Velký rozzářený sál byl plný nadpřirozených bytostí. Tančily, bavily se nebo jen postávaly a sledovaly ostatní. Mezi tančícími se v rytmu hudby vlnil štíhlý mladík. Měl temně rudé vlasy, bělostnou pleť a krásný jemný obličej. Na sobě černou sukni s rudými výšivkami, její lemy se dotýkaly země. Horní polovinu těla nahou, pomalovanou rudo-černými jemnými znaky. Na pažích a kolem krku bohaté ozdoby – také rudo-černě tónované. Vlasy dlouhé do poloviny zad mu držela široká kovová čelenka v duchu ostatních ozdob.
Tanečník měl zavřené oči a nevnímal pohledy lidí kolem. Přestože jich bylo hodně. Jeho krása a zvláštní kouzlo přitahovaly oči. Působil nadpozemsky – étericky – jen jako přízrak, který by při doteku zmizel. Pohyboval se ladně a zlehka, jakoby se snad ani nedotýkal země. Jeho tanec vzbuzoval stejný dojem. Zároveň v něm bylo cosi smutného, cosi bolestného.
Mezi obdivovateli byl vysoký muž v bohatém zlatavém kostýmu – snad slunce. Nenechal si ujít jediný mladíkův pohyb.
Když pomalá skladba skončila, mladík otevřel velké šedivé oči a rozhlédl se. Jeho pohled se zastavil na slunci. Vydal se k němu. Celý večer strávil v jeho stínu. Zatímco muž sršel smíchem a dobrou náladou na všechny strany, mladík mu byl tichým mlčenlivým společníkem.
Mezi hosty plesu v maskách se protahovala malá skupina mužů. Všichni měli pláště a rozhlíželi se po návštěvnících, jakoby někoho hledali. Jejich pohledy se setkaly na slunci, pak na mladíkovi stojícím za mužovo zády. V uctivé vzdálenosti se rozestoupili kolem páru a čekali. Když se slunce vydalo pryč - v závěsu s mladíkem - následovali je.
Sledovali je až na chodbu, kde byly toalety. Muž nechal mladíka na chodbě a sám zašel dovnitř. Čtyři postavy otočily hlavy k pátému muži.
„Mohli bysme...“
„Ne, musí s námi jít dobrovolně... neprošli bysme přes stráže. Ne, kdyby se bránil.“ Zakroutil hlavou. „Počkejte před palácem.“ Vydal se ke dveřím. Zmizel za nimi.
Tanečník se opíral o zeď a trpělivě čekal. Když se dveře opět otevřely, narovnal se. Slunce mu pokynulo a vydalo se chodbou pryč. Bez řečí ho následoval. Udiveně zvedl obočí, když si to jeho pán namířil pryč z oslavy. Na nádvoří paláce čekali strážci v jednoduších stříbrných kostýmech – snad hvězdy. Prošli kolem stráží u brány a nočními ulicemi se vydali skrz město. Mladík nechápavě sledoval hostinec, u kterého zastavili. Zamířili ke stájím.
Muž v kostýmu slunce si všiml mladíkovo nejistoty. Pousmál se a vztáhl ruku k jeho tváři. On zmateně zamrkal, když ho pohladil. Prsty se dotkl své tváře a zacouval. ´Zatraceně.´ Pomyslel si muž a pokynul svému společníkovi, stojícímu za mladíkem. Ten ho pevně chytl a přikryl mu pusu.
„Nemusíš se bát, dobře? Nechceme ti ublížit.“ Sledoval podle všeho vůdce vzrůstající strach v těch krásných očích. Chytl ho za ruce a pevně mu svazoval zápěstí k sobě. On něco zamumlal a snažil se bránit.
„No tak, uklidni se.“ Držel ho druhý muž pevně. „Děláš si to jen horší... pustím tě, když slíbíš, že nebudeš utíkat ani křičet.“ Přestal s ním bojovat a přikývl. Muži si vyměnili pohledy. Váhavě ho pustil. On prudce strčil do slunce a utíkal pryč.
„Je rychlej.“ Zadívali se za ním. Vyskočili na koně. Mladík vyjekl, když se pro něj slunce naklonilo z koňského hřbetu a vysadilo před sebe. Kůň aniž by zpomalil pokračoval potemnělým městem směrem k hlavní bráně. Stráže u ní je pozdravily a dál si jich nevšímaly.
Jezdci tišše a bez zastávek projížděli noční krajinou. Až nepochopitelně klidný zajatec seděl před vůdcem a sledoval nebe. Bylo jasno a nad hlavami jim zářilo nespočetně hvězd.
Muž sklonil hlavu, když tělo před ním zvláčnělo. Pousmál se a prohlížel si spícího anděla. Zvedl hlavu, když jeden z jezdců upozornil na přibližující se vesnici.
Mladík se probral. Zadíval se do lehce popraskaného stropu. Rozšířil oči a rychle si sedl. Zjistil, že je stále svázaný. Rozhlédl se. Jeho oči se setkaly s postavou, stojící u okna. Byl to vysoký muž blonďatých vlasů. Otočil hlavu k zajatci a ten se zadíval do jeho krásného obličeje. Výrazně modré oči a světlé vlasy kontrastovaly opálené pleti a přidávaly mu na jemnosti. Z jeho postoje vyzařovala suverénost a síla, zároveň určitá elegance a lehkost pohybu.
„Jak se cítíš?“ Jen přikývl a spustil nohy, dokonale zahalené pod sukní, z postele.
„Skvěle, tohle si obleč... hmmm... pojď sem.“ Sedl si na postel. On k němu váhavě přešel. Muž chytl pouta a rozvázal je, tázavě se na něj podíval.
„Jsi Arthur, mám pravdu?“ Svazoval mu ruce, poté co si mladík oblékl dlouhý, kožený vyteplený kabát.
„Mně říkají Keiran.“ Nasadil mu kapucu a vstal. Sebral své věci z postele a chytl provaz od pout. Ostastní muži již čekali před hostincem. Jeden z nich byl bělovlasý muž, podobné výšky jako Keiran. V jeho opáleném obličeji doslova zářily smaragdově zelené oči. Měl v nich něco šibalského – živočišného. Jako jediný se na Arthura usmál. Další dva byli neuvěřitelně si podobní muži černých vlasů – jistě bratři. Byli o něco menší než světlovlasí muži, ale působili jako stejně nebezpeční bojovníci.
Vyrazili na cestu. Dál putovali pěšky – z dosahu vesnic a měst. Vůdce vedl zajatce. Zastavovali jen krátce kvůli jídlu. Arthur většinu cesty mlčel. Nebyl na něm znát jediný pocit, jediná emoce. A snad i proto jim připadal tak půbabný a zároveň skoro až posvátný.
Muži se zastavili na mírném kopci a zadívali se na vesnici v údolí. Všichni tři nadějně otočili hlavy ke Keiranovi. Zastavil u nich, pohledem přejel po pár domech. Povzdechl si a přikývl. Jeho společníci se pousmáli a nadšeně se vydali směrem k vesnici.
Ubytovali se v místním hostinci a spokojeně, nasyceni teplou večeří si rozdělili pokoje. Arthur spal na pokoji s Keiranem. Muž vyšel z koupelny, čistě umytý by přísahal, že váží o pár kilo míň. Opět si připadal jako plnohodnotný člověk. Zadíval se na ležícího. Trochu ho překvapilo, že s nimi tak odevzdaně cestuje. Ani jednou se nezeptal, proč, kam a kdy ho pustí. Zda ho vůbec pustí. Myslel si, že s ním budou mít větší problémy, jako s rozhýčkaným milencem. Arthur ho dokonale zmátl. Nevěděl, co si o něm má myslet. Byl to jistě ten nejkrásnější muž, jakého kdy potkal. Častokrát se přistihl, jak si prohlíží jeho jemný obličej a ladné křivky. Bohužel byl ale také nejsmutnějším mužem, jakého kdy potkal. Jeho oči byly plné bolesti a smutku. Zároveň měl v sobě skromnost, něhu a zvláštní kouzlo. Naprosto popíral svého pána.
Keiran se ráno probral, promnul si oči a sklonil k mladíkovi, spícímu u jeho boku. ´Snad s ní ještě někdy pohnu.´ Uvědomil si svou dřevěnou paži pod jeho hlavou. Pomalu zacvičit s prsty. ´Ať o tu ruku klidně přijdu.´ Prolétlo mu hlavou, když si všiml Arthurovo spokojeného klidného spánku. ´Ať o tu ruku klidně přijdu? Co to k sakru...´ Zmátl sám sebe. Vztáhl prsty k jeho obličeji. Kopíroval linii tváře. Až když se jeho prsty dotkly čelenky, všiml si, že ji mladík má, pak skutečnosti, že spí oblečený.
„Arthie.“ Řekl jemně. „Arthie.“ Pohladil ho znovu. Jeho dlouhé řasy se pohly a on rozespale zamrkal. Dokonale se probral a rozhlédl. Uvědomil si, kde je a s kým je.
„Och... omlouvám se.“ Sedl si rychle – jak nejrychleji mohl s pouty.
„V pořádku... obvykle spíš oblečený?“ Rozvalil se muž požitkářsky - ruce pod hlavou. Zjistil, že s rukou může pohybovat celkem bez problémů. Mladík zakroutil hlavou.
