Potemnělou chodbou rozlehlé pevnosti procházeli dva strážci. Došli na její konec a zašli za roh. Temný stín visící u stropu se pohl a neslyšně dopadl na podlahu. Vydal se opačným směrem. Bez jediného zvuku probíhal labyrintem chodeb. Kdykoliv potkal další stráže, jednoduše splynul s nocí kolem. Byl jejím dítětem – její součástí.
Dorazil k dlouhému točitému schodišti – v jeho prostředku byla hluboká propast. Naklonil se přes okraj a zadíval se do tmy dolů. Zachvěl se, když ho pohladil studený vlhký závan. ´Voda.´ Pomyslel si a nedokázal jinak, než se oklepat. Zpozorněl když uslyšel hlasy. Zaskočeně sledoval zdroj světla, který se objevil v mohutných dveřích. Stály v patře pod jeho. Se zabouchnutím se zavřely.
„To bylo neskutečný, nikdy jsem neviděla tolik...“ ´Žena? Všichni mají být teď v hlavním sále.´ Pomyslel si nezvaný host a přestal vnímat slova. Ve skutečnosti se v pevnosti konala oslava narozenin správce města. U měštanů byl velice oblíbený. Převážně díky němu se městu a přilehlým vesnicím dařilo. Byl moudrý, spravedlivý a také dost bohatý.
Dnes měl tolik očekávané narozeniny a právě někdy v tuhle dobu se měl konat přípitek. Tak co ty dva dělají tady?
Temná postava se vrátila na chodbu nad schodištěm a zaplula do jejích stínů. Kroky a ženin monolog se blížil. Zaposlouchal se. Mluvila o cenostech v místní pokladnici. Nadšení a obdiv z ní doslova tryskaly.
Konečně vyšli na chodbu. Vysoký muž držící lucernu se otočil ke dveřím. Zabouchl je a položil dlaň na vyřezávané dřevo. Něco zašeptal. Ani jeden z přihlížejících nedokázal zaslechnout co. Dívka se pousmála a zezadu muže objala – přitiskla se k jeho zádům.
„Je mi zima... to ty schody – jsou strašný. Měl bys s tím něco udělat.“ Řekla laškovně, když se muž otočil.
„Zabírá to, že? Všechny ty šperky tam dole, pak ten chlad.“ Objala ho kolem krku.
„Obvykle ano.“ Usmál se a sklonil se k ní. ´Tak proto.´ Pomyslel si zloděj a prohlížel si muže. Byl urostlé postavy a temně černých hustých vlasů – sčesaných dozadu. Jeho tvrdší obličej rozjasňovaly výrazně modré oči s trvdým pronikavým pohledem. Před ním člověk jistě nic neskryje a pokud ano – ne na dlouho.
Muž odložil lucernu na stojan mezi dvěma sloupy – lemujícími chodbu. O jeden z nich pak opřel ženu. Nepřestával se věnovat jejím rtům. Noční navštěvník rozechvěle sledoval jeho něžnou péči. Zavřel oči a sklonil hlavu. ´Co je to se mnou?´ Vnímal své bušící srdce. Opět zvedl hlavu. Šokovaně zacouval hlouběji do stínů. Muž měl otevřené oči. Dívá se na něj? Ne. Jen náhodou jeho směrem. Nemůže ho přeci vidět. Nebo ano? Ještě víc znejistěl, když se muž odklonil od dívky.
„Měli bychom jít. Bude přípitek.“ Hluboký sametový hlas. Žena zmateně zamrkala.
„Myslela jsem, že nestojíš o to tam být.“ Nechápala. Muž si prohrábl lehce rozcuchané vlasy.
„Rozmyslel jsem si to.“ Sáhl pro lucernu.
„A-ale, to přece... nechceš to radši dokončit tady?“ Snažila se. Jeho polibky a doteky byly moc dobré na to aby si je nechala jen tak utéct. Byla si jistá, že další příležitost už nepřijde.
„Promiň někdy jindy. Půjdeme.“ Vedl protestující dívku pryč.
Stíny se opět pohly - to když postava vykoukla z poza sloupů a zadívala se za odcházejícím párem. Ne. Neviděl ho. Přistoupil ke dveřím. Sundal si černou rukavici a štíhlými prsty kopíroval řezbu. Položil na ni dlaň a zavřel oči. Tiše – bez pohybu stál jako černá socha. Ornamenty ve dřevě zažhnuly. Vzal za kliku. Pustila ho dál.
Rychle sbíhal po schodech k mohutným dveřím. Zastavil se a zaposlouchal. Ne. Něco se mu muselo zdát. Žádný člověk není schopný vidět v téhle tmě. Došel ke dveřím a zadíval se na ně. Podobné ornamenty jako na prvních. Opět vztáhl ruku a položil na dřevo. Sklonil hlavu a soustředěně se zamračil. Mocnější kouzlo. ´V pořádku. Čekal jsi to.´ Uvolněně si oddechl, když se znaky rozzářily. Sáhl po klice – tak jako první – povolila. Zatlačil do dveří. Zarazil se. ´Nezdálo.´ Pomyslel si překvapeně a otočil se v úderu. Jaktože si ho nevšiml? Zamračil se bolestí, když muž vykryl jeho ránu. Stočil jeho ruku za záda a obličejem přitiskl k zavřenému křídlu dveří. Stlačil, když se zloděj snažil bránit. Ten zasténal.
“Nevím, cos to provedl s těmi dveřmi ale... tleskám.“ Chytl i jeho druhou ruku. „Řekni, jestli se pletu ale pochybuju, že tam uvnitř je něco tvýho.“ Řekl chladně u jeho ucha.
„Pletu se?“ Přirazil ho tvrdě ke dveřím.
„N-ne.“ Zasténal zloděj vyděšeně. I když muž mluvil mrazivě klidně, druhý cítil sílu a divoký plamen, který v sobě měl. Zvíře, které v sobě měl. ´Nemůže být obyčejný člověk.´
„Takže jsi zloděj.“ Jistěže byl zloděj. Oba to věděli. Chce to slyšet od něj – z jeho úst. Uvědomil si nezvaný host.
„J-jsem... zloděj.“ Zasténal a doufal, že muž povolí své sevření. Marně.
„Cos chtěl ukrást?“ Chtěl vědět.
„Jen... jen pár šperků.“ Snažil se menší z mužů. Vylekaně zavřel oči, když mužova pěst hlasitě narazila na dřevo vedle jeho hlavy.
„Myslíš, že jsem hlupák?“ Řekl tvrdě.
„Jen jsem... jen jsem slyšel o místní pokladnici a dnešní slavnosti.... zdálo se mi to jako snadný způsob...“
„Snadný způsob? Je to nejlíp zabezpečená... byla to nejlíp zabezpečená pokladnice v okolí. Jistě líp než prázdný domy měšťanů. Zkus to znovu.“ Přerušil ho muž. Zloděj zarytě mlčel
„Jak chceš. Půjdeme.“ Odtáhl ho ode dveří a vedl před sebou.
