Pod klenbami kořenů stromů procházela postava v černé široké kápi. Kapucí se snažila chránit obličej před silným větrem a deštěm. Opřela se o jeden z kmenů a zvedla hlavu ke korunám stromů. Byly neuvěřitelné vysoké a mohutné – tak jako vše kolem. Byl to jistě nádherný les - za dne a vlídnějšího počasí. Nyní působil hrůzostrašně – díky temné noci i větru, který ohýbal vše, co mohl.
Postava chvíli odpočívala a pak se vydala dál na cestu. Někde tam – mezi vysokými větvemi byl její cíl – lesní vesnice.
Když déšť s větrem zesílily a postavu praštila ulomená větev, zastavila se v závětří stromu. Všimla si kořenů, které tvořily zapletenou stříšku u paty kmene. Uvolněně si stoupla pod ní a rozhlédla se. Jeden ze stromů, jehož kořeny tvořily úkryt, měl přímo od země prasklý kmen. Byla to široká prasklina a táhla se vysoko ke koruně stromu. Cestovatel položil dlaň na dřevo. Bylo suché. Odhodlaně zvedl hlavu. Začal pomalu šplhat nahoru.
Opřel se zády o kmen a nohama proti. Zadíval se dolů. Když jeden z blesků rozzářil nebe, vyděšeně rozšířil oči. Pavučina? Viděl dobře? Soustředěně hleděl dolů a snažil se zachytit sebemenší pohyb – očima probodnou temnotu a spatřit původce svého strachu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Je tam. Bílá lesknoucí se – čerstvě spletená.
“Trochu vysoko.” Ozvalo se pobaveným hlasem vedle. Rychle tam otočil hlavu a zadíval se na hnědovlasého muže. Usmíval se půlkou úst.
“Ale ne.” Zadíval se dolů, když postavě v kápi podjely nohy. Marně se snažila zachytit se něčeho kolem sebe. Dopadla do husté pavučiny. Protrhla se, ale stačila zbrzdit pád. Podle hlasu muž zasténal, když dopadl na zem. Hnědovlasý se spokojeně pousmál a začal šplhat dolů. Zarazil se. Nad ležícím stál další muž. Měl tmavé vlasy a oblečení. Zvedl hlavu. Zachytil rychlý pohyb ve stínech kmene. Vrátil se pohledem k postavě u svých nohou. Sklonil se k ní a odhrnul látku kapuci. Zadíval se na bělovlasého muže, měl jemný krásný obličej s velkýma očima. Otřeseně zamrkal a omámeně se zadíval na klečícího.
“Kdo... prosím ten...” Protočily se mu panenky a on ztratil vědomí. Muž si povzdechl.
Bělovlasý muž se probral. Zadíval se do kamenného stropu. Trochu otupěle si promnul oči a rozhlédl se. Byl v jeskyni. V dokonale zařízené jeskyni. Pomalu si sedl. Zamračil se bolestí. Bolela ho záda a ruka. Dotkl se obvazu kolem svého hrudníku a paže. Snažil se vzpomenout odkud by mohl mít... zarazil se. No jistě šplhal nahoru v kmeni stromu, pak pavučina a ten muž. Pád dolů do tmy, znovu pavučina a pak... krásné jantarové oči.
Spustil nohy z postele a pracně vstal.
“Měl bys ležet.” Ozval se hluboký sametový hlas. Muž rychle otočil hlavu jeho směrem. ´Jantarové oči.´ Prolétlo mu hlavou při pohledu na muže sedícího v pohodlně vypadajícím křesle. Měl krásný pravidelný obličej s výraznýma žlutýma očima. Delší temně černé vlasy. Ve svém uvolněném posedu a černém oblečení vyzařoval sílu a jistotu – zároveň něco podmanivého, charismatického. Srdce bělovlasého se zachvělo.
“Kdo jsi?” Sledoval, jak muž vstává a pomalou elegantní chůzí kráčí k němu. Měl štíhlou atletickou postavu.
“Záleží na tom?” Přinutil ho několika jemnými pohyby znovu si lehnout. “Bolí tě ještě něco kromě zad a ruky?” Sedl si k němu a prohlížel si ho. Mohli být stejně staří, jistě ale ne stejně stavění. Zraněný muž byl drobnější štíhlejší postavy než on. Měl opravdu krásný obličej a ty oči. Temně zelené hluboké velké oči. Měl v sobě určitou křehkost a jemnost, ke které dopomáhaly světlé delší prameny, lemující jeho půvabnou tvář.
“Ale... chtěl bych znát jméno svého zachránce.” Chytl lehkou přikrývku, kterou ho muž přikryl. On k němu zvedl oči.
“Hmmm... jsem Thane... Thane Lycosa.” Kývl jemně hlavou. Muž ho napodobil.
“Já... Shahai... Shahai Ganyra.” Usmál se jemně. Thane se na něj zadíval.
“Co jsi dělal tak pozdě a v tom počasí v lese?” Odhrnul mu neposlušné prameny z obličeje. Když si uvědomil, co zrovna udělal, stáhl svou ruku zpět.
“Hledal jsem vesnici.” Zčervenal.
“Na špatném místě.” Shahaie trochu urazil jeho pobavený tón.
“Nejsem odsud a ten muž říkal ať sleduji potok, ale v tom dešti...” Zakroutil hlavou. “Také říkal, že v lese žije pavouk – samotářský lovec.” Dodal.
“A dál?” Muž pokrčil rameny.
“Prý... prý se vesničané bojí vyjít sami do lesa... prý je krutý a... byl to on, mám pravdu?” Thane pokrčil rameny a vstal.
“Nechám tě, měl bys odpočívat.” Shahai se za ním nejistě zadíval. Urazil ho něčím? “Až se budeš cítit na cestu, doprovodím tě k vesnici.”
Muž zpororněl. “Jsi z vesnice?”
“Ne.” Shahai se zadíval do stropu. ´Asi není zvyklý na návštěvy. Nevypadá jako někdo, kdo má rád společnost.´ Pomyslel si. Zavřel oči a okamžitě usnul.
Když se znovu probral, Thane byl stále pryč. Cítil se mnohem lépe, vstal a oblékl si své bílé oblečení – bylo čistě vyprané. Pousmál se a šel hledat svého hostitele.
Vyšel ven z jeskyně a protáhl se. Vzduch byl příjemně chladivý a svěží. Rozhlédl se, zavřel oči. Na zádech se mu zhmotnila motýlí křídla. Byla ohromná – panensky bílá.
Thane se zastavil a zadíval se na muže. Jeho dech se zachvěl. V životě neviděl nic krásnějšího. Shahai působil tak čistě – tak křehce skoro až posvátně. S jeho vlasy si hrál jemný vánek a světlá pleť jakoby se třpytila. Jeho křídla zářila a působila skoro až étericky. On působil až étericky. Byl nádherný.
Muž sklonil hlavu. Zamračil se a schoval se za strom. Zadíval se na větev u své nohy. Dupl na ni a vyšel z poza stromu. Jak si myslel – křídla i jejich kouzlo byly pryč. Přesto si musel připustit, že i bez nich je Shahai to nejpůvabnější, co kdy viděl. Obzvlášť když se usmívá. Sledoval jeho jemný úsměv.
“Vítej zpět.” Thane něco zabručel a podal mu vak na vodu, který držel. Shahai si ho nejistě vzal a očima následoval muže. Ten zašel do své jeskyně. Druhý sklonil hlavu k vaku. Otevřel a přičichl. Udiveně zvedl obočí.
“Co je to... voní jako snad všechny květiny, které jsem kdy...”
“Lesní voda... něco jako nektar lesa – používají ji lidé z vesnice.” Muž na něj chvíli tiše hleděl. Napil se. Jeho obličej se rozzářil.
“Je výborná.... to oni ji výrábějí?”
“Ne – to les – pramení na několika místech.” Sedl si do svého křesla a pohodlně se opřel. Zavřel oči. Vypadal dost unaveně. Shahai na chvíli zaváhal ale pak k němu přešel a dotkl se jeho ruky. Muž otevřel oči.
“Děkuji... nejen, že jsi mě zachránil ale ještě se o mě tak staráš. Děkuji.”
“Není třeba.” Prohrábl si Thane vlasy. Shahai zakroutil hlavou.
“Ale ano je. Mohl jsi mě tam nechat – dost možná umřít... ale neudělal jsi to.” Trval na svém. Thane si povzdechl.
“Fajn, beru to jako návrh, příště tě tam nechám... teď mě omluv. Jsem dost unavený.” Zavřel opět oči.
“Hmmm... proč jsi mě zachraňoval?” Nenechal se odbýt a snažil se nevnímat mužovo tvrdý výraz, když znovu otevřel oči.
“Protože v bezvědomí jsi vypadal neškodně.” Vstal.
“K-kam...” Chytl ho Shahai za paži. Thane sklonil hlavu k jeho ruce. Muž sebou cukl a stáhl ji zpět. Nevěděl proč, ale měl pocit, že by o ni hodně rychle přišel. Zadíval se za odcházejícím mužem.
Proč ho zachraňoval, když ho očividně otravuje jen jeho přítomnost. A přestože je tak chladný a nepřátelský – ošetřil ho a dokonce mu přinesl jídlo. To dokazuje, že má starost. Mohl by ho klidně vykopnout a nechat napospas lesu – ale ani to neudělal. Nebude tak chladný a necitelný, jak se snaží vypadat.
