
“Omlouvám se... je mi to tak líto... já...” “Tos nebyl ty, lásko. Tys to nebyl.” Hladila ho dívka po zádech. “Děkuju, Liso. Miluju tě.” Seymor vypl záznam. Irvine nejistě seděl a držel Strážcovo ruku. Nevěděl, jestli ho za ni chytl během záznamu nebo ho za ni držel stále, ale cítil se díky jeho doteku klidně a bezpečně. V tu chvíli chápal, proč ho Chris tak miluje a vzhlíží k němu.
“Proto si se ptal... její... jeho... jejich láska?”
“Ano myslíme si, že Ronnyho city k Lise mu pomohly zbavit se démona.” Přikývl Seymor.
“Nechtěl mluvit o tom, co se stalo ale jeho výraz.” Zakroutil muž hlavou.
“Musel si zažít něco strašného. Vím, že po tobě žádáme moc, ale...” Irvine se něžně usmál.
“Já... já to chápu. Nemůžete tam poslat své lidi, mohli by je ovládnout tak jako Ronnyho a pokud Chrise...” Sklonil hlavu.
“Víme, kde ho drží i přibližný plán toho místa.” Ozvala se Zoe.
“Hmmm... budu moct být alespoň s někým ve spojení? Nemám čas učit se tu mapu.” Vyndal z kapsy svůj telefon.
“Musím zavolat Ami.” Dodal.
Irvine se zadíval na stavení. Byla to rozsáhlá rezidence tmavých zdí. Okna byla neprodišně zaprášena. Voda ve fontánách zakalená a zarostlá řasami. Místo působilo dokanale temných dojmem a to nejen díky noci a mlžnému oparu.
“Vypadá to jak nějáký zámek hrůzy.” Zašeptal. Seskočil z vysoké zdi, lemující zanedbanou zahradu. Obratně vyšplhal na vyvýšenou terasu v přízemí a rozhlédl se po několika sklěnených dveřích a oknech. Vzal za kliku jednich. ´Neuvěřitelný.´ Pomyslel si a vklouzl do temné místnosti. Potichu přešel k východu z pokoje. Rozhlédl se po chodbě plné dveří. Co nejtišeji a nejrychleji kolem nich procházel až se ocitl nad schodištěm vedoucím do suterénu a do druhého patra.
“Zkusím nejdřív sklepení.” Sešel po schodech dolů a zadíval se na jiné směřující ještě níž. Pak se rozhlédl po dlouhé chodbě. Podobala se té o patro výš. Jen s tím rozdílem, že na dveřích byly mříže. Pousmál se a vešel do chodby. Zavrávoral a opřel se o zeď.
“Co... to...” Chytl se za hlavu.
Ami vyděšeně otočila hlavu k ostatním.
“Irvine? Irvine, slyšíš mě? Co se stalo?” Ozval se v Irvinovo sluchátku Seymorův hlas.
“T-to bolí... to... prosím.” Ozval se z reproduktorů tichý hlas. Oni se mezi sebou rozhlédli.
“Irvine, nesmíš tomu podlehnout. Vzpomeň si na Chrise.”
Irvine klečel, držel se za hlavu a snažil se vnímat Seymorův hlas. Když vešel do chodby, obklopil ho temný stín, plný zloby, nenávisti – samotného zla. Vzbuzoval v něm neuvěřitelné pocity úzkosti a nutil ho myslet na všechnu bolest, kterou za svůj život zažil. Zastiňoval vše dobré a hřejivé. Obaloval jeho srdce - jeho myšlenky do temných pavučin.
“S-Seymore.” Zašeptal v bolestech.
“Jsem tu. Jsem s tebou. Prosím, musíš s tím bojovat. Potlač to. Vzpomeň si na něco... na svou rodinu.” Vzpomněl si.
“Rodinu?” “Ty nemáš rodinu.” Slyšel svůj vlastní hlas. Zněl neskutečně chladně, bezcitně ale pravdivě.
“Ano. Jak říkala Zoe, teď už nejen Ami je tvá rodina.” Řekl Strážce laskavě.
Irvinovo pohled se vyčistil a jemu po obličeji přeběhl úsměv.
“Ale ne.” Stín kolem se začal projasňovat. Muž se zhluboka nadechl.
“Bože. To je... to je strašný.”
“Musíš myslet na šťastný chvíle. Chránit jimi své srdce.” Irvine se pomocí zdi narovnal. Stále to bylo všude kolem. Obklopovala ho neviditelná neuvěřitelně hustá mlha, kterou se jeho tělo brodilo jako vodou.
“Nemyslím, že to dlouho vydržím. Mluv na mě, ano?” Seymor se pousmál.
“Jistě. Neboj se, jsem s tebou.”
Irvine se zhluboka nadechl. Jeho srdce svíral strach, jaký v životě necítil. Přesto ho strážcův hlas dokázal částečně uklidnit a povzbudit, aby se pohl a pokračoval. Nakoukl do první z cel.
“Jsou tu lidé... musím.” Sledoval muže, který spal. Podle jeho výrazu, se mu musely zdát hrozné noční můry.