„K-kam?“ Snažil se muž v černém.
„Do vězení... jsi přece zloděj.“ Došli na chodbu.
„Ve skutečnosti jsem nic neukrad, nemohli bysme...“ Zmlkl, když se muž začal smát.
„Ty jsi vážně něco. Začínáš mě... zajímat.“ Přitáhl ho k sobě a sáhl po černé kukle. Z pod ní vypadl dlouhý culík bílých vlasů. Muž udiveně přizvedl obočí. Mohlo mu to alespoň dojít, když ho nepoznal po čichu. Vztáhl ruku a prsty se dotkl bílého kočičího ucha. Zloděj s nimi zastříhal.
„Citlivý ouška?“ Usmál se muž pobaveně a dotkl se ho pod bradou. Přizvedl obličej ke svému. Jeho dech se mírně zachvěl při pohledu do krásného jemného obličeje. Měl velké temně šedivé oči lemované dlouhými řasami. Bělostnou pleť a plné růžové rty. Chvěly se.
Zloděj zmateně zamrkal, když ho muž otočil k sobě. Stále mu držel ruce za zády. Prohlížel si ho.
„Asi máš pravdu. Ve vězení by tě byla škoda.“ Usmál se půlkou úst a zadíval se mu do očí.
„Jistě si uvědomuješ, co jsi přerušil.“ Kocour váhavě přikývl.
„Hmm... co mi to vynahradit?“ Strkal ho ke zdi. Opřel o ní. Ruce zvedl nad jeho hlavu.
„Tady jsi stál, mám pravdu? A sledoval mě.“ Sklonil hlavu k jeho uchu.
„Cítil jsem tvoje oči.“ Rozechvěl jeho dech tak jako předtím.
„Slyšel jsem tvoje srdce.“ Položil mu ruku na hrudník a opět pobláznil jeho srdce. Svou horkou dlaní. Svým sametovým šepotem. Odtáhl se a usmál. Menší z mužů sebou cukl a strnule přijímal rty druhého. Byly překvapivě měkké a něžné. Váhavě pootevřel ústa a opatrně odpověděl.
„Jak jsi řekl, nic jsi tu neukrad.“ Šeptal muž mezi polibky. Prsty přejel přes jeho hrudník k břichu. Pokračoval níž až chytl lem kalhot. Obratně je jednou rukou rozepl a zajel pod jejich látku. Zloděj mu zamumlal do úst.
„Neukradneš ani v budoucnosti. O to se postarám.“ Odklonil se a zadíval se mu do očí. ´Vyhrožuje mi?´ Přemýšlel kocour. Byl ale moc zaneprázdněný, než aby se vyděsil. Zaneprázdněný příjemnými hřejivými pocity. Vzrušením a touhou, která v něm rostla. Opřel se hlavou o stěnu.
Muž objímal dlaní jeho penis a přejížděl po celé jeho délce. Přitom sledoval pocity vepsané v jeho obličeji, chvějící se pootevřené rty, přivřené oči. Pustil jeho ruce. Kocour se mu opřel o hrudník a pomalu sesunul do náruče. Muž propustil jeho vzrušení a objal ho.
„Jak se jmenuješ?“ Políbil ho na krk.
„S-Sasha.“ Sevřel zloděj látku košile.
„Už si byl někdy s jiným mužem, Sasho?“ Kocour se jemně zamračil. Slyšel své jméno tolikrát, ale nikdy neznělo tak měkce. Nikdy nevyvolalo tolik pocitů. Muž mu položil ruku na krk a odtáhl ho od sebe.
„Byl?“ Zopakoval. On zmateně zatěkal očima. Ptal se ho. Na něco se ho ptal. Uvědomil si. Vybavil si otázku a zadíval se do modrých očí. Muž se zamračil. Byl.
Chytl ho za bradu a přitáhl si jeho rty. Kocourovo temné vzpomínky se pomalu rozplývaly pod mužovo polibky. Dočista se vytratily, když ucítil prsty na svém zátylku. Netušil, že na jeho těle jsou tak citlivá místa. Muž prsty kopíroval linii páteře až se dotkl kalhot. Zajel pod ně. Pobaveně se pousmál. Dočista na něj zapomněl. Chytl dlouhý bílý ocas a vytáhl ho z kocourovo nohavice. Měkkost a hebkost srsti hýčkala jeho dlaň. Chytl lemy kalhot. Stáhl mu je.
Kocour otevřel oči. Věděl, co ho čeká. Bál se. Ne tolik jako obvykle. Ale bál se. Muž si všiml jeho zaváhání
„Neboj se, Sasho. Doteď to bylo příjemný, nebo ne?“ Sjel prsty k jeho penisu a zlehka pošimral špičku. On jemně přikývl. Stále to dost dobře nechápal. Dotýká se ho tak něžně i přes svou sílu.
„Tak se přestaň bát.“ Pohladil muž svým šepotem štíhlý krk. Pak rty vyhledal jeho. Pomalu prohluboval své polibky a přitom rukou putoval níž pod jeho kočičí ocas. Sasha zadržel dech, když v sobě ucítil jeden z jeho prstů. Muž se opatrně dostával hlouběji. Zhluboka se nadechl a sáhl ke svým kalhotám. Nikdy mu nebyly tak těsné. Rozepl je. Trochu se uvolnil, když ho pohladil chladný závan.
Pomalu pohyboval rukou. Kocour měl obličej schovaný v jeho prsou a nevydal jedinou hlásku. Jeho něžný milenec se odhodlal a přidal druhý prst. Nečekal takovou těsnost – takovou horkost. Každý další a další pohyb jeho prstů ho vzrušoval víc a víc. Toužil otočit ho a vzít si ho zezadu. Zabořit se hluboko do jeho těla. Cítit ho kolem sebe. Tiše zasténal. ´Zpomal. Ublížíš mu.´ Zmírnil pohyb svých prstů. Sklonil hlavu k němu. Uvědomil si, jak pevně svírá jeho košili.
„Sasho.“ Kocour otevřel oči. Vážně. Ten jeho hlas. Zvedl hlavu. Jeho výraz sevřel mužovo srdce.
„Cítíš bolest?“ Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Sasha ucukl očima a zakroutil hlavou. Ne. Necítil bolest. Bylo to mnohem horší. Cítil všechno. Jeho prsty, svoje srdce, tepot v žilách a horkost v obličeji – v celém těle, sucho v krku, chvějící se dech a návaly příjemných pocitů tak jako touhy – chtěl víc – mnohem víc. Byl vyděšený k smrti.
„Ne. Já cítím... cítím...“ Přivřel oči, když muž znovu pohl prsty. On se pousmál.
„To je v pořádku.“ Políbil ho. „Uvolni se... nebraň se tomu.“ Otočil ho zády k sobě a opět dlaní objal jeho penis. Kocour se prohl. Poslechl ho. Už nedokázal jinak. Byl v pasti mezi jeho dlaní a prsty. Nebylo kam utéct – i kdyby chtěl. Vztáhl ruku a objal muže kolem krku, otočil k němu hlavu. Natáhl se a políbil ho. Zadívali se do očí. Muž mu oplatil polibek.
