Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nádvoří, zahrady i budovy paláce byly plné mužů a žen. Někteří se rozcvičovali souboji, jiní střelbou z luků či kuší a další jen postávali ve skupinkách nebo sledovali ostatní. Každých pět let se nabíraly nové síly mezi městskou, palácovou a královskou stráž. Celý týden se konaly fyzické testy a střelba. Následovaly souboje a nakonec jakýsi test osobnosti a částečně i inteligence. Z přeživších se stala osobní garda krále a jeho synů. Obvykle se vybral jeden až dva muži, pokud bylo potřeba doplnit počet.
 
Týden uběhl a pro nové strážce město připravilo oslavu. Jelikož byli pozváni všichni – tedy i neúspěšní zájemci a palác by množství hostů nepojal, oslava se konala na louce pár kroků od bran města. Dlouhé jídlem a pitím přetékající stoly osvětlovaly lucerny a lampióny všech velikostí. Na okrajích louky plálo několik ohňů. V jejím středu se lidé bavili tancem, doprovázeni městskými hudebníky.
U jednoho ze stolů stál hnědovlasý mladík. Byl štíhlé – drobnější postavy. Delší vlasy měl hned u čela stažené koženou čelenkou. Sem tam nějáký pramen spletený do copánku. Sem tam nějáký pramen stříbřitě šedivý. Na sobě měl koženou vestičku se stojáčkem, kožené kalhoty od kolen lehce rozšířené. Přes kalhoty vysely dva zdobené širší pruhy – jeden zezadu, druhý zepředu. Pruhy končily pod koleny. Vše bylo z měkké – pohodlné kůže – zdobené kožešinou. Mladík měl jemnější krásný obličej velkých šedivých očí. Na obličeji vytetované drobné znaky – táhnoucí se od dolního rtu pod bradu. Podobné znaky měl na hřbetech prstů. Sledoval parket. Jeho sledovala skupinka měšťanů. Dohadovali se o tom, odkud mladík může pocházet. Nakonec se shodli, že jistě přišel z Šeptajících hor. Tam žil kmen vlkounů v harmonii se smečkou vlků starodávného rodu. Byli to divocí velcí tvorové a povídalo se, že jsou schopni mluvit lidskou řečí. Nikdo si nebyl jist, kolik přesně hory schovávájí obyvatel. Co bylo jisté, byl jejich um boje. V minulosti království mnohokrát pomohli – byli jedni z nejlepších. Ať už se jednalo o boj muže na muže, nebo se tiše a nepozorovaně – v noci zbavit nepřítele. Bylo známé, že mezi nimi je i pár lidí.
Otočil k nim hlavu. Cukli sebou a rychle odvrátili pohled jinam. Jemu zastínil výhled vysoký mohutný muž. Podával mu pohár s vínem. S ústy roztáhlými v širokém úsměvu oznámil, že si s ním chce připít na jejich úspěch. Tvářil se naprosto přesvětšivě. Nalil by do něj nápoj i přes jeho ne – klidně násilím. Tím si byl mladík jistý. Vzal si pohár a zadíval se na rubínovou tekutinu. Zamračil se a vypil ji. Přiopilý muž se radostně zasmál a znovu jeho pohár naplnil. Mladík ho opět vypil na jedno nadechnutí. Když si bral do třetice naplněný pohár, zavrávoral a musel se přidržet stolu. Světle blonďatý muž, který ho už nějakou dobu sledoval, se pobaveně pousmál. Vydal se k dvojici.
„Myslím, že měl dost.“ Obr k němu otočil hlavu. Zabručel něco ve významu, že dnešní mládež nic nevydrží a šel pryč. Bloňdák sklonil hlavu k mladíkovi. Očividně nebyl zvyklý na alkohol. Trochu působil dojmem první zkušenosti s ním. Zvedl oči k muži. Vztáhl ruku a chytl se jeho košile na prsou. Pomalu se narovnal, aby se mu následně svezl do náruče. Muž se usmál a podepřel ho. Vedl skrz dav k městu, pak tichými ulicemi až k paláci. Uložil do velké postele ještě větší ložnice. Mladík omámeně otevřel oči a rozhlédl se. Přejel po jemné látce přikrývky. Zaměřil se na muže. Opět k němu vztáhl ruku. On si k němu sedl a chytl ho za ni. Prsty druhé ruky přejel po tetování a pokračoval dál až na širokou kožešinu kolem mladíkovo rukou. Byla po celé délce předloktí, převázána uzkou kůží – také po celé délce. Hebkost kožešiny hýčkala prsty. Pokračoval přes paži až na rameno. Zajel pod stojáček vestičky, aby se dotkl jemné kůže jeho krku. Mladík si povzdechl a otočil obličej k jeho prstům. Jakoby je zval. Pokračovaly po linii obličeje, přes bradu ke rtům. Muž se usmál, když je mladík pootevřel. Naklonil se k němu a jeho prsty vystřídaly rty. Ležicí mu vzdychl do úst a opětoval jeho polibky.
 
Mladší z mužů se ráno probral. Něco ho neuvěřitelně příjemně zahřívalo, nadruhou stranu ho nesmírně bolela hlava. Promnul si spánky a oči a zděšeně zjistil, co ho to spíš kdo ho to zahřívá. Za ním ležel blonďatý muž a kopíroval jeho křivky svými. Ještě horší bylo, že byli oba nazí a snad nejhorší byly úryvky včerejší noci, které se mu začaly vybavovat při pohledu na spícího. Otočil se k němu. Jakoby se díval do tváře lva – jeho nos, obočí, lícní kosti. Výraz jeho tváře. Síla, která z něj vyzařovala. Vším připomínal tu majestátnou kočku. Byl proto známý po celé zemi – mnoho žen ho milovalo a mužů obdivovalo a vzhlíželo k němu. Pro jeho krásu, moudrost – klidnou a rozvážnou povahu, přestože měl v sobě takovou sílu a v rukou moc. Stačil jediný pohled do jeho obličeje, aby si byl jistý. Věděl přesně, kdo za ním leží. Mladší z princů - Leon.
Mladík se opatrně vymanil z jeho náruče a vstal. Zadíval se na své věci, poházené po zemi. Na nich ležela úzká dýka. Rukojeť ani pouzdro nebyly nijak zdobené. Zvedl ji a obešel postel. Zadíval se na prince. ´Někdo mě s ním mohl vidět´ Pomyslel si. V rychlosti si oblékl své věci a odešel z pokoje. Vyhledal velitele, ke kterému se měl hlásit.
 
Princ stojící na terase sledoval cvičící strážce – nováčky. Než nastoupily jako skuteční strážci procházeli všichni krátkým výcvikem. Byl si tak jistý, že mladík se dostal k palácovým nebo městským strážcům, ale nenašel ho v žádné skupině.
Všiml si ho hned, jakmile dorazil na slavnost a sledoval ho celý večer. S nikým nemluvil, netančil a ani jídla s pitím se nedotkl. Zaujal ho jeho krásný obličej bez úsměvu a jakékoliv známky pocitů. Byl obklopen davem, do kterého nezapadl. Vyzařoval zvláštní auru smutku, samoty a chladu. Přesto připadal princi nádherný. Když ležel v jeho posteli, byl rozkošně nádherný. Chtěl ho jen uložit a nechat spát, ale nedokázal odolat.
 
Blonďatá vysoká dívka – královský strážce – ukazovala mladíkovi palác a vysvětlovala mu jeho hlavní povinnosti. Nejhlavnější bylo samozřejmě bezpečí – královo i princů. Dále pod sebou měli všechny strážce ve městě a paláci – byli jejich velitelé a v neposlední řadě měli na starost jejich tréning.
Došli na terasu nad zahradou. U stolu na ní seděl starší z princů a snídal. S ním Marcus velitel královských strážců – byl to spíš přítel obou princů než poddaný. To všichni z královských strážců. Dohromady i s mladíkem jich bylo dvanáct. Šest jich vždy mělo na starost královskou rodinu. Zbylí se mezi tím starali o tréning a vše ostatní. Královský syn si jich všiml. Vzhledem byl přesným opakem svého bratra – tmavých vlasů a tmavě modrých očí. Oproti Leonovi připomínal svou tváří, celkovou vyzáží, své předky. Usmál se laskavým usměvem a pozdravil je.
„Zdravím, nový strážce?“ Dívka přikývla. „Těší mě, jsem Liam.“ Vstal a podal mu ruku. Mladík jemu.
„Garik.“ Řekl jednoduše. Princ odstrčil dívce židli a jemu nabídl jinou. Mladík si sedl a podíval se na strážce – ten ho pokývnutím hlavy pozdravil a nalil oběma pití. Garik se nejistě zadíval na tekutinu. Měla stejnou barvu jako ten proklatý nápoj z oslavy.
„Nepiju.“ Odložil pohár. Strážce se pousmál.
„Nemusíš se bát, to je šťáva z višní. Je Liamovo oblíbená, tak nás ji všechny nutí pít.“ Vysvětloval. Mladík se zlehka napil. Udiveně zvedl obočí. Nápoj mu trochu zkroutil ústa, ale chutnal mu.
„Je to dobré.“ Napil se znovu. Liam se významně podíval na Marcuse. Ten zakroutil hlavou. Garik se věnoval svému novému oblíbenému nápoji a přes lem sklenice zvedl oči k sedajícímu si muži. Skoro plivl džus zpět. Rozbušilo se mu srdce a vybavily se mu další chvíle jejich společné noci. Princ si nandaval na talíř snídani z táců a nikoho si nevšímal.
„Dlouhá noc?“ Usmál se jeho bratr.
„Hmmm... myslel jsem, že dnes naspím tu oslavu, ale otec měl jeden ze svých vyprávěcích večerů.“ Všichni tři se chápavě pousmáli.
„Proboha, dej to pryč.“ Řekl až zdešeně, když mu Marcus chtěl nalít pití.
„Dám si obyčejnou vodu.“ Dodal a konečně zvedl oči k dívce s mladíkem. Jeho mozek na malý okamžik odmítal chápat, na koho se to dívá. Tady ho tedy nečekal a obzvlášť v té uniformě. Vypadal jinak – nedokázal říct, zda mu slušelo víc jeho nebo tohle oblečení, ale nemohl se na něj vynadívat. Dopomáhaly tomu i Garikovo zrůžovělé tváře a nejistý až panický výraz. Mladík hleděl do těch krásných žlutých očí a bojoval s nutkáním rychlého útěku někam pryč a nejlíp hodně daleko. Bál se své reakce na muže. Čekal snad vše jen ne ten nával pocitů. Nechápal proč mu buší srdce a chvěje se tělo. Cukl sebou, když se princ narovnal a natáhl k němu ruku. Přesně tahle ruka se ho dotýkala a něžně putovala po jeho těle. Nejistě ji přijal.
„Jsem Leon.“ Tak jako tyhle rty. Pomyslel si mladík, když zvedl oči k princovo ústům.
„Garik.“ Dostal ze sebe. Muž se přinutil pustit jeho ruku a sedl si zpět.
„Musíš bejt dobrej.“ Vzpomněl si na svou snídani.
„To je. Řekl bych, že z nich byl vážně nejlepší.“ Ozval se Marcus.
Když se nasnídali, Leon vstal s oznámením, že se jede projet. Při odchodu se zastavil.
„Gariku?“ Mladík k němu zvedl oči.
„Pojedeš se mnou.“ On nejistě otočil hlavu k Marcusovi. Muž se pousmál a přikývl.
„Nechceš ještě...“
„Na co? Sám si řekl, byl nejlepší.“ Odešel princ.
 