“Ne Irvine, nemůžeš jim všem pomoci. Najdi Chrise.” Nesouhlasil Seymor.
Zamračil se a nakoukl do jiné cely. Postupně prohlížel všechny. Opřel se unaveně o stěnu, když Chrise v žádné nenašel. Sešel do nižšího patra. Zničeně zakroutil hlavou, když se ocitl v chodbě na chlup stejné té nad ním.
“Není tu.” Informoval ostatní, když prohlédl poslední z cel.
Rytíři se zamračili. Rozhlédli se mezi sebou.
“Možná bude v nějákém tom pokoji nahoře.” Ozvala se Zoe.
“Irvy, byly to ložnice?”
“Myslím, že většina asi ano.” Odpoutal se mladík ode zdi. Když vyšel ze sklepení, jakoby mu někdo z ramen sundal nesnesitelnou zátěž. Zhluboka se nadechl a narovnal. Při pohledu na chodbu plnou dveří se zamračil. Tohle nikdy nemůže stihnout. Ne do rána. Do teď to byla procházka růžovou zahradou. Vůbec si nedokázal představit, co bude až se démoni proberou a bůh ví, kolik jich tam je. Před očima se mu stále promítal záznam z bezpečnostní kamery. Skončil by jako muž nebo jako ti, co se mu postavili? Obě z možností ho dokonale děsily.
Pomalu přešel k prvním z dveří. Chytl třesoucí se rukou kliku a pohl s ní. Dveře mírně zavrzaly. Místnost, do které vešel byla opravdu ložnice. Na posteli ležel muž. Irvine musel přejít blízko k posteli, aby mu viděl do obličeje. Zamračil se a stejně tiše jako přišel i odešel. Prohlédl další tři ložnice. Všechny vypadaly stejně a měly nájemníky.
Vydal se k další. S rukou na klice se zarazil při pohledu na dvoukřídlé dveře. Obrátil pozornost k těm, u kterých stál. Zadíval se do nich. Sklonil hlavu. Nevěděl proč ale... Přejel rukou po vyřezávaném dřevě. Otevřel jedno z křídel. Ocitl se v mnohem větší ložnici než byly ostatní. Uprostřed ní stála velká dvoulůžková postel s nebesy. Irvinovo srdce se zachvělo při pohledu na muže ležícího na posteli.
“Chris.” Zašeptal. Rytíři zpozorněli.
“Irvine, může ho to už ovládat.” Zažeptal Seymor. Muž se snažil vnímat, co mu povídá. Měl ale moc velkou radost na to, aby pochopil význam jeho slov. Možná spíš aby si je připustil.
“Chrisi?” Sedl si ke spícímu.
“Chrisi.” Položil mu ruku na hrudník. Chris otevřel oči. Promnul si je a otočil hlavu k Irvinovi. Ten vyděšeně vstal, když se muž pousmál. Ten úsměv. To nebyl Chris. Nevěděl jak, ale byl si jistý. Zacouval. Chris pomalými klidnými pohyby vstal.
“Zvláštní, co pohled na tebe s mým novým tělem dělá.” Usmál se. Irvine na něj nejistě hleděl. Vrazil do dveří. Nahmatal kliku. Pootevřel. Leknutím přivřel oči, když je Chris s bouchnutím zavřel, jak se o ně opřel. Zaposlouchal se do ticha residence.
“Hmmm... snad jsme nikoho nevzbudili.” Řekl pobaveným hlasem a vztáhl ruku k jeho obličeji. Položil dlaň na tvář. Palcem kopíroval linii obočí. Naklonil se k němu.
“Zdá se mi bohu roven býti, kdo jednou okusil tvé rtíky.” Zaveršoval u jeho rtů.
Irvine se mu zadíval do očí. Byly tak chladné, tak cizí. Vztáhl ruku a dotkl se prsty jeho ruky.
“Musíme... musíme odsud.” Usmál se. Chrisovo ruka se skoro na neznatelný okamžik zastavila. Zamračil se. Muž se chytl za poraněnou tvář, když ho uhodil hřbetem ruky.
Vztáhl ruku k jeho obličeji. Chris ho chytl za zápěstí. Bez sebemenší námahy hodil proti zdi.On zasténal a pomocí stěny začal vstávat. Zvedl hlavu ke stojícímu. ´Ta dívka... vrátila ho.. musím jen...´
“Zaváhal... zaváhal jsi.”Vydal se k němu. Tlaková vlna něuvěřitelné síly ho vrátila zpět na zeď. Chris bez známky pocítů sledoval, jak se snaží vstát. Povedlo se mu postavit se na nohy. Udělal krok. Další vlna ho přitiskla na zeď a tlačila proti ní. Muž instinktivně zvedl ruku před obličej, jakoby si ho chránil před silným větrem.
“Chrisi, prosím. To jsem já... prosím.” Snažil se. Chris zvedl ruku – dlaní proti muži. Irvinovo tělem začaly probleskovat černé výboje, doprovázeny jeho bolestným křikem a slzami. Síla výbojů ho zvedla do vzduchu.