„Opři se.“ Řekl měkce. Sasha se dlaněmi opřel o zeď. Oba zasténali, když konečně ucítili toho druhého. Muž ho objal kolem pasu a druhou rukou chytl jeho – propletl jejich prsty. Pohl se, znovu a znovu. Kocour pevně stiskl jeho ruku. Nikdy netušil, že by to mohlo být i takové – něžné, vášnivé, hřejivé. Bylo – s naprostým cizincem v palácové chodbě. Když oba nakonec vyvrcholili, cítil se příjemně unavený, spokojený a v bezpečí.
Seděl ve vaně a umýval se velkou houbou. Stále cítil jeho ruce, jeho rty – jeho v sobě. Tak jako jeho vůni. Vracela ho zpět do paláce – k němu. Zamračil se. Musí ji smýt – musí ji ze sebe dostat. Namočil houbu a přitlačil. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil hlavu k oknu. Svítalo. Jak dlouho už tu sedí? Zvedl ruku a zadíval se na rozmočená bříška prstů. Přičichl ke své paži. To není možné – byl převážně oblečený. Proč ho ze sebe tolik cítí – z míst, kterých se ani nedotkl?
„Myslel jsem, že se nerad koupeš.“ Sasha sebou cukl a rychle se podíval ke dveřím. V nich stál elegantní vysoký muž. Měl tvrdší krásný obličej s výraznýma zelenýma očima. Delší blonďaté vlasy měl svázané černou stužkou. Odložil zdobený kabátek a přešel k velké vestavěné vaně.
„Neumíš si představit, jaká byla v paláci nuda.“ Zatvářil se zničeně.
„Takže? Kde je?“ Vztáhl ruku a odhrnul mu pramen vlasů z obličeje. Kocour sklonil hlavu.
„Ne-nemám ho.“ Stiskl houbu ve své ruce. Muž se na něj zadíval.
„Řekl jsi, že ho nemáš?“ Zeptal se klidně. On přikývl. Chytl se za tvář, když dostal pohlavek.
„Jaktože ho nemáš?!“ Zvýšil muž hlas.
„Objevili mě u pokladnice.“ Držel se stále za tvář.
„Povedlo se ti utéct?“ Opět jen přikývl. Zamračil se bolestí, když ho muž chytl za vlasy. Ještě větším šokem bylo, když mu strčil hlavu pod vodu. Když ho vytáhl, chrchlal vodu a snažil se nadechnout.
„Jak jsi se ksakru moh nechat chytit?!“ Řekl vztekle.
„Je mi jedno, jak to uděláš ale vrátíš se tam a přineseš mi ho.“ Vstal a prsty setřel kapky vody ze své košile, zbytek se vsákl.
„Vylez a utři se.“ Poručil a odstoupil. Kocour vstal a po dvou schůdcích vystoupil z vany. Zabalil si vlasy do ručníku a druhým se otíral. Muž tiše sledoval každý jeho pohyb.
“To stačí, pojď.” Chytl ho za zápěstí a táhl do vedlejšího pokoje. Hodil na postel. Uvolnil si košili a zul boty. Lehl si a Sashu si přitáhl do náruče. Usnul.
Kocour ležel a hleděl před sebe. Nemůže se vrátit. Čeká na něj. Vybavily se mu jeho oči – modré. Modré jako nebe. Ne. Modré jako hlubiny moře, které viděl v knihách. Ne. Mnohem. Mnohem hezčí. Modré okvětní lístky květin, které rostly ve stromových zahradách z jeho snů. Ne. Byly v nich všechny modré, které kdy spatřil. Dohromady tvořily tu nejhezčí barvu, jakou si dokázal představit. Zamračil se a zavřel oči. Ne. Takhle nesmí přemýšlet. Nesmí se tomu poddat – znovu ne.
Černovlasý muž stál na jednom ze schodů, ruce zkřížené na prsou a sledoval rudovlasého v černém oblečení.
Znal docela dost mágů, kouzelníků, kněžích. Mocných i méně mocných. Většina – všichni nosili zdobená roucha – šperky a ozdoby – jednobarevné, barevné, složité či jednoduché. Tak nějak to k nim patřilo – snad i proto je nosili. On ne. Popíral vše, co představovali ostatní. Jedinou jeho ozdobou byly barevné korálky kolem krku a vyšívaná látková čelenka, kterou si stahoval přerostlé vlasy. Neměl rád, když mu padaly do obličeje. Obvykle nosil černou – věčně rozhalenou košili – a černé kalhoty. Nic moc magického. Na druhou stranu v jeho podání sexy. On byl. Měl v sobě oheň a něco neuvěřitelně šibalského a zároveň podmanivého. To i v očích. Sexy mág. Neuvěřitelné. Ale byl mág – jeden z nejmocnějších, které potkal. Což bylo asi největší ironií.
“Takže?” Ozval se netrpělivě muž. Mág, studující dveře do pokladnice, se narovnal. Otočil se. Usmíval se. Celá situace ho očividně pobavila – možná i potěšila. Jeho společník se mu tázavě zadíval do očí. Šedivých očích. Vzpomněl si na jiné – z dnešní noci.
“Je to stejné jako nahoře. Jakoby je nějak dokázal obejít. Jakoby je upravil.” Otočil se zpět ke dveřím a dotkl se dřeva. Znaky zahžnuly.
“Jakoby do něj otiskl sebe a naše kouzlo si myslí, že může vejít.”
“Naše kouzlo si myslí?” Zvedl muž tázavě obočí. Mág přikývl.
“Nevím, jak jinak to popsat. Nic podobného jsem ještě neviděl. Myslím, že to dokáže s jakýmkoliv druhem kouzla. Samozřejmě, že v boji by asi nedostal šanci. Kdyby ano – myslím, že by ho nikdo nedokázal magií ohrozit.” Usmál se.
“Jsi z toho nadšený?”
“Jistěže jsem nadšený. Chtěl bych s ním mluvit. Kde je?” Muž se zamračil.
“Nechal jsem ho jít.” Mág k němu překvapeně otočil hlavu.
“No... ve skutečnosti nic neukrad a... věř mi, už se tu neobjeví.” Snažil se tvářit neutrálně. Druhý muž se na něj zamyšleně podíval.
“Vyrušil tě při... předehře.” Řekl pobaveně. “Dostal se přes mou magickou ochranu, plánoval něco ukrást a tys ho nechal jít? Ty?” Zdůranil. On přikývl.
“Byla to krásná zlodějka, že?” Hádal. “Krásný zloděj?” Zeptal se znovu, když muž zakroutil hlavou. Tentokrát se zamračil. Mág se usmál.
