Tři postavy se rozhlédly po tmavé jeskyni. Vlastně jen po části, kterou jim osvítily umělé louče. Tušili ale, že prostor kolem je obrovský. Jedna z postav se vydala hlouběji do jeskyně. Ostatní dvě ji následovaly. Zastavily se před mohutnou bránou vedoucí do chrámu. Byl vytesán přímo ve skále. Vůdce bez jediného zaváhání prošel branou. Jeho společníci se na sebe podívali. Povzdechli si a vešli také. Rozhlédli se po prostorném vestibulu. Jejich pohledy se setkaly na muži stojícím u stěny. Prohlížel si malby na stěně. Většina z nich zachycovala děsivé démony a jejich krvavé a kruté počínání. Uvědomili si, že to nejsou démoni ale jeden jediný démon.
„Jsi si jistý tím, co děláme?“ Zvedl jeden z mužů louč výš, aby si prohlédl malbu. „Možná se zbavíme jednoho tyrana, ale přivedeme jiného.“ Přešel k jiné kresbě.
„Pokud nám vůbec bude ochotný pomoct.“ Doplnil ho druhý muž. Jejich vůdce pokrčil rameny.
„Nemyslím, že to může bejt horší než je teď.“ Přejel po dokonalé podobizně hrůzostrašného draka. „Nemůže bejt horší? Žertuješ? Vidíš ty kresby? Ty legendy, co se o něm vypráví? Jenom tohle místo... někdo si dal sakra práci, aby se nedostal ven a naopak někdo dovnitř.“ Rozhlížel se muž.
„Nějak mi to taky začíná připadat, jako horší a horší nápad.“ Souhlasil třetí.
„Hmmm... brzy zjistíme.“ Šel pryč. Muži si opět povzdechli a následovali ho. Procházeli chrámem a hledali to – přesněji toho, kvůli komu přišli. Vůdce se zadíval na kamenné dveře – byly stejně mohutné jako vše v chrámu. Rukou oprášil letité pavučiny a prsty se dotkl magické pečeti. Sklonil se k nápisu pod ní.
„Zde spí Erebos, mocný a krutý vládce Osirisu. Spoutal a uspal ho svým mocným kouzlem Mithras – bůh světla. Zde spí Erebos – Temný bůh.“ Přečetl.
„Možná bysme raději měli najít toho boha světla.“ Stoupl si k němu jeden z jeho společníků. Muž se zamračil. ´Erebos´. Pomyslel si.
Erebos – patřil do dávno zapomenuté minulosti. Tak jako ostatní si myslel, že je jen legendou, kterou se před spaním strašily malé děti. Pak ale narazil na zmínku v jedné knize. Zmínku o jeskyni hluboko v útrobách Půlnočního pohoří. Měsíce strávil mezi hordami knih. Hledal alespoň malý náznak toho, že legenda by mohla být založená na skutečnosti. Našel. Několik dalších měsíců strávil hledáním způsobu, jak se k bohovi dostat a probudit ho. A snad ho i našel. To, že v horách narazili na tolik Neiranovo stráží, ho definitivně přesvětšilo, že se skutečně nejedná jen o legendu. Očividně se ho bojí. Bojí se, že by sem někdo mohl přijít a snažil se ho probudit. Nepřítel mého nepřítele se stává mým přítelem nebo ne? Nebo alespoň spojencem.
Zhluboka se nadechl a narovnal. Odepl pouzdro s mečem a ten vytáhl. Mithrasův meč. Přesněji to, co z něj zbylo. Dokl se zlomeného ostří. Zamračil se a zabodl ho do pečeti. K jejich úžasu kamenem prošla stejně lehce jako máslem. Kov začal zářit tlumeným světlem, znaky na pečeti ho napodobily. Muži ustoupili, když se rozlomila a kamenná křídla se těžce pohla. Vůdce chytl meč a vzal si od muže zpět svou pochodeň. Pomalu vešel. Oni za ním. Rozhlédli se po velkém sále.
„Ksakru.“ Zadívali se všichni na temně černého draka – byl spoutaný velkými těžkými okovy s řetězy. Muži udiveně zvedli obočí.
„Je to socha?“ Přešli k drakovi. Vůdce se ho dotkl.
„Hmmm... čekal bych, že bude větší.“ Ozval se jeden z jeho společníků. „Co teď?“ Otočil k němu hlavu. Muž zvedl meč. Mithrasovo ostří. Ukuté z nejtvrdšího z kovů spoutaném magií. Svého času bylo nejmocnější mezi zbraněmi. Aby ne patřilo jednomu z nejmocnějších bohů. Mithras. Možná by opravdu měli zkusit najít jeho. Ne. Erebos jim pomůže. Jistě ho nenechá klidným, že jeho země teď patří samozvanému vládci, který se cítí být bohem. Možná jím i je. Zahalil celý Osiris strachem a temnotou. Jeho vojáci jsou silnější a rychlejší než obyčejní lidé. Jakoby je poháněla něčí síla – něčí magie, na kterou oni nestačí. Stejná magie, která vypustila monstra do volné přírody a udržuje jimi obyvatele ve městech. Ta - jako dobrý panovník - chrání svými strážci.
Neiran. Uctívaný, nenáviděný král. Nikdo si nebyl jistý, odkud vlastně přišel – zda je to bůh, démon či nestárnoucí člověk. Jeho magie vysoce převyšovala všechny ostatní – postupně si podrobil vše a všechny. Jediné nedotčené místo byl starodávný chrám v Posvátných horách. Nikdo si nebyl jistý, proč nedokáže vstoupit, čí magie místo chrání. Žila v něm hrstka mistrů magie a boje, kteří byli Neiranovi trnem v oku. On patřil mezi ně – a tak jako ostatní se snažil přijít na způsob, jak králi zasadit alespoň nepatrnou ránu. Stačila by malá – aby svitla naděje. Byl si jistý, že teď je k tomu nejblíže, kdy kdo byl. Štastnou náhodou. V okamžik, kdy našel knihu, kterou vlastně ani nehledal. Doslova mu sama spadla do náruče. Žil v Chrámu od dětství. Jeho matka obětovala svůj život jenom proto, aby on se dostal na chráněnou půdu. Tolikrát byl v místní knihovně a trávil hodiny nad nejrůznějšími knihami a nikdy na ni nenarazil. Pak mu jednoho dne spadla na hlavu. Nevěřil na náhody. Byl si jistý, že ji měl najít. Byl přesvědčený, že se rozhodl správně. Vše, tak jako ozubená kolečka hodin, perfektně zapadalo.
Zadíval se na sochu. Erebos. Zapomenutý bůh starého světa. Co asi řekne až uvidí ten nový. Sklonil hlavu ke kamenům rozestavěným v kruhu kolem sochy. Kouzelné pečeti, které nezlomí žádné kouzlo či lidská zbraň. Snad to dokáže ta božská. Klekl si na jednu nohu a dotkl se kamených znaků. První pečet zde byla kvůli nezvaným návštěvníkům. Tyto kvůli vězňovi.
Napřáhl se a zabodl ostří hluboko do kamene. Chvíli se nic nedělo. Pak se opakoval jev ode dveří. Čepel začala zářit, znaky na pečeti žhnout. Kouzlo povolilo a skála ho následovala. Muži se trochu nervózně pousmáli. Opět polekaně ustoupili, když pečeť vedle první se rozzářila a pukla, po ní další a další a další... Vůdce vstal a sledoval draka. Čekali až poslední z pečetí podlehne. Nastalo skoro až ohlušující několika-minutové ticho. Po něm přišlo další praskání, tentokrát tišší. Nejistě se rozhlédli. Jejich pohledy se vyděšeně setkaly na soše, když si uvědomili původ zvuku. Tentokrát ustoupil i vůdce a sledoval praskající kámen. Jeho povrch se začal olupovat a zvířil prach kolem. Muži si zakryli nos a pusu a ještě o krok ustoupili. Socha zmizela za prašnou clonou. Zvuky utichly. Oni se mezi sebou rozhlédli. Ozval se zvuk podobný zavrčení a z temné masy se vynořila velká šupinatá hlava. Nebyli si jistí její barvou, protože ji pokrýval nános špíny. Otřepala zbytek prachu a zadívala se na svou společnost.
Muži sebou polekaně cukli, když se drak vzepřel ve svých okovech. Trochu se uvolnili, když pouta odolala tvorovo síle. On znovu zavrčel a posadil se, čímž zvířil další a další nánosy prachu.
„Takhle se tu za chvíli udusíme.“ Zakrýval si jeden z mužů obličej rukávem, který si polil vodou ze své lahve. Vůdce přikývl a prohlížel si draka. On jeho.
„Proč jste přišli?“ Zavrčel nevrle zvláštně dunivým chraplavým hlasem. Donutil je tím opět o krok ustoupit. Uspokojen jejich reakcí něco zabručel.
„Chceme tvou pomoc.“ Ujal se sloval vůdce a předstoupil před tvora.
„Žertuješ, člověče? Proč bych vám měl pomáhat?“ Odfrkl si a opět rozvíříl prach, který se pomalu snášel k zemi.
„Hmmm... promiň, neuvědomil jsem si, že máš ty kovový ozdoby dobrovolně. Moje chyba.“ Drak vztekle zavrčel.
„Asi si neuvědomuješ s kým mluvíš!“ Zaduněl jeho hlas sálem.
„Moc dobře vím, s kým mluvím.“ Řekl muž tvrdě. Jeho společníci ucukli, když proti nim drak prudce skočil. Řetězy ho vrátily zpět. Tvor zasýpal a otřásl se. Muž zvedl jedno obočí a tázavě se na něj podíval. Drak zavrčel a posadil se.
„Poslouchám.“ Řekl chladně. Vůdce trochu uvolněně přikývl. Tvářil se sice jistě a suveréně ale uvnitř se tak necítil. Přece jenom mluvil s bohem – temným bohem. To se každý den nestává.