Thane se zbytek dne neukázal. Nedorazil ani potom, co se venku snesla temná noc. Shahai seděl v jeho křesle a prohlížel si knihu z mužovo velké knihovny. Očividně musel být dost sečtělý a nadaný. Našel několik skicáků plných dokonalých kreseb. Na jedné z nich byl dokonce i on – spal. Vypadal na ní jinak – tak něžně a jemně. Netušil, že ho někdo takhle vidí. Přistihl se, že jeho srdce tiše plesá nad tím zjištěním. Jen netušil proč. Vlastně ano. Tušil. To protože ho tak vidí zrovna on. Jemného, krásného, křehkého. On takový má být – je motýl. Všichni motýli by takoví měli být. Něžní. Krásní. Eteričtní. Křehcí. Nádherní. Barevní. Kdyby viděl jeho bezbarvá křídla – spálí jeho kresbu.
Odložil knihu a povzdechl si.
“Ještě nespíš?” Shahai sebou cukl a zvedl oči. Thane stál u vchodu. Bez jediného zvuku. Muž ho podezíral, že snad i bez jediného pohybu – že se tam prostě zjevil. Sklonil hlavu a zakroutil s ní.
“Zítra tě odvedu do vesnice.” Shahai sebou opět cukl. Thane mu svými slovy zarazil velký ostrý trn do srdce. Chces se ho tak rychle zbavit? To je mu jeho přítomnost tolik na obtíž?
Jen přikývl a vstal. Přešel k posteli a svlékl se, bez jediného zaváhání si lehl do Thaneho postele a zachumlal se pod přikrývku. Thane ho tiše sledoval. Shahai sebou už po několikáté cukl a rychle si sedl. Celý rudý se zadíval na pobaveně se usmívajícího muže. On se konečně pohl a přešel ke svému křeslu.
“To je v pořádku, je tu jediná.” Sedl si. “Stačí mi křeslo.” Dodal, když muž začal protestovat. Udiveně zvedl obočí.
“Promiň?”
“Je-je dost velká pro nás pro oba.” Zopakoval druhý. Thane se mu zadíval do očí. Pomalu vstal a cestou si svlékl košili. Shahai se zachvěl. Pochyboval, že kdy viděl něco tak přitažlivého. Muž si sedl a začal se zouvat. Druhý se poposunul na posteli. Pomalu vztáhl ruku. Měl neuvěřitelné nutkání dotknout se ho. Cítit pod prsty jeho blízkost, horkost kůže. Pevnost a sílu. Zaťal pěst a stáhl ji zpět. Thane si lehl a zadíval se do stropu.
“Dobrou.” Otočil se na bok zády k němu a zavřel oči. Shahai ho napodobil.
Větší z mužů otevřel oči, když ucítil dotek na zádech. Nejprve jen letmo dlaň. Pak se k němu přitisklo celé tělo. Jen cítit jeho blízkost za sebou. Vědět, že leží pár centimetrů za ním, bylo skoro až nesnesitelné. Když ho kolem hrudníku objaly štíhlé paže, zhluboka se nadechl. Pomalu se otočil – Shahai se přitulil k jeho boku. Muž ho vzal kolem ramen a zadíval se na něj. Očividně spal – klidným spokojeným spánkem. ´A mě o můj klid bez rozpaků připraví.´ Pomyslel si zničeně. Dotkl se ho prsty pod bradou a přizvedl obličej. Zadíval se na tu půvabnou tvář. ´Jediným pohledem, úsměvem... dotekem´ Sklonil se k němu. Jeho srdce poskočilo, když ucítil měkkost Shahaiovo rtů. ´Jediným zamáváním křídel.´ Prohloubil svůj polibek. Když muž něco zamumlal do jeho úst, rychle se odklonil.
“Zatraceně.” Zadíval se do stropu. Proč měl kdy ten hloupý nápad zachraňovat ho? Promnul si oči. Odvede ho do vesnice – hned ráno.
Shahai pomalu otevřel oči. Ještě celý rozespalý se svěřil pevnému hřejivému objetí. ´Objetí?´ Probral se dokonale. Zadíval do holé vypracované hrudi. Zvedl hlavu. ´Thane.´ Usmál se něžně. Muž spal a držel ho v nářuči. Shahai vztáhl ruku a zlehka se dotkl jeho tváře. Udiveně zvedl obočí, když Thane chytl jeho ruku. Pomalu k němu sklonil hlavu. Druhý muž zrůžověl a nejistě mu hleděl do očí. On jemu. Chvíli jen oba leželi bez jediného pohybu či slova. Thane se zamračil a pustil ho.
“Odvedu tě k vesnici, obleč se.” Vstal. Shahai sklonil hlavu.
Muž ho tiše vedl lesem. Kráčel rychle a jistě. Shahai musel párkrát popoběhnout, aby mu stačil. Thane zastavil.
“Jsme tu... tam nahoře.” Sklonil k němu hlavu. Muž zvedl oči ke korunám stromů.
“Opatruj se.” Otočil se Thane. Shahai se za ním rychle podíval. Zmateně se rozhlédl. Byl pryč – bez jediného zvuku.
“T-Thane.” Zašeptal ale jeho srdce bolestně křičelo. Nečekal, že najednou zmizí a on už ho neuvidí? Nikdy? Zavřel oči. Zamračil se a zvedl hlavu ke korunám. Roztáhl křídla a vzlétl. Brzy se objevil první z domů. Přistál na jeho plošině a rozhlédl se po kouzelné stromové vesnici. Zaplul mezi její obyvatele a s obdivem si je prohlížel. Kolem něj prolétli dva malý broučci a jen tak tak, že ho nesrazili. S úsměvem se za nimi podíval. Otočil se zpět a skoro vrazil do vysokého muže.
“Promiňte.” Zacouval.
“V pořádku, jsi tu nový, mám pravdu?” Když přikývl, vesničan se uklonil.
“Mé jméno je Shaudok Formica.” Měl rudé vlasy a temně hnědé oči – hezký pohledný obličej. “Jsem velitel místních stráží.” Dodal.
“Já jsem Shahai... Shahai Ganyra.” Kývl muž hlavou.
“Co tě sem přivádí, smím-li se zeptat?”
“Vlastně jsem hledal nové místo, kde se usadit. Vzpomněl jsem si, že mi přítel vyprávěl o téhlé vesničce.”
“Je odsud?” Chtěl vědět muž.
“Ano, jmenuje se Dion L. Arthemis.” Shaudok udiveně zvedl obočí.
“Dion?” Usmál se a pobídl ho. “Odvedu tě za ním.” Provázel ho vesnicí až k jednomu z domů. Zaklepal. Otevřel černovlasý krásný muž – jeho vlasy se dle úhlu pohledu měnikly v temně modrou až temně fialovou barvu. Měl velké fialkové oči. Zdálo se, že ho vzbudili, protože si držel deku kolem pasu a tvářil se dokonale ospale. Jeho delší zapletené vlasy byly mírně rozdrbané.
“Dobré ráno.” On si promnul oči a zaostřil na ně.
“Shaudoku, co ksakru...” Zmlkl, když si všiml menšího z mužů. “Shahai?” Když muž příkývl, rozzářil se a vrhl se k němu.
“Můj bože, tak rád tě vidím.” Objal ho a dokonale zapomněl na svou deku. Naštěstí se zachytila mezi jejich těly. Odklonili se. Dion otočil hlavu k Shaudokovi, který chytl deku padající na zem. Přidržel ji u mužova pasu.
“Hmm... díky. Pojďte dál.” Zabalil se do látky a pustil je do svého domu. Shahai se rozhlédl. Udiveně zvedl obočí, když si všiml pultu a stolů pro hosty. U jedné stěny bylo podium s parketem před. Až teď si uvědomil, jak je dům ve skutečnosti veliký.
“Splnil sis sen.” Usmál se. Dion se pousmál a přikývl.
“Podium, parket a všechny druhy známých likérů. Trochu jsem jim tu zkazil jejich čistou pohádkovou idylu, ale... myslím, že přesně to potřebovali.” Otočil hlavu k Shaudokovi. Ten pobaveně zakroutil hlavou.
“Místní rebel.” Rozesmál Diona. On si nalil vodu ze džbánu – potom jim. Oba ji s díky přijali.
“Hmmm... takovou pověst si měl i ve Městě Růží pokud vím.” Sedl si Shahai. Muž se zatvářil výrazem, vůbec netuším o čem mluvíš a vyhoupl se na stůl. Shaudok si sedl na druhou židli.
“Takže? Co tě sem přivádí?”
“Tvoje nabídka.” Řekl nejistě Shahai. Dion se rozzářil.
“Vážně? Nádhera... a kde máš...” Uvědomil si. Shahai zakroutil hlavou. Muž se zamračil.
“To jen kvůli němu mě Rebecca ve svém podniku trpěla.”
“Vyhodila tě?” Zamračil se Dion znechuceně, když Shahai přikývl.
“Ta malá povrchní bestie.” Zakroutil hlavou. “Nikdy jsem ji neměl rád, ale tohle... jak jsi se sem dostal?” Uvědomil si.
“Neříkej mi, že jsi cestoval sám přes les.” Vložil se do hovoru Shaudok. Když muž přikývl, oba se zamračili.
“Copak tě nikdo nevaroval... mohls narazit...”
“Asi jsem narazil...” Vyprávěl jim průběh noci, kdy byla bouře. Je zaujal Thane a jeho jeskyně.
“Jak jsi říkal, že se jmenuje?” Řekl opatrně Dion.
“Thane... Thane Lycosa.” Sledoval nejistě, jak sebou oba muži cukli. Shaudok zakroutil hlavou.
“Shahaii, můžeš být rád, žes to přežil...to on je ten samotářský lovec... Lycosa.” Podíval se na něj tázavě. Shahai sebou cukl. Jaktože mu to...
“Vl-vlčí pavouk?” Zbledl. Oba přikývli. “Bydlí v jeskyni... a tak tiše se pohybuje.” Zachvěl se. Zvedl k nim oči.
“Ale... ale on mě zachránil a pak odvedl sem... on nemůže být ten... nemůže.” Sklonil hlavu. Oba se na něj zadívali.
“Hmmm... slyšel jsem, že je dost pohlednej.” Ozval se Dion.