„To jen ta pouta.“ Spustil nohy z postele a vstal. Muž si povzdechl a sedl si na místo, kde předtím seděl on. Chytl ho kolem pasu a otočil k sobě. Arthur na něj zmateně hleděl. Keiran sáhl k poutům a pomalu je rozvázal. Zvedl oči k jeho obličeji a stále ho držel za ruce.
„Stačilo jen říct, Arthie... nemusíš se bát na cokoliv se zeptat, či o cokoliv požádat. Dobře?“ Když mladík váhavě přikývl, pohladil ho po tváři.
„Jdi se umýt... najíme se a vyrazíme.“ Pustil ho.
„Bože.“ Opřel se lokty o nohy a promnul si obličej.
„To si snad dělá srandu.“ Otevřel oči. Udiveně zvedl obočí. Natáhl ruku a dotkl se jedné z tmavých skvrn na kobercové předložce. Byla zaschlá – snad z noci. Dotkl se jiné, tu jemně rozmázl. Zamračil se, vstal a oblékl si kalhoty.
Arthur, sedící na okraji vany, sebou cukl, když se ozvalo zaklepání a Keiranův hlas.
„A-ano?“ Utřel si slzy a vstal. Nejistě se zadíval na mračícího se muže. Obvyklý Keiran vzbuzoval respekt, mračící se – naháněl hrůzu.
„Vyhrň si sukni.“ Poručil. Arthur zacouval a zakroutil hlavou.
„Hned.“ Řekl jednoduše ale velitelsky. On nepatrně zaprotestoval.
„Vyhrň si tu zatracenou sukni!“ Klekl si k němu a chytl látku. Povzdechl si a promnul oči při pohledu na mladíkovo bosé nohy.
„To si ksakru nemoh něco říct?“ Posadil ho na okraj vany a zadíval se na rozedřená chodidla. Arthur trochu zaskočeně a bez jediné hlásky sledoval, jak mu opatrně omývá a čistí rány. Překvapila ho jeho starostlivost a něžná péče. Když skončil, zvedl ho do náruče a odnesl do ložnice. Posadil na postel.
„Počkej tu.“ Oblékl si košili a odešel. On nejistě čekal a sledoval své nohy.
Muž se vrátil s ovinadlem a mastí. Klekl si k posteli a prohlížel si rozdrážděná zranění.
„Bude to pálit.“ Oznámil a prsty začal opatrně nanášet léčivou mast. Mladík se zamračil, ale opět bez jediného slůvka snášel bolestnou léčbu. Keiran dovázal pravou nohu a když zvedal levou, všiml si jizev a modřin na mladíkovo stehnech. Zamračil se, ale dál se věnoval jeho chodidlům. Když začal vázat druhé, dveře se otevřely a v nich stál Crispin – bělovlasý muž. Držel kožené vyšší boty. Zadíval se na zajatcovo nohy.
„Proč si nám probůh nic neřekl?“ Dřepl si vedle druhého muže a prohlížel si zranění. Arthur zrůžověl a sklonil hlavu.
„Nevěděl jsem... myslel jsem, že by vás to nezajímalo.“ Pokrčil rameny. Keiran přestal ovazovat nohu a tak jako Crispin se na něj překvapeně až nevěřícně podíval.
„To fakt vypadáme tak bez citu?“ Zakroutil Crispin pobaveně hlavou a otočil hlavu ke svému příteli.
„A já si vždy myslel jakej nejsem dokonalej klaďas. Už od pohledu.“ Řekl ublíženě. Keiran se pobaveně zasmál a přikývl.
„Jo, ty zrovna.“ Dovázal nohu. „Jdi se umýt a zkus si ty boty.“ Postavil Arthura a podal mu boty. S díky si je vzal a opět zašel do koupelny. Muži se na sebe podívali.
„Hmmm... nejsem jedinej, kdo si toho všim.“ Sedl si Crispin na postel a vzal si léčivou mast.
„Mluvíš o jeho povaze nebo o těch...“ Oblékal si Keiran svůj teplý kožený kabát.
„Řekl bych, že o obojim.“ Opřel se muž o ruce a pohodlně natáhl nohy. Jeho velitel pokrčil rameny a otočil k němu hlavu.
„Pro nás se tím nic nemění. Příkazy máme jasný a k tomu.... víš, proč to děláme.“ Zamračil se. Crispin napodobil jeho výraz.
„Možná ale... jen... on je tak...“ Povzdechl si. Keiran přikývl. Ano. To je.
Když se všichni sešli před hostincem, vyrazili dál. Zajatec šel vedle velitele a přemýšlel nad jeho chováním. Nevzpomínal si, že by se k němu někdy někdo choval tak laskavě, pozorně a něžně. Sklonil hlavu ke svým rukám. Keiran chtěl nakonec vidět i jeho zápěstí. Když zjistil, že je má rozedřená od provazu, ošetřil mu je a už nesvazoval. Teď ho vedl za ruku aby ho náhadou opět nenapadlo utíkat. Jakoby jeho prsty objala pevná hřejivá náruč a dávala mu pocit jistoty. Což nedávalo smysl, muži ho unesli a vlekli bůhví kam. Přesto se s nimi cítil v bezpečí. Nedokázal to pochopit.
Se setměním se utábořili na úpatí rozlehlého pohoří. Táhlo se na obě strany, kam dohlédli. Hory byly z převážné části pokryté sněhem. Crispin rozdělal oheň a muži se posadili kolem něj. Arthura si Keiran posadil před sebe mezi rozkročené nohy. Opíral se o něj zády a hleděl do ohně. Tiše seděl a poslouchal rozhovor sourozenců, tak jako další dva muži.
Ráno se všichni zadívali na hory. Crispin zvedl oči ke Keiranovi, on k němu. Oba sklonili hlavu k Arthurovi a jeho oblečení.
„Vesnice?“ Zeptal se Crispin.
„Vesnice.“ Souhlasil Keiran.
Muži se rozhlédli po pár domech horské vesnice. Velitel si to namířil k jednomu z nich. Zabouchal na dveře a sundal si kapucu svého kabátu. Pochvíli otevřela mladá žena v teplém vesnickém oblečení. Pozdravila a nejistě hleděla na obživlého hrdinu dívčích románů. Za ním stáli další tři společně s neobvykle krásným mladíkem.
„Dobrý den, cestujeme přes hory a potřebovali bychom malou laskovost.“ Ujal se slova bělovlasý muž a okouzlil ji přátelským úsměvem.
„Laskavost?“ Zopakovala. Keiran chytl Arthura a odhalil jeho nahý hrudník. Žena udiveně zvedla obočí.
„Můj bože... Pojďte, pojďte dál.“ Pustila je dovnitř. Poděkovali a následovali ji dovnitř.
„Posaďte se... ty pojď, prosím... nechcete něco na zahřátí?“ Muži protestovali, že nechtějí víc obtěžovat. Nakonec jim vnutila horký čaj. Pak vedla Arthura do jiného pokoje. Keiran šel s ním. Hostitelka vyndala černé kožené kalhoty, silný pletený rolák a halenu stejné barvy. Mladík na oblečení nejistě hleděl. Konečně si uvědomil, proč jsou vlastně v domě. Když žena odešla, otočil hlavu ke Keiranovi. Muž si všiml jeho výrazu.
„Tam nahoře je celoročně sníh. V tomhle bys moc dlouho nevydržel.“ Vysvětloval. Arthur zakroutil hlavou, že je to v pořádku, že je zvyklý. Keiran se zamračil. Nevěděl proč, ale trochu tušil, že bude dělat problémy.
„Máš dvě možnosti. Buď si to oblečeš sám, nebo ti to obleču já.“ On na něj polekaně hleděl. Sklonil hlavu.
„Ale já... já.“ Rozkoktal se. Muž si povzdechl, přešel k němu a položil mu ruce na ramena.
„Pokud nechceš, abych viděl ty jizvy, je pozdě.“ Mladík k němu rychle zvedl oči. Zamračil se a ucukl pohledem.
„O ty nejde.“ Přiznal. Keiran se na něj zadíval a chtěl vědět, proč tedy vidí takový problém ve změně oblečení. Arthur k němu zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Všiml si neústupného, sebejistého pohledu v nich. Povzdechl si a sáhl k čelence. Keiran udiveně zvedl obočí. Vztáhl ruku a dotkl se jemných temně rudých chloupků – pomuchlaných zvířecích uší.
„Jsi kočka... proč ale...“ Nechápal. On k němu zvedl oči. Zmateně sledoval jeho nadšený výraz, muž naopak jeho slzy.
„Přece kočky... kočkami každý opovrhuje. Nehodí se, aby někdo jako já byl po boku...“ Zakroutil hlavou. Keiran ho nechápavě poslouchal.
„O čem to mluvíš? Pokud vím, dost lidí vás obdivuje. Jste tak... krásné, ladné a mrštné. V pohybu se vám žádný člověk nevyrovná a ty vaše uši.“ Usmál se a jemně mu setřel slzy. Mladík zmateně zamrkal.