„Tvoji zemi ovládl muž. Jestli se mu tak dá říkat. Jmenuje se Neiran. Používá mocnou magii. Kvůli ní potřebujem tebe. Jednoduchý.“ Zamračil se muž. Tvor se na něj trochu zamyšleně zadíval.
„Kdo jsi?“ Chtěl vědět. On si sáhl ke kapuce dlouhého vypáslého kabátu a stáhl si ji z hlavy. Drak si prohlížel temně rudovlasého muže. Měl pravidelný krásný obličej a suveréní pronikavý pohled v zelených očích. Delší vlasy měl z části spletené, prameny husté ofiny spadané do obličeje.
„Mé jméno je Reede. Mí společníci – Oscar a Orsen.“ Ukázal směrem k mužům. Oba byli od pohledu tvrdí mohutní bojovníci – jejich vůdce byl drobnější postavy než oni. Jeden z mužů měl čistě blonťaté dlouhé vlasy a v opáleném obličeji mu zářily medově žluté oči. Druhý byl černých kratších vlasů, sčesaných dozadu. Měl výrazně modré oči, přes levé se mu táhla bílá jizva.
Drak si je chvíli prohlížel. Zaměřil se opět na vůdce.
„Takže? Co bude teď?“ Reede si uvědomil, že drak zrovna neznatelně zavrávoral. ´Musí být vyčerpaný.´ Prolétlo mu hlavou. Netušil proč, ale cítil starost. Starost o velkého šupinatého boha ze starých časů.
Pousmál se a ze země vytáhl meč. Drak se oklepal.
„Mithrasův meč?“ Prohlížel si zlomené ostří. „Proč mě to nepřekvapuje.“
„Strach?“ Zvedl k němu Reede oči. „Možná je zlomený, ale stále má své kouzlo a je neuvěřitelně ostrý.“ Dodal. Erebos zvedl tlapu s okovem, muž by přísahal, že se na něj tázavě podíval. Zhluboka se nadechl a přešel k němu. Byl oslabený, ale i přesto. Jak mocný asi může být oslabený bůh? Dotkl se kruhu. Nikde nebyla žádná známka spoje. Zamračil se a sklonil hlavu k řetězu. Rozmáchl se. Ozval se řinčivý zvuk, když se dva kovy střetly. Řetěz povolil.
Drak spokojeně zamručel. Na okovech opět zažhnuly starodávné znaky a muži opět ustoupili. Tvor zavřel oči, když se rozzářil tlumeným bílým světlem. Záře sílila. Oni si zastínili oči. Orsen otočil hlavu k Reedovi – muž k němu. Když se záře změnila v oslepující, zavřeli oči. Pak vše ustalo. Muži se rozhlédli. Drak byl pryč a místnost opět zaplnil oblak prachu. Jejich pohledy zaujala ležící postava. Stále z ní vycházelo slabé světlo. Reede k ní přešel a klekl si. Když záře nadobro zmizela, odhalila štíhlou postavu bílých dlouhých vlasů. Byla nahá. Muž trochu nejistě zvedl oči ke svým společníkům. Pak sáhl k ležícímu. Zvedl ho a opatrně otočil. Ozval se cinkot. Zadívali se na okov na ruce a noze. Z železa na paži visel kus řetězu. Reede vztáhl ruku k jeho tváři a zvedl ji k sobě. Udiveně zvedl obočí a jeho srdce se zachvělo. Byla to jistě ta nejkrásnější tvář, jakou kdy spatřil. Jemných něžných rysů a bělostné pleti. Vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo. Dalším překvapením bylo, že patřila muži, mohl být tak stejně starý jako on.
Reede si svlékl kabát a zabalil do něj mladíka. Oscarův a Orsenův výraz se změnil v překvapený, když se otočil a v náruči držel Erebose. Bez jediného slova mezi nimi prošel a vydal se ven. Následovali ho. Vyšli před chrám a byli rádi, že jsou pryč z děsivého místa. Ještě v jeskyni se utábořili a rozdělali oheň. Reede seděl a stále držel mladíka. Zdálo se, že spí.
„Hmmm... jsem jediný komu nepřipadá ani trochu temný a děsivý?“ Podal Orsen Oscarovi jeho porci večeře. Černovlasý muž zakroutil hlavou a utrousil, že to určitě ne. Pak dodal, že takové zlo bývá nejhorší. To, od kterého to člověk nejméně čeká. Jako například rozkošný, nádherný muž. Uvědomil si, že zrovna prohlásil o jiném muži, že je nádherný a zamračil se. Orsen s Reedem se pobaveně pousmáli.
„Nejsi sám.“ Zvedl k němu Reede oči a vzal si svou večeři. „Myslím, že je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Asi jsme to mohli čekat. Je to bůh – i když temný.“ Dodal.
Pár hodin odpočívali a pak vyrazili na cestu – chtěli být co nejdříve pryč z hor. Reede nesl mladíka na zádech, on stále spal. Snažili se vyhýbat Neiranovo hlídkám – držet se v nejtemnějších stínech skal.
Reede se zastavil. Jeho společníci ho napodobili a nejistě se na něj zadívali. Paže okolo mužovo krku se pohly. Spící bůh pomalu otevřel světlounce modré velké oči.
„Jak se cítíš?“ On sebou cukl a rozhlédl se. Uvědomil si, kde je a s kým je. Nevěděli, jak ale stál kus od nich. Reede se zvedal ze země. Všichni tři sledovali mladíka.
„My tě pustili, vzpomínáš?“ Ozval se Orsen. Erebos k němu otočil hlavu. Zamyslel se.
„Orsen, Oscar a … Reede.“ Otočil hlavu k vůdci. Když přikývli, sklonil hlavu. „Nuže, jsem celý váš. Co teď?“ Prohrábl si dlouhé prameny.
„Nejdřív ti seženem něco na sebe.“ Prohlížel si ho Reede. Bůh přikývl a prošel mezi nimi. Oni se za ním zadívali. Jeho pohyby, gesta, výrazy. Ladnost a elegance s jakou se pohyboval. Jeho hlas. Jeho hluboké oči. On. Muži se vzpamatovali a doběhli ho.
„Kam že sis to namířil?“ Mladý bůh se otočil.
„Jak jsi řekl, potřebuji nějáký oděv... tohle jsou Půlnoční hory... takže tímhle směrem je...“ Zarazil se a zamračil. „Jak dlouho jsem spal?“ Chtěl vědět. Reede mu vyprávěl průběh, jak ho našli. Bůh kráčel vedle něj a tiše poslouchal.
„Starý svět... zapomenutý bůh...“ Zašeptal. „Kde bereš tu jistotu, že vám k něčemu budu?“
„Legendy o tobě mluvili jako o nejmocnějším z mocných... potřeme zlo horším zlem.“ Mladík k němu zvedl oči. ´Zlem.´ Pomyslel si.
„A pak? Spoutáte mě a zavřete zpět?“ Reede se pousmál.
„A nechal byses?“ Sklonil k němu pobaveně hlavu. Erebos se na něj zadíval. Ten jeho pronikavý pohled a uličnický chlapecký úsměv. Zasmál se.
„Od tebe? Samozřejmě.“ Tentokrát se zasmál muž.
„Beru tě za slovo... hmmm... jsme tu.“ Ukázal směrem, kam mířili. Cestovatelé se zadívali na Vložit smajlíkvelké moderní město. Bylo barevné, živé a směsicí snad všech kultur a dob.
„Spal jsem skutečně dlouho.“ Zakroutil hlavou a vykročil. Když procházeli přeplněnými ulicemi, zvědavě se rozhlížel. Muži zastavili před neonovými cedulemi hotelu. Ubytovali se a najedli v místním hostinci.
„Dojdu s ním pro to oblečení... počkejte...“ Zmlkl Reede, když ho bůh přerušil. Otočil k němu hlavu. „Cože?“ Zeptal se. Chtěl se ujistit, že rozuměl dobře.
„Rád bych si prohlédl město.“ Hleděl mladík z okna. Otočil hlavu k nim.
„Nejsme na žádném výletě... to nemůžeš myslet...“ Zamračil se muž. Bůh opětoval jeho pohled.
„Uvědomuješ si, že jsem spal skutečně dlouho, že? Vy mě probudíte a chcete... myslím, že mám nárok na trochu...“ Reedův výraz ztvrdl a jeho oči zchladly.
„Jsi temný bůh. To co jsi prováděl...“ Zakroutil hlavou. „Nemáš nárok vůbec na nic.“ Řekl tvrdě. On se mu lehce překvapeně zadíval do očí. Sklonil hlavu a zatěkal očima. Zavřel je a zhluboka se nadechl. Když je opět otevřel a zvedl k nim, muži si všimli změny. Něco v jeho pohledu je donutilo ustoupit.
„Sám jsi řekl, jsem temný bůh. Vážně si myslíš, že mě přinutíš zůstat?“ Reede se zamračil a bez zachvění opětoval jeho pohled.
„Stále máš ty okovy, takže asi nebudeš v takový formě jako kdysi.“ Mladík znovu zavřel oči, když je otevřel bíle zářily. K jejich úžasu se v místnosti zvedl vítr a pohrával si s mladíkovo vlasy a kabátem.
„Chceš se o tom přesvětšit?“ Zaduněl jeho hlas pokojem. Orsen s Oscarem ještě o krok ustoupili. Reede se zamračil a vytáhl Mithrasův meč. Přešel k muži a přiložil mu jeho ostří ke krku.
„Předveď se.“ Zadíval se mu do očí. Erebos jemu. K úžasu všech se začal tiše smát. Jeho zvonivý smích byl pastvou pro uši. Muži měli chuť zavřít oči a užívat si jeho něžnou péči.
„Máš odvahu, člověče. Je malým zazrakem, že ještě žiješ.“ Reede se pobaveně a trochu hrdě usmál. Nakonec šli s mladíkem všichni. Nejprve se stavili v obchodě s oblečením. Tam zjistili, že je skutečně náročný. No, asi jako bůh. Co čekali?