Garik čekal u výběhu pro koně. Sledoval majestátné tvory královského komoňstva. Uslyšel kroky. Otočil se a zadíval se na přicházejícího Leona. Měl na sobě dlouhý těžký kožený kabát s vysokým límcem. V pase propáslý – vzadu s rozparkem. Jeho lem se zlehka dotýkal země. Hnědá kůže byla zdobena výšivkami. Mladík na něj zůstal tiše hledět. V tu chvíli chápal vzdechy žen a obdiv mužů. Z princovo pohybů i stylu oblečení vyzařovala dokonalá ležérní elegance. Dopomáhal tomu i jeho účes – delší patka padající mu po pramenech přes oko. Přelezl dřevěný plot a zapískal krátkou melodii. Mezi koni se objevila temně černá hlava. Garik s obdivem hleděl na zvíře, které pomalou chůzí vykráčelo ze stáda. Leon chytl jeho hlavu. Pohladil mezi očima.
Zdravím, příteli.“ Kůň zaržál. Princ se pousmál a otočil hlavu k mladíkovi.
„Vyber si.“ Ten zčervenal. Sklopil zrak a tiše prohlásil, že neumí jezdit na koni. Princ nic neřekl, jen obratně vyskočil na koňský hřbet a chytl se jeho hřívy. Druhou ruku podal mladíkovi. Pomohl mu za sebe. Když se ho chytl kolem pasu, popohnal koně. Garik cítil tu sílu pod sebou, přesto z tvora vycházel zvláštní klid a jistota. Neuvěřitelným způsobem mu připomínal jeho pána. Překvapilo ho, že nejedou nijak rychle. Začal vnímat příjemný vánek v obličeji a vůní okolní přírody, tak jako Leonovo tělo před sebou. Sklonil hlavu. ´Proč proboha myslím na takové věci?´ Nikdy nic podobného necítil. Proto nedokázal odolávat příjemnému opojení z něčí blízkosti, z něčího doteku. Přitulil se k jeho zádům a zavřel oči. Věděl, že Leon ho sebou vzal z jiného důvodu než je jeho um v boji. Ale třeba ho opravdu vzal kvůli němu. ´Proč jsem při té představě zklamaný? Přece netoužím po tom, aby se mě znova dotýkal, tak jak se dotýkal. Nebo ano?´ Byl opravdu zmatený sám sebou. Vybavovalo se mu stále víc a víc z noci. Hlavně to, co cítil. Vyděsilo ho, jak moc příjemné ty pocity byly. Vyděsilo ho, že je při pohledu na prince cítil znovu. Tak jako při jeho doteku. Stále se snažil svézt své chování – vše z noci – na opilost. Jeho tělo a srdce ho ale zrazovaly.
Leon zpomalil koně. Garik otevřel oči a přes jeho rameno se zadíval na menší jezero. Zastavili na břehu. Oba slezli z koně. Ten šel k vodě – napojit se. Garik nejistě sledoval prince. Hleděl na klidnou hladinu. Otočil se a zadíval se na mladíka. Pousmál se, když si všiml jeho výrazu. ´Nejlepší bojovník.´ Pomyslel si. Měl chuť položit ho do trávy a vzít si ho tady a teď. Ještě víc vyděsil Garika dalším úsměvem a sedl si do trávy.
“Miluju to tu.” Lehl si - ruce pod hlavou. Mladík si k němu váhavě sedl. Zvedl hlavu k nebi. Cukl sebou, když ho Leon chytl za paži a stáhl si ho k boku.
Dlouho jen leželi a sledovali nebe. Jeli zpět. Garik uvolněn skutečností, že po něm princ nic nechtěl. Svěřili koně podkonímu a vydali se na večeři. Mladík si až v tu chvíli uvědomil, jak dlouho u jezera byli. Starší z princů a strážci je pozdravili úsměvy. Garik se seznámil s ostatními. Když se najedli, nejnovější ze strážců si to namířil do postele.
“Kam si myslíš, že jdeš?” Cukl sebou a nejistě se otočil.
“Do.. do své postele.” Leon se pousmál a zakroutil hlavou.
“Ta ale není tím směrem.” Garik znejistěl ještě víc.
“Není?” Zašeptal. Princ otevřel dveře, u kterých stál.
“Pokud vím... ta je tady.” Usmíval se svýma žlutýma očima. Garikovo srdce se zachvělo. Moc dobře věděl, kam dveře vedou. Do princovo komnat. Muž se spokojeně usmál, když se mladík pohl. Zašel do pokoje a namířil si to ke dveřím ložnice. Nechápal své chování. Leon ho přece nijak nenutil. Tedy nezdálo se, že by se chystal nutit ho či mu to přikázat. Přišel sem naprosto dobrovolně i přes to že moc dobře věděl, co ho čeká. Zachvěl se, když si princ stoupl za něj. Položil mu ruce na ramena. Pomalu mu stáhl kabátek. Ten dopadl na podlahu Prsty mu zlehka přejel po krku a namířil si to přes ramena k jeho pažím. Chytl ho za ně a přitáhl si ho blíž k sobě. Garikův dech se zrychlil, když přes tenkou látku košile cítil jeho blízkost – jeho teplo. Opřel se o něj a jemně zaklonil hlavu. Leon se zadíval na jeho pootevřená ústa. Chytl ho pod bradou a přitáhl si chvějící se rty. Zadíval se do jeho přivřených očí. Usmál se a něžně se vpil do měkkých sladkých rtů. Garik tiše zasténal a nedokázal jinak než opětovat jeho polibky. Trochu se vzpamatoval, když si uvědomil, že leží na posteli a princ se sklání nad ním. Rozechvěle se zadíval do podmanivých očí. Princ se laskavě usmál a položil mu ruku na tvář. Opět spojil jejich rty a něžně je laskal.
 
Garik se opět probral jako první, zachumlal se do hřejivé náruče. Zmateně zamrkal, když někdo zaklepal a bez vyzvání vešel. Liam se zadíval na mladíka v náruči svého bratra. K jeho úžasu se pousmál.
“Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhl... spí?” Leon si promnul oči.
“Teď už ne.” Zamračil se na bratra a protáhl se stejně mistrně jako to umí jen kočky.
“Mohl bys přestat uvádět mého milence do rozpaků svou přítomností a odejít?” Garik sebou cukl ´Milence?´ Dokonale rudý sledoval pobavené úsměvy obou bratrů.
“Zdá se, že víc než já ho uvádíš do rozpaků ty.” Pousmál se, pak zvážněl.
“Dnes dorazí.” Leon udiveně zvedl obočí.
“To už je dnes?” Liam přikývl, sklonil hlavu.
“Hmmm... dohodli jsme se na tom, že se sejdeme a strávíme nějáký čas ve Lhotce abychom na tom byli stejně, co se prostředí týče.... Pojedeš se mnou, že?” Řekl naléhavě. Leon se usmál.
“Samozřejmě.” Liam se uvolněně pousmál. Příkývl a šel pryč.
“Vyrážíme za hodinu.” Zavřel dveře. Leon sklonil hlavu k mladíkovi.
“Za hodinu... doufal jsem, že dnešní den strávíme tady.” Pohladil ho po vlasech a s úsměvem si přitáhl jeho stále zrůžovělý obličej.
“I když hodina...” Položil ho zpět do přikrývek.
“Kdo.. kdo přijede?” Odvážil se Garik přerušit jeho polibky.
“Liamovo budoucí královna.” Garik ho od sebe odtáhl.
“Královna?” Leon přikývl. “Kdo je to?”
“Dcera správce z Větřní.” Dráždil princ svým jazykem jednu z jeho bradavek. Mladíkovi utekl hlasitý vzdech, zajel prsty do princovo vlasů a jemně se jimi prodíral.
“Viděl ji jednou – na plese v maskách v Litu – strýc to pořádá každý rok. Prý ani moc neví jak vypadá, prostě ho jen něčím zaujala. Tak domluvil s jejím otcem svatbu.” Laskal princ nežně kůži na jeho plochém břiše. Usmál se, když ho mladík zatáhl.
“Počítalo se, že jako budoucí král si vybere dceru některého ze správců. Neodpustili by mu a možná by i ztratil jejich podporu, kdyby tak neudělal.” Garik se zamračil. ´Další.´ Pomyslel si zamračeně. ´Musím jednat...´ Jeho myšlenky se vytratily, když ho princ vzal do úst.
“L-Leone.” Zašeptal a stiskl látku prostěradla.
 
“My klidně ještě chvíli počkáme.” Řekl Marcus pobaveně, když se konečně objevili u výběhu.
“Toho bysme měli využít.” Sklonil princ hlavu ke Garikovi. Ten se na něj zamračil. Leon se pousmál a mrkl na něj. Garikovo srdce poskočilo. ´Co to se mnou sakra je... jsem jeden z nejlepších v boji a on... stačí jeho dotek, pohled...´ Přemýšlel.
“Leon ti jistě bude dávat hodiny. Nemyslím, že by to pro tebe měl být problém” Usmál se Marcus, když Garik musel znovu přiznat, že nejezdí na koni. Uvolněně přikývl a automaticky si to namířil k Leonovi a jeho Thorovi. Tři strážci – včetně Marcuse se za ním s úsměvem zadívali.
“Hmmm... nevím proč, ale myslím, že Leon ho už ze svého života nepustí.” Ozval se Terry – strážce. Vivian s Marcusem souhlasně přikývli.
“Dost brzo tvrdit to, ale taky mám ten pocit.” Stoupl si k nim Liam se svým otcem.
“Pane.” Uklonili se všichni tři. Černovlasý muž, který vypadal jako starší verze Liama se pousmál.
“Cestujte opatrně.” Liam přikývl. Muž zvedl oči k Leonovi. Ten na něj s úsměvem mávl. Luis mu pozdrav oplatil.
 