„Tak se převleč ať můžeme vyrazit.“ Sedl si na postel, Arthur sáhl po oblečení. Pomalu se převlékal. Keiran ho tiše sledoval a snažil se necivět. ´Opovrhuje.´ Pomyslel si. Co je to za nesmysl? Nikdy neslyšel, že by kočkami někdo opovrhoval. Proč mu, proboha, tvrdil něco takového? Sledoval úzkými, dlouhými jizvami posetá stehna. Zamračil se.
„Chci abys byl upřímný, dobře?“ Arthur si oblékl kalhoty – jejich majitel musel být jen o něco málo větší, než on. Otočil hlavu k muži a tiše čekal na vysvětlení, v čem by měl být upřímný. Keiran se znovu zamračil a vysvětlil mu svou žádost.
„Jsi milenec nebo otrok?“ Muž si všiml stínu, který se objevil v mladíkovo obličeji. On si přes hlavu přetáhl černou halenu se stojáčkem, přes ní pak rolák.
„Mohl bys, prosím...“ Dotkl se trochu váhavě kalhot. Keiran ho chytl a prořízl do nich díru, kocour skrz ni uvolněně protáhl temně rudý hustý ocas. Muž s úsměvem zakroutil hlavou, pak zvážněl.
„Takže?“ Chtěl vědět. Arthur se zamračil.
„Milenec.“ Zvedl kabát a otočil se k muži.
„Jsem hotov.“ Snažil se nevnímat Keiranův nesouhlasný, zamračený výraz.
Ostatní muži zmateně sledovali mladíkovo uši a ocas. Jejich výrazy se změnily ve stejně nadšené jako byl Keiranův. Zaplatili, poděkovali a rozloučili se se ženou, pak vyrazili na cestu. Zajatec ještě dostal teplé kožené rukavice a širokou pletenou šálu.
Čím výš byli, tím větší byla zima a přibývalo sněhu. Oboje zpomalovalo jejich tempo.
Muži zničeně zvedli hlavy, když z nebe začaly padat velké sněhové vločky. O pár kroků dál se přidal silný mrazivý vítr. Nepamatovali si, že by kdy měli takové problémy se zdoláním hor.
Crispin si držel kapucu hluboko v obličeji a snažil se co nejefektivněji zdolávat vysoké závěje. Otočil se a zadíval se na tři přikrčené postavy. Měly stejné problémy jako on. Na druhou stranu Arthur zvládal hluboký sníh docela dobře.
„V tomhle už moc daleko nedojdem. Chtělo by to nějáký úkryt a přečkat alespoň to nejhorší.“ Ozval se jeden z bratrů, když zastavili. Keiran se zamračil – muž měl pravdu.
„Tady někde je přece jeskyně, pochybuju ale, že ji najdem.“ Snažil se Crispin zahřát. Ostatní se zamračili. Cukli sebou, když kocour zvedl ruce. Kolem čtyř mužů se utvořil neviditelný štít, který odrážel sněhové vločky. Působil oboustranně – nic se nedostalo dovnitř ale zároveň ven.
Mladík zvedl oči ke Keiranovi. Bezeslov přikývl a zmizel jim za stěnou padajících vloček. Oni se mezi sebou rozhlédli.
“Jsem jediný koho to tak trochu vyděsilo?” Dotkl se Crispin stěny. Muži se jí dotkli také. Ne, to opravdu není. Polokoule jakoby je chránila i před zimou, přesto kyslíku měli dost. Mlčky čekali, každý zabrán do svých myšlenek. Přislo jim to jako věčnost. Jak dlouho už byl proboha pryč? Mysleli si, že vánice kolem už nemůže zesílit – spletli se. Hory kolem se ztratily a zůstala jen hustá masa padajícího sněhu.
“Jak dlouho, myslíte, že je pryč?” Zadíval se Crispin někam do bouře.
“Ne, že by to bylo zas až tolik...” Zmlkl a položil ruce na štít.
“Myslím, že...” Sledoval tmavý stín. Změnil se v postavu. Muži se uvolněně pousmáli. Zamračili se, když si uvědomili, že Arthur nemá kabát a je celý promočený. Položil dlaň na štít a prošel. Utřel si mokrý obličej do mokrého rukávu a zvedl k nim oči.
“Povedu vás.” Zachvěl se. Keiran se zamračil a přešel k němu.
“Překážel mi.” Odpověděl mladík na otázku, kde má kabát.
“Nechal jsem ho v jeskyni.” Dodal a oklepával si sníh z oblečení. Rozhlédl se. Zvedl ruce ke kopuli. Vykročil, k jejich úžasu ho štít následoval. Provázel je bouří.
Zastavil se. Keiran zvedl ruku ke své tváři. Setřel ledové kapky. Otočil hlavu ke kocourovi. Mělo mu dojít, že ho to unaví.
“To stačí, Arthie. Kudy?” Položil mu ruku na rameno. On k němu zvedl oči. Pousmál se a sevřel pěsti. Zavřel oči. Kolem jeho rukou jakoby se shromažďovala energie. Švihl před sebe, štít zmizel a mladík se sesunul k zemi. Keiran ho chytl a jako ostatní se zadíval na sněhovou stěnu před nimi. Svou magií zvětšil otvor, který byl před tím sotva viditelný.
“Našel ji.” Usmál se Crispin a vešel do jeskyně.
“Rozděláme oheň.” Otočil hlavu k bratrům. Přikývli a oba rozložili rance, které nesli. Byly plné větví. Rozdělali oheň a zbylé větve přidali na hromadu u stěny. V horách bylo nepsané pravidlo, že každý cestovatel přidá svou troškou pro ty méně připravené.
Keiran společně s Crispinem svlékal Arthurovo oblečení. Zabalili ho do deky a muž ho schoval pod svůj těžký vyteplený kabát. Držel ho v náruči a zahříval svým vlastním teplem. Nechápal, jak drobné tělo v jeho náruči mohlo zvládnout peklo tam venku. Zamračil se a pevně ho sevřel.
Crispin s úsměvem sledoval svého přítele. Už dřív si všiml jeho pohledů. Proto ho nepřekvapila starost v jeho očích. Jen si nebyl jistý jestli je v tom víc, či náklonnost jako třeba u něj a bratrů. Nikdy neviděl, aby Keiran hleděl na někoho, tak jako hledí na Arthura. Byl to dobrý muž a přítel to ano. Dokonale mu věřil a neváhal by pro něj riskovat svůj život. Věděl také, že dokáže být starostlivý a laskavý, ale k cizím byl vždy chladný, nedůvěřivý a odtažitý. K Arthurovi ne.
Ráno se rozhlédli po zklidněných horách. Keiran se sklonil k sedícímu mladíkovi.
“Jak je ti?” On k němu zvedl hlavu a přikývl. Zakryl si nos, když začal kýchat. Muž se zamračil a postavil ho.
“Tak pojď, musíme vyrazit.”
Brzy se dostali přes nejvyšší bod stezky. Arthurův stav se horšil. Když konečně stanuli na úpatí hor, Keiran kocoura držel kolem pasu a pomáhal mu udržet se na nohou.
“Musíme ho co nejdřív dostat do města.” Přizvedl Crispin jeho obličej ke svému. On k němu zvedl skelné oči. Protočily se mu panenky a mladík se začal sesouvat k zemi. Keiran ho rychle chytl. Jo. To musí. S Crispinovo pomocí si ho vyzvedl na záda.
Přestože se setmělo, pokračovali v cestě. Arthur se držel Keirana kolem krku, občas zesílil své sevření nebo něco zamumlal. Konečně se před nimi objevilo do noci zářící kruhové město. Stráž u brány je s úsměvy pozdravila a pustila dovnitř. Muži si to skrz noční ulice namířili k paláci, který byl nejvyšším bodem města.
“Dojdi pro sestru.” Otočil Keiran hlavu ke Crispinovi a zašel do jedné z ložnic v paláci. Položil mladíka na velkou postel. Svlékl mu kabát i s rolákem a zbytkem oblečení.
“Jestli jsi mě vytáhl z postele jen... och můj bože.” Přešla mladá blonďatá žena k posteli. Vlasy měla stažené v hustém rozdrbaném copu pod zadek. Na sobě dlouhý noční župan a košili. Sedla si na postel a položila mu ruku na čelo.
“Postarám se o něj, měl bysis jít lehnout. Určitě jsi unavený po cestě.” Otočila hlavu ke Keiranovi. Zakroutil hlavou.
“Nesmysl... nehledě na to, že tohle je moje postel.” Svlékl si kabát.
Celý zbytek noci strávili u maroda. Keiran sedící v pohodlném křesle, otevřel oči. Promnul si je a zvedl k posteli. Žena spala vedle Arthura. Muž vstal a sedl si k nim, sáhl k Arthurovo čelu.
“Tak?” Sedla si ospale a opřela se o ruku. Uvolněně se pousmála, když příkývl.
“Díky bohu.” Chytla mladíka za ruku a pohladila ho po tváři.
“Bude pár dní trvat, než nabere síly.” Zvedla oči k muži. Přikývl a sledoval ležícího.
“Chci, abyses ještě podívala na ty nohy.” Odkryl jeho chodidla. Žena přelezla k okraji postele, ošetřila a převázala mladíkovo chodidla.
“V noci jsem si všimla... ty jizvy... řekla bych snad proutek?” Zvedla hlavu k muži. Pokrčil rameny.
“Neptal jsem se.” Důkladně kocoura přikryl a pohladil ho po tváři. Žena se na něj zadívala.