Reede sledoval Erebose prohlížejícího si oděvy. Vybral černé kalhoty z měkké kůže a k nim černé vysoké boty. Pak se dlouho probíral košilema, až si vybral černou lehkou halenu s vysokým stojáčkem. Na prsou byla košile svázaná tkaničkou – tak jako její dlouhé širší rukávy. K tomu si vybral kabát podobný Reedovo. Jen s tím rozdílem, že kapuce byla vyteplená krátkým kožíškem. Vše si několikrát vyzkoušel až se nakonec přesvětšil, že si vybral oblečení, které mu nejlépe sedělo a zároveň slušelo.
„Tak? Spokojený?“ Opíral se Reede o stěnu, ruce zkřížené na prsou. Bůh přikývl, že naprosto a svázal si svou bohatou hřívu černou stuškou. Muž zakroutil hlavou. ´Něžněji snad vypadat nemůže.´ Pomyslel si, když mu kratší prameny v ofině vytvořily neúmyslnou patku.
Muži ho skutečně provedli zářícím nočním městem. Během prohlídky na něm nepoznali jediný pocit. Když se zeptali kam dál, překvapil je odpovědí, že chce někam, kde se tančí.
Rozhlédli se po místním clubu. Na velkém parketu se mezi tančícími protahovaly pruhy světel a různé obrazce. Místy tancovaly holografické tanečnice či tanečníci.
Oni zamířili k baru. Brzy si získali pozornost dívek i některých mužů. Reede se snažil nevnímat štěbetání místních slečen a očima hlídal Erebose. Bůh si zrovna užíval zájem hloučku kolem něj. Jedna z dívek ho chytla za ruku a táhla na parket. Ostatní ho následovali. Mladík si stoupl a chvíli se zavřenýma očima poslouchal rytmy rozhléhající se clubem. Pohl se. Reede udiveně zvedl obočí. Jakoby do jeho těla vstoupila sama hudba a on ji nechal volnou ruku. Tancoval stejně jako se pohyboval – jemně elegantně a ladně. Měl v sobě neuvěřitelnou smyslnost a zároveň něžnost. Dívky kolem něj se usmály a napodobily ho. Ani zdaleka mu nestačily ale nijak jim to nevadilo.
Reede popíjel své pití a přes okraj skleničky sledoval tančící. ´Temný bůh´ Pomyslel si. Tak moc se snažil najít v něm něco temného, aby se mu hnusil, nenáviděl ho, pohrdal jím – tak jako dřív. Tak jako než ho potkal. Marně. Čím víc ho poznával, byl v jeho přítomnosti – tím víc se mu líbil, tím víc si ho získával. Měl v sobě to zvláštní kouzlo a světlo. Temný bůh. Možná právě to je část jeho moci. Získat si důvěru. Lásku a oddanost. ´Lásku.´ Mávl na barmana, když dopil své pití. Mladík tancoval opravdu dlouho, bez nepatrného zájmu o své okolí. Jeho okolí ale nedokázalo zakrýt svůj zájem o něj.
Reedeho výhled zastínila jedna z dívek. Sklonil k ní hlavu a zvedl tázavě obočí.
„Promiň? Cos říkala?“ Usmála se a přehodila si dlouhé prameny přes rameno, vytvořila jinou sexy pózu a zopakovala svou pozvánku.
„Navrhovala jsem ti, že bys mě mohl pozvat na skleničku.“ Muž udiveně zvedl obočí.
„Já tebe?“ Ujišťoval se. Když suveréně přikývla, pobaveně se pousmál.
„Hmmm... promiň ale to by se mě asi trochu dotklo.“ Oba udiveně zvedli obočí. Dívka se otočila. Mladý bůh se pousmál a přešel k muži. Objal ho a přitulil s k jeho boku.
„Dotklo?“ Nechápala dívka asi tak jako Reede.
„Pro ty pomalejší... patříme k sobě.“ Ona zmateně zamrkala. A tak jako hlouček, sledující mladíka, si zklamaně povzdechla. Omluvila se a šla pryč. Reede k němu sklonil hlavu s otázkou v očích. Překvapil sám sebe, když si uvědomil, že boha drží kolem pasu.
„Snad to nevadí, už mě unavují.“ Pustil ho a opřel se o bar. Reede zakroutil hlavou a raději se napil.
“A? Jaký je plán? Postavíte mě před toho vašeho....Neirana.” Zopakoval po muži, když mu připomněl jméno. “A řeknete, trhej nebo poperte se kluci?”
“Hmmm.. pokud to bude fungovat.” Napil se. Erebos se zasmál a zakroutil hlavou.
“Jsem unavený... můžeme jít zpět?” Reede přikývl a mávl na Orsena s Oscarem.
Reede se ráno probral. Promnul si oči a pak se překvapeně zadíval před sebe. Ležel na boku a u něj spal schoulený mladík. Tiskl se mu k hrudi. Hlavu měl položenou na jeho ruce. Spal klidným a spokojeným spánkem. ´Kde ty ses tu vzal?´ Pomyslel si muž a prsty ho pohladil po tváři. Uvědomil si, co zrovna udělal a zamračil se. ´Vzpamatuj se je to bůh... temný bůh... ten nejhorší...´ Napomínal se v duchu. Erebos pomalu otevřel oči, zamrkal a zadíval se na mračícího se muže.
“Omlouvám se... jen mi chyběl... promiň.” Vstal rychle a zmizel za dveřma koupelny. Reede si všiml bolesti v jeho očích. Jeho srdce se zachvělo. ´Co to ksakru.´ Lehl si na záda.
Erebos se opíral o dveře. Tolik ho nenávidí. Všichni tři ale on. Jeho zamračený výraz mu zabodl velký ostrý trn do srdce a nezapomněl s ním několikrát otočit. Pohrdá jím a hnusí se mu. Svlékl se a přešel ke sprchovému koutu. Zamyšleně se na něj zadíval. Cestou sem musel dát zavděk potokům, které potkali. Tolik se těšil na horkou koupel, ale tohle. Stoupl si dovnitř a dotkl se jedné z páček.
Reede sebou cukl, když bůh vyjekl. Rychle vstal a vešel do koupelny. Pousmál se a přešel k němu.
“Tady si určíš teplotu... promiň, nedošlo mi, že tyhle věci neznáš.” Naklonil se přes něj a nastavil teplotu sprchy. Znovu pustil. Mladík opatrně sáhl pod padající vodu. S jemným úsměvem poděkoval. Reede se na něj zadíval. Zamračil se a odstoupil, opřel se o umyvadlo a zkřížil ruce na prsou.
“Jak to udělal?” Zvedl oči ke sprchovému koutu. Bez odpovědi. Povzdechl si a čekal. Mladík vypl sprchu a vylezl. Udiveně zvedl obočí, když si všiml muže.
“Nevěděl jsem, že tu stále jsi.” Vzal si nabízený ručník a bez sebemenší známky studu se začal otírat. Reede si uvědomil, že si ho zbytečně moc prohlíží. Trochu se uvolnil, když si Erebos zavázal ručník kolem pasu. Druhým si sušil vlasy. ´To moc nepomohlo.´ Pomyslel si.
“Jak tě chytil?” Chtěl vědět. Bůh si zabalil vlasy do ručníku a narovnal se.
“Vlákal mě do léčky... moc pozdě jsem si uvědomil, kde stojím.” Zamračil se.
“Ty pečetě?” Protáhl se Reede a sáhl po ručníku, složeném na polici. Mladík si prohlížel protahujícího se muže. Očima kopíroval křivky jeho štíhlého vypracovaného těla. Tak dlouho sám ve tmě a pak přijde někdo jako on. Někdo jako on, kdo jím pohrdá.
Reede cítil horkost v obličeji, když si uvědomil, že si ho bůh prohlíží. Tak to se mu dlouho nestalo, možná dokonce nikdy. Svlékl se a raději zašel do sprchového kouta. Uvolněně zavřel oči a přijímal padající vodu.
“Takže?” Protíral si vlasy ručníkem a tázavě se zadíval na mladíka. Už oblečený hleděl z okna a prohlížel si město za denního světla. Nechápavě k němu otočil hlavu. Muž mu připomněl rozhovor v koupelně.
“Ano.. když jsem stál mezi nimi, uzavřeli kruh poslední pečetí a já nemohl ven. Dlouho jsem se snažil zlomit jejich kouzlo, ale zbytečně. Pečetě nebyly jen zámkem ale zároveň mě oslabovaly. Když mě dostatečně vysíly, oni přišli znovu a...” Dotkl se okovu na ruce. “Nedokázali mě zabít a proto mě uspali, ale probral jsem se... nevím jak dlouho to trvalo.” Zamračil se a otočil hlavu zpět k oknu.
“Ale když jsme přišli... byls socha... spal jsi... nebo ne?” Nechápal Reede.
“Byl jsem sám. Ve tmě. V temnotě. Dlouhá léta... Byl jsi tam... cítil jsi to, nemám pravdu?” Muž si oblékl kalhoty a sedl si na postel.
“To ano ale myslel jsem, žes to byl ty.” Sáhl po košili. “Temný bůh – temnota... ponurý a zlý místa. Nějak to jde dohromady.” Pokrčil rameny. Mladík sebou cukl. Sklonil hlavu.
“Kdybych... kdybych ti řekl, že takový nejsem... ” Reede k němu překvapeně zvedl oči od knoflíků košile.
“Cože?” Erebos se otočil.
“Kdybych ti řekl, že nejsem tak špatný, jak mě vidíš... tak zlý a krutý... tak temný.” Zašeptal. Reede se zamračil.
“Znám tvou pověst – nemyslím, že je jediný člověk, který by ji neznal. Je spousta knih, která popisuje tvé skutky. Tvou krutost a bezcitnost... jenom protože jsi to nejrozkošnější, co jsem kdy viděl...” Zmlk a zakroutil hlavou.
“Říkej si, co chceš. To cos prováděl nevrátíš a nemyslím, že to něco odčiní.” Řekl chladně. “Uznávám, že na mě tvé kouzlo působí – silně působí, na tom ale nesejde. Stále jsi to, co jsi. To nic nezmění.” Hleděl mu do očí. Mladík si všiml chladu a tvrdosti v jeho. Zachvěl se a sklonil hlavu. Přikývl.