“Byl, že jo?” Smál se. “To snad ne... vážně byl. Doufám, žes byl něžný.” Bavil se nad jeho víc a víc zamračeným temným výrazem. Někdo jiný by jistě utekl pryč, někde se schoval a dlouho nevystrčil hlavu. Čaroděj vytřeštil oči, když mužův výraz ještě víc ztvrdl.
“Tys to vážně udělal... já umřu.” Nedokázal se přestat smát.
“Nikdy bych nevěřil, že tě svede krásný zloděj a ty ho necháš utýct. Zrovna ty.” Zakroutil hlavou.
“Mluvíš hlouposti, tak to nebylo.” Opřel se muž o zídku. Mág se uklidnil a zadíval se na něj.
“Nesvedl mě – to já jeho. Myslím, že nejdřív jsem ho chtěl prostě jen trochu vyděsit, ale nedokázal jsem přestat.” Pousmál se při vzpomínce.
“Hmm... co když se vrátí? Vážně´s věřil té jeho historce o snadném výdělku?” Chtěl vědět čaroděj.
“Nevrátí se.” Odpoudal se muž od zídky a šel pryč. Jeho přítel ho doběhl.
“Proč jsi si tak jistý?” Překvapilo ho mužovo sebevědomí.
“Protože jsem mu řek, že pokud se vrátí, budu to brát tak, že je to kvůli mně.” Mág chvíli přemýšlel, co tím myslí. Zastavil se.
“Že se vrací na druhý kolo.” Řekl pobaveně. Muž stejně pobaveně přikývl.
“A když se skutečně vrátí?”
“Pochybuju... jeho vyděšený výraz mluvil za vše.” Zavřel muž dveře a položil ruku na dřevo.
Muž, ležící na posteli, otevřel oči. Zamračil se a promnul si je. Opět se mu o něm zdálo. O jeho růžových rtech, krásných očích, štíhlém těle. Líbal a hladil jeho hedvábnou pleť. Něžně pomalu se s ním miloval. Ještě cítil jeho měkkost – jeho horkost kolem sebe.
Bylo to už několik dní – přesto ho nedokázal vyhnat z hlavy. Přejel prsty přes vypracované břicho a zajel pod lehkou přikrývku. Objal dlaní své vzrušení a přejel po celé jeho délce – zpátky – znovu a znovu. Jeho dech ztěškl. Olízl si rty a zrychlil pohyb ruky.
Zadíval se na čaroděje. Jako obvykle nešetřil pohodlím a rozvaloval se ve velkém křesle. Četl v kůží potažené knize. Příchozí se zřítil do druhého křesla a prohrábl si vlasy. Mág k němu přes okraj knihy zvedl oči.
“Hmm... nemůžeš spát?” Sáhl po poháru s vínem a zvedl. Povzdechl si, když muž chytl jeho ruku, vzal mu pohár a vypil obsah.
“Beru to jako ne.” Pobavil rudovlasý sám sebe a založil si knihu. Vstal a přinesl si jiný pohár. Sedl si zpět a nalil si víno. Zvedl svou knihu a začetl se do ní. Věděl, že nemá smysl ptát se. Ne, dokud muž sám nezačne mluvit. Dlouho tiše seděli a popíjeli.
Mág z ničeho nic vstal. Muž k němu překvapeně zvedl hlavu. On sledoval krystal ležící na stole. Vycházelo z něj tlumené bílé světlo.
“Kazuo?” Nechápal jeho spokojený lehce zamyšlený úsměv. Čaroděj zvedl kámen.
“Je tady.” Podíval se na sedícího. Ten nejistě zakroutil hlavou.
“Tvůj okouzlující zloděj.” Hodil mu krystal. Muž ho chytl a vstal. Rozeběhl se pryč. Kazua běžel za ním. Zastavili se u prvních dveří. Byly otevřené, přesto je jejich kouzlo nepustilo dovnitř. Mág se pousmál a chytl muže za ruku. Provedl ho skrz.
Dveře do pokladnice byly také pootevřené – opět společně prošli a rozhlédli se po velkém sále. Černovlasý muž jemně začichal.
“Myslím, že tudy jen prošel.” Vydal se k zadní místnosti pokladnice. Oba si povzdechli. V ní nebyly obyčejné klenoty, peníze či drahé kameny. Bylo v ní magické cennosti – čistě kouzelné či očarované a několik knih.
“Co chybí?” Čaroděj pokrčil rameny. “Jak to mohl stihnout tak rychle?” Nechápal muž.
“Určitě je ještě v paláci.” Otočil k němu Kazua hlavu. On se usmál půlkou úst a přikývl. Spustili poplach. Skoro celá pevnost byla na nohou. Snad v každé místnosti či chodbě byl alespoň jeden strážce. Prohledávali zahradu, sklepení i střechy budov.
“Nemůžou ho nikde najít, asi je ještě lepší než jsme mysleli.” Povzdechl si Čaroděj.
“Je mnohem lepší než jsme mysleli.” Tvářil se jeho přítel spokojeně. Tentokrát nechápal Kazua. Muž mu ukázal kámen ve své ruce.
“Kdo by hlídal už vykradenou pokladnici.” Usmál.
“Smekám.” Hnědovlasý strážce sebou cukl a otočil se.
“Hmmm... pochybuju, že by někdy někomu ta uniforma tak slušela.” Usmál se mág a prohlížel si mladíka. Ten se zamračil a otočil hlavu k druhému muži. Při pohledu na něj se zachvěl. Když se k němu muž vydal, zacouval a vrazil do polic za sebou.
“No, já jdu odvolat poplach... dobrou.” Usmál se Kazua a šel pryč. Zloděj se za ním překvapeně zadíval. Rychle otočil hlavu k muži, který se dotkl hnědých vlasů paruky a promnul je mezi prsty. Sklonil hlavu k němu.
“Rád tě opět vidím.” Zadíval se mladíkovi do očí. On ho nejistě sledoval.
“Tak pojď.” Chytl ho muž za ruku a vedl pryč. Sasha ho silou zastavil.
“K-kam?” Zeptal se i když tušil odpověď. Muž se usmál a jemně ho přinutil k chůzi.
“Myslím, že během tvé minulé návštěvy jsme se na něčem dohodli.” Zloděj sklonil hlavu. Ne. Znovu ne. Nechce to celé prožít znovu. Nemůže. Zvedl oči k muži kráčejícímu před ním.
Nejistě se rozhlédl, když ho dovedl do jedné z ložnic. Byla prostorná s velkou postelí po pravé straně. Muž ho vedl k ní. Posadil se a kocoura si přítáhl k sobě. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.
“Víš, že ti neublížím nebo ne?” Sasha přikývl.
“Tak se přestaň třást.” Řekl muž jemně a přítáhl si jeho rty. Stejně měkké jaké si je pamatoval. Stejně sladké a hebké. Vychutnával jejich dotek na svých. Kocour se zachvěl. Pootevřel oči a zadíval se do mužovo. Všechny modré, které kdy spatřil...