Ami si zakryla zděšeně pusu.
“On... on ho zabije.” Zašeptala. Z mála, co slyšeli – hluk a Irvine – pochopili, že Chrise opravdu něco ovládá. Nemohli nic dělat, jen tiše poslouchali. Zvedli hlavy, když křik utichl.
Muž se sesunul na kolena. Opřel se o ruce.
“Já už... už nemůžu.” Tekly mu slzy.
“Je mi líto. Nemám už sílu.” Zašeptal. Začal se propadal. Někam do tmy. Do temné mlhy. Topil se v ní, neschopen nadechnout se. Hustá hmota obalovala jeho vzpomínky a srdce mu zalévala strachem, bolestí a uzkostí. Snažil se udržet si jasné myšlenky. Proč je tam, kde je. Chtěl jen najít svou rodinu. Ano rodinu. Slyšel svůj vlastní hlas říkat, že už je pozdě. Teď už nenajde nikoho. Umře. Sám a jeho rukou. Jeho. Chrisovo. Chris. Mlha kolem se začala rozjasňovat. ´On je moje rodina.´ Otevřel oči plné slz. Zvedl hlavu.
Chrisův výraz se změnil v dokonale temný. Uvědomil si, že muž to stále nevzdal. Chytl ho pod krkem. Irvine zůstal sedět opřený o zeď, když jím proti ní vztekle mrštil.
“Vždycky jsem trochu pochyboval o tom, že mi ji vážně pomůže najít.” Zvedl unaveně hlavu.
“Ale udělal to, dal mi tebe.” Usmál se něžně.
Rytíři se mezi sebou rozhlédli, když Irvinův bolestný křik ustal. Nika se rozbrečela. Ami nevěřícně hleděla na mapu na monitoru.
“Irvine?” Zašeptala.
“Irvine!” Přidal se Seymor a utřel si slzy.
Chris pomalu otevřel oči. Klečel. Opřel se o ruce. Z nějákého důvodu se jeho tělo snažilo vyhodit obsah žaludku. Zhluboka se nadechl a snažil se to rozdýchat. Rozhlédl se. Jeho oči se setkaly s postavou u zdi. Pozvracel se.
“Irvy?” Zvedl jeho hlavu. Všiml si sluchátka. Stáhl mu ho a nasadil sobě.
Všichni sebou cukli, když uslyšeli jeho hlas.
“Chrisi?”
“Seymore?”
“Jak je na tom?” Zeptal se nejistě strážce.
Chris třesoucí se rukou sáhl k Irvinovo krku. Všichni se uvolněně usmáli, když oznámil, že žije. Vysvětlili mu situaci. Jediné co chtěl vědět, byla cesta ven a kde najde Irvinovo auto. Pak přerušil komunikaci. Zadíval se na muže. Vzal ho do náruče a přitiskl k sobě.
“Ty hlupáku, takhle riskovat.” Zašeptal a hladil ho po hlavě.
“Neopovažuj se umřít.” Políbil ho do vlasů. Vyzvedl si ho pracně na záda. Přešel k oknu a zadíval se na terasu, kterou se Irvine dostal do domu. Zkusil otevřít okno. Zakroutil hlavou a opatrně vylezl ven. S mužem na zádech to šlo dost těžko. Zadíval se přes zábradlí terasy. Spustil muže dolů a obratně přeskočil zídku. ´Tak to bude problém´ Dostal se k vysoké zdi kolem zahrady. Odhodlaně se zadíval k zadní bráně. Opatrně k ní přešel a rozhlédl se. Ze zvědavosti vzal za velkou kovanou kliku. ´Neuvěřitelný.´ Vyšel ven.
Když vešel do Seymorovo pokojů, všichni se k němu nahrnuli. Položil Irvina do postele. Seymor se k němu naklonil.
“Jak je tobě?” Chris jen zabručel něco o modřinách a únavě, přitom držel Niku, která se mu vrhla do náruče. Ostatní ho také objali. Postavili se kolem postele. Chris se na ni posadil. Seymor položil Irvinovi ruku na čelo. Zamračil se.
“Má v sobě temnotu toho místa...” Řekl smutně. “Zdá se, že je jen oslabený a potlučený.” Pohladil muže po vlasech. “Bude pravděpodobně potřebovat jen pořádnou dávku spánku a...” Přejel palcem po Irvinovo tváři – zranění zmizelo. Zvedl oči k Chrisovi.
“Ty bysis měl také odpočinout. Zítra nám povíš, co se přesně stalo. Zůstaňte tady, vyspím se v jedné z ložnic pro hosty. Půjdeme.” Všichni s ním odešli. Chris se zadíval na Irvina. Zamračil se. Potom, co se umyl, si k němu lehl. Vzal do náruče a přitiskl k sobě.
Někdy k večeru druhého dne muž konečně otevřel oči. Promnul si je a sklopil zrak k Chrisovi sedícímu u postele. Spal částí těla na posteli. Usmál se a pohladil ho po vlasech.