“Nikdo není rád sám ve tmě... ani já... to kouzlo bylo mé – ochrana proti tomu místu.” Otočil hlavu ke dveřím, když někdo zaklepal. Vešel Oscar a oznámil jim, že by měli vyrazit. Reede přikývl.
Vyrazili na cestu – za ponuré mlčenlivé nálady. Oscar otočil hlavu k Orsenovi. Ten pokrčil rameny a raději si nasadil kapucu. Jakoby ho mohla ochránit před pocity úzkosti, které bezdůvodně cítil. Oscar zastavil a počkal na Reeda, který šel za nimi v závěsu s Erebosem.
“Stalo se něco?” Otřel si obličej. Už několik hodin jemně mrholilo. Reede zakroutil hlavou a upravil si kapucu. Najednou se zastavil. Byl tak zabraný svými myšlenkami, že zapomněl, kde jsou. ´Zatraceně.´ Zaklel v duchu, když se první z šípů zabodl do země před ním. Následovali ho další. Oscar s Orsenem se rychle rozhlédli – oba drželi meč v ruce.
Reede otočil hlavu k Erebosovi, který prošel kolem nich. Očividně byl stejně ztracený ve svých myšlenkách, protože si vůbec nevšiml situace kolem. Jeden ze šípu prolétl kolem jeho hlavy. Ten byl varovný.
“Ere...” Zmlk Orsen, když ho Reede chytl za paži.
“Neříkej jeho jméno... ne nahlas.” Sledoval kráčejícího mladíka. Překvapeně vytřeštil oči. Tenhle už nebyl varovný. Sledoval šíp, který se zastavil vedle bohovo hlavy. Zůstal viset ve vzduchu. Mladík k němu otočil hlavu. Rozhlédl se a všiml si ostatních zabodaných v zemi. V tu samou chvíli z okolních skal seskákaly postavy v nenápadném oblečením – dokonale splývalo s prostředím.
“Nehýbej se.” Namířila většina své luky na boha. “Všechny nezastavíš.” Dodal mluvčí. Mladík k němu otočil hlavu.
“Co ti dává tu jistotu?” Mluvčí pokrčil rameny a vydal povel. Tři muži vyděšeně rozšířili oči. Síla jednoho z šípů Erebose otočila. Ostatní dopadly na zem. Mladík se chytl za rameno.
“Prošel jeden kolik jich asi projde teď?” Předstoupil mluvčí. “Jsem Trixie... vedu je. Dá-li se to tak říct. Kdo jste?”
“Slyšel jsem o vás, jste zloději z místních hor.” Rozhlížel se Oscar. Trixie si stáhl kapuci svého kabátku a zatvářil se uraženě. Kdyby nepotkali Erebose, byl by to jistě ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděli. Měl podobný účes jako on a stejně jemný obličej. Jen v něm měl vepsaného něco provokativního a šibalského. V očích, pohledu i úsměvu, který zrovna vykouzlil.
“Zloději. To je trochu tvrdý výraz... jen si občas vypůjčíme od těch, kteří si toho skoro ani nevšimnou. Věřte mi.”
“Máme jasno... mezi takový my nepatříme. Můžem pokračovat v naší cestě?” Ozval se Reede a nespouštěl oči z Erebose. Stál v lehkém předklonu a stále držel šíp.
“Hmm... mám jiný pocit... vzhledem k tomu, co váš přítel zrovna předvedl. Není mnoho těch, kteří ovládají magii bez magických pomůcek. Většina patří k Neiranovi. Nepatří mezi nejchudší. A okrást Neirana... slast pro mé srdce a dušičku.” Sledoval také mladíka.
“Takže znovu, kdo jste?” Otočil hlavu k Reedovi. Ten se zamračil a stáhl si kapucu.
“Vypadám snad jako Neiranův poskok?” Řekl chladně. Trixie se na něj zadíval. Zakroutil hlavou.
“To asi ne... kdo tedy jste?” Trval na svém. Reede si povzdechl.
“Jsem Reede, to Orsen a Oscar.” Trixie pokývnutím hlavy pozdravil Orsena a chvíli si prohlížel Oscara. Muž si všiml jeho nepatrného úsměvu. Vůdce zlodějů opět jen kývl hlavou a otočil hlavu k Erebosovi. Ten ho v tu chvíli zajímal nejvíc.
Přešel k němu. Mladík se narovnal a zvedl k němu oči. Jeho výraz chytl Trixieho srdce a bolestně sevřel. Tolik beznaděje a bolesti v životě neviděl a že se s nimi setkával každý den – všude.
“Jsi...” Zmlkl a rychle se k němu sklonil, když mladík klesl na kolena.
“Byl jsem nejmocnější mezi svými a teď... nedokážu zastavit pár šípů...” Trixie se laskavě pousmál.
“No tak, bylo to úžasný... v životě jsem něco takového neviděl.” Snažil se mladíka k úžasu všech utěšit. “Ošetřím ti to, dobře?” Chytl šíp. Bůh chytl jeho ruku a opět k němu zvedl oči.
“Nesnaž se... vím, že mnou pohrdáš... jako oni.” Trixie na něj nechápavě hleděl. Reede se zamračil a stoupl si k nim.
“No tak, uklidni se. Nech ho ať ti to ošetří.” Sklonil se k němu. Erebos ho prudce odstrčil.
“Ty ne.” Řekl chladně. Reede udiveně zvedl obočí. “Nebuď starostlivý a přátelský... možná jsem, kdo jsem... ale takovou krutost si nezasloužím ani já.” Vstal s Trixieho pomocí.
“Nenávidíš mě... tak se tak chovej.” Otočil hlavu k Trixiemu, chytl jeho ruku na šípu a přikývl.
“Je dost hluboko... bude lepší dostat ho skrz.” Oznámil mu zloděj. Erebos zakroutil hlavou a všechny dokonale vyděsil, když šíp bez jediného zasténání vytáhl. Rána zářila bílým světlem – když zmizelo – byla pryč. Trixie k němu nejistě zvedl oči.
“Kdo... kdo jsi?”
“Můžeš mi říkat Kaha´i.” Sesunul se k zemi. Zloděj ho rychle chytl. “Jsem... stále moc slabý.” Svěřil se bůh jeho náruči a zavřel oči. Trixie mávl na jednoho ze svých mužů. Přikývl a zvedl mladíka do náruče.
“Pojďte... potřebuje si odpočinout... spíš vy všichni.” Nasadil si vůdce zlodějů kapucu a vykročil. Následovali ho. Provázel je lesem – během cesty několik zlodějů zmizelo v korunách stromů. Najednou se před nimi objevila vesnice. Bylo to jako kouzlo – z ničeho nic tam stála plná křiku a života. Vypadala jak z kouzelného světa snů. Jako poslední čisté místo na zemi. Cestovatelé se mezi sebou rozhlédli. Trixie si všiml jejich výrazů. Usmál se a přikývl.
“Je to kouzlo – iluze. Chráníme se jí před okolním světem – před Neiranem.” Vysvětloval. Kaha´i se rozhlédl. Zamyšleně sklonil hlavu. ´Iluze.´ Pomyslel si.
Uložili ho do jednoho z domů. Unaveně se zadíval do klenutého stropu.
“Jen si na chvíli odpočinu... pak můžeme vyra...” Nedořekl a zavřel oči. Spal. Trixie se k němu naklonil a prohlédl si místo zásahu. Ani známka po zranění. Zakroutil hlavou a otočil se na Reeda a jeho muže. Nabídl jim pohostinství svého domu.
“Nebudu vám to ztěžovat a ptát se na váš cíl.” Zvedl pohár ze stolu. “Jen... mám pocit, že jsme se nepotkali náhodou. Myslím, že jsme se měli potkat.” Muži na něj překvapeně hleděli.
“Řekl bych, že svým způsobem máme stejný cíl... Neirana nebo se pletu?” Odpověděl jejich tázavým výrazům.
“Chceš cestovat s námi?” Když Trixie přikývl, Reede sklonil hlavu. “Ale co tvoji lidé?”
“Bez Neirana mě zde nebudou tolik potřebovat.... pokud vůbec.” Pousmál se smutně. “Možná vás mate můj krásnej jemnej ksichtík.” Řekl pobaveně.
“Ale jsem ten nejlepší střelec, jakého tahle zem kdy nosila.” Odhrnul si neposlušné prameny z obličeje. “Střelba, házení či vrhání – nikdy neminu.” Dodal. Oscar se na něj zadíval. ´Nejlepší střelec. Pokud mluví o lidských srdcích, nelze pochybovat.´ Pomyslel si. Zarazil se. ´Lidských srdcí? Co mě to ksakru...´ Zmatly ho jeho vlastní myšlenky.
“Budiž... někdo jako ty by se nám mohl hodit.” Souhlasil Reede. Trixie se pousmál.
“Musím zařídit pár věci... zítra bychom mohli pokračovat. Pokud je to v pořádku.” Když muž přikývl, znovu se usmál a vstal.
“Pak tedy zítra.” Odešel. Muži neodolali a šli si prohlédnout vesnici. Vzbudili pozdvižení a většina si je přišla prohlédnout. Hlavně místní dívky.
Kaha´i otevřel oči. ´Iluze.´ Uvědomil si. Znal jediného tvora, který by dokázal vytvořit něco takového. Vstal a rozhlédl se. Oblékl si svůj kabátek a vyšel z domu. Vesnice tiše spala hlubokým spánkem.
Ale byl mino dlouho, co ví o dnešním světě a jeho obyvatelích. Možná se plete. Procházel vesnicí až došel k poslednímu z domů. Zavřel oči a sklonil hlavu. Chvíli nehnutě stál. Pousmál se. Je to on. Poznává jeho magii. Vydal se hlouběji do lesa. Reede ho bez jediného zvuku následoval.