Konečně dorazili k lesu, ve kterém se nacházela Lhotka. Dle Leonovo vyprávění během cesty to byla malá kouzelná vesnička uprostřed lesa. Cestovatelé v ní radi zůstavali – mělo to být klidné a přívětivé místo – proto ho Liam vybral pro schůzku se svou budoucí ženou. Garik se rozhlížel po sluncem rozzářených stromech. Zamračil se a sklonil hlavu.
“Boj.” Leon zastavil koně. Otočil se k němu. Garik přikývl.
“Slyším boj.” Princ se zamračil.
“Kudy?” Popohnal koně, když mu mladík ukázal směr. Ostatní je nechápavě následovali. Překvapeně se zadívali na skupinu cestovatelů bránící se před tlupou banditů. Liam si všiml krásné blonďaté dívky stojící za strážcem v uniformě. Další čtyři se ji snažili ochránit před bandity. Na chvíli zapomněl na vše kolem a prohlížel si dívku. Byl si jist, kdo před ním stojí. V tu chvíli dokázal myslet na jediné. Udělal chybu. To kouzlo, které cítil v Litu zřejmě vyvolala maska, kterou měla na sobě. Byla to jistě jedna z nejkrášnějších dívek, jaké kdy viděl ale nic víc v tom nebylo. Sklonil hlavu.
“Liame!” Probral ho Leonův hlas. Vzpamatoval se a vytáhl svůj meč, zatímco seskakoval z koně. Královští strážci se postavili ke strážcům z Větřní. Banditi neměli šanci.
“Stáhnem se!” Zavolal, jak se zdálo vůdce. Zmizeli mezi stromy. Všichni otočili hlavy po zvucích boje. Jeden z banditů se zapomněl. Drobný strážce stojící k nim zády, si zadýchaně stoupl nad mrtvolu. Sklonil hlavu a rychle se otočil, když se k němu přiblížili. Odnesl to Liam. Zasténal bolestí a přizvedl bradu, když ucítil ostří na krku.
“Pusť ho.” Řekl Leon. “My vám pomohli.” Udiveně, tak jako Liam zvedl obočí, když si uvědomil, kdo na něm sedí. Byla to světlounce blonďatá dívka kratších vlasů, které se neposedně kroutily a krásného roztomilého obličeje. Měla velké karamelové oči a nos jemně posetý pihami. Zmateně hleděla na prince. Oddálila ostří a zvedla oči k druhé dívce.
“Jsi v pořádku?” Ta přikývla a zadívala se na Liama stále ležícího pod její přítelkyní.
“Princ Liam?” Pousmála se pobaveně. Přikývl. Dívka sedící na něm k němu vyděšeně otočila hlavu.
“Princ Liam?” Zopakovala.
“V celé své kráse.” Bavil se situací tak jako jeho společníci. Zrudla a konečně ho pustila.
“Moc se omlouvám, vůbec jsem si vás nevšimla. Neublížila jsem... omlouvám se.” Uklonila se. Vstal a s úsměvem si prohlížel dívku v koženém kompletu – kalhoty, kabátek. Leon se zamračil, když si všiml výrazu svého bratra. Všichni si moc dobře uvědomovali, koho strážci společně s krátkovlasou dívkou chránili – Synthii Liamovo budoucí ženu. Otočil k ní hlavu.
“Jste z Větřní, nemám pravdu?” Přikývla.
“Fajn, pojedem. Můžou se vrátit s posilama. Marcusi, pokuste se najít jejich útočiště. Pošlem zprávu otci aby sem poslal vojáky.” Strážce přikývl a vydal se společně s Vivian směrem, kde zmizeli banditi.
Konečně dorazili do Lhotky. Všichni nachvíli zastavili a sledovali vesnici v údolí. Protékal jí silnější potok. Byl to úchvatný zazrak spojení člověka s přírodou.
“Nádhera.” Usmála se Synthie. Ostatní přikývli. Ubytovali se v pohostinství a rozešli se do pokojů.
“Mrzí mě to.” Liam zvedl oči ke svému bratrovi. Zamračil se.
“Tobě taky nic neunikne.” Leon si sedl.
“Jsem tvůj bratr. Znám tě.” Oba otočili hlavu ke dveřím, když se ozvalo zaklepání. Vešel hostinský.
“Jídlo je připraveno, můj pane.” Liam přikývl. “Paní Synthie i se sestrou by tam snad už měly být.” Oba zpozorněli.
“Se sestrou?” Ozval se Leon. Hostinský nechápavě přikývl.
“Která z nich se ti představila jako paní Synthie?” Řekl s nadějí v hlase.
“No... ta...” Naznačil délku jejích vlasů. Liam vstal.
“Jsi si jistý?” Snažil se nevnímat Leonovo pobavený smích a poznámku, že si snad dělá legraci. Liam rychle vyšel z pokoje. Leon za ním. Zadívali se na dívky, které vyšly z pokoje proti jejich. Princ si k nim stoupl.
“Synthie?” Řekl s úsměvem.
“A-ano?” Řekla nejistě. Zmateně zamrkala, když ji vzal do náruče a přitiskl k sobě. Nechápala jeho chování ani tiché děkuju, které zašeptal. Z ničeho na tom nezáleželo. Na jeho objetí ano. Zavřela oči a váhavě ho objala kolem pasu. Leon s úsměvem zvedl oči k Synthiině sestře. Oba se pousmáli.
“Necháme je.” Nabídl jí rámě. Přikývla a zavěsila se do něj. Šli na terasu, poměrně velkého pohostinství.
Dvojice se odklonila. Liam se jí zadíval do těch krásných očí. Usmál se.
“Omlouvám se, ale nemoh jsem si pomoct.” Položil jí ruku na tvář.
“Myslel jsem... nevadí.” Dívka sklonila hlavu.
“Proč sis... proč sis vybral mě? Neznáme se a je tolik jiných dívek.”
“Neznáme se, ale viděl jsem tě v Litu a nemohl jsem jinak.” Udiveně zvedla obočí.
“Ten maškarní ples? Ale tam jsme se přece nepotkali... ani jsme spolu nemluvili.” Řekla nechápavě.
“Na tom nezáleží, na to máme celý život.” Dívka sebou cukla, když ucítila jeho rty na svých. Něžně ji políbil. Usmál se jejím rozpakům a neodolal dalšímu polibku.
“Půjdeme.” Přikývla.
 
Budoucí manželé strávili ve Lhotce několik dokonalých dní a nejen oni – i Leon s Garikem a ostatní. Garik pár sledoval z okna svého pokoje. Cvičili spolu boj, i když Liam se víc věnoval Synthiině rtům. Při každé možné příležitosti k nim měl přitisklé své. Mladík se zamračil a sklonil hlavu k dýce, kterou držel. Pevně ji stiskl.
V noci se probral, otočil hlavu k Leonovi spícímu vedle něj. Sáhl pro dýku strčenou pod postelí. Nevydal jediný zvuk, když si sedal obkročmo nad prince a přiložil mu ostří na krk. Uvědomil si, že se jeho ruka chvěje tak jako jeho dech. ´Jestli... jestli nedokážu zabít jeho... nemá smysl...´ Prohlížel si jeho klidný obličej. Vybavilo se mu, jak ho princ učil jezdit na koni, jak se spolu koupali v místním potoce, jen seděli na terase a sledovali noční nebe. Trávili spolu každou minutu jejich pobytu tady a princ se choval dokonale. Nikdy se k němu nikdo nechoval tak něžně. Nikdy nikdo neprojevil takovou starost. Nikdy mu nikdo nenabídl bezpečnou hýčkající náruč. Zavřel oči a ucítil na těle Leonovo něžné ruce a rty, jak ho laskají a hladí. Spatřil jeho krásné oči – ten něžný pohled v nich. Oddálil dýku a naklonil s k němu. Čelem se mu opřel o hrudník.
“Nemůžu.” Zašeptal. Vytryskly mu slzy.
“Nemůžu.” Upustil dýku na zem. Leon otevřel oči a zadíval se do stropu. Stále cítil chladné ostří na svém krku. Zamračil se.
“Gariku?” Mladík sebou cukl, rychle se odtáhl.
“L-Leone.” Zašeptal. Muž se mu zadíval do očí. Bolest se smutkem se snad ještě prohloubily, k nim přibyla naprostá beznaděj. Položil mu ruku na tvář, laskavě se pousmál a setřel mu slzy.
“Co se stalo?”
“Já... já... nemůžu.” Zakroutil hlavou. “Nedokážu to.” Leon si sedl a objal ho.
“To bude v pořádku, jen se uklidni.” Hladil ho po vlasech. Garik se odtáhl. Zadíval se mu do očí. Zašeptal jeho jméno a pak spojil jejich rty. Leon ho překvapen líbal. To bylo poprvé, co ho mladík políbil sám od sebe. Byl to naléhavý skoro zoufalý polibek a neuvěřitelně na prince zapůsobil. Něco Garikovi zabručel do úst, když ho mladík pomalým pohybem zavedl do sebe. Opět ho objal kolem krku a jemně začal pohybovat boky. Leon ho pevně držel a přijímal to sladké mučení až nakonec společně vyvrcholili. Dlouho seděli v objetí. Princ ho jemně uložil a lehl si za něj, jak měl ve zvyku.
 
Ráno se probral. Garik byl pryč. Rychle se umyl, oblékl a šel do hostince, kde byli ostatní. Oznámili mu, že mladík šel někam k potoku. Uvolněně se pousmál, když ho opravdu našel na břehu. Seděl a hleděl do vody.
“Gariku?” Jeho výraz mu zarážel velký trn hluboko do srdce.
“Co se děje?” Sedl si k němu. Mladík sklonil hlavu.
“Nic, jen jsem přemýšlel.”
“Dobře, budu ti věřit.” Vzal ho kolem ramen a přitáhl k boku.
“Budeš?” Zvedl k němu Garik oči. Leon přikývl. Garik se zatvářil dojatě a přikývl. ´Položím klidně svůj život, ale jeho ochráním.´ Pomyslel si.
 
Vyrazili zpět do města, kde již v plném tempu probíhaly přípravy na svatbu. Sestry nadšeně sledovaly sídlo králů.
“Nádhera.” Usmála se Selphie – sestra Synthie.
“Lituješ, že nezůstáváš, že?” Řekla pobaveně Vivian.
“Když to tak vidím, nesmírně. Jenže ty dva mi nic nemůže nahradit.” Usmála se. Během pobytu ve Lhotce, zjistili, že Selphie má již manžela a malého chlapce. Do Lhotky přijela jako psychická podpora – asi tak jako Leon.
Obyvatelé města svou novou paní vítali vlnami nadšeného volání a mávání. Když konečně dorazili k samotné pevnosti, na nádvoří čekali všichni strážci i s králem. To bylo pro dívky překvapením. Čekaly tradiční audienci. Luis se usmál, počkal až sesedlají a přistoupil blíž.
“Vítejte.” Všichni se uklonili. Kývl hlavou.
“Doufám, že nevadí moje neformální přivítání, nejsem zrovna milovníkem protokolů.” Sestry se pousmály.
“Jsme z něho nervozní celou cestu. Dost jste nám to ulehčil, můj pane.” Ozvala se Synthie. “Jsem Synthie, to moje sestra Selphie.” Uklonily se dívky znovu. S úsměvem přikývl.
“Dobře, pojďte nechal jsem připravit občerstvení po cestě. Potom vás jistě mí synové provedou.” Zavěsil do sebe Synthii a vedl k terasám. Dívka se s úsměvem otočila k Liamovi. Ten se pousmál a vedl její sestru za nimi. Leon s Garikem je následovali, tak jako ostatní strážci.
 
Liam tiše hleděl na svého bratra. Zakroutil hlavou.
“Chceš říct, že je nájemný vrah, nebo něco podobného?” Leon přikývl. Liam se zamračil. “Hmmm... myslíš, že si to rozmyslel?” Leon příkývl.
“Tolik mu věříš, že to hodláš riskovat?”
“Ano.” Starší z princů sklonil hlavu.
“Co myslíš, že udělají? Tedy až zjistí, že nesplnil úkol, toho si jistě všimnou. Jsi královský syn.”
“Nejsem si jistý, že má zabít jen mě. Co by tím kdo získal? Ty jsi dědic trůnu. Ale určitě pošlou někoho dalšího.”
“Co chceš dělat?”
“Budeme informovat strážce – jen Marcuse a ostatní. Garik se bez problémů dostal mezi ně. Ten druhý může být už klidně mezi lidmi v paláci či ve městě.” Liam přikývl.
“Jen se bojím, aby poslal jen jednoho. Ten, kdo ho teď nejvíc ohrožuje, je Garik.” Sborově se zamračili.
“Proč mu to neřekneš?”
“Chci vědět, jak se zachová. Upřímně, doufám, že mě bude chtít chránit.” Liam se pousmál.
“Všichni jsme se na tom shodli, ale teď jsem si teprve jistý.” Leon se na něj tázavě podíval. “Že už ho nenecháš odejít.” Princ se pousmál a přikývl.
“Nechápu, nikdy jsem nikomu tak nepodlehl jako jemu. Na první pohled, dotek.” Zakroutil hlavou.
 