“Tak podmanivě krásnej.” Sledoval muže. Když zčervenal, povzdechl si. Vzal jeho obličej do dlaní a zvedl k sobě.
“Shahaii – copak to nechápeš? On je lovec a ty jeho kořist. Jeho kouzlo je přesně uzpůsobené, aby působilo zrovna na tebe – omámí tě, přiláká a pak... zabije.”
“Ale... ale on to neudělal.” Zakroutil hlavou. “Vždyť tu stojím živý a zdravý – díky němu.”
“Možná prostě bere lov jako hru. Ví, že na tebe zapůsobil a čeká až za ním přijdeš sám.” Shahai sklonil hlavu. Věděl, že mají pravdu a to ho tolik bolelo. Opravdu si s ním může jen hrát, někteří predátoři to tak dělají... ale jeho kresby.
“Ale... ale jsou přeci i hodní pavouci.... totiž nezabíjí – mají různé úmluvy.”
“To ano ale k nim tenhle určitě nepatří.” Zakroutil Shaudok hlavou.
“Proč jste si tak jistí, neznáte ho... nebo ano?” Zeptal se opatrně. Muži si povzdechli.
“Mysleli jsme si, že takový skutečně je – ten hodný. Ale pak napadl Gaila a Gafaie, přemohl ho hlad nebo prostě jen čekal na příležitost. Gafai to bohužel nepřežil – vyhnali jsme ho z města. Od té doby žije ve své jeskyni a chytá zbloudilé duše.” Shahai muže nevěřícně poslouchal. Ne. To prostě není možné – ne Thane. On ne.
“Ale možná to dělá ten druhý pavouk.” Oni udiveně zvedli obočí.
“Viděl jsem ho – to před ním mě Thane zachránil... ta pavučina nemohla být jeho. Vlci přece pavučiny nedělají.” Zakroutil hlavou.
“Cokdyž zabíjí on a všichni to svádí na Thaneho.”
“Shahaii, i kdyby to byla pravda. Zabil Gafaie.” Pohladil ho Dion po vlasech.
“Měl bys být rád, žes to přežil a zapomenout na něj.” Usmál se laskavě. Shahai přikývl a napil se. Smutně se pousmál. Lesní voda.
Když se Dion dokonale probral, šel mu ukázat vesnici. Shahai si všiml, že má spoustu obdivovatelů a obdivovatelek. Aby ne byl to krásný barevný motýl.
“Kde je lesní pramen?” Ozval se najednou Shahai. Muž k němu otočil hlavu.
“Víš o něm?... Hmmm... jsou z něj ty nejlepší likéry. Ukážu ti ho.”
Dovedl ho k prameni, který vytékal odněkud ze zapletených kmenů stromů. Bylo to nádherné místo Shahai se pousmál a sklonil se k vodě. Napil se. Tady pro ni byl. Vychutnával jemnou chuť na jazyku.
Shahai se rozhlédl po plném baru. Přejel si po svém novém oblečení. Podobalo se Dionovo – přece jen dostal ho od něj. Dion měl rád černou – vyzívavě černou. Proto mladík nechápal, kde se v jeho šatníků vzala bílá. Na sobě měl uplější kožené kalhoty a košili se spoustou pásků přes hrudník a rukávy. Oblečení se tak nějak hodilo do Dionovo podniku. On mu představil Styxe Acherontia, který mu pomáhal s obsluhou. Byl to krásný noční motýl temně hnedých až černých vlasů – místy šedivých - a temně šedivých očí.
Dion se vždy lišil od motýlů svého druhu. Většina ho brala za černou ovci – přesto do něj ta samá většina byla zamilována či po něm toužila. Byl divoký, nespoutaný, sexy a svůj. Měl v sobě cosi podmanivého, co přitahovalo oko i srdce. A narozdíl od svých druhů se přátelil i s nočními tvory. Pro ně byli zašedlí, nevýrazní – málo barevní. Vlastně je ani nebrali za své. Jaký motýl by mohl mít rád noc, kdy nejsou vidět jeho barvy? Snad i proto o nich mezi motýly kolovaly děsivé historky. I Shahai jich pár slyšel.
“V pořádku?” Mladík sebou cukl a otočil se. Přikývl a nejistě hleděl do šedivých očí.
“Hmmm... Dion mi vyprávěl, jak jsi se sem dostal.” Mladík si pozvdechl a přikývl.
“Jak se má?” Překvapil ho dokonale.
“No, myslím, že dobře... totiž vypadal... znáš ho?” Chtěl vědět.
“Byli jsme něco jako přátelé... já, Gafai a Thane.”
“Tím bych se ovšem moc nechlubil.” Ozval se za ním příjemný melodický hlas. Styx se otočil a oba se zadívali na doslova nádherného muže jemných rysů a velkých zeleno-modrých očí. Měl husté temně černé vlasy a panensky bílou pleť. Pohrdavě se podíval na Styxe a sklonil hlavu k Shahaiovi.
“Dobrý večer, jsem Gail Papilio.” Uklonil se jemně. I bez křídel zářil a byl okouzlující.
“Ty jsi jistě Shahai.” Když mladík přikývl, pousmál se.
“Rád tě poznávám, omluv mě.” Namířil si to přes parket k podiu.
Jak Shahai čekal, jeho vystoupení bylo veselé, živé – plné barev a kouzla. A jeho křídla - blankytně modrá – místy přecházela v zelenou a jejich konce byly černé a červené. Shahai si nebyl jistý, zda někdy viděl tak krásné ornamenty, které barvy tvořily – jejich umístění, způsob, jakým byly promíchané – dokonalost. Motýlí křídla byla pro ostatní velkým tajemstvím. Při běžném – denním použítí nebyla tak barevná, tak kouzelná, tak nádherná. Byla zašedlá a nevýrazná – ale motýli měli zvláštní vlastnost probudit jejich barvy, jejich kouzlo a krásu.
Dion postavil před Shaudoka jeho pohár a zadíval se na Shahaie. Byl ve vesnici už pár dní a zdálo se že se vcelku zabydlel. Stále byl ale tak zvláštně zamyšlený a smutný – tedy víc než měl ve zvyku. Většinu času trávil sám u pramene.
Muž nikdy moc nezapadl do davu. Obvykle se spíš držel mimo něj – obzvlášť ve městě. Jediné, co ho tam drželo, byl jeho strýc. Za mlada býval jedním z nejkrásnějších motýlů – jeho vystoupení v sobě měla zvláštní cit a světlo, které už nikdo nikdy nedokázal napodobit. Tak jako u většiny – barvy věkem vyhasly. Jeho vystoupení se změnila v příjemně klidná a elegantní a stále v sobě měla onen cit a světlo.
Dion věděl, že to samé má v sobě Shahai – jednou ho viděl ve městě. Zpíval, protože si myslel, že je sám. Zářil – ale ne jako ostatní motýli. Ne barvami. Měl v sobě jiné světlo – tak čisté, tak hřejivé. Tehdy ho dlouho přemlouval, aby šel s ním. Chtěl ho mít po svém boku, vyhřívat se v jeho záři a chránit ho před vším zlým.
Motýl si povzdechl a sledoval zpívající dívku. Mohl zde vystoupit každý, kdo měl talent – možná spíš jen odvahu. Protože někteří talent prostě neměli. Otočil hlavu k Shaudokovi. Muž s bolestným výrazem sledoval dívku. Vycítil jeho pohled.
“Myslím, že některým bys to měl zakázat.” Napil se. Dion pokrčil rameny a hleděl směrem k podiu.
“Je mi jedno jak špatný jsou, podívej se na ni. Je šťastná – nic jiného není důležité.” Shaudok se na něj zadíval. Motýl k němu překvapeně otočil hlavu, když vstal.
“Neříkej mi, že už jdeš.” Zadíval se za odcházejícím mužem.
“Jsem unavený, měj se.” Zvedl ruku v pozdravu. Dion se zamračil. Shaudok byl snad jediný ve vesnici, kdo do jeho baru nechodil. Když náhodou přišel, zdržel se jen nachvíli. Tak jako dnes. Vypil jeden... Muž se zarazil a zadíval se na nedopitý nápoj. ´Co to s ním ksakru je? Můj nejlepší likér.´ Pomyslel si nechápavě.
Shahai se napil z pramene a rozhlédl se. Chodil sem každou noc, někdy i přes den. Z jediného důvodu. Kvůli Thanemu. Chtěl ho znovu vidět, třeba jen nachvíli.
Sedl si na silnější z větví a zadíval se na noční nebe. Začal tiše zpívat. Thane stojící ve stínech stromu udiveně zvedl obočí. Chodil sem každou noc. Nedokázal jinak. Odvedl ho do vesnice, aby se ho zbavil. Aby se zbavil pocitů, které v něm mladík vzbuzoval. Přesto ho dál sám vyhledával.
´Měl jsem ho zabít.´ Pomyslel si a propadl se hlouběji do stínů, když vycítil pohyb. Jeho výraz zjemněl, když spatřil známou tvář. Styx okouzleně sledoval mladíka.
“Krásný.” Motýl sebou cukl a rychle vstal. Nejistě se zadíval na druhého.
“Neměl byses potulovat nocí – ne sám, ne tady.” Přešel Styx k mladíkovi. Ten sklonil hlavu.
“To by tedy jistě neměl.” Ozval se sametový hluboký hlas. Pavouk sebou cukl. Jaktože si ho nevšiml?
Shahai se zachvěl. ´Ten hlas... Thane?´ Otočil se po hlase. Ze stínů vystoupil vysoký muž. Motýlovo srdce se zachvělo. Jeho postava, hlas – podmanivý pohled. Ne! Uvědomil si. Jeho srdce se nechvěje citem, chvěje se strachem.