Probral se. Opět se cítil bezpečně a klidně. Uvědomil si, že spí na velké posteli v něčí pevné hřejivé náruči. Otočil hlavu. Ležel na boku a za ním spal černovlasý muž. Daigo – slyšel o něm. Kdo ne? Byl to velitel správcovo stráží – všemi uznávaný, ženami obletovaný tajemný bojovník. Lidé tvrdili, že patří k rase vlkounů – napůl lidí a napůl vlků. Nikdo z nich si ale nebyl skutečně jistý, mladík ano. Teď už ano.
Vztáhl ruku a pohladil paži kolem svých ramen. Zachumlal se do pevné náruče. Nikdy dřív netušil, že lidský dotek by mohl být i příjemný a hřejivý. Že by mohl vyvolat tolik příjemných a hřejivých pocitů. Jak se má opět vrátit k bolesti, když jeho srdce ochutnalo štěstí a lásku? Jeho tělo poznalo něhu?
Zadíval se na ornamenty s runami na předloktí. Jeho pohled se zamlžil. Překvapeně se dotkl slz stékajících po spánku.
“Stalo se něco?” Kocour polekaně zamrkal a utřel si slzy. Zakroutil hlavou.
“Sasho.” Pohladil ho muž svým šepotem a sklonil se k jeho rtům.
“Tak co ty slzy?” Zadíval se na něj. Kocour ucukl očima, přesto se k němu otočil a přitulil se. Ještě chvíli – na malou chvíli než... zamračil se bolestí a odtáhl se. Znaky na jeho ruce žhnuly.
“Já... musím jít.” Překvapil Daiga a chtěl vstát. Muž ho chytl kolem pasu a přitáhl si ho zpět.
“Vážně čekáš, že tě nechám odejít?” Sasha vytřeštil oči a otočil se k němu.
“Na to zapomeň, tu chybu už znovu neudělám.” Zakroutil hlavou. Kocour se zachvěl. Bolest začala být téměř nesnesitelná.
“P-prosím.” Zašeptal naléhavě. Muž se mu zadíval do očí.
“Zase?!” Hleděl Kazua nevěřícně na svého přítele a dokonale se probral. Ještě před chvíli téměř spal. V polospánku vstal a odpověděl na bušení na dveře do své ložnice. Možná ho měl raději ignorovat.
“Musel bys ho vidět.” Zakroutil muž hlavou a sám se pozval dovnitř. Kazua si bezmocně povzdechl a zavřel dveře. Prohrábl si vlasy. Rozhlédl se a očima hledal svou čelenku. Vůbec si nedokázal vzpomenout, kam ji v noci dal. Zas až tak moc vzhůru nebude. Prolétlo mu hlavou, když se zřítil do křesla.
“Byl tak... jeho výraz... neměl jsem to srdce nepustit ho.” Pokračoval Daigo aniž by ho muž vyzval.
“Hmm... zdá se, žes mu dokonale podlehl.” Zívl čaroděj. Muž se zamračil.
“Možná... Ztratilo se něco?” Zvedl oči ke svému příteli. Ten pokrčil rameny, že to ještě nezjišťoval.
“Vlastně... všim jsem si divných ornamentů na jeho zápěstí. Vypadaly magicky.” Vzpomněl si. Kazua k němu otočil hlavu.
“Na obou?” Chtěl vědět. Muž přikývl. Kazua začal hledat v hromadě knih na stole. Zamyšleně otočil hlavu ke své knihovně. Vstal a pročítal tituly. Vytáhl v kůži vázanou knihu a vrátil se ke stolu.
“Vypadaly nějak takhle?” Nalistoval jednu ze stran a ukázal muži.
“Podobně.” Připustil. Mág se zamračil.
“Asi jsi to tušil, ale tvůj rozkošný zloděj se nevrátil kvůli tobě. Neměl na výběr.” Daigo se na něj tázavě podíval. Vzal mu knihu a zalistoval v ní.
“Má pravděpodobně nějáký druh magických pout... někdo ho ovládá.” Vysvětloval, když se muž zatvářil nechápavě. On překvapeně rozšířil oči a zopakoval poslední slovo. Kazua přikývl.
“Hmm... podle jeho velkých smutných očí, nikdo milej.” Dodal s povzdechem.
“Tady... to je ono.” Zarazil se muž a otočil knihu k čaroději. Ten se zamračil.
“Zatraceně... musíme zjistit, jestli něco ukrad.” Vstal a zvedl župan přehozený přes křeslo. Daigo k němu trochu zaskočeně zvedl oči.
“Tyhle zvládne jen někdo skutečně mocný... děsí mě, že se chtěl dostat k nám do pokladnice.” Vysvětloval. Muž se zamračil. Jeho děsilo spíš to, že někdo takový ovládá Sashu.
“Dokážeš to kouzlo zrušit?” Následoval mága chodbami.
“Ne.” Řekl bez zaváhaní a šokoval muže.
“To dokáže jen ten, kdo mu je nasadil.” Upravil si župan, když si všiml, jak si ho prohlíží dva vojáci.
“Ale rozhodně nenechám Sashu napospas bastardovi, co ovládá lidi proti jejich vůli.” Daiga nepřekvapil jeho pohoršený až znechucený tón hlasu. Kazua miloval magii, vážil si jí – bral ji za obrovský dar – požehnaní. Nemohl vystát lidi, kteří ji přetvářeli na něco temného a používali ke svým zvráceným touhám a cílům.
Čaroděj si důkladně prohlížel obsah pokladnice. Muž ho sledoval a snažil se nepřekážet. Kazua pročítající tituly knih se zarazil a jednu vytáhl. Zalistoval v ní.
“Chybí pár listů... kouzlo, jak vyvolat portál.” Otočil hlavu k muži.
“Někteří věří, že náš svět není jediný... a že je způsob, jak se dostat na ostatní.” Odpověděl na otázku portál kam, přitom se tvářil zamyšleně.
“K tomu je ale potřeba skutečná moc... znám pár lidí, kteří by byli schopni vyvolat ta pouta ale tohle...” Zakroutil hlavou.
“Navíc nevěřím, že by to...” Odmlčel se.
“Moc dokáže lidi změnit.” Zamračil se Daigo.
“Mě nijak nezměnila.” Podotkl Kazua. Muž se pobaveně pousmál. Odpoutal se od zdi, o kterou stál opřený.
“Navštívíme je... ty najdi způsob, jak zrušit kouzlo.” Šel pryč. Kazua si povzdechl.
“A nejlíp včera, nemám pravdu?” Následoval muže.
Během pár dní navštívili nejmocnější z mágů v zemi. Důvodem byla pomoc s Kazuovo novým kouzlem, na kterém pracoval. Jelikož se každý z nich nadýmal pýchou, že přišli zrovna za ním, nadšeně je zval dovnitř a pohostil. Daigo cestoval s čarodějem jako doprovod – ochrana. Těžko říct, zda by ji Kazua v případě nebezpečí skutečně potřeboval.
Těžké dveře se pohly a zpoza malé mezery vykoukly velké modré oči. Polekaně sledovaly vysoké muže v tmavých kápích. Hustý dešt kolem jim k milému výrazu opravdu moc nepomáhal.