Šel pomalu ale jistě. Zvedl oči k temným korunám nad hlavou. Zastavil se. Reede se schoval za strom a opatrně vykoukl. Mladík stál a rozhlížel se.
“Ukaž se.” Řekl klidně a čekal. Reede nevěřícně rozšířil oči. Tak jako před tím vesnice, před bohem se zničeho nic objevila jeskyně. Vycházelo z ní světlo. Kaha´i se vydal dovnitř. Muž ho následoval.
Na konci dlouhé chodby byla rozhlehlá dokonale zařízená jeskyně.
“Vítám tě.” Ozval se příjemný mužský hlas. Mladík otočil hlavu jeho směrem a zadíval se na štíhlého tvora lidské postavy. Měl panensky bílou pleť a obličej jemných rysů– velké tmavé oči bez bělma. Na hlavě měl spoustu dlouhých širokých výrůstků – připomínající copánky vlasů. Měl dlouhý krk a celkově působil jako to nejladnější a nejelegantnější, co Reede kdy viděl. Byl zahalený v dlouhém uzkém hávu s dlouhými širokými rukávy a vysokým stojáčkem.
“Jsem překvapený, že jsi mě našel. Kdo jsi?” Usmál se tvor jemně. Kaha´i se rozhlédl po jeho příbytku.
“Nepoznáváš mě?” Otočil hlavu zpět k němu. On znejistěl a zavřel oči.
“Hmmm... cítím mocnou magii, ale nemyslím, že ji znám.” Pousmál se trochu netrpělivě. Kaha´i sklonil hlavu. Pobaveně se usmál.
“Možná si prostě jen nevzpomínáš. Je to už dávno. Dlouho jsem spal.” Zvedl k němu oči a zadíval se do jeho. Muž znejistěl a jeho dech se zachvěl.
“V... v Půlnočních horách?” Zeptal se opatrně. Kaha´i přešel ke stolu a zvedl knihu, která na něm ležela. Zalistoval.
“Tohle je dobré... poslouchej... a jeho slova krutě a bolestně sevřela její srdce. To když si uvědomila zradu v nich...” Zvedl oči k muži. “Hmmm... zní to povědomě.” Položil knihu zpět.
“To ale... ne-nevěřím tomu, že jsi to ty.” Zakroutil hlavou.
“Ale ano jsem, drahý příteli.” Řekl trpce. Když muž zacouval, pousmál se.
“Řekl bych, že se trochu... bojíš?” Zvedl tázavě obočí.
“C-co je to s tebou... nepoznávám tě.” Couval před bohem, který se k němu vydal. On se zamračil a zastavil.
“To místo. Dostane se ti pod kůži.” Zvedl svou ruku a zadíval se na ní. “Cítím ho ze sebe – jako odpudivej pach, kterej nemůžu smýt. I přesto, že jsem se bránil, dostalo se ke mně a zlomilo mě.” Naplnila jeho oči bolest se smutkem.
“Už nejsem to, co jsem býval.” Zvedl ruku s rětězem. “A ta nejzábavnější část na tom je, že hlavně díky tobě.” Usmál se. Muž zakroutil hlavou a klesl na kolena.
“Je... je mi to tak líto... vím, že cokoliv řeknu... udělám.” Opřel se o ruce. Kahai k němu přešel a položil mu ruku na temeno hlavy. Vlastně to nedokázal a zastavil ji kousek od něj. Jeho obličej zaplnil chlad.
“Věřil jsem ti... a ty... to díky tvým iluzím... nejradši bych tě zabil.” Mrazil jeho hlas. Zavřel oči a sevřel ruku v pěst. Otočil se zády. Reedeho píchlo u srdce. Bolest se smutkem, které měl mladík v obličeji, ho pevně stiskly a nedovolily mu nadechnout se. Zamračil se.
“Doufám, žes dostal, cos chtěl... sbohem.” Vydal se Kaha´i pryč. Klečící rychle zvedl hlavu.
“P-počkej... možná bych mohl... prosím, dej mi šanci.” Vstal. Mladík se zastavil a povzdechl si.
“Tolik jsem ti věřil, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty... sebrali jste mi všechno. Všechno, co jsem měl.” Odmlčel se.
“A když mě konečně někdo osvobodí, kouká na mě z patra. Jako na tu nejhorší špínu. Vážně nevím, co bylo lepší.” Muž na něj nevěřícně hleděl. Pak sebou cukl a zamračil se.
“Jsi pro ně Temný bůh.” Zašeptal. Mladík s ironickým usměvem přikývl.
“A ani já už si nejsem jistý, zda jsem něco jiného.” Otočil se. “Vzbudili mě kvůli Neiranovi. Pokud na tom trváš, tvá magie by se mohla hodit.” Zadíval se muži do očí. Jeho obličej naplnil smutně uvolněný výraz, přikývl. Reede se schoval za strom a počkal až projdou.
“Možná bys mohl... jsi poslední svého druhu nebo ne?” Zastavil ho mladík. Tvor k němu sklonil hlavu.
“Jistě... dlouho jsem nebyl mezi lidmi... takhle to bude lepší.” Rozzářil se světlounce fialovým světlem. Reede udiveně zvedl obočí, když se změnil v dlouhovlasého vysokého muže. Měl stejně krásný obličej jako před tím a temně fialové vlasy stažené v několika silných copáncích, dlouhých po zadek. Na sobě svůj fialový háv, který měnil barvu dle úhlu pohledu. Teď pusobil víc jako dlouhý lehký kabát. Pod ním měl černé kalhoty a košili. Muž nevypadal starší než Reede.
Došli do vesnice. Reede nespokojeně zjistil, že Kaha´i muže uložil do své postele a sám si mu lehl k boku. V objetí usli.
Oscar s Orsenem nejistě hleděli na jejich nového společníka. Muž nevzrušeně seděl vedle Kaha´ie a snídal. Oba otočili hlavy k Reedovi. On stál opřený o rám dveří a sledoval Erebose. Byl dokonale podrážděný. Bůh jim oznámil, že mají nového společníka a víc nic.
“Nemyslíš, že bychom to měli nejdřív probrat?” Kaha´i k němu zvedl oči.
“Nemyslím si.” Reede se zamračil jako ďábel. Muž hrdě čelil jeho pohledu. “Chceš po mě zastavit Neirana, prostředky si snad můžu zvolit sám.”
“Pokud důvěřuješ zrádci... myslím, že do toho mám právo mluvit – vedu tuhle skupinu.” Kaha´i udiveně zvedl obočí.
“Sledoval jsi mě?” Všichni přítomní znejistěli – výboje probleskující mezi dvěma muži byly skoro vidět.
“Jistěže – plížil jsi se nocí jako ten, kdo utíká. Strávil jsem na tvém hledání moc času na to, abys mi teď utek.” Kaha´i se zamračil.
“Ti utek? Nechovej se, jak kdybych byl tvůj...” Reedův obličej ztvrdl.
“Probudil jsem tě. Patříš mi.” Kaha´i se mu šokovaně zadíval do očí. Sklonil hlavu. Reede zavřel oči a zhluboka se nadechl.
“Vyrazíme – vyzvedněte Trixieho a zásoby – chci odsud už vypadnout.” Zašel do ložnice.
Oscar dorazil s úsměvavým Trixiem a oznámením, že můžou vyrazit. Velitel zlodějů se zadíval na jejich nového společníka.
“Dobrý den, jsem Trixie.” Uklonil se. Muž ho napodobil
“Já jsem Maya.” Usmál se jemně. Trixie udiveně zvedl obočí.
“Čaroděj z lesa?” Když muž přikývl, pousmál se.
Bezpečně je provázel lesem, až se konečně dostali na jeho okraj – se setměním. Schováni mezi stromy, rozdělali oheň a sesedali si kolem něj.
Reede se šel umýt k nedalekému potoku. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do vody. Místo svého odrazu spatřil Kaha´iův – plný bolesti. Zamračil se a rozvířil vodu. Uvědomil si společnost.
“Jo?” Narovnal se a vlhkými prsty si prohrábl vlasy. Kaha´i vystoupil z poza stromů.
“Jen jsem se přišel umýt.” Klekl si vedle muže a naklonil se k potoku. Reede se zamračil a vstal. Bezeslov šel pryč. Kahai se zadíval na svůj odraz. Změnil se v Reedův zamračený. Povzdechl si a zčeřil hladinu.
Vrátil se zpět a opět rozčílil Reeda tím, že si sedl k Maye. Muž se pousmál a sklonil k němu hlavu. Vzal ho kolem ramen a zabalil do cestovní deky.
Po několikadenní cestě, kdy Reeda čím dál víc rozčilovaly Mayovo ruce na Kaha´iovo těle a Trixie se nehl od lehce rozpačitého Oscara, dorazili k úpatí Posvátných hor.
Kaha´i zvedl hlavu k nebi – bylo pokryto temnými hřmějícími mraky. Pokrývaly celý Osiris – nikdo už dlouhá léta nezáhlédl slunce. Ale sem jakoby se shlukovaly. Vypadaly víc hrozivě a děsivě než kdekoliv jinde. Jakoby tady něco vzdorovalo jejich temné moci. Strachu a úzkosti, které vzbuzovaly. A to je nepříčetně rozčilovalo a přitahovalo. Samotné hory byly zahaleny v děsivém oparu. Bůh se zachvěl a stáhl si kapucu hlouběji do obličeje.
“Co je to za místo?”
“Posvátné hory.” Stoupl si k němu Reede. Kaha´i k němu nechápavě otočil hlavu.
“Sluneční pohoří.” Ozval se Maya. Mladík se na něj nevěřícně podíval.
“Chrám ještě stojí?” Otočil hlavu zpět k mlze, ve které byly znatelné temné obrysy skal. Muž přikývl.
“Je to jediné místo, kam nemůže... nejsme si jisti proč. Jakoby tam bylo nějáké pradávné dobré kouzlo chránící ho... ale myslím, že slábne.” Kývl hlavou k mrakům.
“Neiran ho denně vystavuje svým temným kouzlům... jednou podlehne.” Sklonil hlavu k mladíkovi. Udiveně zvedl obočí. Strnule stál a hleděl do mlhy. Bledý v obličeji. “Děje se něco?”