Styx ho instinktivně strčil za sebe a sledoval nočního návštěvníka. Konečně vyšel do světla. Svou aurou skutečně připomínal Thaneho. Byl to krásný muž tmavě hnědých vlasů, místy měl světlejší či naopak tmavší prameny. Delší vlasy částečně spletené. Zbytek volně spuštěný. Na sobě kožené oblečení černé barvy – vestičku a kalhoty. Jeho chladné karamelové oči se pobaveně usmívaly. Zadíval se na mladíky.
“Hmmm... dobrý večer.” Položil si ruku na srdce a s vrozenou elegancí se uklonil. Oba opětovali jeho pozdrav, ale ani jeden se neuklonil. Shahai cítil Styxův strach a on jeho. Nebylo pochyb. Mužovo pohyby, oči – to co vyzařoval. Lovec. O co horší – lovec, který miluje lov. Tak jako strach a bezmoc kořisti, která si uvědomuje konec. Ať udělají cokoliv – nikdy to nebude dost rychlé.
Muž se pousmál a vydal se k nim, očima sledoval Shahaie. Do cesty si mu stoupl Styx.
“N-nech ho být.” Cizinec udiveně zvedl obočí. Jeho výraz mluvil o tom, že rozhodně nečekal náznak hrdinství – ne od motýla. Oba udiveně zvedli obočí, když se rozesmál.
“To si snad děláš... jdi mi z cesty, můro.” Chytl ho za zápěstí a odstrčil za sebe. Pevně stiskl, když se mladík pokusil uvolnit sevření. Shahai se zachvěl a strnule sledoval muže. Neschopen pohybu.
Thane sledoval mužovo prsty, jak zlehka zkoumají Shahaiovo rysy. Nedokáže ho zabít sám, ale když nechá jeho... zamračil se. Ne.
Muž se zarazil a stáhl svou ruku zpět. Pobaveně se pousmál. Oba mladíci nestačili sledovat situaci. Lovec stál kus od Shahaie, stále držel Styxe. Před druhým motýlem stál Thane.
“Hmmm... hlídáš si ho?” Usmál se. Stáli proti sobě – oba jistí a bezestrachu.
“Odejdi.” Nesdílel Thane jeho pobavení.
“Nechce se mi... je to zajímavější a zajímavější.” Sklonil hlavu k Shahaiovi.
“Běž pro Shaudoka.” Nespouštěl Thane oči z muže. Motýl sebou cukl, když si uvědomil, že mluví na něj.
“To není dobrý nápad... mám pár přátel, to snad víš. Neuteče jim.” Usmál se lovec. Thane se zamračil.
“Lovíš sám.” Oponoval. Muž se pousmál.
“Vsadíš na to jeho život?” Thane odpověděl chladným úsměvem.
“Shahaii?” Mladík k němu nejistě zvedl oči. “Leť.” Vyvolal pobavený úsměv na tváři svého soka. Shahai zakroutil hlavou. Věděl, že v letu je obratnější a rychlejší, ale stále ho mohou chytit pavučinou.
“Nemusíš se bát, jsem si jistý, že je sám.” Řekl Thane trochu mírněji. Motýl přikývl okouzlen jeho pohledem. Lovec si pobaveně povzdechl.
“Dneska ne.” Byl pryč. On i Styx. Pár vyděšeně rozšířil oči.
“S-Styxi.” Zašeptal motýl. “To-to kvůli mně...” Pavouk se zamračil a zvedl jeho obličej ke svému.
“Jdi pro Shaudoka. Řekni mu, co se stalo. Zkusím ho chytit.” Byl pryč. Shahai se rozhlédl. Zamračil se a roztáhl křídla.
Dion ho trochu nechápavě vedl k Shaudokovo domu. Netušil, co se děje a nezáleželo na tom. Shahaiův vyděšený výraz stačil.
Muže vzbudilo průdké otevření dveří. Zamrkal a rozhlédl se. Jeho rozespalý mozek se snažil probrat. Uvědomil si, že u něj sedí Dion se Shahaiem a něco mu povídají.
“Počkejte, zpomalte... vůbec nic jsem nepochytil.” Promnul si oči a prohrábl vlasy. Dion se na něj zadíval. ´Spí nahý?´ Prohlížel si jeho vypracovaný hrudník a paže. To bylo poprvé, kdy viděl Shaudoka neupraveného a rozespalého. ´Je tak... sexy.´
“Fajn... mluvte.” Poručil, když se dostatečně probral. Shahai mu vše vyprávěl. Oba na něj překvapeně hleděli.
Shaudok se zamračil a vstal. Přesněji chtěl vstát, tázavě se podíval na Diona. Ten se omluvil a vstal, uvolnil tak mužovo deku. On se do ní zabalil.
Poslal mladíky domů a sám šel svolat své muže. Ne proto aby šli hledat lovce ale aby hlídali vesnici. Může jich tu být víc – a dle jeho slov jich víc je. Zbytek noci byl klid.
S ránem se většina vesničanů sešla u Diona. Muž seděl na barovém pultu a tiše sledoval dav. U něj seděl Shahai a držel ho za ruku. Vesničané se domáhali informace, co se v noci vlastně skutečně stalo.
U dveří se objevil Shaudok a jeho muži. Vydal se k dvěma. Dion se na něj s nadějí v očích podíval. Když muž zakroutil hlavou, sklonil hlavu.
“Je mi líto, my nejsme schopný ho najít... musíme spoléhat, že ho...” Otočil se, když ho někdo chytl za paži. Za ním stál zamračený Gail.
“Tak? Co se děje? V noci nás vzbudil poplach, ale očividně se nic vážného nestalo.” Dion zvedl hlavu.
“Nic vážného nestalo?! Ty malej...” Vystartoval po motýlovi, oči plné chladu. Gail ustoupil a Shaudok muže chytl.
“Uklidni se, nestojí ti za to.” Zašeptal. Dion se zamračil.
“Za ten pocit to určitě stojí.” Snažil se dostat ke Gailovi. Shaudok se pobaveně pousmál a pevně ho stiskl. Zakroutil hlavou. Dion si povzdechl a přestal s ním bojovat. Muž ho váhavě pustil, opět ho rychle chytl. Menší z mužů stál vítězně nad druhým a spokojeně se usmíval. Gail seděl na zemi a držel se za roztrhlý ret. Vztekle vyskočil.
“Dáte ksakru pokoj.” Chytl Shaudok oba a kývl hlavou na jednoho ze svých mužů. Ten přispěchal a chytl Gaila, jeho velitel stále držel Diona. Zvedl oči k vesničanům a převyprávěl jim, co jemu Shahai. Jak čekal, rozezněla se debata. Hlavně se týkala Thaneho. Nikdo nevěřil, že by chtěl Styxe skutečně zachránit.
Shaudok sklonil hlavu k Dionovi. Ten tiše stál u jeho boku a objímal jeho paži – prsty propletené. Muž vůbec netušil, kdy ho za ni chytl.
“Myslím, že je to celé nesmysl... očividně je zamilovanej do Thaneho a proto si to celé vymyslel.” Ozval se Gail. Všichni k němu otočili hlavu.
“Pochybuju, že tam byl nějákej jinej pavouk... Thane je krvelačná bestie, vzpomeňte, co udělal Gafaiovi. Získal si jeho důvěru a pak....” Pokračoval.
“Ta můra je už určitě mrtvá... a tvoji povinností je chránit vesnici, ne hledat ztracený věci.” Otočil hlavu k Shaudokovi.
“O čem to....” Nechápal Shahai. “Thane mě zachránil a chtěl i Styxe.”
“Měl bys ho konečně najít a zabít. Víc si nezaslouží.” Řekl Gail chladně.
“Proč ho tolik nenávidíš.... A mě?” Uvědomil si, při pohledu do jeho očí.
“To je snad jasný, zabil mi bratra... a ty.... ty nemáš právo říkat si motýl. Vsadím se, že jsou tak ošklivá, že se za ně stydíš, mám pravdu?” Shahai sebou cukl. Motýl se pousmál.
“Mám, že? Proto je tu ještě nikdo neviděl... každý motýl je na svá křídla hrdý a nevynechá jedinou....”
“Co to zatraceně plácáš? Myslím, žes nějak zapomněl, že dneska tu fakt nejsme kvůli tobě. Tak co kdybys alespoň na pět minut zklapnul a pokusil se použít uši.” Přerušil ho Dion. Motýl k němu zamračeně otočil hlavu.
“Úplně nejlíp, co kdybys odsud vypad?” Dodal muž. Gail byl vzteky bez sebe.
“Tvoje křídla taky nikdy nikdo neviděl.” Vyštěkl. Dion zakroutil hlavou.
“Už mě to fakt nebaví, vypadni.” Řekl chladně. “A všichni, co si myslíte, že Shahai lže, jděte s ním.” Zvedl své krásné oči k vesničanům. Většina z nich odešla. Motýl zakroutil hlavou a vyhoupl se na barový pult. Shahai k němu zvedl oči.
“Nerozumím tomu, proč bych si měl něco takového vymýšlet?” Muži k němu sklonili hlavy. Shaudok si povzdechl.
“Hmmm... jsi cizinec, který je zamilovaný do Thaneho. Nehledě na to, co Thane udělal... nikdy jsme neslyšeli o tom, že by v lese byl jiný lovec – natož víc...” Zmlkl, když si všiml Shahaiovo rudých tváří a jeho šokovaného výrazu.
“Je-je to tak patrné?” Dion se konečně usmál a pobaveně přikývl.
“Víc už snad ani být nemůže.” Sáhl pro jeden ze svých likérů.
“Dneska rozhodně zůstaneš na víc než jen jeden. Přivážu tě k židli, když budu muset.” Zvedl oči k Shaudokovi. Ten na něj překvapeně hleděl.