“Kdo... kdo jste a co chcete?” Vykoktal mladý ženský hlas.
“No tak, Tabatho. Pusť nás dovnitř... jsme celý mokrý.” Oči se překvapeně rozšířily a křídlo dveří pohlo. Za ním stála drobná štíhla žena neposlušných temně šedivých kadeří.
“Kazuo?... Kazuo.” Vrhla se muži kolem krku. Rychle se odtáhla.
“Jsi celý mokrý.” Odstoupila a oklepala se. Čaroděj si povzdechl a tázavě se na ni podíval.
“Och... jistě.” Uvolnila jim cestu a pustila je dovnitř. Dovedla do společenské místnosti – pravděpodobně společenské místnosti. Všude kolem stály sloupy knih a hromady svitků. Místnost voněla sušenými bylinkami a vůní starého papíru. Žena se rozhlédla a sebrala svitky z jednoho z křesel.
“Posaďte se... udělám něco na zahřátí.” Šla pryč. Daigo otočil hlavu ke svému příteli. Pročítal si jednu z knih. Vycítil jeho pohled a zvedl hlavu. Všiml si jeho tázavého výrazu.
“Já vím, je trochu... ale věř mi, když jde o magii... je mocná.” Mužův výraz se změnil v pochybovačný.
“No tak, podívej se na mě.” Usmál se čaroděj. On si povzdechl a posadil se. Sáhl pod sebe a vytáhl... spodničku? Přizvedl obočí.
“O-omlouvám se, neuklízela jsem.” Odložila žena tác, který držela a rychle sebrala pobavenému muži látku. ´Jak dlouho? Nikdy?´ Pomyslel si a opřel se do křesla. Přijal hrnek s čajem. Voněl úžasně. Trochu ostražitě se napil. Jeho jazyk pohladila příjemná chuť a krk zaplnil hřejivý pocit – pak celé tělo.
“Je výborný, díky.” Řekl spokojeně a pokoj mu najednou nepřipadal tak chaotický a neuklizený. Žena se usmála a podala hrnek Kazue. Sama se posadila na štos knih a s otázkou v očích se na muže zadívala.
“Přišli jsme k tobě pro pomoc.” Napil se čaroděj a i jeho zalil hřejivý pocit klidu. K Daigovo úžasu řekl ženě pravdu – o pokladnici, kouzlu a poutech. Zdůraznil Sashu a jeho pouta. Přiznal, že kvůli nim ženu vyhledal. Pozorně poslouchala a nepřerušovala ho. Daigo také mlčel a užíval si teplý nápoj.
“Tak? Co myslíš?” Chtěl vědět Kazua. Tabatha si zamyšleně hrála s jednou ze svých kadeří. Daigo si v jejích očích všiml zvláštní klidné moudrosti. Rozhodně už nepůsobila jako ta chaotická, neohrabaná a podivná dívka, která jim otevřela.
“Portály.” Zašeptala a sklonila hlavu. Zvedla ruku před obličej – dlaní k sobě. Všechny knihy kolem začaly vybrovat. Muži se nejistě rozhlédli. Jeden z titulů vlétl ženě do ruky. Otevřela oči a spustila ruku s knihou.
“Je to pár týdnu, co jsem měla pocit, že tu někdo byl.” Zalistovala v knize. Zamračila se a podala ji mágovi. Dotkl se zbytků vytržených stran.
“Bylo tam kouzlo k vytvoření portálu. Nebylo úplné... tak jako tvoje.” Kazua se na ni nechápavě zadíval.
“Nevím, kdo ho vytvořil ale rozdělil ho do několika částí. Asi si myslel, že je to moc nebezpečné kouzlo.” Překvapila muže.
“Každá z částí se tváří jako úplná.” Dodala.
“Kolik jich je?” Zeptal se Daigo. Žena pokrčila rameny.
“Víš alespoň, kdo má další?”
“Vlastně ano... jednu jsem viděla u Magrida.” Muži se na sebe podívali.
“Je hysterický – řekl by nám o tom. Buď o tom neví, nebo tam Sasha ještě nebyl.” Přemýšlel Kazua. Daigo přikývl.
“Fajn.... mám pocit, že nic jinýho nemáme.” Otočil hlavu zpět k ženě.
“A pouta?” Zeptal se. Zakroutila hlavou.
“Nezapomínej, že kdokoliv ho spoutal, cítí se dostatečně mocný na otevření portálu. Nevěřím, že by jeho pouta dokázal někdo odemknout.” Muž se zamračil.
“Ale neztrácej naději, vlku... myslím, že mě něco napadlo.” Usmála se. Daigo přizvedl obočí. Poznala ho?
Černý stín, stojící na střeše budovy, sledoval noční nebe. Sklonil hlavu a přešel k okraji honosného domu. Obratně se zhoupl dolů a s vrozenou lehkostí sešplhal k oknu. Sedl si na jeho římsu. Prsty v černé rukavici přejel po rámu. Zastavil se na jednom místě - okno pochvíli povolilo a pustilo ho dovnitř. Nezvaný host vklouzl do domu.
Na protější budově se v temnotě noci skrýval jiný stín – větší. Bez pohybu, trpělivě seděl a sledoval okno. Zloděj se opět vyhoupl na římsu, bez jediného zvuku okno zavřel a přes střechy domů se rychle vydal pryč. Nikým jiným neviděn – neslyšen. Stín ho bez problémů pronásledoval. Zastavili u místního pohostinství, drobnější zmizel v jednom z jeho oken. Druhý chvíli čekal a pak sešplhal k oknu, opatrně se naklonil dovnitř. Pohled v jeho vlčích očích ztemněl. Odpoutal se od zdi a neslyšně doskočil na zem hluboko pod sebou. Otočil hlavu k přibližujícím se krokům. Uličkou přicházeli dva střážci. Zaplul do postranní uličky a opřel se o stěnu. Zavřel oči. Stále před nimi viděl scénu z pokoje. Sashu ležícího na posteli. Jeho výraz. Zvláštně prázdný pohled. Zabije toho násilnickýho bastarda. Zhluboka se nadechl a odolával nutkání vyšplhat se do ložnice a zabít ho hned.
“Co tu děláš? Myslel jsem...” Sledoval Kazua nejistě svého přítele. On se zamračil a sedl si do křesla.
“Sashův pán je Maze.” Čaroděj přizvedl obočí.
“Obchodník Maze?” Zamračil se, když Daigo přikývl. Maze byl známý obchodník z jejich města. Dokázal sehnat snad vše – rychle a nijak moc draze. Ve společnosti byl velice oblíbený a uznávaný.
“Počkáme ve městě... dříve či později se musí vrátit. Pak ho navštívíme. Chci aby měl pocit bezpečí a nijak neohrozil Sashu.” Mág se na něj zadíval. Podobný výraz u něj viděl jen párkrát – nikdy nevěstil nic dobrého. Zachvěl se a sklonil se k němu.
