Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na jedné z nejprestižnějších škol země probíhaly pestré výukové hodiny. Školu navštěvovala ta nejvyšší smetánka mezi smetánkou. Nadsmetánka země. Proto se na ni nedostal jen tak někdo. Školné nebylo z nejdražších, ale jméno rodičů adepta muselo opravdu něco znamenat, aby ho přijali. Nejbohatší ze země posílali své drahé ratolesti stovky kilometrů, jen aby nepřerušili rodinnou tradici. Ale hlavně aby mohli svému okolí oznámit: Dominique nám letos nastoupil na Illuminium. Samotný název zněl nabubřele a snobsky. Atmosféra v jejích budovách nebyla jiná. Vzduch byl prosycený snobstvím a vychloubačstvím. Samozřejmě se v ní nacházely světlé vyjímky, ty ale opravdu jen potrvzovaly pravidlo. Jednou z vyjímek byl učitel klavíru.
Tři studenti společně s učitelem sledovali hrajícího mladíka. Mezi posluchači byl černovlasý mladík, drobnější postavy. Kratší vlasy měl sčesané dozadu. Černé výrazné obroučky dodávaly jeho obličeji přísný výraz, i když pro něj by možná ani nepotřeboval brýle. I černá uniforma tak nějak podtrhávala jeho neutrální, lehce arogantní, chladnou auru. Student u klavíru dohrál.Otočil hlavu ke svým posluchačům. Hnědovlasý učitel se pousmál a přikývl.
„Randy?“ Pobídl černovlasého mladíka. Vstal a položil své noty do stojanu. Protáhl si prsty a začal hrát. Jakoby místnost naplnily sluneční paprsky a zahřály ji. Přitom tam byly stále ale až teď si je posluchači uvědomili. Hrál se zvláštní lehkostí a elegancí a tak působila i jeho hudba. Mladíkův obličej dostal nádech něčeho nadpozemského – jen snového. Usmíval se. Jemným spokojeným úsměvem. Miloval to. Bez pochyby. Když dohrál, místnost opět zaplnily stíny. Otevřel oči, zavřel zbytečné noty a otočil k nim hlavu. Už měl opět svůj snobsky prázdný výraz. Učitel přikývl.
Jejich výuka skončila. Randy procházel mezi studenty, bez sebemenšího zájmu. Oni ho nadšeně zdravili. Milovali ho. Milovali? Nenáviděli ho. Záviděli mu. Byl jeden z nejlepších studentů – bez vyditelné námahy. Vedle klavíru a elektroniky-počítačů měl i ostatní všeobecné předměty – ale nenavštěvoval je. Dle jeho slov to bylo nebetyčně zbytečné. Vedení školy mu to díky perfektním výsledkům tolerovalo. Jak by nemohlo, byl jedno ze zlatých dítek školy. Předsedou studentské rady, jedním z nejuznávanějších reporterů místního studentského plátku, pokriteckými studenty obletovaný a obdivovaný. I pro ten svůj chlad. On zmiňovanou vyjímkou tedy určitě nebyl. Došel ke skupině svých vrstevníků. Pozdravili ho úsměvy a dál se věnovali obrazovce počítače.
„Co je to?“ Naklonil se k nim.
„Hmmm.... pozvánky na tu víkendovou akci.“ Zvedl k němu hlavní tvůrce oči a významně se usmál.
„Přijdeš, no ne?“ Dodal. Randy pokrčil rameny.