“Chrisi?” Muž sebou cukl a narovnal se. Zadíval se do těch modrých studnic.
“Jak je ti?” Přesedl si rychle k němu. Irvine přikývl.
“Teď už dobře.” Objal muže, který ho vzal do náruče. Chris ho pevně držel a nehodlal pustit. Cítil, že je něco jinak. Špatně. Nedokázal ale říct co. ´Bůh ví, co si tam prožil.´ Zahnal dotěrné myšlenky a pohladil Irvina po hlavě. Ten se odklonil a zadíval se mu do očí. Položil mu dlaň na tvář.
“Teď už je ale vše v pořádku nebo ne?” Chris přikývl a znovu ho k sobě přitiskl.
“Hladový?”
“Děsivě.” Chris se zasmál.
“Odvedu tě za ostatními, budou na večeři.” Irvine přikývl. Dovedl ho do zímní zahrady, kde byl i jídelní stůl. Všichni se nadšeně usmáli, když si jich všimli. Ami vstala a vrhla se muži do náruče.
“Jsem v pořádku, Ami.” Políbil ji do vlasů. Posadili se a věnovali se večeři. Seymor požádal Irvina, aby si promluvili. Samozřejmě až bude dokonale odpočatý. Muž oznámil, že už dokonale odpočatý je a vyprávěl jim, co se přesně stalo v residenci. Všichni tiše poslouchali. Nika otočila hlavu k Chrisovi. Přemýšlela jestli je to jen ona nebo je opravdu něco špatně.
“Něco se děje?” Sklonil k ní hlavu.
“Ne jen... já nevím. Musel si tam prožít tak hrozné věci, možná proto je...” Chris udiveně zvedl obočí. Tak nejen on. Ale proč jen Nika, proč ne i ostatní. Uvědomil si, že dívka je snad odjakživa Sebastianovo fanynkou. Znala každý jeho úsměv, pohled a výraz. Oba otočili hlavu k Ami. Tvářila se zamyšleně a hleděla na Irvina mluvícího se Seymorem.
“Koukala jsem se Zoe na záznam z bezpečnostních kamer. Pproč si myslíte, že vás chtěl napadnout?” Ozvala se. Všichni k ní otočili hlavu.
“Co jiného?” Ozval se Rob.
“No, mně to spíš přišlo, že možná hledal nového nositele. Možná jsou to nějaký přízraky nebo nevím co. Dokáží přežít jen jako paraziti.”
“Mohl hledat psychicky slabšího jedince.” Otočil Seymor k dívce hlavu. Přikývla.
“Proč o tom teď ale mluvíme?” Nechápala Zoe.
“Pokud je to pravda, ten co byl v Chrisovi na tom byl stejně a nejblíž...” Nedořekl Seymor. Všichni se podívali na Irvina. Usmál se.
“No jistě.” Ozval se Chris a vstal. Ostatní s ním.
“Ten tvůj úsměv.” Irvine odložil vidličku a utřel si ústa do ubrousku.
“Když jsem ho viděl, říkal jsem si, že to bude těžký. Přesvědčit vás. Přesvědčit tebe. Ta jeho rozkošná tvářička, něžnej pohled... laskavej úsměv.” Zakroutil muž hlavou.
“To jak byl ochotnej se pro tebe obětovat. ” Dodal znechuceně. Zvedl oči k Chrisovi.
“Měl jsi ho vidět. Urvalo by ti to srdce.” Řekl posměšně. Chrisovo oči zchladly. Udělal krok.
“Nezapomínej v koho těle jsem.” Všichni se zamračili. Muž otočil hlavu k Seymorovi. Ten sebou cukl, když rytíře odhodila tlaková vlna – společně s Ami. Chris a Strážce zůstali stát. Jejich přátele ležet.
“Co chceš?” Ozval se Seymor.
“Jsem sám
- a tedy bez lidí.
Ni slunce můj pláč nevidí
ach ano
- smutek znám.
Jsem sám
- a v davu třesu se.
O trochu štěstí peru se
jen oddat se zas
- hrám.
Jsem sám
- a srdce bez lásky
klade si denně otázky
pro co, že bíti
- mám?...
...Čas jít.” Povzdechl si muž a vstal.
“Na to zapomeň.” Zamračil se Chris.
“A co uděláš?” Při odpovědi: to co Irvine, se pousmál.
“A proč si jsi tak jistý, že jsem byl donucenej? Že jsem tvoje tělo neopustil dobrovolně?” Chris se zamračil.
“Uvidíme.” Irvine sebou cukl, když ho muž bleskově chytl, přitáhl do náruče a přitiskl své rty na jeho. Zapřel se dlaněmi na jeho prsou a snažil se odtáhnout. Chrisem začly probleskovat černé výboje. Irvinovi se podařilo odtáhnout.
“Toho budeš litovat! Vůbec nemáš tušení komu se vysmíváš!” Zamračil se, pak zavrávoral.
“Jak je možný, že mě oba tak odmítáte?!” Zasyčel démon vztekle.