“Něco je špatně, že? A nemluvím o tom, žes byl od začátku proti.” Otočila hlavu ke dveřím, které se otevřely. V nich stál čistě umytý a oblečený Crispin – opravdu vypadal jako dokonalý hrdina dívčích románů.
“Tak jak je na tom?” Tvářil se nejistě. Žena se pousmála, Arthur si očividně získal srdce všech a to jen během jejich krátkého putování.
“Je mimo nebezpečí... takže?” Podívala se zpět na Keirana. Zamračil se a vstal.
“Nemyslím, že je milenec.” Rozepl si košili.
“Jeho oči, smutný úsměv... křičí to z něj. My jsme ho neunesli.” Zvedl oči ke svému příteli. Ten se zamračil.
“Zachránili jsme ho.” Doplnil ho. Keiran přikývl.
“Tak... řekneme to Lienovi, jsem si jistý...” Zmlkl, když muž zakroutil hlavou.
“Má deset našich mužů. Bůh ví, co si prožívají oni. Nebude ho to zajímat.” Svlékl si košili.
“Jdu se umýt.” Zašel do vedlejšího pokoje. Žena otočila hlavu ke Crispinovi.
“Ale zkusit bychom to mohli nebo ne?” Podívala se na spícího. Muž přikývl.
Černovlasý muž tiše poslouchal Crispinovo a Keiranovo vyprávění. Tak jako Crispin i Keiran měl na sobě černý zdobený kabátek bez rukávů s vysokým límcem a kapucou. Pod měl bílou košili. Oblečení působilo vznešeně - muž v něm připomínal potomka králů. Na pláštíku přehozeném přes jedno rameno měl vyšitý znak svého království.
Jeho pán se zamračil, zakroutil hlavou a odložil pohár s vínem.
“Je mi líto Keirane, ale nevyměním životy svých mužů za život jednoho...”
“Mohli bychom najít jiný způsob jak je dostat zpět.” Přerušil ho Crispin.
“Našli jsme ten nejjednodušší. Slyšel jsem, že Melvin je tím chlapcem posedlý. Nebude váhat vyměnit ho za mé muže. Až přijede, hezky ho oblečeme, abychom mu usnadnili rozhodování.”
Dva muži se zamračili a sklonili hlavy.
“Alespoň si s ním promluv. Až ho poznáš...” Zamračil se Keiran.
“Znám své muže a nevěřím, že by souhlasili se svobodou za takovou cenu.” Jeho pán zakroutil hlavou.
“Na tom nesejde. Nenechám je napospas tomu vrahovi... posel už vyrazil.” Vstal.
“Ať ho tvá sestra dá do pořádku. Musí být víc rozkošný, než se vypráví, že je.” Odešel muž. Oni si vyměnili pohledy.
“Zatraceně.” Smetl Keiran věci ze stolu a vstal. Přešel k oknu a opřel se o jeho rám.
“Zatraceně.” Zašeptal a zavřel oči. Crispin ho smutně sledoval.
Keiran se zadíval na pár. Povídali se. Arthur už vypadal líp a očividně si získal sestřino srdce. Byla u něj stále. Pousmál se a opřel se o rám dveří. Tiše je sledoval. Pohled na pár ho uklidnil a pohladil na srdci. Působili jako malý ráj uprostřed pekla. Celý pokoj byl zaplněný jejich kouzlem a světlem – jeho sestry a jeho... Zarazil se. Jeho co? Zadíval se na Arthura. Když se kocour jemně pousmál a dál poslouchal dívčino vyprávění, mužovo srdce se zachvělo a odhalilo mu pravdu. Jeho lásky. Zamiloval se – už při prvním pohledu do těch krásných hlubokých očí. S každým dalším něžným pohledem, úsměvem či dotekem jeho láska rostla a sílila. A pak hory, kde si získal zbytek jeho úcty a oddanosti.
Arthur vycítil něčí pohled a otočil hlavu ke dveřím. Zadíval se na muže. Jeho zamyšlený zvláštně hřejivý pohled mu rozechvěl dech. Keiran byl výrazný svým vzhledem i v nenápadném cestovním oblečení – ve zdobeném kabátku se svou ležérní elegancí byl doslova krásný chlap. Trochu okouzleně na muže hleděl a dokonale zapomněl na jeho sestru. Ta si všimla jeho výrazu a otočila hlavu ke dveřím. Pousmála se.
“Je neslušné poslouchat cizí rozhovory.” Podotkla. Muž se vzpamatoval a otočil k ní hlavu.
“Neposlouchal jsem.” Odpoutal se ode dveří. Pobaveně se usmála a přikývla.
“Ale né že bys nechtěl. Jen jsi byl něčím možná spíš někým...” Zmlka a rozesmála se, když se na ní zamračil.
“Hmmm... očividně nejsem jediný.” Arthur je nechápavě sledoval a snažil se porozumět jejich rozhovoru.
“Jak je ti?” Otočil k němu Keiran hlavu. Když kocour přikývl, že mnohem lépe, muž si povzdechl. Možná ho měli nechat nachlazeného a s horečkou. Pak by ho možná jeho pán nechtěl zpět. Oba si všimli jeho výrazu.
“Trvá na tom, že?” Ozvala se dívka. Zamračila se, když muž přikývl. Otočila hlavu k mladíkovi. “Je mi to líto, Arthure.” Nechápavě na ni hleděl.
“Myslím, že bychom mu to měli vysvětlit, chudák malá stále netuší proč tu vlastně je.” Podívala se na bratra. Přikývl a sedl si do křesla. Vysvětlil Arthurovi, proč ho unesli a k čemu během pár dní dojde. Přitom se snažil nevnímat jeho výraz – jeho slzy. Mladík sklonil hlavu.
“Doufal jsem, že...” Rozbrečel se. Keiran zamračeně vstal a sedl si k němu. Položil mu ruce na ramena.
“Arthie, už jsem ti jednou říkal, stačí jen říct... požádej mě, o cokoliv.” On k němu zvedl hlavu. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Laskavě se pousmál. Zavřel oči, popotáhl a utřel si slzy. Když opět otevřel oči, Keiran sklonil hlavu. Nepožádá ho.
“Jsem... jsem trochu unavený. Potřebuju si odpočinout.” Lehl si zády k nim. Dívka na něj nechápavě hleděla. Zvedla oči ke svému bratrovi.
“Ale to přece...” Zmlkla, když ji postavil a vedl pryč.
“Keirane, přece ho nenecháš...”
“Je to jeho rozhodnutí... po těch horách jsem nečekal nic jiného.” Nechápavě na něj hleděla.
“Riskoval svůj život pro někoho, kdo ho unesl. Nenechá je tam. Ne, když ví, čeho je Melvin schopný.”
“Ale... ale to není správné.” Chytla ho za paži a otočila k sobě.
“Nevěřím, že ho necháš...” Zmlkla, když se mu zadívala do obličeje.
“K-Keirane.” Zašeptala. To bylo poprvé, kdy v bratrovo očích viděla slzy. On se zamračil.
“Pošli k němu, prosím, švadleny. Musí vypadat... ať mu ušíjí něco v čem obvykle chodí.” Šel pryč. Dívka sklonila hlavu.
Arthur se rychle zotavil a jeho chodidla zahojila. Po pár dnech přišla zpráva, že se k hranicím země blíží skupina jezdců. Lien svolal své muže a vyrazili také. Keiran vezl zajatce zachumlaného do kabátu. Když dorazili k pomyslné hranici mezi královstvími, na druhé straně už tábořil Melvin se svými muži.
“Buďte ve střehu.” Slezl Lien z koně. Keiran přikývl a sesedlal ze svého. Pomohl Arthurovi a vedl ho za svým pánem. Z mladíkovo druhé strany šel Crispin, za nimi další strážci.
Z Melvinovo tábora vyrazila podobně velká skupina. Obě se zastavili na své straně hranice a zadívali se na své protějšky.
“Zdravím tě, Liene.” Uklonil se vysoký blonďatý muž tvrdého krásného obličeje. Lien mu oplatil pozdrav i úklonu.
“Kde jsou mí muži?” Řekl chladně.
“Kde je Arthur? Musím říct, něco takového bych od tebe nečekal.” Pousmál se. Na jeho úsměvu nebylo vůbec nic veselého. Lien se zamračil.
“To ty jsi porušil dohodu... zajal jsi mé muže.”
“Myslel jsem, že jsou to špehové.” Usmíval se Melvin.
“Koho se snažíš obelhat? Věděl jsi, že jen projíždí... moje část dohody.” Otočil hlavu k Arthurovi.
Kocour sklonil hlavu a svlékl si kapucu kabátku – po ní celý kabát. Na sobě měl zlatavou sukni s rudým zdobením a krátký kabátek se širokými rukávy. Byl rozeplý a končil pod prsama. Uši měl schované pod širokou čelenkou. Vypadal úchvatně. Nejen Melvinovi při pohledu na něj zajiskřilo v očích.
Keiran, sledující muže, se zamračil. Sklonil hlavu k Arthurovi. Ten k němu zvedl svou a pousmál se. I přes jeho úsměv si muž všiml strachu v očích.
“Nemusíš to...” Zmlkl, když mu položil prsty na ústa. Laskavě se usmál a k úžasu všech ho objal. Malvinův výraz ztvrdl.