Konečně přišel den svatby, na který se celé město těšilo snad víc než budoucí manželé. Po poklidném obřadě, při kterém nezůstalo snad jediné oko suché, se konala oslava. Synthii nadchla představa jejich městských oslav na louce. Trvala na tom, že i ta jejich se tam bude konat. Díky tomu se sešlo mnoho lidí z města i okolí. Jen Lens – mladší králův bratr k velkému zklamání obou princů nedorazil. Byl to jejich oblíbený strýc – jediný strýc. Jako malí chlapci ho milovali a on je. Jeho posel dorazil se zprávou o nemoci, která ho upoutala na lůžko. Slíbil ale, že dorazí, jakmile se zotaví.
Proběhl první tanec jich jako manželů - pak se konala volná zábava, během které odtančila Synthie tanec snad se všemi Liamovo přáteli, včetně samotného krále. Jakoby byl Liamovo starší kopií – vzhledem i povahou. Usmál se jejím rozpakům a odvedl ji ke svému synovi.
“Kdybych byl mladší, vzal bych si ji sám.” Políbil dívce ruku a šel se bavit s měšťany. Ti ho nadšeně vzali mezi sebe. Dokonale rudá Synthie zvedla oči ke svému muži. Pousmál se a políbil ji.
“Zdá se, že jsem vážně celý on.” Řekl pobaveně ke svému bratrovi. Ten se stejným výrazem přikývl.
“Bejt tebou dám si na něj pozor, na starouše.” Liam se rozesmál. Hladil dívku sedící na něm po zádech a byl naprosto spokojený – jako dlouho ne. Otočil hlavu ke Garikovi. Mladík objevil jeden z divů světa – sladkosti. Zrovna si užíval výbornou chuť svatebního dortu. Liam se něžně pousmál.
“Zamiloval se ti.” Leon se zasmál
“Zdá se.” Přikývl a chytl mladíkovo ruku. Přitáhl si sousto.
“Problém je, že bude ještě sladší než je teď.” Dodal. Manželé se rozesmáli a Garik zrudl. Omluvně se pousmál.
“Nikdy jsem...” Leon ho umlčel polibkem a uklidnil laskavým úsměvem. Garik mu oplatil polibek. Zrůžověl, ještě stále si úplně nezvykl oplácet Leonovo něžnosti. Princ nabral další sousto. Zvedl ke Garikovo ústům. Tomu se rozzářily oči a vzal si ho. Muž se spokojeně usmál a krmil ho. Garik najednou chytl jeho ruku. Hleděl někam do davu. Leona zamrazilo. Tenhle pohled neznal. Tak chladný. Tak temný.
“Omluvte mě.” Vstal mladík a ztratil se jim v davu.
“Myslím, že... sakra.” Vstal Leon a šel rychle za ním.
“Počkej tu.” Následoval ho Liam. Synthie se zamračila a běžela za nimi.
Garik se zastavil a zadíval se na postavu stojící proti němu. Zamračil se a vydal se skrz tančící dav k muži. Než se k němu dostal, byl pryč. Rozhlédl se, uviděl stín mizící za bránou města. Pronásledoval ho uličkami až do jedné ze slepých. Muž – starší než on se otočil. Usmál se.
“Gariku.” Hleděl na něj čistě modrýma očima – stejně chladnýma jako byl jeho obličej.
“Dirku.” Zamračil se mladík.
“Hmmm... oprav mě, pokud se pletu, ale mám pocit, žes nesplnil úkol.” Usmíval se muž, na jeho úsměvu nebylo nic veselého.
“Nesplnil.” Sklonil Garik hlavu.
“Nesplním.” Zvedl oči k muži.
“A nedovolím to ani tobě.” Dirk se pobaveně usmál.
“Špatně to chápeš, chlapče.” Garik vykryl jeho bleskový útok. Přicházející sourozenci se zastavili.
“Kdo...” Liam se otočil. Zamračil se na svou ženu a postavil ji za sebe.
“Měl jsi pravdu.” Sledovali bojující. Až v tu chvíli si Leon uvědomil, koho má za milence. Garik byl opravdu jeden z nejlepších bojovníků, jaké kdy viděl. Zatlačoval muže ke zdi.
“Já nepřišel dokončit tvůj úkol.” Garik vyděšeně rozšířil oči. ´Jak jsem mohl být takový hlupák.´ Otočil se k sourozencům. V tu samou chvíli mu Dirk zabodl ostří do boku a kolem Leona s Liamem a Synthií doskočili z okolních střech čtyři muži. Mladík spadl na kolena, držejíce se za bok.
“To oni, já přišel pro tebe.” Sklonil se muž k jeho uchu. On se snažil vstát pomocí svého meče. Sesunul se k zemi.
Leon držel v ruce svůj meč a snažil se soustředit na útočníky, jediný koho dokázal vnímat byl Garik.
“Teď mu nepomůžeš, soustřeď se na ně.” Ozval se Liam, stojící zády k Leonovi. Mezi nimi stála Synthie. Princ se zamračil a poslechl. Bratři si uvědomili, že muži jsou dobří – moc dobří. Nemají proti nim šanci.
“Byla chyba nevzít sebou své strážce.” Usmíval se Dirk. Jeho obličej se zkřivil bolestí. Sklonil hlavu k ostří, které trčelo z jeho břicha.
“Asi tak jako se neujistit, že je tvůj protivník skutečně mrtvý.” Ozvalo se za ním. Garik vytáhl meč. Dirk se sesunul k zemi. Zasmál se.
“Slyšel jsem, že jsi dobrý, jen jsem nečekal, že takhle... a ty to všechno zahodíš jen proto, abyses stal děvkou nějákýho princátka.” Začal chrchlat krev. Jeho bezvládné tělo dopadlo na kamennou dlažbu. Garik odkopl jeho meč a podíval se na ostatní.
“Jsi zraněný a my čtyři, můžeš bejt nejlepší, ale tohle je i na tebe moc.” Zasyčel jeden. On mlčel.
Dva muži stojící před Leonem spadli mrtví k zemi. Z čel jim trčely dva vrhací nožíky. Mladík, měl ještě zvedlou ruku. Nikdo nespatřil jediný pohyb. V jeho rukávu se zalesklo další ostří. Otočil hlavy k zbývajícím dvěma.
“I takhle jste moc pomalí.” Mluvil tichým hlasem. Nejistý, rozpačitý, rozkošný Garik někam zmizel a nahradila ho mrazivě klidná, smrtelná bestie. Muži nejistě stiskli své meče.
“Měli byste jít, jestli chcete přežít... být vámi nevracel bych se k nim.” Vrazi se na sebe podívali. Byli pryč. Garik se uvolněně usmál a sesunul se k zemi, chytl se za ránu a celý se rozklepal.
“Díky bohu, už... už nemůžu.” Upustil meč. Leon ho rychle zvedl do náruče.
“Přiveďte otce a léčitele!” Manželé běželi pryč. Sklonil hlavu zpět k němu.
“Gariku.” Zašeptal. Mladík otevřel oči. Pousmál se.
“Jsem rád, že jsi v pořádku.” Vztáhl ruku a pohladil ho krvavými prsty po tváři. Leon zakroutil hlavou.
“Neopovažuj se umřít.” Řekl tvrdě, ale jeho hlas se chvěl, tak jako jeho srdce. Zamračil se a přitiskl ho k sobě. Zvedl oči k příchozím. Jeho otec se k němu sklonil.
“Musíš zavolat Sinqueho.” Leon na něj nechápavě hleděl.
“Tady už naše léčení nepomůže. Zkus se soustředit a mysli na Sinqueho.”
“Toho démona?” Jeho otec přikývl. Leon sklonil hlavu ke Garikovi. Zamračil se a zavřel oči.
“Prosím.” Zašeptal. Otevřel oči, když ho znaky na ruce začly pálit. Měl je od dětství a nikdy mu nikdo nevysvětlil proč vlastně. Naučil se s nimi žít. Časem je začal brát jako samozřejmost, občas na ně i zapomínal.
“Dobrý den.” Otočili se. Za nimi stál mladý muž bílých dlouhých vlasů. Vypadal jako krásný nadpozemský přízrak, celý v bílém. Všiml si mladíka.
“Můj bože.” Dřepl si k nim a položil zraněnému ruku na čelo. Zavřel oči. Jeho ruka, tak jako Garik začala zářit. Záře zmizely, Sinque otevřel oči. Leon se na něj nejistě podíval. Démon se pousmál.
“Bude v pořádku, nemusíš se bát.” Pohladil Garika po tváři. Leon se mu zadíval do krásných výrazně modrých očí. Ty příběhy, které slyšel nelhaly – byl to anděl, který na sebe vzal podobu démona. Sinque se usmál něžným úsměvem. Vztáhl ruku a pohladil muže po tváři.
“Máš v sobě něco, co měl on... stejnou sílu a světlo.” Princ udiveně zvedl obočí, když se k němu naklonil a políbil ho.
“Sbohem.” Zmizel. Leon zmateně zvedl oči k ostatním.
“Nechtěl... nechtěl ani slyšet díky.” Luis se pousmál.
“Odnes ho, musí odpočívat... vy si, prosím, tímto nenechte zkazit váš den a bavte se jako předtím.” Otočil hlavu k manželům. Nejistě přikývli a šli ruku v ruce zpět na oslavu. Sklonil hlavu zpět ke svému synovi.
“Půjdu taky, potom si promluvíme.” Leon přikývl a nesl Garika pryč. Položil do postele a svlékl zakrvácené oblečení. Zvedl svou ruku. Třásla se. Zamračil se a sedl si na postel. Nevěděl jestli se má smát či brečet – úlevou. V životě se o nikoho tak nebál. Musí najít toho, kdo je poslal. Tohle už rozhodně nechce zažít. Lehl si vedle mladíka, hlavu si podepřel rukou. Druhou vztáhl k jeho obličeji. Prstem přejel po celé délce nosu, pokračoval přes rty na bradu a pod ní. Povzdechl si a lehl si k jeho boku, objal kolem pasu.
Garik se probral. Instinktivně se chytl za ránu na boku. Žádná bolest. Zmateně se rozhlédl a jeho pohled se setkal s Leonovo žlutým – byl plný něhy.
“Co se....” Ztratil se jeho hlas v polibku. Princ se nad ním skláněl, položil mu ruku na tvář.
“Jak se cítíš?”
“Živě.” Vydechl mladík. Leon s úsměvem přikývl a znovu ho políbil.
“Vím, že jsi unavený. Odpusť, ale nemůžu jinak.” Šeptal mezi polibky a svlékl si košili. Garik jen přikývl. Měl pocit, že je ten nejšťastnější tvor ná téhle planetě. Ví to. Určitě mu to došlo. Přesto ho stále chce vedle sebe. Tolik se bál, že ho zavrhne.
 
Garik sklonil hlavu a povzdechl si. Tři muži poslouchali jeho tiché vyprávění. Pocházel skutečně z pevnosti nedaleko Šeptajících hor. Z pevnosti, která patřila muži jménem Yasin. Vedl dobře utajenou organizaci nájemných vrahů. Mladík si nedokázal vybavit, jak dlouho k nim patřil ani proč se k nim vlastně přidal. Vyprávěl jim o tvrdosti a chladu svých učitelů, o zvláštních magických rituálech a nespočetně bezesných nocí za bolestného a zděšeného křiku z cel svých spolužáků. Nejvíc je zaujala zmínka a páru, který v pevnosti drželi. Spatřil je jen jednou a získal si díky tomu několikadenní trest. I za tu krátkou chvíli, kterou s nimi byl v místnosti, cítil jejich magickou moc. Jakoby ji vysávala temná aura, která je obklopovala. Oba spali – mladík a dívka. Netušil, kdo byli. Znovu je nespatřil. Také nedokázal říct, kdo si Yasina najal.
“Hmmm... nevidím jinou možnost.” Otočil Leon hlavu ke svému otci. Ten přikývl.
“Ty ale zůstaneš tady.” Princ se zamračil a protestoval. Kral se tvářil nekompromisně.
“Půjdete jen vy – proti nim stejně obyčejní vojáci nemají šanci. Garik vás povede.” Pokračoval král. Marcus přikývl. Muž se vrátil pohledem na mladíka. Ten na něj chvíli tiše hleděl. Vstal a k překvapení všech si klekl na jednu nohu a uklonil se.
“Děkuju, můj pane.” Luis se pousmál a položil mu ruku na rameno.
“Nemusíš mi děkovat... to já bych měl.” Zadívali se do očí. Královo suverénost se na malý okamžik zachvěla, při pohledu do těch krásných studnic.
“Začínám tě chápat.” Pustil mladíka. Leon se pobaveně pousmál.
“Až teď?” Muži se rozesmáli.
“Ti sourozenci.... připomíná mi to staré příběhy o magických zdrojích... Byli to vyvolení jedince. Ve skutečnosti nebyli zdrojem magie, ale pouhým nástrojem. Byli schopni soustředit magii v obrovském množství. Dalo by se to přirovnat ke křižovatce, kde se několik cest ustí v jednu jedinou. Oni byli ta křižovatka.” Přemýšlel král. Liam přikývl.
“Teď když o tom mluvíš... taky jsem o tom něco četl. Byli to kněží z Půlnočních hor nebo ne? Ti se ale rozpadli a to už dávno.”
“Možná... ale nedovedu si představit někoho, kdo by měl tak silnou magickou moc. Kromě demonních princů. Nevím o tom, že by byla nějáká démonní princezna.” Otočil k němu Luis hlavu.
 