„No tak, to mi nemůžeš udělat.“ Zahrál ztrápený výraz. Randy si upravil vždy upravenou uniformu a sedl si k nim. Zvedl oči po pobaveném smíchu. U počítače proti nim seděla trojčlenná skupinka studentů. Už dle úpravy uniformy to byli místní rebelové. Hlavně mladík sedící uprostřed. Měl delší čistě blonďaté vlasy. Rozčepířený účes působil neupraveným dojmem. Což byl pravděpodobně záměr. Každý vlas snad jinak dlouhý. Dnes měl některé prameny z ofiny připlé sponkou. Trochu postrádala smysl. Sako uniformy měl rozeplé, košili ležérně rozhalenou – bez kravaty. Kolem krku mu visely drobné korálky. Byl to vyšší štíhlý mladík, krásného obličeje a výrazných očí ostrého, provokativního pohledu. Měl v nich zvláštní světlo a upřímnost. Něco pobaveně ťukal do klávesnice. Jeho kamarádi se smíchem četli jeho výtvor. Randy se zamračil. Casey. Další zlaté dítě školy. Divoký. Drzý. Užívající si mládí plnými doušky. Byl stejná hvězda školy jako Randy. Jen zářící jiným druhem světla.
Casey dopsal zprávu. Poslal a pohodlně se opřel do židle. Přes monitor si všiml Randyho a jeho kamarádů. Zamračil se. Neměl rád tuhle školu – její atmosféru, její učitele, její studenty. Černovlasý mladík patřil mezi nejhorší. Se svým nadřazeným výrazem. Vždy nažehlený, precizně upravený a učesaný.
 
Randy vyšel z velkého živého domu. Zastavil se před bránou a zvedl hlavu k nebi. Zhluboka se nadechl a vyrazil noční ulicí. Brzy minul poslední z luxusních domů a namířil si to do obyčejné – chudší části města. Prošel kolem zalidněného vchodu diskotéky. Sundal si brýle a ty strčil za knoflík tmavě modré košile. Vylekaně otočil hlavu po hluku. V tu samou chvíli ho někdo chytl a zatáhl do postranní uličky. Zasténal, když ho útočník prudce přitiskl ke zdi. Zadíval se na dva muže.
“Aaale, copak to tu máme za krásku?” Začal ho muž šacovat. Mladík se zamračil a naklonil hlavu na stranu.
“Jestli... jestli hledáte peníze, žádné nemám.” Oba dva si odfrkli.
“Takovej parádní vohoz a nemáš žádný prachy? Myslíš, že jsem idiot?” Vytáhl peněženku. Bylo v ní jen pár drobných. Muž se zamračil a chytl Randyho za bradu. Ten se zamračil bolestí, když silou otočil jeho hlavu ke svému obličeji. Naklonil se k němu a mladík ucítil silný odér alkoholu.
“No... když nemáš peníze alespoň se pobavíme, co ty na to? Taková kráska, to se jen tak nevidí.” Mluvila z něj opilost. Za střízliva by něčeho takového možná ani nebyl schopen. Mladíkovo oči rozšířilo zděšení. Silou se vzepřel. Útočník trochu pobavený jeho snahou, chytl pevně jeho ruce a strhl ho k zemi.
“Pomoz mi s ním!” Druhý muž si klekl za jeho hlavu a chytl mladíka za zápěstí. Postava stojící na začátku uličky rychle zhodnotila situaci. Rozhlédla se. ´Neuvěřitelný štěstí.´ Zvedla zlomenou násadu na koště. Podle všeho muž chytl útočníka za bundu na zádech a hodil ho na zeď. Překvapeně sledoval mladíka. Byl si jistý, že zachraňuje nebohou dívku.
“Pust ho.” Klečící muž k němu zvedl oči.
“Měl bys vypadnou, chlapče.” Zasyčel. Zachránce se zamračil napřáhl se a praštil muže, kterého předtím odhodil na zeď, do břicha. Ten se svil bolestí.
“Měl bys přehodnotit situaci.” Zamračil se mladík. Muži něco vztekle zavrčeli a byli pryč. Povzdechl si a zahodil tyč. Sklonil se k sedajícímu si.
“Jsi v pohodě?” Položil mu ruku na rameno. Vylekaně k němu zvedl oči a on se zadíval do jemného krásného obličeje s velkýma modro-zelenýma očima. Sedící na něj zmateně až nevěřícně hleděl, když si uvědomil, kdo se nad ním sklání. Casey si ho prohlížel a přemýšlel, koho mu to připomíná. ´To přece...´
“Randy?” Zeptal se. Mladík se zamračil a odstrčil jeho ruce. Vstal a sklonil hlavu ke košili. Knoflíky byly nadobro pryč. Casey vstal a stále lehce zaskočeně ho sledoval.