“Nikdy mi nikdo tak jednoduše nevzdoroval.” Chytl se za hlavu. Chrise se naklonil k jeho uchu.
“Irvy.” Zašeptal. “Jsem u tebe.” Muž začal křičet bolestí. Vyšel z něj temný stín. Měl opět obrysy lidské postavy. Chris chytl Irvina, který se mu svezl do náruče. Seymor zvedl ruku. Stín k němu otočil hlavu. Zmizel společně se Strážcovo paprskem.
“Je mrtvý?” Zvedl Chris oči k Seymorovi. Ten hleděl do místa, kde démon zmizel. Tiše prohlásil, že si není jistý a sehl se k ležící Nice. Dotkl se její tváře. Narovnal se a zavřel oči. Sklonil hlavu. Rytíři se rozzářili bílým světlem. Záře zmizela, když muž otevřel oči. Oni se probrali. Chris se uvolněně pousmál a sklonil hlavu k Irvinovi. Pohladil ho po vlasech.
“Irvy?” Muž sebou cukl. Vztáhl ruce a zapřel se o Chrisovo ramena. Ten mu pomohl narovnat se.
“Jak je ti?” Irvine se ho pevně držel. Nejistě se rozhlédl, pak zvedl oči k muži.
“Chrisi?” Muž přikývl. Irvine se šťastně usmál.
“Jsem unavený.” Schoulil se mu do náruče.
“Hrozně unavený.” Chris se pousmál a políbil ho do vlasů.
“Dobrý den.” Ozvalo se ode dveří. V nich stál rudovlasý muž. Strážce. Vyzařovalo z něj stejné kouzlo jako ze Seymora. Jen vše ostatní bylo jiné. Seymor byl chodící pokora, něha a měl v sobě hřejivé světlo, kvůli kterému ho všichni milovali. Byl to mocný muž a přesto se s ním všichni cítili příjemně a klidně jako se starým přítelem. Tento muž byl jeho opakem. Lidé ho také milovali a vážili si ho, ale převážně protože se ho báli. Báli se jeho moci. Přesto nedokázali jinak než milovat ho. Vzbuzoval neuvěřitelný respekt a až božskou úctu. Byl to dobrý Strážce a Primas – ale trochu z něj mluvila arogance a ješitnost. Když ti dva stáli vedle sebe, byli jako dvě strany jedné mince. Vzhledem připomínal Seymora. Byl stejně krásný, magický a elegantní – vše na něm. Měl podobný háv jako Seymor – jen černé barvy a rudě zdobený.
“Rassieli.” Usmál se Seymor sedící ve své pracovně. Vstal a uklonil se. Chris s ním. Primas se jen pousmál a kývl hlavou. Sedl si. Jeho společník – šedivovlasý muž v černém oblečení si stoupl za něj a pozdravil se s dvěma.
“Tedy? Zněl jsi dost naléhavě.” Muži si sedli zpět, a Seymor vyprávěl Rassielovi, co se stalo. Nezmínil Irvinovu totožnost a ani jeho vztah k Chrisovi. Primas zamyšleně seděl.
“Asi jste narazili na vůdce. Řekl bych, že bude stále naživu.” Seymor se zamračil. Sklonil hlavu.
“Taky myslím. Musíme to zastavit, Rassieli. To co těm lidem dělají.” Řekl s bolestí v očích. Primas vstal. Dřepl si před muže. Pohladil ho po tváři.
“No tak, bratříčku. To bude v pořádku. Pomůžu vám s tím.” Usmál se a položil mu ruku na jeho. Chris se zamračil. Ten jeho povýšený výraz, kterým dával Seymorovi najevo, že on je nad ním a vždy byl. Že to on je mocnější a že Seymor vždy byl a jen bude malý bratříček. I přes vše však věděl, že bratra miluje. Seymor se pousmál a přikývl.
“Děkuju.” Rassiel se narovnal se.
“Budu muset jít, povinnosti.”
“Jistě, nebudu tě zdržovat. Vyprovodím...”
“To není nutné... Chrisi.” Kývl hlavou. Seymor i muž se uklonili.
Primas procházel budovou. Zastavil se, cítil zvláštní úzkost a strach. Pro něj naprosto neznámé pocity. Zvedl ruku a zadíval se na husí kůži. Rozhlédl se po prázdné chodbě.
“Děje se něco?” Ozval se jeho společník.
“Ne, nic.” Zamračil se a pokračoval.
V noci ho probrala noční můra. Zabořil obličej do dlaně a těžce oddechoval. Pomalu zvedl oči k postavě stojící nad postelí.
“Kdo...” Zmlkl, když si všiml zvláštní černé aury okolo muže. Primasovo tělo se zachvělo. Zamračil se.
“Vůdce.” Muž se usmál dokonale děsivým a mrazivým úsměvem.
“To jsme potom dva.” Něco zabručel, když se žertem bavil jen on sám.