On se vzpamatoval a zamračil se.
“Ne, půjdeme. Je to dlouhá cesta.” Vykročil. Reede se zamračil. Ten jeho výraz a prázdný pohled. Doběhl mladíka.
“Viděl jsem tvůj, co se...” Zvedl udiveně obočí, když se mladík chytl za zápěstí. Kovovým náramkem probleskovaly černé výboje – tak i okovem na jeho noze. Všichni k němu přiběhli.
“Co se to ksakru...”
“Poutací kouzlo stále funguje – stále tě vysiluje, mám pravdu?” Zamračil se Maya a dotkl se náramku. Rychle stáhl svou ruku zpět, když ho kouzlo praštilo výbojem.
“Proč jejich kouzlo tak zesílilo?” Otočil k němu Reede hlavu.
“Možná je to tím magickým oparem kolem, nevím – nabíjí je to.” Pokrčil rameny.
“Takže budou čím dál silnější a Kaha´i... čím dál slabší?” Chtěl vědět. Když muž přikývl, zamračil se. “Proč si ksakru nic neřek?”
“Bojíš se, že přijdeš o svou mocnou zbraň?” Zvedl k němu oči. Reede si všiml bolesti v jeho očích – musí neskutečně trpět. ´Celou tu dobu, kdy ho pouta vysilovala.´ Uvědomil si.
“O to teď přece vůbec nejde.” Zamračil se.
“Nechtěj abych si myslel, že máš starost o mě.” Nadechl se zhluboka a narovnal se. “V pořádku, můžeme jít.” Vydal se hlouběji do oparu. Ostatní za ním. Čím výš se dostali, tím silnější byly výboje a Kaha´i slabší.
Bůh se zastavil a zadíval se na strmou kamennou stěnu před sebou. Položil dlaň na chladný černý kámen.
“Tolik se změnily.”
“To Neiranovo útoky a kouzla – pro obyčejného člověka jsou smrtelné.” Vyhoupl se Orsen na skálu. Oni ho následovali. S přibývající výškou byly skály strmější a méně schůdné.
Trixie se otočil po děsivém řevu odněkud zezhora.
“Co je to?” Zadíval se do mlhy. I když si nebyl úplně jistý zda chce skutečně vidět zdroj zvuku.
“Strážci skal – hlídají aby se nikdo další nedostal nahoru.” Stoupl si k němu Oscar.
“Ale v té mlze nás nemůžou vidět nebo ano?” Řekl nejistě.
“Proto jsou slepí – nebo něco na ten způsob... dokáží nás vycítit.” Lezl dál. Trixie ho následoval. Oba se dostali na převis, na kterém stál Reede. Vedl je. Sledoval temné obrysy kolem.
“Stahují se kolem nás – myslím, že si nás všimli.” Zamračil se.
“Jak to můžeš... já vůbec nic nevidím.” Vyhoupl se Maya na plošinu.
“Léta zkušeností.” Pokrčil rameny a zadíval se na vylézajícího Erebose. Opřel se o ruce a zhluboka oddechoval. Maya s Trixiem na Reeda nechápavě hleděli.
“Pro některé zásoby se musí do města – Reede v tom je nejlepší – dokáže se dostat dolů aniž by si ho jediný z nich všiml... dokonce jich pár i zabil, myslím, že si taky ani nevšimli.” Usmál se Orsen.
“Vážně?” Otočil Trixie nadšeně hlavu k muži. On k němu zvedl vztyčený ukazováček a stále sledoval boha. Zamračil se, chytl ho za zápěstí a hodil ke skále. Letající tvor, který se vynořil z mlhy, vztekle zařval a opět se ztratil.
Všichni se zadívali do oparu – neviděli je, ale byli si jistí, že tam jsou – cítili jejich pohyb, jejich neslyšné mávání křídel – cítili na sobě jejich slepé oči.
“Kolik jich tam může být?” Přešel Maya k okraji.
“Desítky? Snad stovky.” Stoupl si Trixie k němu. “Nemáme šanci.” Dodal.
“Omlouvám se... to kolem mě se stahují.” Ozval se Kaha´i opřený o skálu. Oni se na něj podívali. Unaveně seděl – ruce podél těla nohy natažené. Vyboje spolkly jeho ruku až po loket, tak jako celé jeho lýtko. Vypadal unaveně.
“Jak jsi na tom?” Stoupl si k němu Reede a podal mu ruku. Mladík svou. Zarazil se a stáhl ji zpět.
“Ne... zraníš se.” Vstával sám. Mužovo dech se zachvěl. Chová se k němu tak tvrdě a bez citu a on ho nechce zranit? Zamračil se a chytl jeho ruku. Kaha´i k němu překvapeně zvedl oči.
“Co ty jsi za temného boha? Zraň mě... těžko ještě někdy dostaneš jinou možnost. Určitě ne takhle snadno.” Postavil ho. Výboje procházející jeho rukou snad ani nevnímal. Mladík se mu zadíval do očí. ´Pár hřejivých slov a já dočista zapomenu na jeho chlad a tvrdost.´ Pomyslel si nesouhlasně. Vymanil svou ruku z mužovo a přešel k okraji. Těsně kolem něj prolétl jeden z tvorů.
“Kaha´ii?” Řekl nejistě Maya. “Co to děláš?” Bůh se otočil.
“Dávám jim... co chtějí.” Usmál se. Všichni sebou cukli, když se mu za zády roztáhla velká křídla. Nebyli si jisti barvou – kdysi snad mohla být bílá. I tak byla nádherná. Rostla a Kaha´i s nimi. Štíhlý elegantní drak se postavil na všechny čtyři, než stačili cokoliv udělat, zmizel za mlžnou stěnou.
“Peří.” Řekl nejistě Trixie a sledoval roj snášející se k zemi. “Nevěděl jsem, že draci můžou mít... ta jeho křídla byla nádherná... on byl.” Zvedl jedno z menších pírek. Reede k němu přešel.
“Je normální, že ho takhle ztrácí?” Otočil hlavu k Maye. Když muž zakroutil hlavou, zamračil se. Bál se, že to řekne. Hleděl tak jako ostatní do mlhy a snažil se něco zachytit – cokoliv.
Všichni sebou cukli, když těsně vedle nich tvrdě dopadl jeden z tvorů. Mrtvý se sesunul k zemi. Ještě víc je šokoval, když se rozpadl na prach. Další se vynořil z poza útesu, chtěl zautočit. Za jeho zády se objevil drak a zakousl se mu do krku, odhodil na skálu. Jiný tvor ho ze strany strhl do mlhy.
“Kaha´ii.” Zašeptal Maya. “Musíme mu nějak pomoct.” Otočil hlavu k Reedovi. On se zamračil. Jak?
Rozšířili oči, když nad nimi sebou o skálu praštil další okřídlený tvor. Tentokrát ten jejich. Ustálil svůj pád a srovnal tělo. Na jejich hlavy se pomalu snášel déšť peří. Zamračili se a otočili hlavy ke třem tvorům, kteří se objevili nad propastí. Sklonili slepé hlavy k nim.
“Řekl bych, že si nás všimli.” Zacouval Trixie, když se vydali k nim. Zastavil je drak, který těžce přistál na okraji skály. Zařval a vyrazil proti nim. Tvorové se opět ztratili v mlze.
Uslyšeli bolestný řev.
“Řekněte, že to byl jeden z nich.” Zamračil se Orsen. Když si před ně unaveně sedl drak, zamračili se. Nebyl, sledovali jeho potrhané tělo. Zvedli oči k monstrům, která se vynořila z poza tvora. Výhružně se vznášela ve vzduchu a sledovala ho. Zvedl k nim hlavu. Zavrčel a zamával křídly.
“Ještě stále jsem to já.” Rozzářil se. Cestovatelé si zastínili oči, když z něho neuvěřitelnou silou vyšlehla bílá tlaková vlna. Jim neublížila, ale tvory smetla z oblohy.
Pomalu otevřeli oči a rozhlédli se.
“Myslím, že to zvládl.” Ozval se Oscar.
“Zatraceně.” Rozeběhl se Reede k okraji. Ostatní se zadívali na vír peří. Snesl ze k zemi a odhalil ležícího mladíka. Muž ho zvedl do náruče a otočil. Měl zavřené oči a nevnímal. Všude po těle tržné rány.
“Proč se nevyléčí... jako tam v lese?” Ozval se nejistě Trixie.
“Nemá sílu... musíme ho dostat nahoru.” Vstal Reede. “Máte někdo provaz nebo něco?” Podíval se na ně. Nechápavě na něj hleděli.
“Musíme mu svázat ruce... nemůžu ho držet a ještě lízt nahoru.” Zamračil se.
“Opasek?” Ukázal mu Trixie černý kožený pásek. Když Reede přikývl, sundal si ho. Omotal kolem mladíkovo ruky a připl k okovu. Orsen mu ho vysadil na záda.
“Polezu první... nebudeme zastavovat – pochybuju o tom, že jsou mrtví všichni a bez něj nemáme šanci.” Vyhoupl se na skálu. Snažil se pokračovat co nejrychleji, ale výboje mu to moc neusnadňovaly – bolelo to jako čert. Nachvíli se zastavil na širší skalní římse a počkal na Mayu, lezoucího za ním.
“Jak je na tom?” Reede pokrčil rameny. Muž k němu opatrně přelezl a přizvedl Kaha´iův obličej.
“Myslím, že už ho to jen nevysiluje – ale zabíjí... nevzládne to.” Zvedl oči k Reedovi. On se zamračil.
“Nesmysl, zvládne to.” Lezl dál.
Z mlhy se vynořila rozlehlá stavba pravděpodobně vytesaná přímo ze skály. Za dnů své slávy musela být uchvatná. Nyní byla z větší části pobořená a uvnitř jistě nevypadala o moc líp. Mlha jakoby narážela na neviditelnou bariéru a nemohla se dostat až k chrámu. Když vyšli z oparu, cítili že temný stín, svírající jejich srdce od úpatí hor, povolil své sevření. Všichni se zhluboka nadechly. Jejich plíce pohladil čistý svěží vzduch.