“Hmm... musím říct, tebe bych v týchle části města nečekal.” Zvedl peněženku a podal mu ji.
“Nechápu, co ti je do toho.” Vyštěkl. Měl nasazený svůj tradiční výraz. Už nepůsobil tak něžně a křehce jako před pár minutami. Casey stále viděl jeho obličej – tak rozkošně neodolatelný. Všiml si Randyho prstů, když si bral peněženku. Dokonale se třásly. Musel být vyděšený k smrti.
“Vážně jsi v pořádku? Neublížili ti?” Překvapil mladíka. Ten se zamračil a sklonil hlavu.
“Jen... jen mě trochu vyděsili. Děkuju. Nevím, jak by to dopadlo... vlastně vím.” Zachvěl se. Jeho hlas působil jinak než obvykle - něžně a tak nějak lehce. Caseyho napadlo, že před ním možná nestojí Randy ale jeho dvojče.
“Hmm... kdybych věděl koho to tu maj, nezasahoval bych.” Usmál se a připálil si cigaretu. Randy rozšířil oči šokem, pak si ale zakryl pusu a začal se tiše smát.
“A ještě bys jim radil a asistoval.” Casey se uspokojen jeho reakcí zasmál. Ve škole nepůsobil jako někdo, kdo by si ze sebe dokázal dělat legraci.
“Dost možná. Tak? Můžem?” Randy udiveně zvedl obočí.
“Nečekáš, že tě dál nechám potulovat se po ulicích samotného, ještě k tomu takhle.” Mladík trochu zrůžověl a zabalil se do košile.´Zdá se mi to nebo fakt zčervenal?´
“Nechápu, nepotřebuju...”
“Očividně ano... tak kudy?” Trval Casey na svém. Randy se na něj zadíval. Vypadal jako dokonalý hrdina dívčích románů. Frajer s ležerní elegancí, sršící všemožnými trefnými hláškami a postřehy.
“Díky za pomoc, ale už to zvládnu sám.” Větší z mladíků si povzdechl.
“To je trochu patová situace.”
“Není. Půjdem si každý po svém. Co je na tom patového?” Casey nechápavě zakroutil hlavou.
“Fajn. Vzhledem k tomu, že jsme voba asi docela tvrdohlavý, když to tak sleduju a já tě prostě nenechám jít samotnýho, protože se to naprosto příčí mý povaze. A ty z nějákých idiockých důvodů nechceš doprovodit...”
“Idioc...”
“Zbývá jediná možnost.” Přerušil mladíka. Ten se na něj tázavě podíval.
“Půjdeme ke mně.” Randy zmateně zamrkal. Sklonil hlavu. Jak proboha došel k takovému závěru?
Proč... proč se vlastně staráš? Nejsme přátelé. Ještě teď si nejsem jistý jestli mám brečet nebo křičet a ty ještě k tomu...”
“Už proto, bys neměl být sám.” Řekl Casey jemně a položil mu ruce na ramena.
“Vážně, chceš jít těma temnýma ulicema úplně sám?”
Randy zakroutil hlavou. Casey se pousmál. Nikdy by nevěřil, že mu zrovna tenhle člověk bude připadat tak rozkošný
“Tak mi dovol tě doprovodit.”
“Ne.” Zakroutil opět hlavou. Casey se zasmál.
“Dobře... tak ke mně.”