“Co chceš? Dochází ti, kdo já jsem?” Odrazil sedící návaly úzkosti, beznaděje a strachu, které muž vyzařoval. Vzduch byl prosycen zlem a temnotou. Rassiel byl jediným zdrojem světla.
“Hmmm... Rassiel. Místní primas. Bratr Seymorův. Knihovník neboli Strážce. Věříš, že nejmocnější z vás.” Bavil se noční návštěvník. Rassiel se zamračil.
“Přesto si dovoluješ postavit se přede mne?”
“Vlastně ano. Mám pro tebe návrh. Bude se ti líbit.” Nezmizel pobavený úsměv z jeho obličeje. “Nabídni se mi jako hostitel.” Strážce na něj něvěřícně hleděl.
“Proč bych měl něco takového...”
“Protože jinak si vezmu tvého bratra.” Řekl muž vítězně.
“Musíš být naprosto šílený, když si myslíš, že odsud odejdeš živý.” Stojící něco zabručel. Sesunul se k zemi, když černá aura opustila jeho tělo. Primas se chytl za hlavu, když stín obklopil jeho.
“Než do něj vstoupím, bude trpět. Čím víc bude vzdorovat, tím víc. Cítíš to? To je jen zlomek jeho bolesti.” Strážce zatím bez menších problémů čelil bombě pocitů, která dopadla na jeho tělo. Obyčejného člověka by během pár sekund zabila.
“Bude trpět... hodiny, klidně týdny či měsíce. Dokud mi nakonec nepodlehne.” Primas se zamračil.
“Nepodlehne ti.” V jeho hlase byla slyšet naprostá jistota.
“Ale ano podlehne, tak jako ostatní před ním.”
“Ne, Seymor.” Trval Rassiel na svém.
“Opravdu ho necháš tak trpět? Svého milovaného bratříčka?” Strážce otevřel oči.
“Nebudeš mít šanci. Dřív tě zabiju já nebo on.” Rassiel vnímal neuvěřitelnou moc svého protivníka. Nic podobného v životě necítil. Nemá šanci, ne sám.
“Nejprve bude trpět a pak se dotknu jeho čistého laskavého srdce. Věř mi z jeho něžné hřejivé dušičky nic nezbyde. Jen stín.” V Rassielovi se na malý okamžik něco zlomilo, když si představil jeho slova. Stín něco spokojeně zabručel.
“To nechceš, nemám pravdu? Ochraň ho a přijmi mě celou svou existencí. Přece nedovolíš, aby mu někdo takhle ublížil.” Muž zavřel oči.
“No tak my dva si budem rozumět, máš určité předpoklady, kterých si já vážím. Slibuju, že tvému bratrovi nezkřivím jediný vlásek.”
“Tvému slovu by věřil jen hlupák.”
“Ty ovšem nemáš moc na vybranou.”
Chris se zadíval na Irvina ležícího v posteli. Jeho noční výlet se na něm nehezky podepsal. Seymor sice jeho zranění vyléčil, ale s virem nic moc neudělá a jakmile démon opustil jeho tělo, potlačená nemoc propukla v plné síle.
“Nevypadá dobře.” Otočil hlavu k Ami.
“To není ten problém... podívej.” Ukázala mu e-mail. Chris si ho přečetl.
“Žertuješ? Končí to zítra nebo ne?” Přikývla.
“Poslal to někdy předtím než se to stalo. Máme skoro vše připravené. Chce tam jít.” Chris sebou cukl.
“Tak s tím ať nepočítá.” Sedl si k muži, který mumlal ze spaní. Dle jeho výrazu se mu nezdálo nic příjemného. Chris si byl jistý, o čem zrovna sní. Zamračil se a pohladil ho po tváři.
“Přivážu ho k posteli, když budu muset.” Zvedl oči k dívce. Sklonila hlavu.
“Snaž se ho pochopit, je tak blízko.”
“Ty s tím snad souhlasíš?” Ami se zamračila.
“Jistěže ne, nemá šanci v tomhle stavu.” Povzdechl si. Napadlo ho jediné řešení.
“Je menší než já, ale snad mi to bude.” Dívka se na něj nechápavě podívala.
“Zkusím si zapamatovat aspoň něco z té mapy, spíš ale budu spoléhat na tebe.” Udiveně zvedla obočí, když jí došel význam jeho slov. Uvolněně se pousmála a objala ho.
“Děkuju.”
Irvine se probral. Omámen nemocí pomalu vstal a opřel se o zeď.
´To je zlý.´ Zavřel oči a sklonil hlavu. Dlouho se necítil tak slabý – byl jako dokonale vybitá baterie. Cítil záchvěv malého osobního vítězství, když se opřel o dveře do ložnice.
“Ami?” Uvědomil si, že jeho tělo ho zradilo a sesouvá se k zemi. Pak ucítil něčí náruč. Pevnou bezpečnou náruč. Moc dobře ji znal.
“Kam pak ses vydal?” Hlas, bez kterého si nedokázal svůj život představit.
“Musíš ležet.” Pomohl mu zpět do postele a přikryl ho.
“Musím...” Zaprotestoval chabě.