Jeli rychle bez zbytečných zastávek. Tajně vyrazili z města. Dvanáct jezdců. Odpočívali jen minimálně a za jízdy se krmili sušeným masem a chlebem. Dostali jasné instrukce – zničit ten jejich spolek. Yasina měli zajmout. Vůdcem byl tentokrát opravdu Garik.
Zahaleni v plášti noci se zadívali na temnou pevnost. Mladik se zamračil a vydal se k hlavní bráně.
“Co to...” Rozeběhla se Vivian za ním.
“Cítím krev. Nikdo tam není, určitě ne nikdo živej.”
Opravdu. Pevnost byla děsivě prázdná. Byly zde známky boje – vzduch byl nasáklý krví. Měli pocit, že jim zdi posílají zvláštní ozvěny vrčení a zvířecího řevu. Garikovo smysly jakoby procitaly – byly ostřejší a citlivější než kdy předtím. Cítil z okolí něco známeho – něco co zapomněl. Něco, co tak dobře znal.
“Co budeme dělat?” Zamračil se Terry, když se sešli na nádvoří.
“Vrátíme se, co můžem dělat?” Zamračil se Marcus.
“Něco je špatně... chci už být zpět u krále a bratrů.” Zamračil se a zabalil se do svého pláště.
Jeli zpět. Na cestě skoro nezastavovali. To něco, o kterém mluvil Marcus, je hnalo dopředu. Tak i Thora, který nesl Garika. Čím blíž městu byli, tím silněji svírala neviditelná ruka jejich srdce. Pevně a bolestně. Dorazili v noci. Město a palác poklidně odpočívaly po dlouhém deštivém dnu.
“Jsem jediný, komu běhá mráz po zádech?” Ozval se Ian. Všichni strážci se zamračili. To určitě není.
“Hmmm... jinak než branou se do města nedostanem. Není, co řešit.” Ozval se další ze strážců. Ostatní souhlasně přikývli a vydali se k bráně. Měšští strážci je bez vyzvání pustili do města. Tichými ulicemi pokračovali dál a snažili se vyčíst něco – cokoliv z okolí. V pevnosti se rozdělili a opět sešli na smluveném místě.
“Král není ve svém pokoji.” Oznámil příchozí Marcus. Otočil hlavu ke Garikovi. Zakroutil hlavou.
“Něco je špatně... Kirk si mě vůbec nevšim.” Přišla rozhořčeně Vivian.
“Nejsi ráda?” Sklonil k ní Terry hlavu.
“Je to divný.” Trvala na svém. “Tvářil se tak chladně...” Zachvěla se.
“Mnohem děsivější než jeho obvyklý výraz.”
“Má pravdu, May se se mnou taky vůbec nebavila... jakoby mě ani nepoznala.” Vrátil se Ian. Garik se najednou vydal směrem k trůnímu sálu.
“Cítím to znovu – magii a moc. Jsou tady.” Otevřel těžká křídla dveří. Všichni se zadívali na čtyři postavy. Klečely před trůnem, na nohou, rukou a krku okovy. Ruce a krk řetězem spojené. Unaveně zvedli oči.
“Můj pane.” Udělal Marcus krok. Dveře se zabouchly. Strážci bleskově vytasily zbraně a zády k sobě se rozhlédli po postavách stojících všude kolem ve stínech sálu.
“Jdete pozdě.” Podívali se k trůnu. Za královskou rodinou stála Luisova menší kopie. Muž držel zářící řetízek, přidělaný k zářícímu obojku. Ten měla na krku světlovlasá dívka stojící vedle něj. Garik udiveně zvedl obočí. Znal ji. To ona tehdy ležela na kouzelném lůžku – společně s bratrem.
“Předpokládám, že ty si ten malý mizera, který překazil mé plány.” Ozval se muž. Garik se zaměřil na něj.
“A ty jsi?” Zeptal se mladík, i když si moc dobře uvědomoval, kdo před ním stojí. Mužův obličej se stáhl vztekem.
“Jak se opovažuješ... tvůj tón... toho budeš litovat.” Prskal. Mladík se pousmál, ale jeho oči byly opět dokonale chladné a kalné.
“Litovat... budeš ty, Lensi. Toho obojku na jeho krku.” Nemusel říkat čí krk myslí. Všichni to věděli. Králův bratr se zamračil nad oslovením a vztekle trhl řetízkem.
“Zabte je... to čekání se vyplatilo, tvou smrt si užiju.” Mluvila z něho zloba. Stíny v sále se pohly. Královští strážci se zadívali na palacové strážce.
“Hmmm... zdá se, že jste měli pravdu... něco je s nimi špatně.” Zamračil se Marcus.
“To ona... dává mu moc ovládat je.” Ozval se unaveně Luis.
“Přece s nima nebudeme bojovat.” Otočila Vivian hlavu k Terrymu. Pokrčil rameny.
“Máme na výběr?”
“Naši první povinností je chránit královskou rodinu.” Zamračil se Ian. Pak udiveně zvedl obočí. Stíny v sále se opět pohly. Tentokrát v nich tušili mnohem mohutnější obrysy. Uslyšeli vrčení.
“Co to sakra...” Sledovali strážci postavy vycházející ze stínů.
“Vlkouni.” Zašeptala Vivian. Garik na ně nejistě hleděl. Cítil to samé, co v Yasinovo pevnosti – něco blízského a známeho. Jeho srdce se bez příčiny zachvělo – štěstím a láskou.
“Spěte.” Ozval se vrčivý hluboký hlas. Palácový strážci se sesunuli k zemi.
“Co to...” Znejistěl Lens. Vyděšeně se zadíval na temně černého vlkouna, opatrně procházejícího mezi ležícími těly. Za ním šel dle podoby bratr světlovlasé dívky. Tvor se vztyčil vedle Marcuse s mladíkem po svém boku. Z velitelovo druhé strany si stoupl černý vlkoun s rudými konci.
“Co.. co chcete? “
“Niniel... moji ženu.” Zavrčel vlkoun s rudými konci. Dívka se na něj jemně usmívala. Pohladil ji něžným pohledem a opět se zaměřil na muže. Lens se zamračil. Věděl, že je v pasti. Nemá proti nim šanci. Ten vlkoun má jejího bratra a jistě umí jeho moc využívat líp. Sklonil hlavu. ´A za to všechno může ten malej... kdyby je zabil hned... ´ Zvedl oči ke Garikovi. Ten sebou cukl. Zamračil se. Tenhle šílený zoufalý pohled viděl mockrát.
“Jestli zemře, zabiju tě.” Vykročil k němu. Temně černý vlkoun se na něj překvapeně zadíval. Lens se rozesmál.
“Zemřu tak či tak...” Chytl Leona za vlasy a kolem krku mu omotal dlouhý řetízek z dívčina obojku. Vyděšeně rozšířila oči, ale díky obojku nemohla nic dělat. Leon sledoval Garika, on jeho.
“Věř mi, mé tak se ti nebude líbit.” Řekl mladík chladně, když muž utáhl řetízek. Lens se zarazil a tak jako ostatní překvapeně sledoval Garika, který se rozzářil bílým světlem.
“Tristane... on je...” Ozval se mladík.
“Já vím, Nierry... snad ho zvládnem.” Vykročil. V tu samou chvíli Garik skočil po Lensovi. Narazil ho na zem. Dívka rychle uvolnila Leonův krk. Otočil se a tak jako ostatní nejistě sledoval sametově hnědého vlkouna s šedivými prameny ve “vlasech” Skláněl se nad otřeseným Lensem. Když se napřáhl ve smrtelném úderu, černý vlkoun ho chytl a stáhl z muže. Hnědý – drobnější postavou sebou vztekle smýkal a vrčel.
“Spyro!” Zahřměl vlkounů hlas. Jeho přítel k němu přiskočil a pomohl mu udržet Garika. Šokovaný Marcus se vzpamatoval a přiběhl s ostatními ke královské rodině. Král kývl hlavou k Lensovi. Sebrali mu klíče a sundali čtveřici pouta.
“Díky bohu.” Přitiskla se Synthie k Liamovi. Pevně ji objal. Leon si netrpělivě sundal pouta, když Marcus rozepl zámek a vstal.
“Co je to s ním?” Vlkoun k němu sklonil hlavu.
“Je divoký.” Princům ironický výraz si žádal podrobnější vysvětlení.
“Už jsem to párkrát viděl. Děje se to těm, kteří ztratili svou vlčí identitu... u něj ji očividně někdo potlačil úmyslně. Teď se prodrala na povrch a bojuje o svoje místo na slunci. Když ji nezvládne, bude z něj divoké zvíře.”
“Jak může někdo ztratit svou vlčí...”
“To je teď jedno.” Přerušil Leon Marcuse. Zadíval se Tristanovi do očí. On jemu. Něco zamručel, když si všiml odhodlání v princovo očích.
“Chci abyste všichni odešli.” Rozhlédli se mezi sebou.
“Nechci, aby vám ublížil a vy jemu... takže zmizte... všichni! Hned!” Zvýšil Leon hlas. Luis se zamračil a přikývl.
“Snad víš, co děláš.” Strážci k němu nevěřícně otočili hlavy. Odešli. Tristan pokynul svým. Taky zmizeli za dveřmi. Dvojčata zůstala.
“Pusťte ho.” Spyro něco zabručel. Tristan přikývl. Pustili Garika. Ten zařval, protáhl se a pomalou chůzí přistoupil těsně k princovi. Výhružně se nad ním naklonil. Zadívali se do očí.
“Zabije ho.” Objala dívka Spyrovo paži.
“Nemyslím... má v sobě stejnou divokost a sílu...”
“Lva.” Zašeptal mladík. Tristan přikývl. Opravdu. Stáli proti sobě – oba divocí, silní, sebevědomí. Lev a vlk. Bez jediného pohybu, snad ani nedýchali. Bez jediného zvuku. Z obou vyzařoval starodavný urozený rod. Leon se najednou pohl. Chytl ho za tlamu a stáhl jeho hlavu k sobě.
“Je mi jedno jestli jako člověk nebo zvíře, ale jsi můj a vždycky budeš. Výběr nechám na tobě. Radši bych tě měl ale ve svý posteli než s vodítkem kolem krku.” Garik něco výhružně zavrčel a chytl ho pod krkem.
“Zapomeň na to, že odsud odejdeš.” Zamračil se princ.
“Radši tě spoutám, než se o tebe zase bát.” Vlkoun přestal vrčet.
“Chci tě mít na očích... chránit tě... a milovat.” Chytl princ tlapu kolem svého krku. Pousmál se a přitáhl si ho. Garik něco zamručel – znělo to lehce trucovitě. Všichni přítomní se uvolnili, když Leona objal. Rozzářil se a ve své lidské podobě se svěřil jeho náruči. Muž se pousmál a pevně ho držel. Mladík se odtáhl. Zadívali se do očí.
“Je mi trochu zima.” Prohlédl si Garik cáry oblečení, které na něm visely.
“Děkuju.” Oblékl si kožený kabát, který mu přes ramena přehodil Tristanův společník. Otočil hlavu k vlkounům. Usmál se a pustil prince.
“Tristane... Spyro.” Objal oba. “Vzpomínám si... na všechno... a Gwen?” Tristan zakroutil hlavou. Garik sklonil hlavu.
“Ale... ale nechala po sobě dvě krásné děti.” Ozvala se dívka. Mladík zvedl rychle hlavu. “Crisspina a Niessu.” Usmála se. Zvedl oči k Tristanovi. Vlkoun přikývl. Garikovi vytryskly slzy.
“Můj bože... smím... chci je... smím je vidět?”
“Samozřejmě.” Objal ho Tristan, když se k němu opět přitiskl.
“Jsem tak rád, že jsi v pořádku.” Držel ho pevně.
 