Tak k tobě.” Řekl tiše. Větší z mladíků neváhal, druhý by si to ještě mohl rozmyslet. Chytl ho a vedl směrem ke svému domu. Zarazil se. Proč mu prostě nenavrhl, že mu zavolá řidiče? Proč šel vlastně Randy pěšky? A co tu dělal? Neměl být na tolik oslavovaném večírku u Lennyho? Sklonil k němu hlavu. Randy tiše kráčel vedle něj a otáčel se po každém zvuku. ´Je stále vyděšenej a rozklepanej, i když se snažil působit tak vyrovnaně.´
Nemůsíš se bát, jsem tu já. Tvůj zachránce, no ne?” Mladík k němu překvapeně zvedl oči. Vždy upravené vlasy mu padaly do obličeje a dodávaly na roztomilosti. Caseyho srdce poskočilo. ´Co je to se mnou? Ať vypadá jakkoliv rozkošně, furt je to Randy – jeden z nejhorších snobů na škole.´ Pomyslel si zničeně. K jeho úžasu Randy přikývl.
“Já vím ale honí se mi hlavou, co všechno mi mohli udělat a nějak se nedokážu přestat třást.” Casey ho chytl za ruku.
“No tak, co tě nezabije, to tě posílí. Ber to z tý lepší stránky, třeba z nás díky tomu budou přátelé.” Usmál se pobaveně. Randy se mu zadíval do očí a všiml si světlých ornamentů v jinak šedivých očí. Skoro jakoby byly tvořeny kouřem. Nikdy si nevšiml, jak krásné oči Casey má. Vlastně nemohl. Nikdy neměl příležitost z blízka si ho prohlédnout.
“A co je na tom ta lepší stránka?” Casey zahrál uražený výraz ale zasmál se. ´Snaží se mě uklidnit. Proč se vlastně tak stará? Pokud bude pokračovat, začnu si myslet, že...´ Přerušilo Randyho myšlenky troubící auto. Oba k němu otočili hlavu.
“Heeej Casey... kams to zmizel?” Vyklonil se z okénka dost podnapilý mladík.
“Hmmm... měl jsem náročnej den.” Pustil Randyho ruku a vzal si nabízenou láhev. Už se skoro napil, když mladík začal zvracet. Oba ustoupili.
“Zvracíš poprvý?” Zeptal se opatrně.
“Vlastně ne, proč?” Přišla opilému celá situace neuvěřitelně vtipná. Odplyvl si.
“Přešla mě chuť.” Vrazil mu Casey láhev a raději se opět vzdálil.
“No nic, bavte se. Musím jít.”
“Aaale... ty s náma nepojedeš? Noc je ještě mla.... ahaaa, zas si táhneš domu nějákou krásku.” Snažil se zaostřit na mladíka.
“Nechápu, jak to děláš.”
“Zkus slespoň jeden večer nezvracet.” Utrousil Casey spíš pro sebe. Randy se pobaveně pousmál.
“Hele... já tu tvoji krásku vodněkud znám že jo?” Prohlíželi si přítomní v autě mladíka.
“Určitě ne. Tak se mějte.” Chytl Randyho a vedl pryč. Mladíci za nimi opilecky pokřikovali, ale když dvojice zašla za roh, odjeli.
“Mysleli si, že jsem dívka?”
“Těžko říct... měl jsem jim to vyjasnit?” Randy rychle zakroutil hlavou.
 
Zadíval se na luxusní apartmánový dům. Casey pozdravil recepčního a vedl ho k výtahům. Sklopil k němu oči od měnících se číslic. Randy stál, hlavu skloněnou. Jakoby se v něm něco zlomilo, když se Casey nedíval. Mladík se zamračil.
“Myslel jsem, že už je to lepší.” Randyho výraz se projasnil. Odpověděl, že už ano. Casey ho chvíli podezíravě sledoval. Nic nebylo lepší.
“Nemusíš se tak snažit, většina by se cítili jako ty.”
“Ne, vážně už je to lepší. Myslím, že asi i díky tobě a i proto jsem na malý okamžik zapomněl...” Zmlk a zvedl oči k otevírajícím se dveřím. Výtah vedl rovnou do Caseyho velkého apartmá. Byl stylově zařízený bez zbytečného přepychu. Vlastně z něj vycházelo příjemné teplo domova. To Randyho trochu zaskočilo. Všiml si maleb na stěnách. K jedné přešel. Prsty následoval ornamenty.