“Daigo?” Dotkl se jeho ruky. Muž zvedl oči. Zakroutil hlavou.
“Několikrát jsem u něj byl... vzpomínám si na kočku, co mu vždycky seděla u boku – obsluhovala nás... zaboha si nevybavím její obličej.” Zavřel oči.
“Opravdu na tom záleží?” Řekl Kazua mírně. Jeho přítel vstal a chvíli přecházel po pokoji.
“Kdybych si jen něčeho všiml, mohl jsem...” Zastavil se a promnul si obličej. Mág se zamračil.
“To nemůžeš myslet vážně, čeho sis měl všimnout?
“Já nevím, čehokoliv a tu noc taky. Věděl jsem, že má temný vzpomínky a přesto jsem... nejradši bych se neviděl.” Nadechl se zhluboka.
“Temný vzpomínky?” Chtěl se Kazua ujistit. Daigo se otočil, jeho výraz mluvil za vše. Čaroděj si povzdechl. Přešel ke svému příteli a chytl jeho obličej do dlaní.
“Nemluv hlouposti. Nemůžeš přece srovnávat...” Zakroutil hlavou.
“Jsem si jistý, že Sasha má teď díky tobě i nějáký hřejivý vzpomínky.” Hleděl mu zpříma do očí.
“A jistě ne poslední... o to se postaráme, no ne?” Mužův pohled se trochu vyčistil. Sklonil hlavu a přikývl. Kazua se pousmál a přitáhl si ho k sobě. Daigo ho pevně objal.
“Řekni, že to vyjde.” Zašeptal. Mág ho pohladil po vlasech a znovu se usmál.
“Vyjde, slibuju.”
Muži se vrátili do paláce a čekali. Daigo k domu postavil střídající se hlídky. Byl každým dnem nervóznější a vzteklejší. Sám se často schovával ve stínech ulice, kde stál Mazův velký dům.
Muž si oklepal plášť od deště a protáhl se. Rychle se přitiskl ke stěně domu. Noční ulící kráčely dvě postavy. Každá z nich si vedla dobře rostlého koně, osedlaného pro dlouhou cestu. Zastavily u obchodníkovo domu. Menší sesedlala a otevřela mohutná vrata. Ztratily se za nimi.
Hubený sluha se lehce nejistě zadíval na dva muže. Trochu prkeně se uklonil a oznámil jim, že jeho pán odpočívá po dlouhé cestě.
“My víme, že byl dlouho pryč. Čekáme na něj už několik dní. Je to důležité.” Ujal se Kazua slova. Muž nachvíli zaváhal, ale pak je pustil dovnitř. Provázel je tichým domem až do společenské místnosti. Omluvil se a odešel. Muži se rozhlédli, pak se posadili do pohodlně se tvářících křesel.
“Jsi si jistý, že tu knížku má?” Zvedl Daigo ze stolu drobnou sošku a přohlížel si ji. Kazua jen přikývl.
Dveře se znovu otevřely a v nich stál Sashův pán. Vypadal unaveně – na sobě měl dlouhý domácí župan.
“Dobrý den.” Kývl jemně hlavou. Oba vstali a pozdravili.
“Hmm... Sasho, postarej se o pití.” Promnul si oči a šel si sednout. Kocour stojicí za ním zbledl a zadíval se na muže. Daigo jemně zakroutil hlavou a posadil se zpět. Kazua také. Mladík stále strnule stál a sledoval hosty.
“Sasho!” Zvýšil Maze hlas. “Kočky.” Zvedl zničeně oči k dvěma, když se Sasha konečně pohl a přešel k likérníku.
“Ani nevíte, jak je těžký je... ochočit.” Zakroutil hlavou. Pohled černovlasého muže ještě víc zchladl. Do teď měl co dělat, aby si udržel alespoň neutrální výraz. Nyní to pro něj byl opravdu nadlidský výkon.
“Víno... pane?” Příjemný laskavý hlas prošel tvrdým chladem stejně snadno jako ostří máslem. Cítil se díky němu jako malá rozpuštěná kostka ledu. Tetelící se malá rozpuštěná kostka ledu. Zvedl hlavu a zadíval se na kocoura.
“Dám si, díky.” Příkývl. Sasha se jemně pousmál a nalil muži víno. Když mu podával pohár jejich prsty se setkaly. Mladíkovo srdce zalil zvláštní klid a teplo. Nabídl druhý pohár Kazue, třetí Mazovi. Sedl si k němu na opěrku a ze stolu zvedl dřevěnou krabičku s tabákem. Začal svému pánovi balit cigaretu.
“Takže, s čím můžu pomoct?” Opřel se obchodník pohodlně do křesla.
“Hmmm... pracuju na novém kouzlu. Prý máš knihu, která by mi mohla pomoct.” Vysvětloval čaroděj. Maze si vzal od Sashy cigaretu a nechal si ji připálit.
“O tom jsem slyšel.” Příkývl. Kazua přizvedl obočí.
“Slyšel?” Nechápal. Muž opět přikývl.
“Velký Kazua požádal o pomoc... nečekals, že o tom mágové nebudou mluvit.” Mág si povzdechl.
“Asi to ode mne bylo dost naivní... potřebuju Deset kouzel od Marcuse.” Řekl s nadějí v hlase. Mazův úsměv potrvdil Kazuovo slova – kniha mu nyní opravdu říká pane.
“Sháněl jsem ji pro starýho Malvina. Umřel dřív než jsem mu ji stačil předat. Na jeden ze svých pokusů... ale to jistě víš.” Dodal.
“Rád se jí zbavím.” Zvedl se. “Přinesu ji.” Odložil skleničku na stolek.
“Smím jít s tebou? Dlouho jsem tu nebyl...možná si vyberu víc věcí.” Vstal Kazua. Maze sklonil hlavu k Sashe.
“Postarej se o našeho hosta... tedy pokud nechceš jít také.” Podíval se na Daiga. Muž zakroutil hlavou.
“Počkám tady. Nezajímá mě, co kupuje... stačí, že to platim.” Zamračil se na čaroděje. Ten se zatvářil nevině a vyvolal pobavený úsměv na Mazovo tváři. Vedl muže pryč.
Když se za nimi zavřely dveře, Daigo otočil hlavu k Sashe. Kocour ho nejistě sledoval. Znejistěl ještě víc, když se muž pousmál a vstal. Klekl si před něj a chytl za ruce.
“Ani nevíš, jakou nám dalo práci tě najít.” Překvapil mladíka. Dokonale ho šokoval, když si ho přitáhl do náruče a pevně objal. Sasha se zachvěl a pomalu zvedl ruce. Objal muže zpět. Prsty sevřel látku na jeho zádech a zašeptal jeho jméno. Daigo se pousmál a jemně ho od sebe odtáhl.
“Proč jsi mi to neřekl?” Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. On jemně přizvedl obočí. Zmateně zamrkal, když muž otočil jeho ruce a odhalil znaky.
“Já... já jsem...” Sklonil hlavu. Muž se zvedl k jeho rtům.