“To je v pořádku, postarám se o to. Jen klidně spi.” Pohladil ho rty po čele a nechal odpočívat.
Muž se opět probral. Byl sluneční den. Sedl si a spustil nohy z postele. Vybavovaly se mu útržkovité okamžiky z předešlých dní. Hlavně Chris. Jeho náruč. Jeho péče. Jeho černé oblečení. ´To nebylo jeho černé oblečení.´ Pomyslel si Irvine nechápavě.
“Ta výstava!” Vstal rychle. Svět se s ním zatočil, ale udržel se na nohou. ´Jsem stále slabý.´
Zadíval se na trojici v jeho obýváku.
“Dobrý den.” Všichni tři zvedli hlavy.
“Irvine, jak je ti?” Usmála se Ami. “Posaď se.” Přijal Chrisovu oporu a omluvně se pousmál.
“Jsem ještě trochu... ale je mi mnohem líp.” Muž se usmál a pomohl mu přejít ke křeslu a sednout si. Sám si sedl na opěrku křesla.
“Co je dnes...” Zvedl Irvine oči k Ami.
“Pondělí.” Nevěřícně rozšířil oči.
“Pondělí? Ale to přece...” Zmlk, když před něj Ami postavila drobnou sošku.
“To je... jak... tak se mi to nezdálo?” Zvedl zmateně oči k Chrisovi. Ten se zamračil.
“Byl si rozhodnutej tam jít, dokonce jsem měl chvílema pocit, že tě budu muset zamknout a připoutat.” Zakroutil hlavou. Irvine sklonil hlavu.
“Vůbec nic si nepamatuju. Tedy něco ano ale jen pár...” Odmlčel se. Chrisovo srdce se zachvělo, když k němu zvedl oči plné slz.
“Děkuju.” Muž si uvědomil, že nemohl dostat větší odměnu než jeho vděčný, láskyplný naprosto oddaný pohled. Pohled, který patřil jenom jemu. Usmál se a objal ho, když se mu schoulil do náruče.
“Ty nemáš za co děkovat.” Zašeptal a hladil ho po vlasech.
“Ty ne.” Držel ho pevně. Ami zvedla oči k Alici, která přinesla kávu. Obě se pousmály.
“Potřebuju vanu.”
“Nechceš se nejdřív najíst?” Ozvala se Ami.
“Chci se nejdřív cítit jako člověk.”
“Ty teď konečně jako pouhý člověk vypadáš.” Řekla Alice pobaveně. Všichni se zasmáli.
“Napustím ti vanu a pak ti pomůžu, ať se mi tam neutopíš.” Políbil ho Chris na čelo a odešel.
Irvine zvedl oči k dívkám. Obě se usmívaly. Raději zvedl sošku a prohlížel si ji.
“Už jsem ho naskenovala, snad pošle brzo poslední.” Přikývl a pohodlně se opřel do křesla. Zaklonil hlavu a zavřel oči.
Ami s Irvinem nejistě četli zprávu. Dokola a dokola. Snad si mysleli, že se tím změní její obsah.
“Co tím myslí, že už máme všechny. Přece...” Nechápala dívka. Irvine se zamračil. Byl si tak jistý, že brzy pozná svou rodinu a vše už bude jen dobré. Byl si jistý, že vše drží pevně ve svých rukou. Vše se ale změnilo v jemný písek a ten se mu v jediný okamžik prosypal mezi prsty, aniž by ho dokázal nějak zadržet.
“Já nevím, máme přece všechny. Žádný nám nechybí. To si s náma celou dobu jen hrál? Copak chci vážně tolik, když chci jen vědět jací byli, jací jsou?” Řekl tiše. Ami se zamračila. Věnoval tomu tolik, a vkládal do toho tolik nadějí. Vstala a objala ho kolem krku.
“Irvine, prosím i kdyby to byl jen krutý žert, stále máš mě... a teď i Chrise. Sám si řekl, už ti tvou rodinu pomohl najít. Dal ti jeho.” Příkývl.
“Já vím, jen... jen jsem doufal...” Pohladil ji po paži.
“Možná prostě něco přehlížíme, možná byly na jednom dva.” Řekla nadějně. Zakroutil hlavou a podotkl, že je prohlíželi dokonale. Nenechala se odradit a přemluvila ho k prohlédnutí sbírky. Byla v místnosti za skrytýma dveřma v ložnici. Nic.
“Je to...” Přerušila ho melodie telefonu. “Chris.” Řekl omluvně a zvedl hovor. Ami si povzdechla. Pak se zarazila.
“Ať přijede.” Chytla ho za paži. Irvine k ní překvapeně sklonil hlavu. Přikývla.
”Něco mě napadlo.”
Chris dorazil během půl hodiny. Polibil mladíka s otázkou, co se děje. Irvine pokrčil rameny a otočil hlavu k Ami. Ta se usmála.
“Svlékni se.” Oba muži na ni překvapeně hleděli.
“Košili. Je to trochu šílený, ale možná...” Usmála se, když si začal svlékat sako, po něm košili. Zvedl tázavě oči k Irvinovi.