“Hmmm... kdo to dělal? Jsou uchvatné.” Casey se trochu rozpačitě podrbal ve vlasech.
“Vlastně já... celý jsem to dělal já. Pití?” Zašel za malý bar. Randy na něj překvapeně hleděl, otočil hlavu zpět k malbě. Pousmál se.
“Nevěděl jsem, že děláš umění.”
“Nedělám, je to jen koníček.” Podal mu mladík skleničku. Druhý si přičichl. Napil se a zakuckal se.
“Nejsem zvyklý.” Řekl omluvně. Casey se jen pousmál a sedl si na pohovku. Randy se způsobile posadil proti němu, prohlížel si pokoj a pomalu upíjel pití. Pán domu ho tiše sledoval a přemýšlel, jaktože je tak jiný. Něžný. Jemný. Rozkošný. Tolik toho nevypil, aby měl zastřené smysly. Možná protože nemá brýle a uniformu?
“Na co jsi zapomněl?” Randy k němu nechápavě otočil hlavu.
“Ve výtahu, říkal si, že jsi na malý okamžik na něco zapomněl.” Vysvětloval.
“Randy.” Řekl výhružně, když mladík zakroutil hlavou, že už neví.
“Jsem unavený, mohli bychom jít spát?” Změnil téma. Casey pobaveně zakroutil hlavou. Co je to s ním?
Dobře, ale musíme se podělit o postel.” ´Co to dělám?´ Randy nevěřícně rozšířil oči.
“Nemáš pokoj pro hosty?”
Ne.” ´Dva.´ Vstal mladík a podal mu ruku. Pomohl mu vstát a zavedl ho do své ložnice. Byla vyvýšena několika schody a pouhou poloviční příčkou - více či méně nízkou zídkou - oddělena od obývacího pokoje. Randy se zadíval na velkou postel. Casey mu přinesl triko na spaní a ukázal koupelnu.
Když si lehli, host si prohlížel ornamenty na stropě. Lehce sebou cukl, když se Casey překulil a objal ho. Zadíval se mu do obličeje. Zdálo se, že spí. Vztáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela. ´Je možné, že se v něm pletu?´ Prohlížel si ho. ´Možná je výjimka potvrzující pravidlo... ale zrovna jeden nejbohatší z nich?´ Otočil se k němu a něžně se přitulil. Nedokázal odolat, Caseyho teplota byla příjemně hýčkající a uklidňující. Cítil se v jeho pevném objetí zvláštně bezpečně. Casey otevřel oči. Tohle tedy nečekal. Nečekal, že se mu mladík tak odevzdaně schoulí do náruče. A už vůbec nečekal, že to bude tak příjemné a vyvolá vlnu pocitů. Rozhodl se. Ať je Randy jakkoliv velký snob – pravděpodobně s rozdvojenou osobností. Bude jeho. Jen a jen jeho.
 
Randy se ráno probral. Zmateně zvedl hlavu k mladíkovi. Vzpomněl si na noc. Přes jeho hlavu se zadíval na budík. V duchu zaklel a co nejtišeji vstal. Casey si lehl na záda a odhalil mladíkovo očím svou štíhlou opálenou postavu, očividně sportoval. Randy se k němu naklonil.
“Děkuju za všechno.” Věnoval mu něžný polibek.
 
Casey otevřel oči. Zadíval se do stropu. Vzpomněl si na noc a rozhlédl se. Povzdechl si. Jeho budoucí milenec byl pryč. Zavřel oči. Spatřil Randyho, jak se k němu sklání a líbá ho – lehce jakoby se ho dotkl jemným pírkem. Stejné pírko ho pak zašimralo v podbříšku. ´Musel to být sen.´ Pomyslel si a vstal.