“To sis vážně nikdy nevšim, že po prvním poháru mizíš? Naposledy dokonce nedopitém.” Mračil se muž a rozléval jim pití. Shaudok si povzdechl. ´A kvůli komu asi.´ Pomyslel si a přikývl.
Celý den strávili čekáním nad poháry. Shoudokovo muži svého velitele průběžně informovali o situaci. Ta se neměnila.
“Kde k sakru je?” Byl Dion čím dál nervóznější. Ve skutečnosti mu k srdci přirostl jediný z vesničanů. Styx. Dal by za něj život. Za něj a Shahaie. I když v poslední době jeho myšlenky častěji a častěji zklouzávaly k Shaudokovi.
Muž si zhluboka povzdechl a vstal. Přešel k oknu a zadíval se ven. Zakroutil hlavou.
“Je tma... nemůže přece bydlet tak daleko, nebo ano? Odved ho domu, nebo ne?” Otočil se k Shaudokovi. Muž pokrčil rameny.
“A kdyby ho ztratil... přišel by?” Zašeptal. Sklonil hlavu a přešel k podiu. Sedl si za piano a odklopil víko. Položil prsty na klávesy. Shaudok udiveně zvedl obočí, když začal hrát. Melodie začínala pomalu a postupně se stupňovala aby zas přešla v jemné tóny. Dion muže ještě víc překvapil, když začal zpívat. Měl příjemně zbarvený sametový hlas. Po chvíli se přidal druhý – výš položený. Dion otevřel oči a otočil hlavu k Shahaiovi. Ten se pousmál a sedl si k němu. Zvedl prsty k pianu. Jemně přikývl a přidal se.
Shaudok okouzleně sledoval muže – byli jako černá a bílá. Jako dvě strany jedné mince. Až láskyplně si předávali a mazlili se se skladbou. V jejich podání působila tak snadně a lehce. Oba se pousmáli, když dohráli. Růžový opar klidu se pomalu rozpouštěl. Shaudok sebou cukl a rychle vstal. Zadíval se na postavu v černém stojící v rohu místnosti. Přes hlavu měla nasazenou kapuci – staženou hluboko do obličeje. Díky tomu byl nezvaný host dokonale schován ve stínech noci.
“Jak ses sem k čertu...?” Přešel před podium. Motýli překvapeně vstali a zamžourali do tmy.
“Dveřma?” Shahai se zachvěl.
“Thane?” Usmál se. Dion rychle seskočil z podia a stoupl si před Shaudoka.
“Našels... je v pořádku?” Dočista zapomněl, že před ním stojí nebezpečný pavouk.
“Ano... zatím ano.” Motýl se zatvářil trochu zmateně než mu došlo, že zrovna obdržel odpověď na obě své otázky. Váhavě přikývl. Shaudok se zamračil a strčil ho za sebe.
“Rozveď to.” Poručil. Thane si sáhl k hlavě a stáhl si kapuci.
“Je jich víc... osobně jsem viděl další tři.” Trojice se zamračila.
“Nebudou tak nebezpeční jako on, ale nepodceňoval bych je.” Dodal pavouk. Shaudok se zamračil, zavřel oči a snažil se vše srovnat v hlavě.
“Jak dlouho ho nechají naživu?” Zeptal se. Thane pokrčil rameny.
“Můžou ho zabít hned... nebo za pár týdnů... netuším, jak často loví.”
“Co na tom záleží... musíme pro něj.” Ozval se Dion a chytl Shaudoka za paži. Muž se zamračil.
“Nemohu ohrozit vesnici... čtyři pavouci v jejich doupěti...” Zakroutil hlavou.
“Na to budu potřebovat víc mužů, než tady můžu postrádat.” Zamračil se. Dion na něj překvapeně hleděl.
“Ale... ale přece ho tam nenecháš... ne na pospas těm... těm... to nemůžeš.” Zvyšil hlas.
“A ty... byli jste přeci přátelé.” Podíval se na Thaneho. Ten udiveně zvedl obočí. Motýl spílající pavoukovi. Čeho se ještě dožije? Dion sebou cukl, když se muž pobaveně pousmál.
“Nekřič na mě... motýle.” Řekl pavouk klidně a zvedl oči k Shaudokovi.
“Nepotřebuješ jich tolik, máš mě.” Zadíval se muži do očí, on jemu.
“Jestli to měla být útěcha... měl bys na tom ještě zapracovat. Nebudou tě jen tak slepě následovat... zapomněls na Gafaie?” Zamračil se. Thaneho obličejem přeběhl temný stín.
“Jsi jejich velitel – rozkaž jim to.” Řekl tvrdě. Shaudok uhl před jeho pronikavým pohledem a sklonil hlavu k Dionovi. Motýl na něj hleděl s žádostí v očích. Muž jen přikývl. Dion se uvolněně usmál a vrhl se mu kolem krku. Shaudok ho objal a zvedl oči k Thanemu.
“Vyrazíme brzy k ránu... spíte přes den... nebo ne?” Thane přikývl, že někteří. Shaudok přikývl.
“Fajn... zůstaneš přes noc tady.” Držel stále Diona. Motýl se odklonil.
“Tady jako u mě?” Ujišťoval se. Muž přikývl. Motýl pokrčil rameny.
“Fajn, jdem si lehnout.” Táhl Shaudoka ke své ložnici. On vytřeštil oči.
“Cože?” Nechápal.
“Nejradši bych spal u tebe, ale nechci tu nechat Shahaie samotného, takže budeš spát ty u mě” Vysvětloval. Muž stále trochu nechápavě pokrčil rameny.
“Prober se... jsem motýl spící pod jednou střechou s pavoukem... k tomu jsou tam někde další čtyři, jsem vyděšený k smrti.”
“Nevypadáš...” Snažil se Shaudok.
“Zdání klame.” Trval Dion na svém a dotáhl ho do své ložnice. Muž se zadíval na velkou postel. Sedl si na okraj a začal se svlékat. Motýl se spokojeně usmál a sedl si na druhou stranu. Lehli si – schováni pod velkou lehkou přikrývkou. Shaudok trochu zaskočeně držel motýla, který se k němu přitulil. Zadíval se do stropu. Tohle jistě bude nejtěžší noc jeho života.
“Nemůžu usnout.” Ozval se Doin po chvíli a opřel se o ruku. “Musíš mi něco vyprávět.” Shaudok udivněně zvedl obočí.
“Příběh na dobrou noc.” Usmál se motýl a zadíval se mu do očí.
“Příběh na dobrou noc.” Zamyslel se Shaudok. “Hmm.... vlastně znám jeden.” Uvědomil si. Dion se usmál.
“Povídej.” Položil si hlavu na jeho hrudník a něžně se přitulil.
Thane si svlékl košili a lehl si do postele. Zadíval se do stropu. Od té doby, co ho znal, nedokázal myslet na nic jiného než jeho krásnou tvář, jeho úsměv, jeho oči... jeho vůni. Nadechl se zhluboka. ´Jeho vůně.´ Pousmál se. Cukl sebou a sedl si. Shahai stál ve dveřích a tvářil se dokonale nejistě.
“Co tu ksakru...” Spustil pavouk nohy z postele a vstal. Motýl se zachvěl, když se muž vydal k němu. Zůstal ale stát na místě.
“Chci... smím zůstat u tebe?” Thane se mu zadíval do očí.
“Předpokládám, že víš, kdo jsem.” Shahai přikývl.
“Vím, ale... ale cítím se s tebou v bezpečí.” Thane pobaveně zakroutil hlavou a promnul si oči.
“Já jsem ten poslední, s kým jsi v bezpečí.” Shahai sklonil hlavu.
“Copak ti o mně vesničani nic neřekli?”
“Řekli... Ale já tomu nevěřím. Nevěřím, že bys mi ublížil.” Vyhrkl motýl. Pavouk se na něj překvapeně zadíval. Zasmál se.
“Měl bys přehodnotit situaci, Shahaii.” Sklonil se k němu.
“Jsi pro mě jako velký něuvěřitelně lákavý sousto.” Zašeptal u jeho ucha. Shahai vytřeštil oči a chytl se za něj. Zacouval a vrazil do dveří. Překvapeně zjistil, že jsou zavřené. Thane je musel zavřít, když se k němu naklonil.
“Stále se nebojíš?” Bavil se muž panikou v jeho očích. Shahaiův dech byl nezvykle rychlý a rozechvělý. Ale ne. Nebál se. Tedy ne o svůj život. Bál se neznámých pocitů, které měl v Thaneho přítomnosti. Reakcí svého těla na jeho dotek. Zadíval se muži do očí. On si hlasitě povzdechl a zvedl ho do náruče.
“Co s tebou mám ksakru dělat?” Položil překvapeného motýla do přikrývek. Naklonil se nad něj.
“Jsi jako jed.” Shahai vytřeštil oči a vykoktal poslední slovo.
“Ano, jed, co se pomalu ale jistě rozlévá v mym těle.” Zavřel oči a zamračil se.
“Jakobys byl v každý buňce mýho těla... v každý mý myšlence... pomalu otravuješ všechno, čím jsem... tím tvým sladkým jedem.” Zamračil se znovu. Shahai na něj oněměle hleděl. Thane otevřel své krásné žluté oči a zadíval se do jeho. Motýl byl dokonale rudý. Zmateně zamrkal, když ho pavouk zalehl a položil si mu hlavu na hrudník, pevně ho držel kolem pasu. Shahai na chvíli zaváhal ale pak ho také objal.
“Znamená... znamená to, že smím zůstat s tebou?” Chtěl vědět. Thane se začal tiše smát a Shahaie ten zvuk zahřál na srdci. Muž se odklonil a zadíval se na něj.
“Když už mám pocit, že nemůžeš bejt rozkošnější.” Zakroutil pobaveně hlavou a pomalu se k němu sklonil.