“Děkuju.” Zašeptala kočka a položila Keiranovi ruku na tvář.
“Za šťastné vzpomínky.” Muž udiveně zvedl obočí.
“Šťastné...” Zmlkl, když si mladík stoupl na špičky a něžně ho políbil. Melvina obklopila temná aura. Arthur se odklonil. Zadívali se do očí a kocourovo tolik prosily o pomoc. Tak naléhavě – tak zoufale. Pustil muže a vydal se ke svému pánovi. Keiran se zamračil a udělal krok. Lian ho chytl za paži a sledoval deset svých mužů, kráčejících k nim. Vypadali zničeně, ale šťastně. Někteří z nich nejistě sledovali Arthura. Když došel k Malvinovi, muž ho chytl a táhl bez rozloučení pryč.
“O co tu jde?” Keiran s Crispinem otočili hlavy po hlase. Zadívali se na dlouhovlasého čistě blonďatého muže – měl andělský jemný obličej a stejnou atletickou postavu jako oni dva.
“Zapomeň na to, vítej zpět.” Objal ho Keiran, po něm Crispin. Muž se pousmál, ale zadíval se za odjíždějící skupinou. I oni vyrazili zpět.
Keiran za sebou zabouchl dveře svého pokoje. Opřel se o ně a sklonil hlavu. Přešel ke křeslu a sáhl po džbánu na stolku.
“Keirane... hej, prober se.” Zatřásl s ním někdo. Muž se zamračil a promnul si oči. Zvedl je k postavě stojící nad ním. Byl to blonďatý zajatec – ošetřený, umytý a čistě oblečený. Dlouhé vlasy měl v půlce stažené koženou stužkou. Kratší prameny v ofině volně spadané kolem obličeje.
“Je to pravda?” Chtěl vědět.
“Co ksakru?” Prohrábl si Keiran vlasy a snažil se probrat.
“To o Arthurovi.” Zamračil se muž. Když jeho velitel přikývl, zakroutil hlavou.
“Sakra, to sis vážně myslel, že bych s tím souhlasil?” Sedl si do druhého křesla. Keiran zakroutil hlavou. Muž se pousmál.
“Takže? Kdy vyrážíme?” Zvedl pohár a nalil si víno.
Čtyřčlenná skupina se skrz koruny stromů zadívala na pevnost na skále. Jedna z postav sklonila hlavu a zaposlouchala se do zvuků lesa kolem. Sáhla po meči – její společníci také. Stíny kolem se pohly a změnily v dalších šest postav. Čtyři nejvyšší z nich držely dlouhé vyřezávané luky. Jedna z menších pak bič, jehož dutky zářily a poslední dlouhou tyč s vyrytými žhnoucími znaky.
“Komu sloužíte?” Ozval se ženský melodický hlas. Promluvila sebejistě a velitelsky, tak jako stála a držela svůj bič.
“Kdo se ptá?” Zamračil se Keiran a držel jílec stále schovaného meče.
“Je vás míň, člověče. Nepokoušej své štěstí.” Neztratil její hlas nic ze své jistoty či krásy. ´Člověče?´ Zaujalo Keirana oslovení.
“Vy nejste Melvinovo stráže, mám pravdu?” Postavy při mužovo jméně něco opovržlivě zamručely. Žena předstoupila a sáhla ke své kapuce.
“Vypadáme snad jako jeho strážci?” Stáhla si ji z hlavy. Oni se překvapeně zadívali na krásnou mladou ženu. Její krása byla vyjímečná, ale je víc zaujaly rudé kočičí uší, vykukující z pod vlasů krvavě rudé barvy – místy měla tmavší či naopak světlejší prameny. Tvařila se hrdě a sebejistě. Její společníci byli také kočky – muži. Čtyři s luky – byli od pohledu tvrdí bojovníci. Pátý byl jen o něco vyšší než ona – stejných vlasů a stejného krásného obličeje tak jako očí. Krásných šedivých očí. Keiran si byl jistý, že je zná. Jen v nich nebyl ten smutek a bolest.
“Kočky.” Ozvala se nadšeně Keith – Keiranovo sestra. Její bratr k ní zvedl ruku a zadíval se ženě do očí.
“Jste tu kvůli Arthurovi?” Zeptal se. Kočky zpozorněly.
“Předpokládám, že mluvíte o Arkym.” Ozval se mladík. Muži k němu otočili hlavy.
“Takže ano, jsme tu kvůli němu.”
“Fajn, potom máme stejný cíl.” Kočky udiveně zvedly obočí a dožadovaly se vysvětlení. Když jim Crispin převyprávěl souhrn událostí posledních dní, kočky se mezi sebou rozhlédly. Dívka se tázavě podívala na mladíka. Přikývl.
“Dobře, můžete jít s námi.” Otočila hlavu ke Keiranovi.
“Neptám se vás na svolení.” Zamračil se. Zatímco muži se zamračili, žena se pobaveně pousmála a přikývla. Pokračovali v cestě.
“Hmm... jsem Crispin.” Mladý kocour zvedl k muži hlavu.
“Mé jméno je Sekai.” Položil si ruku na srdce a jemně se uklonil. Crispin se pousmál a prohlížel si ho. Myslel si, že Arthur je to nejrozkošnější, co kdy viděl, ale spletl se. Sekaiův hrdý až namyšlený výraz, byl v kombinaci s andělskou tvářičkou a vytříbeným chováním skoro až neodolatelný. Sekai si všiml jeho jemného zamyšleného úsměvu. Nebyl si jistý proč, ale vehnal mu červeň do tváří.
Kočičí dívka zastavila na úpatí skály. Otočila hlavu ke Keiranovi. Přikývl a podíval se na svou sestru.
“Počkám tady... buďte opatrní.” Objala ho. Muž ji políbil do vlasů.
“Počkejte tu s ní.” Poručila dívka. “Vyhněte se boji, dokud nebude nevyhnutelný a ... ochraňte ji svými životy.” Dodala a svlékla si plášť. Pod ním měla černé kožené kalhoty a uplý kabátek s vysokým stojáčkem. Podala plášť jednomu z mužů – tak jako Sekai svůj. I on měl oblečení černé. Keiran s ostatními si svlékli své kabáty a stoupli si ke skále. Jejich věci si vzali muži a zmizeli ve stínech lesa.
“Díky.” Ozval se velitel a zadíval se nahoru. Dívka k němu otočila hlavu. Jen přikývla a chytla se skály.
“Počkáme na vás nahoře.” Řekla trochu provokativně a začla šplhat. Muži sledovali, jak obratně zdolává skálu. Sekai byl stejně mrštný.
“Jsou rychlý... čekal jsem, že.. ale takhle.” Zakroutil Crispin hlavou a vyhoupl se na skálu. Jeho společníci také. Mladík k nim sklonil hlavu. Chvíli je sledoval. Pousmál se.
“Jsou dobří... na lidi.” Otočil hlavu k dívce. Podívala se dolů. Usmála se a přikývla. Konečně se dotkla římsy jednoho z oken. Sedla si na ni a zadívala se do místnosti. Opatrně rozbila jednu z okenic a zhoupla se dovnitř. Sekai za ní. Muži je následovali.
“Koupili jsme mapu od jednoho z Melvinovo mužů. Není moc podrobná, ale víme alespoň poschodí a směr, kterým máme jít.” Zvedla dívka oči ke Keiranovi a jeho společníkům. Přikývli. Ona sáhla po klice. Zarazila se a opět se na ně otočila.
“Mimochodem... jsem Shaza.” Uklonila se stejným stylem jako Sekai. Muži se usmáli a uklonili se.
“Mé jméno je Keiran, to Crispin a Adrian.” Ujal se muž slova.
Provázela je budovou. Mapu očividně nastudovala nazpamět, protože se na ni ani jednou nepodívala. Pevnost spala hlubokým nočním spánkem. Jen občas potkali noční hlídku. Obvykle ji nechali projít, schováni ve stínech chodeb. Zadívali se na dva strážce stojící před zdobenými dveřmi.
“To bude ono... ale potřebovali bychom je otočit.” Zamračil se Keiran. Dívka k němu zvedla oči. Povzdechla si a částečně rozepla kabátek.
“Postarám se o ně.” Vyšla z poza rohu a vykročila směrem ke strážcům. Cukli sebou, když si jí všimli.
“Dobrý večer, pánové.” Usmála se a dokonale svůdnou chůzí došla až k nim.
“C-co tu...” Dívka si prohrábla husté vlasy a zakroutila křivky do sexy polohy.
“Jsem malý dárek.” Rozvlnila boky a prošla mezi muži. Otočila se a opřela o křídlo dveří. Oni ji následovali očima i těly.
“Takže? Nerozbalíte ho?” Usmála se na tmavovlasého muže. Opětoval její úsměv a pak se sesunul k zemi. Za ním stál Adrian. Chytl bezvládné tělo, než dopadlo na zem a pobaveně sledoval dívku. Ona jeho.
“Musím říct, trochu je lituju.” Držel Crispin druhého a měl stejný výraz jako jeho přítel. Shaza se zatvářila nevině a dopla si kabátek. Zaplula do dveří. Muži za ní. Svázali a schovali strážce do stínů místnosti. Všichni otočili hlavy ke dveřím do ložnice.