Oscar pomohl Reedovi sundat Kaha´ie. Muž mu rozvázal ruce a zadíval se na něj.
“Kaha´ii?” Přizvedl jeho obličej ke svému. Mladík měl děsivě bledé rty a jeho dech byl skoro neznatelný. Neztihli to. Uvědomili si všichni.
Kaha´ii.” Zamračil se muž. “Tohle nemůžeš myslet vážně... takovou dobu si to nevzdal, přece to nevzdáš teď.” Pohladil ho palcem po tváři. Trixie objal Oscarovu paži a chytl ho za ruku. Muž pevně stiskl jeho prsty a sledoval boha.
“No tak se zatraceně prober!” Řekl Reede tvrdě. Mladíkovo obočí se zachvělo a jeho víčka se pomalu pohla. Pootevřel oči. Byly zvláštně bezbarvé.
“Chrám.... vem mě do Chrámu.” Zašeptal a zavřel oči. Reede zvedl oči ke sloupovému vchodu. Zamračil se a vydal se dovnitř. Ostatní za ním.
“Cokdyž ho to tam nepustí? Jako Neirana?” Ozval se Orsen.
“Sem ho to pustilo.” Otočil k němu Oscar hlavu.
Reede se zhluboka nadechl a vešel. Uvolněně se pousmál a procházel prostorným vestibulem. Ostaní se zastavili a nejistě se za ním zadívali.
“Reede?” Ozval se Oscar. Muž se otočil. Udiveně zvedl obočí. Rozhlédl se. Chrám kolem ožil – oprýskané děravé zdi se zacelily – prostor naplnilo světlo – hřejivé hýčkající světlo. Na stěnách se vykreslily krásné ornamenty a malby. Kolem sloupů vyrostly zelené popínavé rostliny. Nebylo to skutečné – jen jako vzpomínka z dávných časů – iluze. Pod ní stále prosvítala realita.
Reede otočil hlavu k Maye. Ten zakroutil hlavou.
“Myslím, že to on.” Ozval se Trixie. Všichni sklonili hlavu ke Kaha´iovi. Uvědomili si, že Reede stojí na hranici mezi skutečností a iluzí. Popošel – iluze s ním.
“Reede?” Ozvalo se za mužem. Otočil se. “Našel jsi ho?” Ozval se jeden z kněžích. On sklonil hlavu k mladíkovi. Muži udiveně zvedli obočí a přešli k němu.
“To je...?” Zvedl mluvčí oči k Reedovi. Přikývl. “Co se stalo?”
“Jeho pouta a strážci.” Zamračil se. “Potřebuje vyléčit a odpočinek.” Nesl ho hlouběji do Chrámu, kde stavba nebyla tolik pobořená. Uložil mladíka do své ložnice a zadíval se na něj. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Byl tak neskutečně bledý – skoro až průsvitný. Sklonil se k němu. Jeho rty se zastavily kousek od Kahai´ovo. Zamračil se a narovnal. Prošel mezi ostatními. Nejistě ho sledovali.
Došel na chrámovou zahradu skrytou mezi skalami – rostliny v ní byly zdivočelé a přerostlé – svého času musela být nádherná. Muž přešel k polovyschlému jezírku a zadíval se do zakalené vody.
“Ksakru.” Klesl na kolena a opřel se o ruce. “Zatraceně.” Schoval obličej v dlaních a schoulil se. “Zatraceně.” Zašeptal a snažil se zklidnit bijící srdce. Tolik se bojí – tak moc se o něj bojí. O Temného boha. O někoho kým tolik opovrhuje, nenávidí ho... Miluje ho. Otevřel oči.
“Do hajzlu.” Prohrábl si vlasy.
“Reede?” On se otočil. “Nedokáží ho vyléčit.” Zamračil se Orsen.
Léčitel, sedící na posteli, k němu zvedl oči. Zakroutil hlavou.
“Má kouzla na něj nepůsobí...” Položil ruku na Kaha´iův poškrabaný krk. Jeho ruka se rozzářila, ale rány setrvaly. Pustil mladíka a podíval se zpět na Reeda.
“Ale nemyslím, že to je hlavní problém – ta zranění sice vypadají děsivě, ale tohle...” Zvedl mladíkovo ruku. “Je důvod jeho stavu. Použil jsi Mithrasův meč, mám pravdu? Jako zlomený asi nedokázal úplně zlomit kouzlo – a ono teď, dá se říct, bojuje o život. A když něco bojuje o život – použije veškerou svou sílu.” Vysvětloval čaroděj.
“Nějak reagovalo s tou mlhou kolem.” Ozval se Maya. “Jakoby ho posilovala.”
“Hmmm... je to zvláštní, myslel jsem, že ho zajal Mithras ale cítím z nich něco temného – mrazivého.” Zachvěl se a sledoval výboje.
“Musíme najít způsob, jak se jich zbavit.” Sledoval Reede mladíka. Mistři přikývli a namířili si to do místní knihovny – byla neskutečně velká a rozsáhlá.
Hledali několik dní – našli zmínky o různých druzích poutacích kouzel a kouzelných pout ale ne tak mocných aby dokázaly spoutat boha.
Trixie seděl v zahradě – obklopen květinami. Tolik si v lese zvykl na zeleň kolem, tak nějak ho šumění stromů a zvuky lesa uklidňovaly. Skály kolem ho děsily – tak jako samotný chrám. Jakoby byly jeho stěny den ode dne temnější – jakoby se mlha kolem přibližovala a místy byla vidět už i uvnitř.
Uslyšel kroky. Zvedl hlavu a zadíval se na Oscara. Muž se povzbudivě pousmál a přešel k němu. Bezeslov si sedl za něj a pevně objal.
Reede odložil knihu. ´Proč jsi chtěl sem?... Umřít na posledním čistym místě?´ Dlouho tomu tak nebude. Všichni si všimli změn kolem. S každou další a další hodinou byl Chrám ponurejší a rozpadlejší. Měl pocit, že kdyby chvíli sledoval jednu ze zdí, viděl by, jak se rozpadá.
Došel do své ložnice a zadíval se na ležícího mladíka – jeho vlasy byly zašedlé – bez lesku, který v nich vždy měl. Jeho rty nadobro ztratily svou kouzelně růžovou barvu a jeho pleť byla mrtvolně bledá.
Jen ležel a nehýbal se – nebyli si jistí, zda ještě dýchá, zda ještě vůbec žije. Netušili, jak vypadá smrt boha – čekali něco hlučného, oslepujícího – velkého. Ne, že odejde potichu a klidně.
Reede si lehl na postel vedle mladíka. Neodolal a přitáhl si ho k boku. Pevně objal.
“Je mi jedno jestli ho neporazíš. Nezáleží na tom, co je tam venku... to jediný důležitý jsi ty.” Přejel rty po mladíkovo čele. “Buď klidně dál krutý Temný bůh - tak jako kdysi. Já budu tvůj rytíř – budu tě chránit a milovat ať se stane cokoliv... ale musíš se vrátit. Ke mně.” Zvedl jeho obličej ke svému a něžně ho políbil.
“Prosím.” Zašeptal.
Probral se. Otevřel oči a zadíval se do stropu. Sklonil hlavu ke Kaha´iovi. Mladík ležel u jeho boku, tak jak si ho přitáhl. Zamračil se a opatrně ho položil do peřin. Vyšel z pokoje. Jeho dech se zachvěl. Chodba chrámu byla dokonale prosvětlená, čistá a nepobouraná. Kolem něj prošli dva muži – oblečení dost nalehko. Otočil se za nimi – byli průsvitní – vytratili se.
Nejistě procházel chodbami. Kolem něj sem tam prošli další průsvitní lidé – podobně oblečení jako dva – ženy i muži. Vše kolem bylo jako iluze z prvního dne – jen s rozdílem, že tohle nebyla iluze. Bylo to skutečné. Možná sen?
Došel na zahradu – zatajil dech – byl to malý poklidný ráj na zemi. Pousmál se a zvedl oči k jezírku. Udiveně zvedl obočí.
“Jsi...?” Nedokázal promluvit. Muž, sledující jezírko, se otočil. Měl dlouhé bílé vlasy. Kolem obličeje zapletená panensky bílá pírka. Na sobě krátký rozeplý kabátek pod prsa, s kapucou a širokými dlouhými rukávy – zahalovaly jeho ruce po konečky prstů. K tomu měl bokové široké kalhoty podobné těm, které měli na sobě ostatní v chrámu. Neměl boty. Celé oblečení bylo bílé s bílými bohatými výšivkami.
Byl neuvěřitelně krásný – jeho světlounce modré oči zářily a on měl v obličeji vepsané zvláštní hřejivé světlo a teplo.
“Kdo jsi?” Zeptal se Reede. Je to on? Nedokázal rozpoznat jeho obrysy obličeje, jakoby je halila mlha – věděl jen, že jsou dokonale krásné.
“Myslím, že víš, kdo jsem.” Usmál se.
“Kaha´i.”
“Jsem to čím býval – kdysi.” Řekl smutně.
“Nerozumím – býval?.”
“Jejich zrada, kouzla ho zlomily – to místo ho zlomilo. Je slabý, vystrašený a sám... ani on sám si není jistý, kdo vlastně je. Topí se ve své bolesti a smutku... a ty tomu moc nepomáháš.” Pousmál se muž a otočil k jezírku.
“A teď umírá.” Sledoval čirou hladinu vody.
“Co mám dělat?” Zamračil se Reede. Bůh se otočil a usmál se.