“Za tohle si můžeš sám.” Zašeptal do jeho úst. Shahaiovo srdce se na malý okamžik zastavilo a on měl pocit, že se rozpustí. ´Jeho rty... jeho rty.´ Odpověděl váhavě polibkům. Thane se nepatrně odklonil a zhluboka se nadechl. Kope si svůj vlastní hrob. Vážně ano. Zadíval se na okouzleného motýla. Ten sebral odvahu a přizvedl se k mužovo rtům. Thane se vzdal a prohloubil jejich polibky.
Dion se probral, ospale zvedl hlavu a zadíval se na Shaudoka. Spal. Motýl se pousmál a znovu se k němu přitulil. Poslechl si celý Shaudokův příběh o hrdiném mravenci, který dopomohl k založení vesnice. A pak s klidnou tváří – spokojeně usnul.
Motýl se opřel o ruku a zadíval se na spícího. ´Jsou všichni mravenci tak stateční a... přitažlivý?´ Prohlížel si muže. Vztáhl ruku a přejel po celé délce jeho nosu až ke rtům.
Obvykle neztrácel čas. Když se mu někdo líbil - přitahoval ho tak jako Shaudok, neváhal a svedl ho. Většina mu podlehla. Všichni mu podlehli. Ale s ním to bylo jiné. A ne jen protože, Shaudok v něm neviděl víc než jen přítele. No, možná ho to, že na něj jeho kouzlo nepůsobí, trochu rozčilovalo. Toužil narušit jeho auru dokonalosti, sebekontroly a rozvahy.
Shaudok se hodil do role strážce – velitele strážců. Dokázal si udržet chladnou hlavu tam, kde ostatní ne. Měl všechny přednosti vůdce – kdyby odešel do některého z měst, jistě by si brzy získal vysoké postavení, on měl ale rád vesnici a její obyvatele.
Dion už tolikrát viděl v jeho očích oheň a sílu, které muž tak neuvěřitelně úspěšně krotil svým klidem. Vlastně nekrotil – dokonale je ovládal. Pustil ze řetězu, jen když bylo potřeba. Dion toužil potom vypustit tohle ohnivé sexy zvíře. Vidět ho v zápalu boje, v zápalu vášně. Taky by možná stačilo vidět ho nejistého – rozpačitého? ´Nebo mu alespoň rozdrbat vlasy.´ Pomyslel si zničeně. Shaudok nosil své delší vlasy stažené silnou látkovou čelenkou. Vždy dokonale upravený a čistý. To Diona rozčilovalo také – občas měl nutkání něčím ho polít.
´Můj bože, co mě na něm vlastně nerozčiluje?´ Naklonil se k němu. Ve stejnou chvíli otevřel Shaudok oči. Dion se odtáhl. Muž si promnul obličej a rozhlédl se. Zastavil se pohledem na motýlovi. Zachraptěl dobré ráno a chtěl vstát.
“Počkej.” Zasedl ho Dion a přimáčkl k posteli. Shaudok překvapený útokem se zapomněl bránit.
“Musíme si promluvit.” Pokračoval motýl. “Nechceš vidět moje křídla?” Napadlo ho. Muž udiveně zvedl obočí. Přes Dionovo snahu si sedl.
“Cože? Nevím o co ti jde, ale na tohle nemáme čas... musíme vyrazit.” Chytl ho za boky a posadil na postel. Dion se zamračil.
“K sakru já taky nevím, o co mi přesně jde... vím jen, že mě neuvěřitelně vytáčíš – všechno, co děláš, říkáš – co se tě nějak týká.” Shaudok se překvapeně otočil.
“Kdybych potkal někoho, kdo mi přijde jen z poloviny tak sexy jako ty – bez váhání ho dotáhnu do postele. Ale ty...” Vztáhl ruce k jeho obličeji. Křečovitě je sevřel.
“Bože, já bych ti tak rád něco... proč nejsi jako ostatní?” Muž zopakoval poslední slovo.
“Ano... musel sis všimnout, že tam kam přijdu, mám docela dost obdivovatelů...”
“No ano, ale...” Nechápal Shaudok.
“Proč k nim nepatříš?” Přerušil ho motýl. Muž na něj neschopen slova hleděl.
“Nikdy se mě sám od sebe nedotkneš a držíš si odstup – nechodíš do mého baru a... skoro to vypadá, jak kdybys...” Zmlkl Dion a zmateně zamrkal. Shaudok ho držel v naruči a vášnivě líbal. Motýl se zachvěl a přitiskl k němu. Muž se odklonil a opřel se čelem o jeho, Dion zalapal po dechu.
“Špatně to chápeš, Dione. Já jsem první v tom zástupu... působíš na mě stejně jako na ně. Možná silněji.” Zamračil se a odklonil.
“Ale já tomu narozdíl od nich nechci podlehnout – proto si držím odstup, jak říkáš.” Odstrčil ho od sebe. Motýl nechápavě zakroutil hlavou.
“Snad to utišilo tvé rozhořčení a můžeš se v klidu vrátit ke svým věrným obdivovatelům... teď vážně musíme jít.” Sáhl po svém oblečení. Dionův výraz se neměnil.
“Ale... ale já tomu nerozumím, proč když... přece...” Snažil se pochopit mužovo slova a pohnutky.
“Protože tě miluju.” Dion zbledl, slyšel bít své vlastní srdce a cítil jeho tepot ve spáncích. Nikdy neměl takové sucho v krku a tolik zmatených myšlenek. Nahmatal postel za sebou a sedl si. Shaudok si dopnul kalhoty a otočil se. Trpce se usmál, když si všiml jeho výrazu.
“Jdu vzbudit Thaneho.” Šel pryč. Dion se za ním překvapeně zadíval. Rychle si oblékl kalhoty a košili.
“Ale... ale proč si mi to nikdy...” Doběhl muže.
“Raději zůstanu přítelem, než přiležitostním milencem.” Otevřel Shaudok dveře. Překvapeně se zadíval na pár. Dion také.
Shahai spal na boku a Thane za ním – držel ho v naruči, paži pod jeho hlavou. Oba vypadali spokojeně.
“Je... je v pořádku?... Shahaii.” Dotkl se Dion motýla. Ten sebou cukl a probral se. Všiml si dvou. Otočil hlavu k Thanemu a zrůžověl.
“D-dobré ráno.” Otočil k nim nejistě hlavu. Thane se probral. Promnul si oči a zvedl je ke stojícím.
“Obleč se, vyrazíme.” Shaudok s Dionem udiveně zvedli obočí.
“Nechceš ho vzít...” Zakroutil muž hlavou.
“Chci ho mít na očích, chtěl původně jeho. Nenechám ho tu bez ochrany.”
“Bude tu dost mých...”
“Jak jsem řekl, nenechám ho tu bez ochrany.” Přerušil pavouk Shaudoka a oblékl si košili. Mravenec přikývl a odešel pro své muže. Dion se za ním nejistě zadíval. Otočil hlavu k Shahaiovi, který si stoupl k Thanemu.
“Dobré ráno.” Pozdravil motýl trochu rozpačitě. Thane k němu sklonil hlavu. Pousmál se a položil mu dlaň na tvář. Sklonil se k němu.
“I tobě.” Políbil ho něžně. Shahai se uvolněně usmál a objal ho kolem krku. Dion se na ně zamyšleně zadíval. Sklonil hlavu a přemýšlel nad Shaudokem.
Pavouk se konečně nohama dotkl pevné země. Sklonil hlavu k motýlovi, kterého držel. Vystrašeně se k němu tiskl.
“Myslel jsem, že jsi šel pro motýla ne... můru.” Ozvalo se ze tmy. Styx vyděšeně otočil hlavu po hlase. Zadíval se na hnědovlasého muže. Byl štíhlé pevné postavy, menší než druhý muž.
“Cos přines ty? Nechceš, zbyde víc.” Postavil pavouk motýla.
“To já samozřejmě nepohrdnu.” Vystoupil ze tmy bělovlasý muž. Styxův dech se zachvěl a on zacouval. Vrazil do muže stojícího za ním.
“Jsou všechny můry takhle rozkošný? Podívejte na ten jeho něžněj ksichtík.” Ozval se třetí hlas – tentokrát patřil černovlasému muži, ve vlasech měl pár bílých pramenů.
´Kolik jich tu ještě je?´ Snažil se Styx splynout s mužem za sebou. Netušil proč, v porovnání s ostatními mu nepřipadal tak děsivý. Možná protože něčím připomínal Thaneho.
“Hmm... jsem trochu unavený, půjdu si lehnout... bavte se.” Odstrčil Styxe z cesty a šel pryč. Můra se vyděšeně rozhlédla po pavoucích. Umře.
“Vy... vy odporný zbabělý zrůdy... kolik vás musí bejt, abyste si troufli na jednu můru.” Chvěl se jeho hlas. Pavouci se pobaveně usmáli.
“Jestli máš problémy s převahou, klidně tě zabiju sám.” Usmál se bělovlasý a vykročil. Styx před ním couval, až stoupl do prázdna. Zavrávoral a spadl na kolena. Za ním byl konec skály, na které stáli. Rychle zvedl oči k pavoukovi, který ho chytl za ruku.
“To by byla škoda.” Usmál se a silou ho postavil.
“To by vážně byla.” Chytl ho někdo za zápěstí a stlačil. On upustil mladíka. Všichni tři pavouci uskočili.
“Co to... co to děláš, Shio?” Zasyčel bělovlasý. Styx si všiml strachu v jeho očích.
“Rozmyslel jsem si to, má kuráž... nechám si ho.” Postavil motýla a vedl pryč.
Styx nejistě následoval pavouka tmou skalní jeskyně. Nic neviděl, ale cítil, že klesají, tak jako navazující chodby – musela to být síť jeskyní.
Cukl sebou, když se pavouk najednou zastavil a pustil ho. Uvědomil si, že kdyby ho tu nechal – nikdy by sám nedokázal trefit ven. Uvolněně sledoval plamen svícnu. Pavouk rozsvítil několik dalších – dokonale prosvětlily jeskyni.