Pomalu přešli k posteli – Shaza s Keiranem z jedné strany, Adrian s Crispinem z druhé. Sekai zůstal hlídat u dveří. Dívka se naklonila nad postel a zvedla oči k Adrianovi. Přikývla. Muž přiložil ostří k Melvinovo krku. Okamžitě otevřel oči.
“Jeden špatněj pohyb a přijdeš o hlavu.” Zamračil se Adrian.
“Pomalu vstaň – ruce za záda.” Muž ho poslechl. Crispin mu svázal ruce za zády. Dívka sledovala mladíka. Pousmála se a pohladila ho po tváři.
“Arky? Arthure... hmmm.” Dotkla se mladíkovo krku. Nejistě zvedla oči ke Keiranovi. Ten se zamračil a stáhl peřinu. Oba se zadívali na modřiny, škrábance a rány na mladíkovo těle. Jejich výrazy zchladly. Shaza si sáhla k vysoké kozačce. Muži si nebyli jisti, jak přesně se k němu dostala, ale stála nad svíjejícím se Melvinem. Sténal bolestí. Chytla ho za vlasy a zvedla jeho hlavu k sobě. Zadíval se jí do očí.
“Toho budeš litovat, mrcho.” Zamračil se. Dívka na něj chvíli tiše hleděla. Muži sebou cukli, když mu z ničeho nic podřízla krk.
“Takhle umírají takový prasata, jako jsi ty.” Sklonila se k jeho uchu a pustila ho. Její společníci ji nejistě sledovali, ona mrtvého muže. Adrian jí položil ruku na rameno. Uvědomil si, že se chvěje. Zvedla k němu oči – tekly jí slzy. On se zamračil a přitáhl si ji do náruče. Pevně objal. Podíval se na Keirana. Ten přikývl a sklonil se k Arthurovi. Mladík byl tak unavený, že se ani neprobral. Muž ho zabalil do přikrývky a zvedl do náruče.
Z pevnosti odešli tudy, kudy přišli. Keiran nesl mladíka na zádech. Kočky je provázely lesem. Cestovali celý zbytek noci. K ránu zastavili, aby si odpočinuli.
Arthur pomalu otevřel oči. Zadíval se na muže, který ho držel v náruči. Váhavě vztáhl ruku a dotkl se jeho obličeje. Keiran ho za ni rychle chytl a sklonil k němu hlavu.
“Arthie... jak se cítíš?” Kocour na něj nechápavě hleděl.
“Ty... ty tu... kde...” Rozhlédl se. Keiran se laskavě usmál.
“V bezpečí.” Zašeptal u jeho ucha. Cítil, jak sebou Arthur cukl. Mladík přikývl a něžně se přitulil. ´Pokud je to jen sen, nechci se probudit.´ Pomyslel si a unaveně usnul.
Shaza, jdoucí vedle Sekaie, se otočila a zadívala na dva muže, kráčející vzadu. Povídali se. Zastavila se a počkala na ně. Crispin si jí všiml, pousmál se a beze slov doběhl Sekaie. Dívka zvedla oči k Adrianovi.
“Chtěla jsem poděkovat.” Muž k ní sklonil hlavu – lechce nechápavý výraz.
“Hmm... za tvou starost a péči.” Vysvětlovala. On se usmál.
“Rád zas vypomůžu. Kdykoliv.” Dívka se mu zadívala do očí. Pobaveně se pousmála.
“Možná tě vezmu za slovo.”
Arthur se opět probral. Pomalu otevřel oči. Uvědomil si, že ho Keiran nese na zádech a on se ho drží kolem krku. ´Nebyl to sen?´ Pomyslel si trochu zaskočeně, ale šťastně. Myslel si, že už muže neuvidí. Tolik se bál, že už ho neuvidí. Ale je tu. S ním. A drží ho v náruči. Přišel si pro něj. Pevně muže stiskl a přitulil se. Keiran vztáhl ruku a pohladil mladíka po paži.
Zastavili u velkých kamenů. Kocour nejistě seděl na jednom z nich a sledoval kočky. Crispin si prohlížel jeho zranění. Když se ujistil, že nejsou tak vážná, jak vypadají, uklidnil Keirana a Shazu pohledem. Oba se uvolněně pousmáli. Dívka si k němu sedla.
“Dobrý den.” Usmála se. Mladík nejistě zvedl oči ke Keiranovi. On přikývl. Opět sklonil hlavu k Shaze. Pozdravil.
“Nevzpomínáš si na mě... na nás. Mám pravdu?” Zadíval se jí do očí. Zakroutil hlavou. Ona se laskavě pousmála.
“Jsem tvá sestra, Arthure a to tvůj bratr. Jmenuje se Sekai... já jsem Shaza.”
“Sestra a... bratr?” Řekl nejistě a otočil hlavu k Sekaiovi. Ten s úsměvem přikývl.
“Dlouho jsme tě hledali. Vlastně jsme tě našli náhodou – díky oslavě v Luce.” Doplnil svou sestru.
“Ale já...” Dotkl se čela.
“Vzpomínáš si na něco, co bylo před Melvinem?” Zamračili se, když mladík zakroutil hlavou. “Možná nějáké kouzlo.” Otočil Sekai hlavu k Shaze. Přikývla.
“Na tom nesejde, minulost není důležitá. Teď jsi opět s námi a v bezpečí.” Chytla ho za ruku. Trochu váhavě se pousmál, ale přikývl.
Rozhodli se, že se utáboří. Kočky rozdělaly oheň a připravily jídlo. Arthur seděl u Keirana a stále zaskočený situací se o něj opíral. Muž ho pevně držel a cítil se spokojený jako dlouho ne. Když se mladík zachumlal do jeho náruče, s úsměvem k němu sklonil hlavu. Kočka měla zavřené oči a vypadala klidně a uvolněně. Keiran se pousmál a přejel mu prsty po obočí, palcem pak kopíroval linii nosu – přes ústa až k bradě. On pomalu otevřel oči. Muž si přizvedl jeho bradu a sklonil se k němu. Arthur rozechvěle zamrkal, když se jejich rty setkaly. Zadíval se muži do očí. Jeho doteky byly o tolik jiné. Zatímco Melvinovo se mu hnusily, Keiranovo byly příjemné a uklidňující. Líbily se mu, tak jako jeho blízkost a objetí. Aniž by si to uvědomil, pousmál se. Keiran také a znovu ho pohladil.
Protahující se Adrian, zvedl oči k Shaze, která si k němu stoupla. Byla schovaná v dece a jemně se usmívala.
“Řekl jsi kdykoliv.” Muž se pousmál a roztáhl deku, do které byl zabalený. Když se posadila mezi jeho rozkročené nohy a opřela se on něj, objal ji.
“Spokojena?” Zašeptal jí u ucha. Přikývla, že dokonale a zavřela oči. Sekai na dvojici nejistě hleděl. Sklonil hlavu. Zvedl ji ke kočkám, které Crispinovi s Keith vyprávěly o království koček a jeho hlavním městě. Kam mimo jiné mířili.
Ráno se probral. Zachumlal se do příjemně hřejivé pevné náruče. Rychle se otočil a zadíval se na spícího muže. ´Co si to...´ Pomyslel si a sedl si. Crispinovo víčka se pohla a on otevřel oči. Zadíval se na mračícího se mladíka. Tak trochu jeho výraz čekal. Pobaveně se pousmál a s rukama pod hlavou si lehl na záda.
“V noci jsi se třásl zimou.” Sekai sebou jemně cukl, sklonil hlavu a tiše poděkoval. Vstal a šel ke dvěma kočkám, které hlídaly. Další dvě spaly, jedna z nich držela v náruči spící Keith. Zakroutil hlavou a sedl si ke strážcům. Popřáli dobré ráno a podali mu připravenou snídani.
Když se probrali ostatní, vyrazili dál. Sekai nesouhlasně sledoval svou sestru, zbližující se s Adrianem, Keirana, který nepouštěl Arkyho z náruče a černovlasého strážce – Nialla, věnujícího se Keith. Zároveň sledoval zelený šibalský pohled, pobavený úsměv a drobné barevné korálky kolem opáleného krku. Zamračil se. Už zase. Sklonil hlavu k ohništi, přes jehož plameny sledoval Crispina. ´Už abychom dorazili domů.´ Pomyslel si a zabalil se do pláště.
Muži se rozhlíželi po vysokých mohutných stromech kolem. Jejich kořeny se jim jako klenby proplétaly nad hlavami. Oblohu dokonale zakrývaly koruny stromů, jen místy propustily pár slunečních paprsků. Stejně mohutné byly i květiny kolem. Ruznobarevné a nádherné.
Shaza se zastavila u jednoho ze stromů a položila dlaň na jeho vrásčitou kůru. Zavřela oči a něco zašeptala. Odstoupila a zvedla hlavu ke kmeni. Její společníci ustoupili, když se objevil první schod, po něm další a další – jako spirála pokračovaly vysoko ke koruně stromu. Arthur zvedl oči ke Keiranovi. Nadšeně se usmál a chytl ho za ruku, muž se pousmál a krátce ho políbil. Vedl za Shazou a ostatními.