Leon se tázavě zadíval na Liama. Princ zakroutil hlavou. Muž se zamračil.
“Takový klišé, zlý mladší bratr chce získat moc svého staršího dobrého bratra... jen jsem nevěděl, že mi ho v rodině máme taky.” Liam přikývl.
“Já doufám, že jen jednoho.” Dobíral si bratra. Leon se zasmál.
“Blázníš? Co bych z toho měl? Vyhovuje mi ta volnost a svoboda. Můžu si dělat, co chci a přitom mám titul princ. Navíc... ty jsi typickej následník trůnu.”
“No, když jsem tě včera viděl – ty ho taky nezapřeš.” Usmál se Liam a otočil hlavu ke dveřím. V nich stál Garik.
“Už vyrazili. Budou nás čekat. Nerozmyslel sis to, že?” Leon ho chytl za ruku a přitáhl si jeho rty. Zakroutil hlavou. Garik se pousmál.
“Napadlo mě, možná by mohl jet s námi. V Šeptajících horách je nádherně – zapomene tam na starosti snáz než tady.” Navrhl nejistě. Sebevědomý tvrdý bojovník ze včerejška někam zmizel a on byl opět ten rozkošný mladík, který tak snadno zrůžověl díky Leonovo polibkům. Bratři udiveně zvedli obočí.
“To je výborný nápad, mohli bysme jet se Synthií s vámi. Taky to potřebujem rozdýchat.” Usmál se Liam.
“Navrhnu mu to.” Vstal a šel za svým otcem. Chvíli se zdráhal ale nakonec souhlasil. Po pár dnech vyrazili na cestu. Když přijeli k Šeptajících hor, role průvodce se ujal Garik. Bezpečně je dovedl do vesnice. Všichni si ji s úžasem prohlíželi.
“Už dorazili, už dorazili!” Rozlehlo se nadšené volání a je obklopil dav vlkounů, lidí a vlků. Všichni šťastně vítali Garika zpět a chtěli si podat ruku s lidským králem a jeho syny.
“Proboha, nechte je vydechnout po cestě!” Ozvalo se za nimi. Všichni rychle odstoupili asi o metr a vytvořili uličku. Černovlasý krásný muž zakroutil hlavou a přistoupil k Luisovi.
“Omlouvám se a oni taky.” Uklonil se jemně pokývnutím hlavou.
“A oni taky!” Zvýšil hlas. Vesničani sebou cukli a uklonili se. Král se pousmál.
“To je v pořádku, Tristane. Jsem nervózní z formalit. Vlastně mě to jejich nadšení potěšilo a trochu pošimralo mou ješitnost, nevěděl jsem, že si mě vlkouni tolik váži.” Vůdce vlkounu se pousmál.
“Teď ještě o něco víc, my vlkouni si na formality nepotrpíme vůbec. Pojďte, připravili jsme občerstvení a pokoje, pokud si chcete odpočinout po cestě.” Zvedl oči k jeho společníkům.
“Je dokonalej.” Zašeptala Vivian Synthii. Ta přikývla.
“Ty znaky, to oblečení... nádhera.”
“A je jich tu víc.” Usmála se, když k Tristanovi přistoupil černovlasý muž s rudými konci vlasů.
“Tady se mi bude líbit.” Dodala. Synthie se zasmála. Tristan vedl Luise, Leona a Garika do svého domu, Liama se Synthií ubytoval Spyro s Niniel a ostatní si rozebrali vesničani.
Garik se zadíval na Nierryho malujícího si s černovlasými dvojčaty. Zvedl oči k Tristanovi. Ten přikývl. Mladík zvedl hlavu. Usmál se.
“Niesso, Crisspine.” Zvedli k němu oči od kresbiček. Kývl hlavou ke dveřím. Děti se zadívaly na mladíka. Se slzami v očích na ně hleděl.
“Ty jsi... stejda Gajik?” Vstala Niessa a příšla k němu. Přikývl a klekl si k ní.
“Aje pjoč bječís?.... nejíbíme se ti?” Stoupl si Crisspin vedle sestry. Dojatě oba objal.
“Jste... jste to nejhezčí, co jsem kdy viděl.” Přitiskl je k sobě. Dvojčata ho objala a dospěle se ho snažila uklidnit.
 
Luis ležel v trávě na útesu a sledoval nebe. Leon ležel vedle něj a užíval si klid, vůni lesa, trávy, květin kolem.
“Je tu nádherně, musím Garikovi poděkovat za ten nápad.... hmmm...možná bys mu mohl poděkovat místo mě.” Leon se pobaveně pousmál.
“Rád... přepad mě hlad, půjdeš taky?” Král zakroutil hlavou. Princ odešel. Luis se pousmál a zadíval se opět na oblohu. Už se stmívalo, když si sedl a rozhodl se jít zpět. Zarazil se. Kus od něj seděl drobný bílý vlk s čermým pruhem na hlavě. Mlčky ho sledoval.
“Dobrý den.” Usmál se Luis. Vlk natočil hlavu nastranu. Muž vstal.
“Jdu zpět, chceš se přidat?” Zvíře sedělo na místě a tiše ho sledovalo. Povzdechl si.
“Tak se měj.” Šel směrem k vesnici. Otočil se. Vlk seděl na tom samém místě.
Druhý den se na louku vrátil. Rozhlédl se. Zamračil se a sedl si na okraj útesu, zadíval se dolů. Otočil hlavu po zakňučení. Pousmál se.
“Dobrý den.” Zvíře sedělo kus od něj. Řekl by, že o něco blíž než včera. Byl to vážně nádherný tvor. Otočil hlavu k propasti pod nimi. Král také. Oba tiše seděli a sledovali zázrak přírody. Když muž odcházel, opět za ním tiše hleděl bez jediného pohybu.
Luisovi to nedalo a přišel i další den. Něco ho k vlkovi přitahovalo – možná ta zvláštně smutná aura, kterou kolem sebe měl. Pousmál se. Zvíře sedělo na okraji louky a jak se zdálo, čekalo na něj. Když si ho všimlo, vstalo a kousek odběhlo.
“Neboj se... jsme přeci přátelé.” Přešel muž pomalu k okraji a sedl si. Poklepal zem vedle sebe. Vlk vydal něco mezi zakňučením a zavrčením a opatrně k němu přešel. Chvíli nervózně poposedal a sledoval každý jeho pohyb. Když se ujistil, že je to bezpečné, posadil se a zadíval na strž pod nimi.
Dalších pár dní si byli muž s vlkem tichými společníky. Luis sem přijel hledat klid a našel ho v jeho přítomnosti. Věděl, že je to díky němu. I když si nebyl jistý proč. Sklonil k němu hlavu. Vlk si uvědomil jeho pohled a okamžitě vstal.
“Klid, neboj se... posaď se.” Jakoby mu rozumněl, sedl si zpět. Muž se na něj zadíval.
“Jsi neuvěřitelně krásné zvíře... vyzařuje z tebe zvláštní klid, pokora a čistota.” Vztáhl ruku a zajel do husté srsti. Zarazil se. Jaktože si toho nevšiml dřív? Uvědomil si vlkovo jemné rysy.
“Můj bože, ty jsi vlčice. Nemám pravdu?” Ona něco zamručela. Luis se pousmál. Zarazila ho jeho tichá spokojená radost nad tím zjištěním.
 
“Hmmm.. sis ten útes nějak oblíbil.” Usmál se Leon při večeři. Jeho otec se pousmál.
“Vlastně spíš moji společnost.” Oni k němu zvedli oči. Tristan se zeptal za všechny. Luis jim vyprávěl o vlčici. Vůdce vlkounů ho zamyšleně poslouchal. Sklonil hlavu k Nierymu, který se na něj tázavě podíval, s otázkou zda ji zná. Muž se pousmál a políbil ho.
“Myslím, že ano... byla by hodně velká náhoda, aby to byl někdo jiný. Jmenuje se Elinor. Byla to Gwenina přítelkyně. Od její smrti žije mimo vesnici – jako vlk.” Král se zamračil.
“Takže je divoká?” Tristan zakroutil hlavou.
“Ne, jen se tak prostě rozhodla. Přes zimu ji u sebe nechává přespávat Zisis. Občas o ní měsíce nevíme a pak se zase objeví.” Pokrčil rameny. Luis se pousmál.
“Je nádherná... chvílemi jsem koketoval s myšlenkou, že se mi zdá nebo že je vlčí přízrak. Kdyby nebylo toho černého pruhu.” Tristan přikývl.
“To ano, její odchod zlomil srdce nejednomu z mužů.” Zvedl oči ke králi. Všiml si jeho výrazu.
“Pokud s tebou tráví tolik času, možná tě bude následovat.” Překvapil všechny. Luis se pousmál.
“Chceš ji vzít s sebou?” Ozval se Liam. Neskryli svůj údiv, když jeho otec přikývl.
“Přišel jsem sem, abych našel klid a zahnal tu bolest... Její přítomnost je lék. Neumím to popsat a ani pochopit, ale... chci ji s sebou.” Vlkoun pokrčil rameny a vstal.
“Za zkoušku nic nedáš... spěte sladce.” Zadíval se tázavě na Nieryho. Mladík sebou cukl. Všichni se pousmáli, když rychle vstal a následoval muže.
 
Luis se s úsměvem zadíval na Elinor. Opět na něj čekala. Sedl si k ní.
“Pozítří odjíždím.” Vlčice k němu zvedla hlavu. Bez jediného zvuku vstala a běžela pryč. Rozuměla mu, tím si byl jistý. Už se nevrátila. Druhý den na ni marně čekal.
 
V den odjezdu se s nimi šla rozloučit celá vesnice.
“Buďte na cestě opatrní.” Ozval se Leon. On a Garik ve vesnici ještě zůstavali.
“To vy až se budete vracet.” Pousmála se Vivian.
“Opravdu tu nemá někdo z nás zůstat s vámi?” Kývla hlavou směrem k šedivovlasému mohutnému muži – Orenovi. Usmál se překvapivě jemným úsměvem a pozdrav jí oplatil. Princ zakroutil hlavou a přitáhl si k boku Garika. Mladík zrůžověl, když muž prohlásil, že má svého rozkošného ochránce a to je vše, co potřebuje. Luis se pobaveně usmál a otočil hlavu směrem k útesu. Doufal, že se s ním vlčice přijde alespoň rozloučit. Zamračil se a zvedl oči k Tristanovi.
“Najde cestu sama.” Král se pousmál a přikývl. ´Pokud ji bude hledat.´
“Díky za vaši pohostinost. Myslím, že se teď budem vídat častěji.” Vůdce vlkounů přikývl. Vyrazili. U úpatí se rozloučili s Garikem, který je vyvedl z hor.
 