Styx se překvapeně rozhlédl – byla zabydlená a její majitel měl rozhodně vkus. Také byla dost prostorná a její součástí bylo podzemní jezírko. Zvedl hlavu – ve stropě bylo několik otvorů a mohl skrz ně vidět noční oblohu.
“Líbí?” Motýl sebou cukl a rychle se otočil. Nejistě se zadíval do krásných očích. Pavouk se pousmál.
“Motýl hrdina, to se jen tak nevidí.” Dotkl se ho pod bradou a přizvedl jeho obličej ke svému. ´Měl pravdu.´ Prohlížel si půvabnou tvář.
“Jak se jmenuješ?” Chtěl vědět.
“Jsem... jsem Styx.” ´Proč jen stojím a okouzleně čekám, co se mnou udělá?... Okouzleně?´ Uvědomil si. Opravdu. Cítil se jakoby ho pavouk očaroval.
“Já jsem Shia... Shia Araneus.” Pustil ho a šel k velké posteli. Styx se za ním nejistě otočil. ´Jde spát? Co mám dělat...´ Vytratily se jeho myšlenky, když si pavouk svlékl vestičku a odhalil tak velký kříž na svých zádech. Převažovala v něm bílá – vystínovaný byl šedivou a místy hnědou.
Pavouk se zul a lehl si aniž by si motýla dál všímal. Styx se rozhlédl. Jiná postel v pavoukovo příbytku nebyla. Zhluboka se nadechl a přešel k němu. Zadíval se na spícího. Ležel na zádech, jednu ruku za hlavou – druhou položenou na břiše. Skoro jakoby úmyslně dával na obdiv svou dokonalou pevnou postavu.
Motýl si opatrně sedl. Otočil se k pavoukovi. Spal dál. Očividně se jím necítil nijak ohrožený. ´Ten... klidně bych ho mohl... co Styxi? Co bys mu asi tak mohl udělat?´ Pomyslel si zničeně a lehl si vedle muže. Prkeně ležel a hleděl do stropu.
“Hmm... ty nezhasínáš, když jdeš spát?” Ozval se Shia rozespale a lehl si na bok. Motýl vytřeštil oči a bleskově si sedl. ´Je vzhůru.´ Bušilo jeho srdce, jakoby se chtělo dostat z prsou ven.
“O-omlouvám se.” Vstal a šel pozhasínat světla. Dokonale rozhozený situací zhasl i poslední z nich. ´No, tak to se ti povedlo.´ Rozhlédl se po tmě kolem. Skoro umřel šokem, když ho někdo chytl a zvedl do náruče.
“Neuvěřitelný... očividně máš víc štěstí, než rozumu.” Bavil se pavouk. Styx začal protestovat v obraně. Muž ho položil do postele. Lehl si k němu.
“Dobře.... chápu, že jsi trochu mimo... tak už mlč a spi.” Řekl Shia překvapivě jemně a klidně. Dokonale motýla umlčel. Nohou si zul boty a zachumlal se pod měkkou přikrývku aniž by se svlékal. Pavouk se na něj zadíval. ´Tohle bude ještě zajímavý.´ Usmál se a zavřel oči.
Ráno se motýl probral. Zachvěl se chladem a zachumlal se pod přikrývku. Vdechl její vůni. ´Ta vůně...´ Vzpomněl si a šokem si sedl. Rozhlédl se. ´Nebyl to sen?´ Hledal očima pavouka. Očividně byl ale sám. Opět se zatřásl zimou. ´Bože, je tu zima´. Vstal a zabalil se do deky. Přešel k východu a odhrnul mohutný závěs. Celý se rozstřásl. ´Proč je tu všude taková zima?´ Zadíval se na jezírko. Jeden z otvorů ve skále ho prosvěcoval, vypadalo nádherně. Průzračná voda do něj přitékala a odtékala tenkým pramenem.
Motýl k němu přešel a odměřeně strčil ruku do vody. Udiveně zvedl obočí. Usmál se.
Shia odstrčil závěs a rozhlédl se po prázdné jeskyni. Zamračil se a chtěl odejít. Zaslechl šplouchnutí. S úsměvem se zadíval na motýla, který se vynořil z pod hladiny a ulízl si vlasy.
“Zabydlel ses.” Motýl sebou cukl a rychle k němu otočil hlavu. Když si všiml, že se pavouk nemračí, trochu se uvolnil.
“Je teplá.” Utřel si obličej. Pavouk se pousmál.
“Kouzlo.” Motýl se na něj zamračil a vyvolal další pobavený úsměv.
“Přinesl jsem ti nějáké ovoce a vodu z pramene – je nedaleko.” Překvapil ho muž a odložil kožený vak. Styx nevěděl, co říct. Zaskočeně vstal a snažil se vyždímat vodu z vlasů.
Shia udiveně zvedl obočí a sledoval jeho záda.
“Jsi... Smrtihlav.” Vydechl. Motýl sebou cukl a otočil se.
“Já... já se moc omlouvám. Vím, že je to asi to nejošklivější, co jsi kdy... “ Vykoktal omluvně a nejistě sledoval muže. On se na něj zadíval. Mladík se třásl zimou nebo možná strachem. V očích měl směs strachu, bolesti a odporu k sobě samému. Musel si tolik vytrpět – můry mají mezi motýli snad nejnižší postavení – obzvlášť Smrtihlavi. Nejvíc asi protože se jich zbylí motýli bojí a také protože jich je skutečně málo. Jsou bráni za odpornou ojedinělost přírody – motýl se symbolem smrti na zádech.
Jednou už Smrtihlava potkal, nijak zvlášť na něj nezapůsobil. I jeho krev chutnala stejně jako ostatních. Ale motýl, třesoucí se v jeho jezírku, ho něčím zaujal a jeho označení na zádech mu připadalo krásné. Krásné na jeho bělostném štíhlém těle.
Pavouk zvedl osušku a roztáhl ji. Styx přizvedl obočí a pomalu vylezl z jezírka. Nechal se zabalit do látky.
“Otoč se.” Motýl bolestně přivřel oči ale udělal tak. Shia stáhl lem osušky a odhalil bílou smrtku – byla černo-šedivě stínovaná. Odhrnul Styxovo vlasy a prohlížel si dokonalou malbu – skoro jakoby ji stvořil umělec. Motýl nejistě stál a držel látku. Uvědomil si, že pláče. Zachvěl se, když ucítil pavoukovo prsty. Obkreslovaly tvar lebky.
“Je uchvatná.” Styx překvapeně otevřel oči.
“Nikdy jsem neviděl něco tak... roztáhni křídla.” Poručil. Můra sklonila hlavu a roztáhla velká sametová křídla. Základní byla temně černá – místy přecházela v šedivou, menší pak zbarvená do hněda.
Pavouk se zlehka dotkl jemného povrchu. Pousmál se a odstoupil. Myslel si o něm, že je křehký jako ostatní motýli. Spletl se. Je mnohem silnější než motýli, které dosud poznal. Musel být - ve společnosti, která ho nepovažovala za svého. Přesto dokázal být tak rozkošný a teď ho viděl krásného a sexy. První motýl, kterého chtěl ochutnat jinak než jako desert.
Ve skutečnosti motýly nemohl vystát. Neměl rád ty jejich laciné barvy, kvůli kterým se všichni rozplývali.
Shahai byl první motýl, který ho zaujal – měl v sobě něco čistého a laskavého. Byl jako pohlazení. Když pro něj v noci šel, chtěl prostě jen zjistit, co je to něco. Přesto skončil s ním. Zvedl oči k Styxovi. Uvědomil si jeho vzlyky.
“Musí ti být zima.” Motýla zahřál jeho měkký šepot na uchu. Stáhl křídla a zabalil se do látky. Otočil se a snažil se zastavit slzy a záchvěvy těla.
“Mrzí mě, že jsem tě zklamal.” Pavouk udiveně zvedl obočí.
“Mrzí?” Zeptal se.
“Zachránil jsi mě před těma třema... a necháš mě tady bydlet a dokonce si mi přinesl... a já tě takhle zklamu.” Utíral si slzy. Shia zničeně zakroutil hlavou a přizvedl jeho obličej ke svému. Pomohl mu otřít slzy.
“Uvědomuješ si, co říkáš?” Bavil se. Styx se snažil vybavit, co přesně říkal. Zarazil se a sklonil hlavu.
“Co to povídám? Proč by mi mělo vadit, že zrovna tobě připadám odporný... odvlekl jsi mě sem a....” Nechápal své chování a zachvěl se. Pavouk se pousmál a přítahl si ho. Motýl zmateně zamrkal a znovu se zachvěl. Tentokrát ale kvůli teplu vycházejícímu z mužovo těla. ´Teplo.´ Nedokázal jinak než se přitulit.
“Lepší?” Držel ho pavouk pevně – líbilo se mu to víc, než by čekal. Motýl přikývl a zavřel oči.
“Nemyslím, že jsi odporný... ve skutečnosti jsi asi to nejkouzelnější, co jsem kdy viděl.” Styx byl rád, že má obličej schovaný v jeho hrudníku. Musel být rudší než Shaudokovo vlasy.
Nedalo mu to a odklonil se, aby viděl, jak se muž tváří. Zadívali se do očí. ´Proč tu vlastně jsem?´ Chtěl se zeptat, ale přerušil ho příchozí pavouk.
Shia k němu otočil hlavu. Jeho výraz zchladl. Opět byl lovcem z dnešní noci. ´Choval se tak... že jsem úplně zapomněl... vždyť to z něho křičí, jak jsem mohl...´ Přemýšlel Styx. Pavouk ho pustil a zakryl svým tělem, když si všiml, jak si jeho druh motýla prohlíží.