“To už je teď jedno. Postarám se o to, dobře?” Sasha se mu nechápavě zadíval do očí. Daigo se laskavě usmál a z kabátku vytáhl průsvitný krystal. Pevně ho stiskl a zhluboka se nadechl. Zavřel oči. Obklopila ho jemná bílá záře.
Tabatha sedící ve svém domě odložila hrnek s čajem. Vstala. V ruce držela podobný krystal, jaký měl Daigo. Zavřela oči a jemně zakroužila rameny. Ozvalo se tiché zašustění peří. Žena roztáhla velká bílá křídla a zlehka jimi zatřepala. Její šedivé kadeře se zaleskly a zbělely. Ji obklopila slabá záře. Na několika vzdálených místech království – její přátelé – ženu napodobili.
Maze pustil Kazuu do své pokladnice a opřený o stěnu čekal až si vybere. Mág si prohlížel magické knihy a svitky. Natáhl se pro titul v jedné z vyšších polic. Obchodník se pobaveně pousmál a odpoutal se od zdi. Sáhl pro knihu.
“Och... díky.” Vzal si ji čaroděj. Zarazil se a zadíval se na muže.
“Děje se něco?” On se zamračil a otočil hlavu směrem ke dveřím.
“Nevím, něco je...” Dotkl se svého zápěstí. Bez dalších řečí se vydal pryč. Kazua se zamračil a následoval ho. Oba se zadívali na Daiga, klečícího před Sashou. Kocour nejistě sledoval svá zápěstí. Muž otočil hlavu ke dveřím a pomalu vstal. Maze se zamračil.
“Co tu ksakru... Sasho, pojď sem.” Mladík zvedl hlavu ale zůstal sedět.
“Hned!” Zvýšil muž hlas. Daigo se klidně usmál a zvedl ruku. Kocour překvapil sám sebe, když do ní vložil svou. Maze šokovaně rozšířil oči.
“Můžu?” Ozval se Kazua stojící za ním. Daigo přikývl.
“Můžeš.” Držel pevně ale ne surově Sashovo prsty. Cítil, jak se mladík chvěje. Ještě stále nechápal, co se přesně stalo a celá situace ho vyděsila.
Maze zasténal bolestí, když mág zvedl ruku. Aniž by se ho dotkl, odhodil obchodníka proti zdi. Znovu máchl rukou a postavil ho, opřel o zeď. Jeho krásný obličej byl plný chladu a opovržení.
“Co jste to s ním...” Zamračil se Maze.
“My?!” Přerušil ho Kazua znechuceně.
“Jak se vůbec opovažuješ...” Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
“Pro koho jsi sháněl to portálové kouzlo?” Chtěl vědět. Muž se kysele pousmál.
“Věř mi, měl bys být rád, že chce, jak se zdá, odejít.” Čaroděj se mu zadíval do očí. Mluvily o upřímnosti a pravdě jeho slov.
“To on ti pomáhal s těmi pouty?” Zeptal se znovu. Maze se zamračil.
“Nevím, jak jste to udělali, ale je můj. Vždy byl a vždy bude. Ta pouta nesundáte.” Kazua si povzdechl.
“Ne, nesundáme... ale na tom nezáleží.” Daigo se zamračil a oznámil, že on a Sasha odcházejí. Obchodník sebou cukl. Jeho oči zaplnilo něco temného a děsivého. Oba muži se při pohledu do nich zachvěli.
“Nemůžete mi ho vzít... je můj!” Vyrazil veškerou silou, která mu zbývala, kupředu. Daigo schoval kocoura do své náruče a chránil ho svým vlastním tělem. Čarodějovo oči zahořely. Omráčený Maze se sesunul k zemi. Kazua otočil hlavu ke svému příteli.
“Odveď ho odsud, počkám na vojáky a porozhlídnu se kolem. Třeba najdu něco, co by mi pomohlo zjistit, koho se to tolik bojí.” Vrátil se pohledem na obchodníka.
“On nám to nepoví.” Dodal. Daigo přikývl a sklonil hlavu ke kocourovi. On se odtáhl, když muž jemně zašeptal jeho jméno. Bez jediného protestu či slova ho následoval pryč. Cestou jeho oči sledovaly muže v bezvědomí dokud mu Daigo nezastínil výhled.
Tiše procházeli ulicemi a pak pevností. Muž ho dovedl do své ložnice, zavřel dveře a opřel se o ně. Zadíval se na mladíka. Ten pevně držel jeho prsty. Očividně byl z muže nesvůj, přesto právě u něj hledal oporu. Zvedl hlavu – víc otazníků v očích snad nemohl mít. Daigo se jemně pousmál a sklonil se k němu. Nachvíli spojil jejich rty pak ho vedl k posteli. Tak jako mladíkovo první návštěvu zde - se posadil a jeho si stáhl na nohy.
“Tušíš alespoň trochu, co se stalo?” Kocour sklonil hlavu a dotkl se svých znaků.
“Už mu nepatřím.” Řekl tiše. “Teď patřím... tobě?” Podíval se opět na něj. Daigo přikývl.
“Vlastně ano. Hmm... ty víš, kdo ti je nasadil?” Zamračil se, když Sasha zakroutil hlavou.
“Nevadí. Nedokážem je sundat. Tabathu ale napadlo, že bychom je mohli upravit. Způsobem jakým to děláš ty.” Mladík přizvedl obočí. Sklonil hlavu.
“Proč...” Nedokončil svou otázku. Muž se na něj nechápavě podíval.
“Myslím, že to jsem teď...” Zmlkl, když k němu kocour zvedl oči. Byly plné slz.
“Nejdřív... nejdřív jsi tak laskavý a něžný a teď...” Daigo si povzdechl a přitáhl si ho k hrudníku.
“Hlavně ze mě nedělej nějákýho hrdinu... udělal jsem to ze sobeckejch důvodů.” Citil snad popvé v životě rozpaky. Ten jeho vděčný výraz. A pak. Něžný a laskavý. Kdy přesně byl něžný a laskavý? Kocour změnil dvě poslední slova v otázku.
“Rozčilovalo mě, že patříš někomu jinýmu.” Vlastně ani moc nelhal.
“Chci abys zůstal tady se mnou.” Políbil ho do vlasů.
“Ale ne protože musíš, protože chceš.” Sasha se odtáhl.
“Co chceš... Sasho?” Pohladil ho svým měkce něžným hlasem. Kocour jemně zrůžověl. Popotáhl.
“Uděláš, cokoliv si budu přát?” Zeptal se a utíral si slzy. Daigo přikývl a pomáhal mu osušit tváře.
“Pak... pak mi přikaž, abych tu zůstal.” Řekl mladík tiše. Muž se pousmál.
“Uvědomuješ si, že jakmile se jednou rozhodneš pro mě, už tě nenechám odejít?” Přitáhl si jeho rty. Kocour přikývl a zadíval se do jeho očí - modrých. Všech modrých, které kdy spatřil.