 
Randy udýchaně dorazil do malého útulného květinářství, nedaleko místa kde ho napadli muži. Mladý muž, upravující jeden z okrasných keřů, k němu otočil hlavu. Měl dlouhé světlounce blonďaté vlasy – stažené do dlouhého přeloženého culíku. Kratší prameny připlé sponkou k hlavě – i tak mu většina neposlušně padala kolem obličeje. V bílé košili s ohrnutými rukávy nezapřel umělce. Měl jemný krásný až dívčí obličej se smutnýma oříškovýma očima. Laskavě se pousmál.
“Dobré ráno.” Randy se na něj zadíval. Pohled na muže ho vždy pohladil na srdci. On a jeho květinové království. Mělo v sobě určitou smutnou tragickou atmosféru svého krále, ale snad i proto krámek působil takovým kouzelným dojmem. A snad i proto měl ještě nějáké zákazníky. Milovali sledovat ho při práci. Jeho lásku a péči, kterou květinám věnoval. Obvykle si nepřišli pro květiny ale pro jeho výraz, když vázal kytici nebo ji jen balil do papíru. Jeho úsměv, kterým každého zákazníka přivítal a rozloučil se. Byl taková jemná čistá duše – tak o něm mluvili. Jemná čistá duše. Snad i proto byl naprosto neschopný postarat se o sebe. Dokázal vytvořit rozkošné dílo z květin, vypěstovat nevypěstitelné ale pro praktický život byl nepoužitelný. Obzvlášť po tragické události, která ho potkala. Bolest dost často lidi posílí – zocelí, jeho zlomila.
“Dobré ráno. Omlouvám se, že jdu pozdě.... tady.” Přehodil mu kolem krku dlouhou zelenou zástěru. Muž zvedl ruce a nechal si ji zavázat. Randy se musel pousmál. Už měl opět na obličeji tradiční šmouhu, když si rukama od hlíny strkal vlasy za uši. Patřila k němu. Tak jako vše kolem.
“V pořádku... zdá se, že ses bavil.” Randy si prohlížel lístky na stole. Byly na nich napsané včerejší prodeje. Alespoň k tomu ho dokázal přinutit.
“Vlastně bych přišel dřív ale...” Muž k němu zvedl oči a pobídl ho, aby pokračoval.
“Narazil jsem na jednoho přítele, tak jsme pokračovali u něj.” Spokojeně se usmál a přikývl.
 
Casey se rozhlédl po školní jídelně. Působila spíš dojmem luxusní restaurace i přes to, že to stále byla samoobsluha. Když nenašel svůj objekt zájmu, sedl si ke svým přátelům. Celý den ho neviděl.
Mladá žena za počítačem zčervenala, když ji obdařil jedním ze svých odzbrojujících úsměvů.
“Říkal si Randy Hardin.” Ujistila se. Mladík přikývl.
“Hmmm... bydlí u strýčka, jeho rodiče jsou nějáký velký zvířata v Barbose” Četla v počítači.
“V Barbose? Nevěděl jsem, že je z takový dálky... a adresa?” Řekl významně a nezapomněl na další ze svých úsměvů. Žena si povzdechla a vyndala lístek. Napsala několik údajů.
“Ode mě to nemáš... mohla bych mít problémy.” Příkývl a jemně jí políbil prsty.
“Díky, krásko.”
 
Zadíval se na luxusní bytový dům. Pozdravil se s vrátným a suveréně si to namířil k výtahům. Zaskočený recepční zapomněl něco namítat. Mladík se rozhlédl po chodbě. V patře byly jen dva byty. Mladá vyšší žena se na něj nejistě zadívala, když si všimla uniformy.
“Zdravím. Hledám Randyho. Jsem jeho spolužák.” ´Říkala se strýčkem, tak co tu dělá...´ Prohlížel si ji.
“On tu teď není... a nevím, kdy přijde. Mám něco vyřídit?” Zmateně zamrkal. To ho ani nepozve dál?
“Nemohl bych na něj...”
“Promiň, ale nemohl. Zachvíli odcházím... tak?” ´Je stejně vstřícná jako on.´ Pomyslel si.