“Víš, že tady nemáš co dělat.” Zamračil se. Druhý pavouk se ošil a zklopil oči.
“Já vím, já vím... jen jsem ti chtěl říct, že vyrážíme na lov. Zachvíli bude tma.” ´Tma?´ Nechápal Styx. Spal tak dlouho?
“Fajn... vypadni.” Bělovlasý pavouk se nesouhlasně zamračil ale šel pryč. Motýl si uvolněně oddechl. Věděl, že Shia je mnohem nebezpečnější pavouk než ty tři, ale neměl z něho husí kůži a panickou hrůzu. Nepřipadal mu odporný. Vážně se v mnoha věcech podobal Thanemu. I když Thane byl ještě nebezpečnější pavouk než on. Pro ostatní. On se s ním cítil v naprostém bezpečí a věděl, že Shahai také. ´Shahai.´ Vzpomněl si. Je zamilovaný do Thaneho i přesto, že je to nebezpečný pavouk. Je možné, že on by cítil to samé? Zvedl oči k Shie. Cukl sebou. Muž se očividně bavil jeho měnícími se výrazy.
“Měl bysis zalíst do postele, ať se zahřeješ.” Sledoval, jak motýl čím dál víc rudne. On jen přikývl a zachumlal se do přikrývek.
V noci se probral. Sedl si a zamžoural ve slabém světle. ´Je zpátky.´ Vstal a zabalený v dece přešel k jezírku. Pavouk seděl a rukama se opíral za sebou. Hlavu měl zakloněnou – oči zavřené. Vypadal uvolněně a klidně.
Styx shlédl očima jeho postavu – přes paže k pevnému hrudníku a břichu, které se ztrácelo pod vodou. Pomalu. Nechvátal a užíval si každý centimetr opalené kůže. Neodokázal se odhodlat aby sjel ještě níž. Vrátil se pohledem k mužovo obličeji a prohlížel si jeho rysy. Jeho dech ztěškl a okolí se oteplilo. Sklouzl k mužovo rtům. Byly mírně pootevřené. ´Jaké by asi bylo...´ Dřepl si a naprosto očarovaný mužovo kouzlem se k němu sklonil. Cukl sebou, když ho pavouk chytl za paži. Ještě zachytil jeho karamelový pohled a pak s vyjeknutím zapadl do vody. Vynořil se a vykašlával vodu.
“C-co to...” Odhrnul si vlasy z očí a snažil se utřít obličej. Pavouk se pousmál.
“Takhle to bude pohodlnější.” Řekl měkce a rozběsnil Styxovo bušící srdce. Motýl si uvědomil, že mu sedí v klíně.
“Nerozumím.” Zalhal nepřesvědčivě. Shia se trpělivě usmál.
“Jsi vzrušený.”
“To... ne-nejsem, proč bych... proč bych měl být...” Měl pocit, že se rozpláče.
“Nejsi?” Neměnil muž svůj výraz. Motýl se mu bezradně zadíval do očí.
“Já... se hrozně stydím.” Přiznal se a položil mu paže a čelo na ramena. Shia se usmál a objal ho.
“Nemusíš.” Zašeptal.
“No... ale asi si dokážeš představit příjemnější věci než se vzbudit s uslintanou můrou nad sebou.” Zabručel. Shia se rozesmál a Styx se přestal cítit tak hloupě.
“Ve skutečnosti vlastně ani moc ne.” Motýl se překvapeně odtáhl a zadíval se mu do očí.
“Vážně sis nevšiml?” Styx na něj nechápavě hleděl. Vytřeštil oči a sklonil hlavu.
“Ty jsi...” Zrudl snad ještě víc. Shia se usmál a položil mu ruku na tvář.
“Jistěže jsem... to tvůj zkoumavej pohled.” Myslel si, že víc zrudnout už nemůže, spletl se.
“Ty! Myslel jsem, že spíš.” Praštil ho jemně s vyčítavým výrazem. Pavouk se zasmál a chytl jeho ruku.
“A proto je to v pořádku?” Bavil se. Očaroval motýla laskavým úsměvem a naklonil se k němu. Styxův dech se zachvěl, když se jejich rty téměř setkaly. Shia ho prsty pohladil po tváři a ještě pevněji ho spoutal svým pohledem. Konečně ho políbil. Něžně laskal a užíval si měkkost motýlovo rtů. Byly tak sladké a hebké. Usmál se a ponořil se hlouběji.
Styx se odtáhl, když si uvědomil, že mu Shia rozepíná vypůjčenou košili. Rozechvěle se mu zadíval do očí.
“To je v pořádku, neboj se. “ Stáhl mu mokrý oděv z ramen a jedno políbil. Motýl vyprostil paže z rukávů a opět muže objal.
“Já se nebojím.” Překvapil sám sebe. Shia se usmál a přejel mu rty po krku.
“Dobře.” Posadil si ho blíž k sobě a opět se zaměřil na jeho rty. Styx se k němu přitiskl. V žilách se mu rozlévala horkost a touha. Spalovaly ho zevnitř a nedovolily stáhnout se zpět. Tak jako mužovo velké horké ruce, které bloudily po jeho těle, a rty, které nenechaly v klidu jeho.
Motýl zavřel oči, když ucítil dlaň kolem svého penisu. Když Shia začal rytmicky pohybovat rukou, pevně se ho chytl kolem krku.
“Klekni si.” Odtáhl ho od sebe, když se Styx začal pohybovat proti jeho ruce. Mladík ho trochu nejistě poslechl.
“Sh-Shio.” Vydechl hlasitě, když ho muž vzal do úst. Opřel se o ruce a rozechvěle přijímal sladká muka. Cítil horkost v obličeji a uvědomil si pohyb svých vlastních boků proti mužovo rtům a... prstům? ´Jeho prsty.´ Vyvrcholil. Zděšeně sklonil hlavu k Shie.
“Já... já se moc oml...” Ztratil se jeho hlas ve vzdechu, když muž začal opět pohybovat prsty. Svezl se k němu do vody a opřel se o jeho ramena. Uvědomil si, že opět pohybuje boky, ale nedokázal přestat. Prsty přejel po mužovo hrudníku až k jeho břichu. Odhodlal se a sjel níž. Ve skutečnosti se ho toužil dotknout tak jak se on dotýkal jeho.
Shia něco zabručel, když mladík přejel prsty po celé jeho délce a pak ho objal dlaní. Pomalu pohl rukou. Slyšel, jak se muž zhluboka nadechl. Líbily se mu jeho reakce, ale zdá se mu to nebo je ještě větší než byl? Nebyl si jistý jestli ho to víc vzrušilo nebo vyděsilo. Zadíval se na Shiu. Měl zarudlé tváře a se zavřenýma očima přijímal jeho nezkušenou ale úžasně něžnou a horkou péči.
Styx ho něžně políbil. Zadívali se do očí. Muž si všiml strachu v motýlovo. Strachu ale zároveň touhy, něhy a zvědavosti. Zvědavosti nad tím, co přijde teď. Mírně se zamračil, když Styx opět pohl rukou.
“To stačí...” Přitáhl si jeho rty. “Už nezvládnu dýl čekat.” Rozechvěl mladíkovo srdce svým šepotem. On ani trochu netušil, co se vlastně děje. Pevně sevřel dlaně a zamračil se. Shia ho držel kolem pasu a zhluboka oddechoval do jeho krku. Takhle dobře se dlouho necítil.
“Jsi v pořádku?” Styx otevřel oči. ´Jeho hlas... chvěje se... a jeho srdce...´ Vnímal tlukot mužovo srdce. Uvědomil si, že leží na zádech – v posteli a křečovitě drží látku pod sebou. Zadíval se muži do očí.
“Jsme... jak jsme se...” Uvolnil své prsty a pomalu položil paže kolem jeho ramen.
“Je to pro tebe pohodlnější nebo ne?” Sklonil se k jeho rtům.
“Ne-nevím... asi ano.” Připustil mezi polibky. Vytřeštil oči.
“P-počkej... nejsem si jistý jestli... Shio.” Vydechl a pevně se ho chytl kolem krku.
Pavouk se usmál a prohloubil jejich polibek - tak jako jejich milování. Cítil, že se s každým dalším pohybem dostává hlouběji. Zároveň si s každým dalším přírazem víc a víc uvědomoval, jak moc se mu líbí držet ho v náruči. Už jen dotýkat se - líbat jeho hebkou kůži, jeho měkké rty bylo jako sen. Cítit ho kolem sebe bylo jako sladká výhra, po které jeho srdce a tělo vždy toužilo, aniž by o tom věděl.
Motýl slyšel sám sebe šeptat mužovo jméno – stále dokola – jakoby ho uctíval. Netušil, že má v sobě tolik touhy – tolik vášně, dokáže cítit něco tak intenzivního a spalujícího. Netoužil po ničem jiném než se tomu oddat – oddat se muži, který ho držel v náruči a vyvolal všechny jeho emoce a pocity.
Shia ho stiskl a naposledy přirazil. Jeho sladká výhra. Horká, měkká, něžná, sladká výhra. Nejradši by ho objal a umačkal, jak moc se teď cítil spokojený – příjemně unavený a klidný. Úplně se zapomněl. Zapomněl na potřeby toho druhého a vnímal jen svoje uspokojení. Zamračil se. S někým kdo byl poprvé s mužem.
Pomalu se opřel o lokty a odtáhl se. Styx se zvedl s ním – křečovitě se držel muže kolem krku a tiskl se k němu. Shia si uvědomil vlhkost na svém břiše. Uvolněně se pousmál a opatrně si lehl na bok – s motýlem v náruči. Přizvedl ho a z pod jejich těl vytáhl přikrývku. Důkladně ho do ní zabalil.
“Spi sladce.” Políbil ho do vlasů. Styx jen něco nesrozumitelného zabručel a tiskl se k němu.