“Jsem hrozně unavená.” Rozvalila se Synthie na posteli.
“Ale bylo tam nádherně.” Liam se pousmál a naklonil se nad ní.
“Ty jsi nádherná.” Spojil jejich rty. Dívka se pousmála a objala ho kolem krku.
“Je mi líto Luise... doufala jsem, že se Elinor cestou ukáže někde za námi.” Prince se pousmál nad oslovením, které použila. Opět jí políbíl a pak jí nedovolil myslet na nic jiného než na něj.
 
Luis se zadíval z okna své pracovny. Už při jejich příjezdu začly husté deště a bouřky. Celou cestu doufal, že se za nimi ozve zaštěkání a on ji opět uvidí. Nechápal své pocity. Je přece zvíře – vlk. Když si jeho srdce zastesklo, že by ji chtělo vidět jako dívku. Pochopil. Není vlk. Je vlkoun. Vlkoun, který je ze třetiny dívkou. Byl si jistý, že nádhernou dívkou s jemným něžným úsměvem a velkýma smutnýma očima. Tak jako klidnou a laskavou povahou, přesto svým způsobem divokou. Snad se v tom nečase tam venku měla kam schovat. Asi ano. Zisis jí určitě nechala u sebe a ona teď netrpělivě čeká, až to přejde. Ne, aby přišla sem za ním, ale aby se mohla vrátit do svého světa. On pro ni byl jen tichým společníkem, se kterým ji spojovala bolest.
 
Marcus kráčel za strážnými. Jeho nálada byla úplně stejná jako počasí. ´V tomhle by ani psa nevyhnal a já musím řešit...´ Jeho myšlenky se zastavily a on nevěřícně sledoval situaci. V jedné ze slepých uliček ze strany na stranu přecházel jindy asi bílý vlk. Nervózně něco mručel a sledoval strážce, kteří ho zahnali do rohu.
“Snažili jsme se ho vyhnat, aby někomu neublížil... dostal se sem s hlídkou, která se vracela. Vběhl jim pod nohy a splašil koně – v tom zmatku se dostal dovnitř.” Odpověděl strážce jeho tázavému výrazu.
“Hlídejte ji... přivedu krále.” Běžel muž pryč. Strážci za ním nevěřícně hleděli.
“Řekl krále?” Ozval se jeden.
Marcusovo nálada se rozzářila jako letní den. Tělem se mu rozlilo teplo a radost. Je to ona. Tím si byl jistý. Ta vlčice, kterou si zamiloval jeho pán. Bez zaklepání rozzrazil dveře a rozhlédl se po pokoji. Uslyšel šplouchnutí. Byl večer a panovník si nechal připravit lázeň. Zrovna vylezl a otíral se. Jeho tělo působilo stejně mladistvě jako Leonovo či Liamovo. Vlastně celkově působil dost mladě – spíš jako jejich starší bratr než otec. Překvapeně se zadíval na vysmátého Marcuse a úplně mu zapomněl vynadat, že tam tak vtrhl.
“Můj pane.” Uklonil se muž jemně, aby alespoň trochu napravil svůj příchod.
“Musíš hned se mnou.” Dodal a měl nutkání chytit ho za paži a táhnout ven. V tu chvíli mu vůbec nevadilo, že před ním stojí dokonale odhalen.
“Můžu se alespoň oblíct?” Otíral se král. Celá situace ho spíš pobavila než rozčílila. Strážce sebou cukl a konečně si uvědomil jeho nahotu. Snad poprvé v životě zčervenal.
“Můj bože... omlouvám se, ale...” Podal mu kalhoty. Král si je navlékl a sáhl po košili.
“Ale?” Pobídl ho a prohrábl si stále vlhké vlasy.
“Je tady.” Marcus si byl jistý, že pro své chování má naprosto oprávněný důvod a omluvu. Nemusel říkat, kdo je tady. Jeho pán to očividně pochopil. Zrovna vyběhl z pokoje tak, jako on sem přišel. K tomu bez bot a jen ve své košili. Marcus v pokoji sebral alespoň plášť a šel za ním.
“Tady.” Podal ho panovníkovi, čekajícímu u vchodu. Vzal si ho a aniž by si ho oblékl, se na muže tázavě podíval.
“Tudy.” Vedl ho strážce.
Luis se zadíval na tvora. Byla promočená, špinavá a v kožichu měla chuchvalce bláta a trávy. Vypadala příšerně, vyčerpaně a bezradně. Přesto se snažila držet hlavu hrdě. Celkově celé tělo. Občas jím projely záchvěvy chladu a únavy. I tak mu přišla jako to nejkrásnější, co kdy viděl. Usmál se a prošel mezi strážci, kteří mu uhli. Vlčice si ho všimla. Zastavila své přecházení a zadívala se na něj, když si dřepl. Natáhl k ní ruku.
“Pojď sem, Elinor. Půjdeme domů.” Váhavě k němu vykročila, při tom očima putovala po strážcích.
“Neboj se... tady jsi v bezpečí.” Uklidňoval ji. Stoupla si k němu a nechala se pohladil.
“Teď  tě zvednu, dobře?” Chytl ji. Strážci vykročili, když zvíře začlo vrčet.
“Ne... držte se zpátky.” Zvedl k nim ruku a i přes její výhružky ji vzal do náruče. Ještě chvíli sebou cukala a vrčela, pak ale vyhrála únava a ona se vzdala. Pousmál se a nesl ji pryč. Marcus ze země sebral plášť a následoval ho. I přes jeho protesty ji král uložil do své postele. Vlčice se začla zvedat, Luis ji chytl a zatlačil zpět.
“Klid... musíš odpočívat... takhle to nepůjde. Zajdi za Marinem ať jí připraví nějaký uklidňující, nejlíp možná uspávácí nápoj.” Marcus přikývl a odešel. Muž sklonil hlavu zpět k ní.
“Jsem rád, že jsi přišla...” Přestala s ním bojovat a něco zakňučela. Pousmál se a pohladil ji.
“Hmmm... možná budeš nejdřív potřebovat koupel.” Postavil ji do vany a snažil se smýt nejhorší špínu. Držela a tiše ho sledovala velkýma smutnýma očima. On ji omýval a pomáhal udržet se na nohou.
Když umyli, co se dalo, nesl ji zpět. V ložnici byl Marcus se služkou. Žena převlékala postel. Otočila hlavu ke králi. Měl ji rád. Začínala zde, když jemu bylo možná o něco víc než Garikovi. Díky tomu a své povaze se tak trochu počítala za člena rodiny. Tak jako pár dalších v pevnosti a ve městě. Vzala si na starost jeho potřeby a komnaty. Nesměla do nich žádná jiná služka.
“Přinesla jsem jí teplou deku... ta tvoje by ji moc nezahřála.” Přehodila přes postel teplou vlněnou deku. Luis se usmál a přikývl. I pro tohle ji měl rád. Vůbec se nepozastavila nad vlkem a katastroficky vypadající postelí. Byla to diskrétní, moudrá a pohotová žena. K tomu už mnohokrát dokázala, že s velkým srdcem.
“Díky Lenno.” Položil vlčici do čistých peřin. Přikryl. Zvedl misku s lektvarem.
“Tady... vypij to.” Všichni se usmáli, když nápoj poslušně vypila.
“Musí být unavená, chuděra... mám ji nechat připravit i něco k snědku? Kdyby jí přepad hlad?” Zvedla oči ke svému pánovi. Přikývl.
Vlčice prospala celé dva dny. Občas se probrala, aby se napila. Třetí den konečně přestalo pršet a Luis seděl se svými dětmi – Liamem a Synthií - na terase. Ve dveřích se objevila Lenna.
“Můj pane.” Otočil hlavu ke dveřím.
“Někdo tě hledal.” Usmála se a sklonila hlavu. Trojice také.
“Vlastně tě vyčenichala sama, já ji jen doprovázela.” Vysvětlovala. U jejích nohou seděla Elinor. Lehce zašedlá ale při plné síle. Zvedla hlavu k Lenně a zaštěkala. Žena se usmála.
“Bylo mi potěšením, krásko... pane.” Odešla. Luis se usmál a vstal. Sklonil se ke zvířeti.
“Vítej... pojď, představím tě.” Pohladil ji. Následovala ho ke stolu.
Následující dny byla dvojice nerozlučná a sloužící i měšťané si na její přítomnost zvykli. Tak jako ona na jeho. Chovala se v jeho přítomnosti čím dál víc přirozeně a míň obezřetně. Přestala hlídat každý jeho pohyb a uvolnila svaly i mysl. Líbila se jí úcta, se kterou se jí dotýkal a prokazoval jí. Nechoval se k ní jako k vlčici či zvířeti, ale jako k ženě. I se stejnou něhou, jako by dával lidské dívce. Tím si byla jistá.
Milovala chvíle, kdy byli sami, a on jí vyprávěl o své minulosti nebo příběhy či zajímavosti, které kdy četl. Někdy jí přímo předčítal - příběhy, básně či cestopisy. Milovala jeho hlas.
Občas jen tiše seděli spokojeni v pouhé přítomnosti toho druhého. Nevadilo ji sledovat ho hodiny při práci. Vždy ji pohledy kontroloval, zda je vše v pořádku a nic jí nechybí. Milovala jeho smaragdový pohled.
Milovala každou noc usínat v jeho posteli a nechat se uspávat hlazením pstů, čechrajících její hustou srst. Tak jako vzbudit se ráno v jeho náruči a cítit jeho teplo. Milovala jeho dotek.
Milovala výlety k jezeru a chvíle, kdy ji pomáhal udržet se nad hladinou. Nebo jen obyčejné procházky po lese a okolí. Milovala i ty chvilky, kdy se ztrácel ve svých myšlenkách. Konečky prstů vždy přejížděl po tom, co měl zrovna po ruce. Občas to byla i její srst.
Milovala jeho úsměv – pobavený, laskavý i ten něžný. Ještě víc milovala jeho smích. Čístý upřímný zvuk, který rozezněl v jejím těle tolik pocitů. Milovala jeho.
 