Schody je vynesly vysoko mezi koruny stromů. Byly tak husté, že s obtížemi dohlédli na pevnou zem. Konečně přišel poslední schod, který byl plošinou obtáčející se kolem obvodu stromu. Na ni navazovala široká lávka, spojující ho s vedlejším stromem. Nebyla dílem lidské ruky ale samotných stromů, jakoby propletly své větve a vytvořily dokonalý most. Následovalo několik dalších lávek a plošin, které byly tak zvláštní součástí lesa. Konečně se před nimi objevilo město. Uchvatné stromové město. Mezi mohutnými větvemi působilo naprosto přirozeně a nenuceně. Rozhléhalo se všemi směry – do stran i pater. Obyvatelé města je úklonami zdravili. Působili stejně vznešeně a hrdě, jako sourozenci.
Crispin chytl Adriana za paži. Kývl hlavou směrem, kam mířili. Oba se zadívali na velkou temně hnědou kočku. Velikostí a stavbou těla připomínala pantera. Měla dlouhý hustý kožich, tak jako ocas. Jeho konec a chlupy kolem tlap bílé. Zvíře pomalou elegantní chůzí kráčelo k nim. Pozdravilo Shazu pokývnutím hlavy a pokračovalo dál. Sekai si všiml jejich výrazů, když kolem nich kočka procházela.
“Všichni to umíme.” Otočili k němu hlavu.
“Někteří mají radši svou zvířecí podobu.” Vydal se za svou sestrou. Muži si vyměnili pohledy a následovali ho.
Jejich průvodci je dovedli ke kočičímu paláci, byl stejně úchvatný a dech beroucí jako zbytek města, přestože nebyl tak veliký jako lidský palác. Keith přešla k fontáně stojící před ním.
“Jsou tak nádherné a všude, ale odkud se bere ta voda?” Nabrala tekutinu a napila se. Niall se pousmál.
“To stromy. Město bylo postaveno prastarou magií, která je ovládá. Možná spíš prosí o pomoc. Žijeme s nimi v souladu – my se staráme o ně a oni o nás.” Dívka se usmála a přijala jeho ruku, vedl ji k ostatním.
Stáli mezi dvěma řadami sloupů, které napodobovaly kmeny stromů a držely zdobenou střechu. Na jejich konci stál vyvýšený elegantní trůn, po jeho boku druhý neméně elegantní. Na každém z nich na měkkém polštáři ležela zdobená čelenka.
“Nádhera.” Usmál se Crispin. Shaza k němu otočila hlavu.
“Je to jen takový symbol, moc ho nepoužíváme, pojďte.” Vydala se k trůnu. Oni za ní. Dívka vystoupila na schůdky a prsty se dotkla jedné z čelenek. Otočila se k nim, na schod pod ní si stoupl Sekai. Oba se jemně uklonili.
“Jsem Shaza, kočičí princezna... to můj bratr Sekai, kočičí princ. Vítejte v Caileanu. Prosím, přijměte naše pohostinství, jak dlouho si budete přát.” Narovnala se. Muži na ně překvapeně hleděli. Keiran se pobaveně usmál a uklonil se. Ostatní ho napodobili.
“Díky za milé přivítání. Asi nám to mohlo dojít.” Dodal. Žena se pousmál a přikývla. Zvedla oči k příchozím kočkám, které obklopily a prohlížely si cestovatele.
“Odveďte je, prosím, do pokojů a připravte občerstvení.” Kočky se jemně uklonily a přikývly.
“Pojďte, prosím, s námi.” Zavěsily se dvě dívky do Crispina. Tak jako většina koček na sobě měly lehké zdobené oblečení, dokonale se hodilo k prostředí lesa, k uším a ocasu. Muž se s úsměvem podíval na Adriana, kterého se ujaly jiné dvě a následoval dívky. Ostatní s ním. Shaza zastavila Arthura.
“Až si trochu odpočineš, ráda bych s tebou mluvila.” Usmála se. Mladík přikývl a šel ke Keiranovi, který na něj čekal. Jedna z dívek je dovedla do jejich ložnice. Když odešla, Keiran se uvolněně rozvalil na postel. Arthur se na něj zadíval. Postavil se svému pánovi, opustil své postavení, své město, jen aby ho zachránil před Melvinem. Přišel si pro něj. Kvůli němu se vzdal všeho.
Keiran otevřel oči, když se mu schoulil k boku. Sklonil k němu hlavu. Usmál se a pohladil ho po vlasech, pevně objal.
“Neuvěřitelný.” Rozhlédl se Adrian po palácové zahradě. Jakoby ani nebyli vysoko nad zemí v korunách stromů. Dívky, které je provázely palácem, se usmály.
“Byla vytvořena magií, tak jako vše tady.” Objímala jedna z dívek Crispinovo paži a neměla nejmenší chuť muže pustit.
“Tak pokračujem?” Muži přikývli. Dívky je dovedly na širokou plošinu se stříškou.
“Tady trénujeme boj na blízko.” Ukázala dívka na dva muže, jeden z nich držel žhnoucí tyč. Crispin se na něj se zájmem zadíval. Byl rychlý a zároveň elegantní.
“Není to Sekai?” Ozval se Adrian. Kočky přikývly.
“Princ Sekai, je jeden z nejlepších bojovníků... a nejhezčích.” Zachychotala se, ostatní dívky souhlasně s ní.
“Je tak tak...” Povzdechly si všechny.
“Má spoustu obdivovatelek... a obdivovatelů.” Zvedla mluvčí oči ke Crispinovi. Muž se usmál. ´Jo, to určitě má.´
Sekai odklonil ránu svého protivníka a koutkem oka zachytil diváky. Stačil jeden pohled, aby si všiml, jak se dívky k mužům mají. A naopak, jak jim jejich náklonost nevadí. ´Neměl by se raději věnovat mé sestře? A ten druhý...´ Zamračil se bolestí. Druhý bojovník zděšeně rozšířil oči.
“Omlouvám se, jsi v pořádku?” Sklonil se k němu rychle. Princ si utřel krev z roztrhlého rtu. Odstrčil mužovo ruce.
“Jsem v pořádku, dneska končíme.” Sebral svou tyč. Znaky zažhnuly silněji a tyč se zkrátila. Přestala zářit. Mladík došel k nim. Dívky se k němu nahrnuly a snažily se ho ošetřit. On je odstrkoval, že je v pořádku a že by se měly věnovat jejich hostům. Crispin si všiml jeho zamračeného výrazu. Pousmál se.
“Někdo by ti to ale ošetřit měl.” Chytl prince za zátylek a přitáhl si ho. Jemně palcem přejel po rance. Sekai rozechvěle zamrkal a výrazy dívek se změnily ve zmateně nadšené. Chytl jeho ruku a odstrčil ho.
“Očividně se bavíte, nebudu rušit.” Šel pryč. Crispin se za ním s úsměvem zadíval.
Sekai došel do svých pokojů. Opřel se o dveře a sklonil hlavu.
“Ten parchant zatracenej.” Cukl sebou, když se ozvalo zaklepání. ´Crispin?´ Pomyslel si a rychle otevřel. Zničeně si povzdechl a zadíval se na muže.
“Kyene.” Pozdravil vysokého světlovlasého kocoura. Ten se usmál a objal mladíka.
“Kyene, počkej. Nemůžu dýchat.” Snažil se vymanit z jeho náruče. Muž uvolnil své sevření. Usmíval se.
“Zrovna jsem se vrátil a doslechl se, že jste včera dorazili.” Položil mu ruku na tvář.
“Tolik jsi mi chyběl.” Dodal a opět ho k sobě přitiskl.
“Hmmm... měl bych o něčem vědět?” Ozvalo se pobaveně vedle nich. Oba se tam podívali. Crispin se opíral o rám dveří a usmíval se svým tradičním úsměvem. Ruce zkřížené na prsou, uvolněný sebevědomý postoj.
“Nevím, o čem mluvíš.” Zamračil se na něj kocour. Muž se pousmál a kývl hlavou ke Kyenovi.
“Mluvím o téhle maličkosti.” On pár nechápavě sledoval.
“Dovolíš příteli? Je mi líto, ale ten rozkošný ksichtík patří mně.” Kočka udiveně zvedla obočí. Sklonila hlavu k mladíkovi.
“Nerozumím. Kdo je ten muž?” Princ si povzdechl.
“To je Crispin, dorazil s námi z lidské země. Je to... můj nový milenec.” Skoro si ukousl jazyk, když přijímal Crispinovu pomoc. Všiml si jeho spokojeného úsměvu. Kyen na mladíka nechápavě hleděl.
“Milenec? Ale nechápu, proč... když my dva...” Princ si znovu povzdechl.
“Kyene, prosím. Nikdy nebylo my dva. Jen já a ty. Je mi líto.” Pohladil ho po tváři a zavřel za ním dveře, potom co Crispin vešel do pokoje. Chvíli držel kliku, skloněnou hlavu. Otočil se. Zmateně sledoval muže, pohodlně se rozvalujícího na jeho posteli. Měl ruce za hlavou a doslova požitkářsky si užíval pohodlnou voňavou postel.
“Co si to...” Snažil se nevnímat, jak přitažlivě muž vypadá. Pro jistotu se zamračil, aby si snad nevšiml jeho rozpaků. On se usmál.
“Myslím, že jako tvůj milenec jsem přesně tam, kde mám být.” Zasmál se jeho rozzuřenému výrazu a zadíval se do stropu.