“Dobře, mohla byste mi alespoň dát jeho číslo?” Snažil se. Zakroutila hlavou.
“Pokud ti ho nedal sám, asi nestojí o to, abys ho měl. Promiň ale musím jít. Naschle.” Zavřela dveře. Casey do nich nevěřícně hleděl. Mají to v rodině. Nepochybně. A kde k sakru byl celý den, když ne ve škole a doma taky ne? Nasedl do svého auta a zadíval se na projíždějící vozy. Možná by měl být rád, že nebyl doma. Ten jeho geniální plán zazvonit u jeho dveří. Co by mu asi řek? Jak ho to vůbec napadlo?
 
Randyho učitel klavíru se na mladíka s úsměvem zadíval, pokynul mu, aby se posadil. Když hodina skončila, studenti odešli.
“Za co vděčím tomu překvapení?” Usmál se. Casey se zamračil.
“Učíš Randyho nebo ne?” Muž udiveně zvedl obočí a přikývl.
“Co o něm víš?” Překvapil ho ještě víc.
“Nerozumím.”
“Cokoliv... snažil jsem se na něco přijít mezi studentama. Ale krom toho, že je jeden z nejbohatších tady a nejlepších, jsem nic nezjistil. Taky že u něj doma bydlí nějáká šílená ženská.”
“Hmmm... to ti asi víc nepovím. Slyšel jsem, že chodí jen na mé hodiny a pak počítače?” Casey přikývl, že o tom ví.
“Pak jen to, že snad ani nechodí na obědy. Prý jí nerad v davu, tak jezdí domů. Nevím. Nestarám se o vaše životy. Jediné co mě zajímá je to, že má neuvěřitelný talent. Myslím, že pokud se tomu bude věnovat... Sebastian má konkurenci.” Mladík udiveně zvedl obočí.
“Je tak dobrý?” Učitel přikývl.
“Možná je jedno z místních zlatých dětiček ale určitě ne, když hraje. To je čistý a nádherný, jen bych řekl zvláštně smutný. Vím, že ho to naprosto uspokojuje a dělá radost ale... něco v jeho hře...” Zakroutil hlavou.
“Možná právě proto je to tak dobré... tak jako u Sebastiana.” Casey ho zamyšleně sledoval.
“Proč se na něj ptáš. Myslel jsem, že ho nemusíš.”
“Jo to já taky. Asi jsem se splet... dík. Měj se.” Učitel se zadíval do dveří. Povzdech si a šel se připravit na další hodinu.
 
Casey se houpal na židli v jedné z učeben a přemýšlel nad mladíkem. Jaktože si nikdy nevšim, jak málo času ve škole tráví. A jak je možné, že o něm spolužáci ví tak málo. Vlastně vůbec nic podstatného. Nikdo mu nedokázal popsat, říct, kdo jsou jeho rodiče. Přesto je všichni znají – tak jako jeho strýčka. Ani jeden z takzvaných přátel, mu nedokázal říct, co má Randy rád a čím tráví tolik volného času, pokud se zrovna nezabívá studentskou radou či studentským plátkem. Randyho život byl jedno velké tajemství. ´Studentská rada... maj dnes schůzi.´ Uvědomil si a přestal se houpat.
Po odpoledních hodinách čekal před prostory studentské rady. Seděl v okně a spokojeně pokuřoval. Když se otevřely dveře, ťípl nedopalek a sledoval vycházející. Seskočil z okna, když všichni odešli, ale mladík mezi nimi chyběl. Nakoukl do místnosti. Usmál se. Mluvil se dvěma členy rady. Měl nasazený svůj tradiční výraz a opět působil jako to nejchladnější v místnosti. Trojice zvedla oči ke vchodu. Vytvořili stejně překvapené výrazy. Dva z nich se zatvářili ještě víc překvapeně, když Randy prohlásil, že to dořeší příště a omluvil se. Tiše vyšli na chodbu.
“Neunavuje tě to?” Mladík ke Caseymu zvedl oči.