“Je to jen můj pocit, nebo vážně omládl?” Řekl pobaveně Leon, opírající se o rám dveří. Všichni přítomní překvapeně otočili hlavy ke dveřím. S úsměvy přivítali dvojici.
“Cos to povídal?” Usmál se jeho otec a posadil se zpět.
“Ale nic.” Řekl muž nevině.
“Něco ve smyslu, že mládneš. Jestli jsem slyšel dobře. Prostě jako vždy, byl drzej.” Houpal se Liam na židli. Leon zakroutil pobaveně hlavou a přitáhl si jeho talíř.
“Hej... ještě jsem..”
“Smůla, mám hlad jako... pes.” Mrkl na vlčici. Souhlasně zaštěkala. Princ se usmál.
“Stihla to ještě před těma bouřkama?” Jeho otec zakroutil hlavou.
“Hmmm... no hlavně, že dorazila.” Dojídal bratrův oběd.
“Neměl bych žárlit, nebo tak něco?” Sledoval Garika mazlícího se s vlčicí. Všichni se zasmáli. Muž odstrčil talíř a vstal. Dřepl si za Garika. Mladík k němu otočil hlavu. Pobyt v Šeptajících horách mu očividně prospěl. Vypadal odpočatě, bestarostně ale hlavně šťastně. Usmál se.
“Půjdeme?” Leon podrbal Elinor. Zarazil se.
“Neurážím ji tím, Synthii bych těžko takhle podrbal na hlavě.” Zvedl hlavu ke svému otci. Vlčice zaštěkala. Princ ji znovu pohladil.
“Dobře... Jsem děsivě unavený.” Odpověděl mladíkovi. Ten se pousmál a vstal.
“Mně by to taky zas až tak moc nevadilo.” Ozvala se dívka. Všichni se zasmáli. Leon se pousmál a políbil ji na čelo.
“Dobrou... ať nám donesou něco k jídlu.” Sklonil hlavu ke Garikovi, který do něj drbl. Princ se pobaveně pousmál, když si vzpomněl.
“Úplně jsem zapomněl... nepřijeli jsme sami.” Otočil hlavu k Vivian. Dívka na něj nechápavě hleděla. Udiveně zvedla obočí. Zakroutila hlavou. Princ s úsměvem přikývl.
“Ukradli ho hned jak jsme přijeli, budeš si ho muset najít.” Všichni se pousmáli, když dívka bezeslov vstala a šla pryč.
Pár došel do jejich ložnice. Jejich ložnice. Opravdu tomu tak bylo. Garik si dokonce k princovi přestěhoval své věci – na jeho “skoro-příkaz”. Leon se zřítil na postel a roztáhl se. Vedle měli připravenou koupel, kterou si poručili cestou do jídelny. Oba se ponořili do horké vody. Leon se uvolněně opřel.
“Hmmm.... tohle miluju.” Zaklonil hlavu a zavřel oči. Garik se na něj zadíval. On miloval jeho. Tak moc až to bolelo. Nebyl typ, který křičí svou lásku do světa. Chtěl jen, aby to věděl Leon. Aby věděl, jak moc je mu vděčný a jak moc je pro něj důležitý. Jen se nedokázal odhodlat. Nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech natož citech. Nedokázal přinutit sám sebe vyslovit to. Sklonil hlavu. ´Copak jsem takový zbabělec a slaboch, že to ani nedokážu říct?´ Přemýšlel. Ucítil dotek na své tváři. Zvedl oči a zadíval se do Leonovo. Princ se pousmál a přitáhl si ho k sobě. Mladík ho pevně objal a opřel se o něj.
“Leone?”
“Hmm?” Šimral ho prsty po zádech. Garik se zamračil.
“Chtěl jsem... já... totiž..."
Leon otevřel oči. Ne. Nemůže být šťastnější. Pevně Garika objal.
“To je v pořádku, Gariku.” Mladík k němu zvedl hlavu.
“Já to vím.” Políbil ho.
“Víš?” Zrůžověl. Princ se něžně pousmál a přikývl. Garik se šťastně usmál a políbil ho. “Dobře.” Přitulil se něžně.
 
Vivian se zadívala na hlouček u výběhu. Byly v něm snad všechny dívky z paláce – stráží nevyjímaje. Kdo ji zaujal, byl ale muž tyčící se mezi nimi. Šedivovlasý – mohutný muž. Když ho viděla ve vesnici poprvé, bojovala s nutkáním utéct. Ale pak. Nejčastěji ho vídávala s dětmi – jejich výraz – milovaly ho - a jeho výraz. Uvědomila si, že ve skutečnosti vlastně není ani tak děsivý, jako krásný. Jeho rozčepýřený delší účes dokonale seděl k jeho temně šedivým podmanivým očím. Tak jako většina vlkounů měl v sobě něco divokého a smyslného ale zároveň něco laskavého a něžného i přes svou mohutnost. Nikdy s ním nemluvila – jen jeho postavu následovala pohledem, kdykoliv měla příležitost a ani si neuvědomila, že on ho opětuje svým. Proto ji Synthie dokonale překvapila svým dotazem, zda nechce zůstat ve vesnici. Ještě větším šokem byla odpověď na otázku, proč by měla. Přece kvůli Orenovi. Asi tím nějvětším překvapením byl ale fakt, že si to mysleli všichni. A pak jeho jemný úsměv, když se loučili a to, že je teď tady. Co když ale nepřijel kvůli ní? Třeba jen doprovázel Garika.
Cukla sebou, když k ní muž zvedl oči. Sklonil hlavu k dívkám a omluvil se. Nerady ho pustily a sledovaly, kam vlastně míří. Vivian zrůžověla a prohlížela si ho. Byl neobvykle moc oblečený – kožené kalhoty s tradičnými pruhy a přes rozeplý mohutný sešívaný kabát, proteplený kožichem. Působil divočeji než si ho pamatovala. Jemně se uklonil.
“Dobrý den, jsem Oren.”
“Já... já vím. Och. Aha... Vivian.” Zrudla dokonale a uklonila se.
“Smím... smím si myslet, že to kvůli mně jsi...” Zmlka a zmateně zamrkala, když ucítila jeho na svých rtech. Držel ji v náruči a něžně líbal. Opřela se mu dlaněmi o hrudník a váhavě odpověděla. Zadívali se do očí.
“Myslím... myslím, že smím.” Vydechla. Oba si uvědomili zasněné vzdechy za Orenovo zády. Podívali se tam. Dívky je nadšeně sledovaly, oči plné očekávání.
“Hmm... nevadíme vám?” Zvedla dívka tázavě obočí. Všechny zakroutily hlavou. Vivianin výraz se změnil v nechápavý. Začla se smát a zvedla oči zpět k muži. Tvářil se pobaveně. Pokrčila rameny a dokonale se schovala v jeho náruči.
 
“Nějak moc oslav poslední dobou.” Rozhlédl se Marcus po plném palouku. Terry přikývl. Byl čas na věhlasný ples v maskách, který každoročně pořádal králův bratr. Slavnost byla mezi lidem velice oblíbena a proto ji letos uspořádal Luis, aby je nezklamal. Louka byla plná fantastických i obyčejných tvorů. Barevnost a propracovanost některých masek byla úžasná.
Strážci očima zkontrolovali královskou rodinu a zapluli do davu. Král i jeho synové měli stejné masky. Byli ďáblové - čerti. Tvorové pocházející ze starých legend. Někteří si mysleli, že byli ti zlí. Byly to rohaté bytosti, s dlouhou srstí na dolní polovině těla a s dlouhým ocasem. Krásné děsivé bytosti. Jejich věčnými nepřáteli byli andělé. Tvorové s bělostnými křídli a světlými vlasy. V legendě se vyprávělo o čertovi a andělovi, kteří se zamilovali. To byl začátek pádu obou národů. Nikdo nevěděl, zda ještě žije nějáký potomek či skutečně všichni zmizeli ve víru času. Muži vypadali úchvatně. Měli opravdu chlupaté kalhoty s dlouhými ocasy a horní polovinu těla pomalovanou černo-rudými ornamenty. Tak jako obličej. Ve vlasech potom drobné růžky. Synthie s Garikem byli jejich opaky. Na zádech měli oba bílá drobná křídla. Dívka měla jednoduché krátké šatečky a kvítky ve vlasech. Garik měl bílou zavazovací sukni dlouhou po kotníky. Vlasy stažené bílou čelenkou jemně vyšívanou. Oba jakoby byli posypáni jemným stříbřitým práškem. I Elinor byla za anděla. Na zádech měla bílou stužkou přivázána drobná bílá křidélka. Nikdo z nich neměl škrabošku.
Jako předcházející oslavy i tato se vydařila. Luis byl obklopen davem ženských masek. Nebylo divu. Maska podtrhovala jeho postavu, černé líčení jeho krásný obličej ale hlavně výrazné oči a přece jen byl to král. Elinor zasypávána obdivem cizinců tiše sledovala panovníka. Už několikrát se přistihla, že touží být opět lidskou dívkou. Naposledy, když Luis vyšel z koupelny s osuškou kolem pasu. Tehdy se její srdce zachvělo a ona zatoužila po jeho doteku. Ale ne doteku pána a jeho vlka – ale doteku muže – milence. Trvalo jí dlouho než představu vyhnala z hlavy a podařilo se jí usnout. Přesto se nedokázala změnit zpět. Jakoby zapomněla jak. Jakoby jí něco bránilo. Snad strach. Jako člověk byla slabá, zranitelná a bezmocná. Ani jako vlkoun nebyla jiná. To zjistila, když nedokázala ochránit to jediné, co měla. Co milovala. Snad proto v sobě oba potlačila. Sklonila hlavu a ztratila se svým obdivovatelům v davu. Zmátla jí její žárlivost. Tolik si přála odehnat ty ženy útočící na krále. Ukázat jim, že patří jí. Patří přece jí. Tak jako ona jemu. Jako vlk, vlkoun, jako žena. ´Něco je špatně.´ Uvědomila si a zastavila se. Zadívala se na svou přední tlapu. Něvěřícně ji zvedla, rozhlédla se po maskách kolem a rychle zalezla pod stůl vedle sebe. Prohlížela si svou ruku, pak sklonila hlavu ke svému tělu. Byla nahá. Jediný její oděv byla křídélka přidělaná stužkou kolem paží. Schoulila se do klubíčka a objala své nohy. Přemýšlela, co teď. Uslyšela známý hlas. Rozhlédla se a chytla dívku za nohu. Liam sebou cukl, když Synthie vyjekla a vylekaně odstoupila od stolu. Nikdo jiný si toho naštěstí nevšiml.
“Někdo mě chytl za nohu.” Vysvětlovala. Muž chytl ubrus a klekl si na jednu nohu. Překvapeně sledoval dívku, tak jako jeho žena sklánějící se za ním.
“Myslím... Elinor?” Oba se pousmáli, když přikývla.
“Přivedu Luise...” Rozhlédla se Synthie. Elinor ji rychle chytla za ruku. Zakroutila hlavou.
“Myslím, že by se nejdřív chtěla trochu přioblíct.” Řekl pobaveně Liam. Když dívka přikývla, Synthie zrůžověla.
“Jistě, promiň. Zkusím něco sehnat.” Šla rychle pryč. Po chvíli se vrátila.
“Našla jsem ubrus.” Držela bílou látku.
“Ubrus?” Povzdechl si muž a vzal jí ho.
“No, nic lepšího tady asi neseženem a do paláce je to daleko.” Sklonil se k dívce.
“Zabal se do toho a vylez, Synthie ti s tím nějak pomůže.” Podal jí ubrus. Přikývla a rozložila látku. Omotala kolem těla a vylezla.
“Ta křídla tomu trochu...” Synthie Liama chytla, když chtěl rozvázat stužku.
“Počkej, bude to vypadat jako maska anděla a ne jako že má kolem těla omotaný ubrus.” Upravila dívce křidélka, pak jí látku zavázala na jednom rameni a u pasu udělala další uzel.
“Jsi úžasná.” Políbil ji muž a zadíval se na Elinor.
“To ho zabije.” Dodal a rozhlédl se. Pobaveně přikývla a ukázala směrem k hloučku ženských masek. Elinor se tam podívala. Otočila hlavu k nim. Usmáli se.
“Neděkuj... tak běž.” Pobídla ji Synthie. Dívka kývla hlavou a vydala se směrem ke králi. Zastavila se za ženami. Zhluboka se nadechla a položila jedné ruku na rameno. Ta se hned otočila. Udiveně se zadívala na dívku. Měla stejnou masku jako protějšky královské rodiny a to ji tak zmátlo. Překvapila sama sebe, když dívce ustoupila. Ta kývla hlavou a položila ruku na rameno jiné ženě i ta jí bez řečí uhla. Luis se zvědavě otočil, co mohlo způsobit to pozdvižení. Jeho pohled se setkal s postavou v bílém. Položila ruku na rameno ženy stojící přímo u něj. Ta jí pustila dál, tak jako ženy před ní a ona konečně stanula před mužem. Zvedla k němu oči. Zadíval se do velkých tmavě šedivých očí. Něžně se usmívaly. Tak jako dívka s černým pramenem v bílých vlasech dlouhých pod zadek. Měla jemný krásný obličej, štíhlou středně vysokou postavu. Tiše na něj hleděla. Věděl, kdo před ním stojí. Tím si byla jistá. Řekly jí to jeho oči. Hladily pohledem. Něžně a hřejivě. Cítila se, jakoby v tu chvíli vzal její srdce do dlaní a konejšil je – hýčkal. To když viděla láskyplný a šťastný pohled. Miluje ji tak moc jako ona jeho.
 

 Nahoru ↑

  Návštěvní kniha   

sentimentalgardeupr.jpg