“Jeden z tvých obdivovatelů?” Sklopil k němu oči. Mladík si sedl na okraj postele a zakroutil hlavou.
“Něco horšího... udělal jsem ohromnou chybu a něco s ním měl. Od té doby se ho nemůžu zbavit.”
“Potom, prosím.” Princ se na muže zadíval.
“Hmm... mám pocit, že jsem si na sebe zrovna upletl mnohem horší bič.” Zabručel. Crispin se opět zasmál.
Adrian se opřel o dveře palácové knihovny. Uvolněně se nadechl – oči zavřené. Konečně klid. Dívky byly sice moc milé a přátelské průvodkyně, ale už měl jejich štěbetání a přítulnosti dost. Odpoutal se ode dveří a vydal se mezi regály. Pomalu procházel knihovnou a pročítal tituly.
Zadíval se na Shazu. Přesněji řečeno na její podobiznu. Obraz zachycoval celou její štíhlou postavu. Malíř dokonale zachytil hrdost a světlo, které v sobě měla.
Muž se usmál a přešel k němu. Vztáhl ruku a prsty kopíroval linii její tváře. ´Princezna.´ Pomyslel si. ´Tentokrát si zamířil trochu vysoko.´
Sekai vyšel ze své koupelny v dlouhých kalhotech od pyžama a lehkém županu až na zem. Oboje bylo temně rudé barvy. Zadíval se na svou postel. Crispin se zdržel dost dlouho a prince, k jeho velkému překvapení, mužovo přítomnost těšila. Mluvili o všem možném – jako dva staří přátelé.
Sedl si na postel, svezl se do přikrývek. Dotkl se rtu. ´Parchant jeden.´ Sedl si opět.
Položil dlaň na zdobené dveře. Zaklepal. Chvíli čekal pak tiše vstoupil. Zadíval se na spícího muže. Ležel na zádech, nohy zahalené pod lehkou přikrývkou. Horní polovinu těla nahou a on tak mohl shlédnout jeho pevnou atletickou postavu.
Přešel k posteli a sedl si na ní. Muž se ve svém spánku protáhl. ´Co tu probůh dělám?´ Vztáhl ruku k jeho obličeji. Cukl sebou, když ho Crispin chytl za zápěstí, stáhl k sobě a ke krku přiložil dlouhé ostří dýky. Jeho pohled se vyčistil a on si uvědomil, kdo se nad ním sklání. Udiveně zvedl obočí a povolil své sevření. Stále ale mladíka držel.
“Co tu ...” Promnul si oči. Princ se pousmál a sklonil se k němu.
“Hmmm... myslím, že jako tvůj milenec jsem přesně tam, kde mám být.” Přejel zlehka po jeho rtech. Crispin se usmál a objal ho. Bez sebemenších protestů přijímal jeho polibky a opětoval je svými.
Když se konečně odklonili, kocour mu ležel v náruči a objímal ho kolem krku. On ho jemně položil do peřin. Zadívali se do očí. Princ mu zajel prsty do vlasů a přitáhl si ho k sobě. Jeho dolní ret se zachvěl, když ucítil ruku na svém boku. Byl to jen lehký dotek konečky prstů, přesto z něj sálalo teplo a prostupovalo do jeho těla. Pomalu ale jistě. Prsty sjely k pasu a namířily si to k břichu, které mladík při doteku zatáhl. Zamířily opět výš až k jedné z bradavek. Sekai jemně vzdychl do Crispinovo rtů. Muž se usmál a svezl se níž. Prsty vystřídaly měkké, horké rty a jazyk. Mladík přizvedl bradu a jemně se zamračil. V životě ho nikdo nedokázal takhle rychle vzrušit a to se ho muž skoro nedotkl.
“Cr-Crispine, prosím, nehraj si... já... já...” Ztratil se jeho hlas v hlasitém vzdechu, když muž zajel rukou pod látku kalhot. Jemně sevřel jeho penis a přejel po celé délce. Přitom sledoval mladíkovo reakci. On ho křečovitě objal kolem krku a do ucha zašeptal tiché prosím. Muž se přerývaně nadechl. Nebyl na tom o moc líp než Sekai. Nevzpomínal si, že by se mu tohle někdy stalo.
Zbavil oba kalhot, a když se uvelebil mezi jeho stehny, opět se zadívali do očí. Sekai se jemně pousmál a přikývl. Přivřel oči a spokojeně něco zamručel, když ho ucítil v sobě. Crispin se pomalu pohl, znovu a znovu. Nenechal si ujít jediný záchvěv v Sekaiovo obličeji. Mladík byl uchvatně citlivý. Vnímal každý dotek, každý pohyb. Jeho tělo bylo jako horká, měkká brána do nebe.
Muž stupňoval své tempo s každým dalším a dalším pohybem. Když se Sekai proti němu prohl, pevně ho objal kolem pasu a naposledy do něj pronikl. Oba zhluboka oddechovali a v pevném obětí se snažili zklidnit záchvěvy těl a srdcí. Pomalu se svezli zpět do přikrývek. Crispin se zvedl na lokty a zadíval se na kocoura. Měl zrůžovělé tváře a zarudlé rty. Muž je zlehka ochutnal a zadíval se do šedivých očí. Byly stále lehce zamlžené zároveň plné něhy a tepla. Mladík se pousmál a oplatil mu polibek.
“Zůstaneš, je to tak?” Přitulil se k jeho hrudníku. Crispin si ho přitáhl ještě blíž a políbil do vlasů.
“Jak bych mohl odejít.” Zašeptal a přetáhl přes oba přikrývku. Ne, nemluvili o posteli. Byl si jistý. Zrovna mu slíbil, že s ním zůstane – tady ve městě koček. Jako jeho milenec. Jako jeho partner.
Adriana vzbudil dotek na paži. Promnul si oči a ospale se zadíval na Crispina. Po jeho boku stál Keiran s Arthurem.
“Co tu ksakru...” Sedl si a zamračil se. Crispin se pobaveně pousmál.
“A ty se ani nepochlubíš.” Zakroutil hlavou. Adrian se na něj nechápavě podíval a prohrábl si blonďaté prameny.
“Čim jako?” Chtěl vědět nevrle. Crispin se znovu pousmál a vysvětlil mu svou poznámku.
“Shaza dala svolat svůj lid... oznámila, že si vybrala manžela a tedy budoucího krále.” Adrian se dokonale probral a nevěřícně se na ně zadíval. Zvedl oči ke Keiranovi. Přikývl.
“Hmm... zdá se, že o tom nevěděl.” Otočil k němu Crispin hlavu. On přikývl. Oba se dokonale bavili situací. To Adriana rozčílilo ještě víc. Vstal a šel do koupelny.
Čtveřice se rozhlédla po měštanech. Tvořili nespočetně debatujících hloučků. Když si všimli mužů, ztichli a sledovali Adriana. On se ošil, ale nenechal si vzít svou vrozenou jistotu a sebedůvěru. Vykročil mezi ně v závěsu se svými přáteli. Kočky si prohlížely krásného blonďatého muže, jakoby ho viděly poprvé.
Adrian se zastavil pod trůnem a tak jako ostatní čekal na příchod kočičí paní. Konečně dorazila v doprovodu svého bratra. Mladík vyhledal očima Crispina a lehce zrůžověl. Muž se usmál a kývl hlavou.
Shaza se postavila před trůn. Vypadala nádherně a hrdě, když promluvila. Všichni ztichli a sledovali ji. Opravdu prohlásila, že si zvolila muže a pána, kterého bude následovat do své smrti. Pak všechny překvapila, když požádala o souhlas svého lidu s její volbou.
Oni se mezi sebou rozhlédli a dožadovali se jména, i když všichni po očku sledovali Adriana. Muž na sobě cítil pohledy všech kolem a snažil se sám sebe přesvědčit, že jen spí. ´To přece nemůže být... ani jsme spolu nic...´ Jeho myšlenky se vytratily, když k němu princezna otočila hlavu.
“Adriane?” Zeptala se jednoduše a zadívala se mu do očí. On jí do krásných hlubokých studnic. ´Může.´ Pomyslel si a jistou elegantní chůzí vykročil k dívce. Stoupl si k ní. Všiml si nejistoty v jejích očích. Pousmál se a otočil hlavu ke kočkám.
“Trochu mi to narušilo plány, ale nemůžu ji nechat někomu jinému, to snad chápete.” Sklonil hlavu opět k ní. Všichni se zasmáli.
“Přijímáš tedy?” Muž se usmál a zvedl její ruku. Něžně jí políbil prsty a přikývl. Shaza se uvolněně pousmála a otočila hlavu ke svým. Nic neřekli, jen se jako jeden muž všichni uklonili.
“Myslím, že to bylo ano.” Rozhlédl se s úsměvem Crispin.
“Taky bych řekl.” Sklonil Keiran hlavu k Arthurovi. Mladík se tvářil lehce nechápavě.
“Nečekal jsem, že bude...” Zvedl oči k muži. Ten se pousmál a políbil ho.
“Hmm... jsme si dost podobní... a já bych si ji vzal jen protože by mě nesmírně rozčílilo, kdyby ta krása měla patřit někomu jinému.” Arthur se pousmál a otočil hlavu k páru.