“Dostali jsme zprávu, že už žádná další loupež nebude. Že máme všechny.” Vzal si od něj košili. Chris udiveně zvedl obočí.
“Chybí přece...”
“Teď už možná ne.” Přerušila ho Ami.
“Tehdy jsi řekl, že ti ho pomohl najít. Myslím, že Chris byl jeden z tvých cílů.” Chris se zarazil.
“Moje tetování?” Dovtípil se. Ami příkývla a prohlížela si znaky táhnoucí se po jeho páteři. Přinesla fotoaparát a vyfotila jeho záda. Přetáhla do počítače a přenesla do programu od tajemného muže. Všichni tři sebou cukli, když se znaky začly promíchávat. Irvine zvedl oči k Chrisovi. Ten se pousmál a políbil ho.
“Máš doma malého genia.” Sledoval, jak se obrázky zastavily. Ami zružověla. Obrazce se přetočily a oni se zadívali na starou fotografii dvou malých dětí – chlapce a dívky. Chlapec byl o pár let starší. Oba měli světle blonďaté vlasy a nebesky modré oči. Oba na fotce seděli, holčička v jeho náruči. Byli to opravdu dva malí andílci v bílém.
“To si snad...” Zmlk Irvine, když ho Chris chytl za rameno.
“Já tu fotku znám.... určitě jsem ji už viděl.” Sklonil hlavu a snažil se vzpomenout. Před očima mu hemžilo tisíce fotek, které za život stačil spatřit. Snažil se vybavit prostředí, kde fotku mohl zahlédnout. Otevřel oči. Pár na něj nejistě hleděl. Usmíval se. Vytáhl telefon.
“Přijeď k Irvinovi, hned.” Zavěsil a otočil hlavu k nim. Jejich výrazy žádaly vysvětlení. Usmál se. “Možná se pletu. /očkáme až přijede a potvrdí to, ano? Čekal jsi tak dlouho, pár dalších minut vydržíš.” Irvine nechápavě přikývl a pomohl mu do košile. K jejich překvapení dorazila Alice, tvářící se stejně zmateně jako oni.
“Tak co se děje, měla jsem nějákou...” Chris ji chytl a odvedl do Irvinovo ložnice. Nevěřícně hleděla na fotku na holografické obrazovce.
“Kde se tu...” Otočila hlavu k Ami. Ta pomalu začala chápat.
“To jsi ty, nemám pravdu?” Alice přikývla. “A tvůj bratr?”
“Myslím, že ano. Jediné, co mám, je ta fotka a ještě jedna. Tahle.” Vyndala svou peněženku. Z ní dvě staré fotografie. Jedna byla kopie snímku na obrazovce, druhá zachycovala mladý pár v bílém oblečení. Žena byla těhotná, muž držel v náruči malého chlapce. Irvine si ji vzal. S něžným úsměvem si prohlížel pár. Zvedl oči k Alici. Udiveně zvedla obočí.
“Už... už jste dohráli?” Přikývl. “A...” Otočila hlavu k obrazovce. Opět jen přikývl.
“Můj bože.” Zakryla si šokovaně pusu.
“Můj bože.” Vytryskly jí slzy. “Mám... mám bratra. Skutečného bratra?” Sedla si.
“Co když ale...” Zvedla k němu oči. “Počkej... tady.” Ukázala prsteník, na něm nasazený silnější hladký kroužek.
“Mám ho i na té fotce a ty...” Muž se usmál a ukázal ruku, zdobil ji stejný kroužek.
Dívka se rozbrečela. Byla si jistá – nebylo třeba žádných testů – on je její bratr.
“Alice.” Řekl jemně a klekl si k ní. Zadívali se do očí, oba se pousmáli a objali se.
“Nechápu, že jsme to neviděli dřív, ty jejich nebesa a jemný ksichtíky.” Zakroutil Chris hlavou. Ami pobaveně přikývla. Když se oba uklidnili, Alice vyprávěla Irvinovi o svých náhradních rodičích. Skutečné bohužel nepoznala a nikde o nich nebyla jediná zmíňka – ani dle fotografie ani dle šperku. Vzhledem k tomu, že její adoptivní rodiče jí dali vše, po čem její dětské srdce zatoužilo, nikdy neměla potřebu po své skutečné rodině hlouběji pátrat.
“Hmmm... zajímalo by mě, jak se dostal k té fotce.” Zakroutila hlavou.
“Mě spíš, jak se dostal k mýmu tetování.” Zamračil se Chris. Oni se pobaveně pousmáli.
“Jak vůbec věděl, že já v tom budu zapletený... musel to přece plánovat dopředu.” Připálil si.
“Nemyslím, že to někdy zjistíme.” Pokrčila Ami rameny.
“A nemyslím, že je nutné to zjištovat, je spokojený a šťastný jako nikdy nebyl, to mi stačí.” Otočila hlavu k Irvinovi, který si sedl za křídlo a začal hrát pomalou melodii. Chris se pousmál. Cítil to stejně.