“To je jednoduché... miluj ho... tvá slova mě přivedla... stačí, když mu dáš lásku, teplo a světlo... musíš zahřát jeho srdce... on nemůže žít bez lásky.” Zakroutil muž hlavou. Reede se mu zadíval do očí. ´Jeho srdce.´ Pomyslel si. Jaké má temný bůh asi srdce? Hleděl to jeho krásného obličeje. ´Krásné, hřejivé a plné světla.´
Položil mu ruku na tvář a přitáhl si ho. Bůh se zachvěl, když ho něžně políbil, objal kolem pasu a zlehka laskal jeho rty. Mladíkovo paže se pomalu pohly a ovinuly kolem Reedovo ramen. Odpověděl jeho polibkům. Muž se usmál a chytl lemy jeho kabátku – stáhl mu ho z ramen. Oba klesli do trávy pod jejich nohama. Kaha´i klečel mezi jeho stehny. Držel jeho obličej ve svých štíhlých prstech a měkce ho líbal. Odtáhl se. Když Reede natáhl nohy, sedl si mu do klína. Zadívali se do očí. Mladík se pousmál a políbil ho na čelo, na tvář a druhou. Pomalu mu rozepl košili a přitom mu hleděl do očí. Prsty přejel přes vypracovaný hrudník a břicho, chytl lem kalhot.
“Jsi si jistý?” Rozepl je a zajel rukou pod. Reede se opřel o ruce a přizvedl hlavu.
“Naprosto.” Přivřel oči, když ucítil štíhlou dlaň kolem svého penisu.
“Dobře.” Zašeptal bůh u jeho ucha. Muž otevřel oči a zasténal, když ho najednou ucítil kolem sebe. Kaha´i se odtáhl a s jemným úsměvem se mu zadíval do očí. Pomalu pohl boky. Reede ho objal kolem pasu. Byl tak neskutečně něžný, hřejivý a krásný. Měl nutkání schovat ho do své náruče, chránit a opatrovat. Nejdřív se s ním ale bude tak mučivě něžně milovat. Přivřel oči a zadíval se do mladíkovo. On do jeho.
“Není to jen sen, že?” Přitáhl si jeho rty a už po tolikáté ochutnal. Mladík se pousmál.
“Ne, sen ne.” Zašeptal do jeho úst.
Reede otevřel oči. Cítil se tak neskutečně odpočatě a klidně, jakoby... vzpomněl si. Rozhlédl se. Udiveně zvedl obočí. Rychle vstal a vyšel před pokoj. Rozeběhl se chodbami chrámu až k zahradě. Zastavil se. Jeho srdce bilo stejně rychle jako... v jeho snu? Sledoval stojícího muže. Pomalu se otočil. Na sobě své černé oblečení a přes ramena hozenou deku. Reede se zachvěl. Měl pravdu – je zlomený, ztracený a sám, hleděl mladíkovi do očí.
“Je tu zima.” Rozhlédl se.
“Jak se cítíš?”
“Lépe, co se stalo?” Chtěl vědět. Reede se na něj zadíval. Pamatuje si to?
“Tvoje pouta... skoro tě zabila.” Mladík se dotkl okovu.
“Jak dlouho to trvalo?” Zvedl k němu oči. “To mě mrzí.” Omluvil se, když mu muž oznámil, že několik dní.
“Co plánuješ teď?” Reede pokrčil rameny, že si není jistý. Oba se rozhlédli, když se ozvala rána – po ní další a další. Muž ho chytl za ruku.
“Pojď.” Vedl ho chodbami. Sešli se s ostatníma ve vestibulu.
“Co se to ksakru děje?” Ozval se Orsen.
“Napadli nás.” Přiběhl jeden z kněžích. Už tolikrát je napadli, ale nikdy to nebylo takové. Orsen rychle odstrčil Mayu a Oscar chytl a zakryl Trixieho, když mezi ně dopadl kus stropu.
“Rozpadá se... Musíme pryč.” Otočil Reede hlavu k mistrům.
Rozhlédli se po mlze. Rozestoupila se a oni se zadívali na okřídlená monstra a jiná šplhající po skalách kolem. Byly jich snad stovky. Různých velikostí a různých barev.
“Proč tak najednou? Co je sem tak láká?” Ozval se kněží stojící vedle Orsena.
“To já.” Zadíval se Kaha´i na oblohu. Reede se zamračil a chytl ho. Postavil za sebe.
“Ne.” Řekl tvrdě. “Jsi stále moc slabý... nemáš proti nim šanci.” Překvapil mladíka.
“Jsem trochu zesláblý ale opět naberu síly... před bitvou s Neiranem.”
“Na tom nezáleží.” Sledoval Reede přibližující se tvory.
“A na čem tedy?” Nechápal bůh. Muž se zamračil a otočil se.
“Copak ty si to vážně nepamatuješ?... Byl jsi to ty, vím to.” Položil mladíkovi ruku na tvář a zadíval se mu do očí. On na něj nechápavě hleděl.
“Musíme do chrámu, na otevřenym prostranství nemáme šanci... málo místa nám dá alespoň nějakou.” Zvedl oči k ostatním.
“Rozpadá se.” Upozornil ho Oscar.
“Snad ještě chvíli vydrží.” Sklonil hlavu k mladíkovi. On na něj tiše hleděl. Vybavila se mu vzpomínka, která nebyla jeho. Byl si jistý. Nebo byla? Muž si všiml jeho zaváhaní. Pousmál se.
“Už si vzpomínáš?” Vedl ho zpět. Všichni se otočili, když jedno z monster zařvalo. Otočili hlavu k Trixiemu. Držel svůj krásný luk – rodinný poklad. Tětivu ještě napjatou. Monstrum spadlo mrtvé k zemi.
“Tak jděte.” Zamračil se Reede a táhl Kaha´ie před sebou. Postavili se do vestibulu se zbraněmi v rukou.
První z monster prošlo vchodem.
“Kouzlo – je pryč.” Zamračil se kněží a vytáhl krátkou tyč. Rozzářila se a prodloužila. Odhodil s ní monstrum, které po něm skočilo. Jiný kněží mu do hřbetu zabodl svůj meč. Otočili hlavy ke dveřím, přicházela další monstra.
Reede držel dlouhý uzký meč a pomáhal si Mithrasovo. Bojoval rychle a suveréně – jakoby tančil. Přitom stačil udržet monstra od Kaha´ie. Mladík ho tiše sledoval.
“Proč si pamatuju, že ty a já...” Vzpomínal si pomalu.
“Protože se to stalo... tady v zahradě... nevím, co přesně to bylo ale nebyl to jen sen.” Uhl Reede před čelistmi monstra a zabodl mu meč ze strany do hlavy. Vytáhl a otočil hlavu k bohovi.
“Ale...” Sklonil Kaha´i hlavu. Ta vzpomínka byla tak něžná, tak hřejivá, tak laskavá. Měl z ní tolik příjemných pocitů – citil tolik lásky.
“Ty mě přece nenávidíš.” Zvedl oči k Reedovi. Zadíval se do jeho. Zachvěl se – přesně tak na něj hleděl i tady v zahradě, když se... Zarazil se a nejistě sledoval muže, který se pousmál.
“No konečně.” Pohladil ho po tváři a sklonil se k němu. “Vzpomínáš si, mám pravdu?” Políbil ho něžně. Mladík přikývl.
“Ale... jsem temný bůh... jak mě můžeš...” Zmlk.
“Je mi to jedno... pro mě jsi prostě Kaha´i – můj nádherný, rozkošně hrdý, tvrdohlavý a okouzlující, neposlušný Kaha´i.” Políbil ho. “Nic víc už teď není podstatné.” Zadíval se mu do očí.
“Nechtěli byste si to nechat na potom?” Zamračil se Orsen a bránil je před monstry.
“Chci abyses držel zpátky.” Otočil se Reede k východu. Prohmátl na prázdno a stoupl si do bojové pozice.
Kaha´i se rozhlédl po ostatních. Pousmál se, když si všiml Oscara bojujícího bok po boku s Trixiem. Otočil hlavu zpět k Reedovi. Jeho srdce objala hřejivá něžná ruka. Cítil něco, co tak dlouho ne. Zavřel oči.
“Jak se opovažujete vstoupit?” Bojující se zarazili a otočili. Kaha´ie obklopovala průsvitná aura jeho samotného – jeho samotného ze dnů jeho slávy. Mladíkovo oči zářily bílým světlem – vypadal mocně a vznešeně. Oba bohové se vydali k východu. Monstra výhružně vrčela ale couvala před nimi. Mladík se zastavil vedle Reeda.
“Sám jsi řekl... neposlušný.” Mluvil dvojhlasem. Stoupl si před ostatní. Na zádech se mu opět zhmotnila jeho křídla. Celý se rozzářil. Jeho záře probodávala temnotu kolem a zaháněla do koutů a pryč z chrámu. Tak jako monstra. On je následoval ven. Rozhlédl se po tvorech, okupujících skály kolem. Pousmál se a vznesl. Jeho záře postupovala dál a dál – monstra, kterých se dotkla, se rozpadla na prach. Zbylá utekla. Zbytky magického oparu se vytratily – okolí najednou nepůsobilo tak děsivě. Kaha´i zvedl hlavu k nebi. Vylétl výš – ztratil se v dunících mracích. Rozestoupily se a oni snad poprvé v životě spatřili modré nebe a paprsky slunce. Trixie otočil hlavu k Oscarovi. Ten se pousmál a zvedl hlavu zpět k nebi. Malý zářicí bod se snesl k zemi. Když se jeho nohy dotkly pevné půdy, křídla se ve víru peří ztratila a on klesl na kolena – jeho druhé já také. Rychle k němu přiběhli.
Mladík přestal zářit – okov na jeho noze popraskal a povolil. Tvrdě dopadl na zem. Kaha´i se opřel o ruce. Jeho aura zmizela a on jakoby se opět zmenčil a částečně vyhasl.
“Kaha´ii?” Sklonil se k němu Reede. Pomohl mu vstát. Bůh se mu unaveně sesunul do náruče. Muž ho zvedl a otočil se k Chrámu. Udiveně zvedl obočí.
“Teď už tam budete v bezpečí.” Usmál se unaveně Kahai. Všichni překvapeně sledovali stavbu – tentokrát to nebyla iluze – byla skutečná. Byla dokonalá.