“Ta tvoje věčná nastrojenost.” Vysvětloval.
“Jsem předseda studentské rady, měl bych jít příkladem... proč jsi na mě čekal?” Zamračil se. Casey mu podržel dveře a s úsměvem následoval. Pohledy studentů-opozdilců kolem nešlo přehlédnout. V tu chvíli ho nenáviděli ještě víc.
“Hmmm... vzhledem k tomu, že jsi ráno zmizel a ve škole je neuvěřitelně těžké tě náhodně potkat. Musel jsem na tebe počkat.” Pokrčil rameny. Zasmál se Randyho ironickému pohledu a pokračoval.
“Abych tě někam mohl pozvat.” Menší z mladíků se zastavil.
“Co je to za hru?” Casey udiveně zvedl obočí.
“Proč bys mě ty chtěl někam zvát?” Vysvětloval.
“Do té noci jsme se obloukem obcházeli a ne zrovna přívětivě. Co se změnilo?” Dodal, když se Caseyho nechápavý výraz nezměnil. Mladík se pousmál.
“Změnilo se to, že teď vím, jak rozkošný dokážeš být, když nemáš uniformu, brýle a...” Podrbal ho ve vlasech. Randy šokovaně chytl jeho ruku.
“Co-co to.“ Upravil si vlasy. “Byl jsem mimo. Sám jsi to řek, každý by byl... nebyl jsem sám sebou.” Vyšli před školu.
“Měj se.” Namířil si to pryč.
“Počkej... nejsi tu autem?” Nechápal mladík.
“Ne.”
“Ale... a co to moje pozvání? Pak tě hodím domů.” Randy se otočil.
“Mluvil jsi vážně?” Casey přikývl. “Má to být rande?” Chtěl mladíka zaskočit. Zaskočený byl ale on, když dostal kladnou odpověď.
“Vsadil jsi se s někým?” Casey se zasmál.
“To je vážně tak neuvěřitelný, že bych tě chtěl někam pozvat, poznat tě blíž?”
“Ano.” Casey se opět zasmál a zakroutil hlavou.
“Takže?” Podal mu ruku. Randy se na něj zadíval, sklonil hlavu a prošel kolem něj. Mladík se pousmál a doběhl ho.
“Tam.” Ukázal na svého sporťáčka – gabrio. Vyjeli.
“Mě už nenapravíš.” Randy k němu otočil hlavu. Myslel si, že ne ale spletl se. I v uniformě, upravený jak je, dokáže být rozkošný. Zatahal se za límeček košile. Zmatený výraz vystřídalo pochopení a mladík si uvolnil kravatu a rozepl sako.
“Nějáký speciální přání?” Když mladík zakroutil hlavou, usmál se a zamířil si to pryč z města. Randy nejistě sledoval poslední z domů. Otočil hlavu k řidiči. Ten spokojeně pokuřoval a mávl na auto za nimi, že ho může předjet. Když zpomalil a zajel na polní cestu, mladík byl dokonale nesvůj. Zastavili na okraji lesa.
“Tady musíme pěšky.” Oznámil a vytáhl střechu.
“Věci si tu nech.” Dodal a vystoupil. Randy ho poslechl a vystoupil také.
“Tak pojď.” Vyšel větší z mladíků k lesu. Menší ho následoval. Netrvalo dlouho a šokovaně se zastavil. Přímo před nimi byl konec světa. Otočil hlavu ke Casyemu stojícímu na okraji. Podával mu ruku. Přijal ji a stoupl si k němu. Zadíval se dolů. Hluboko pod nimi se loudala pomalá řeka. Její druhý břeh byl výrazně nižší. Výhled před nimi byl nepopsatelný. Randy pevně stiskl mladíkovo ruku a hleděl dolů. Všiml si několika horolezců, zdolávajících skálu. Úžas a posvátná úcta z jeho obličeje přímo křičely.
Bez jediného slova si sedli a sledovali zázrak přírody. Casey sklonil hlavu k jejich spojeným prstům. Randy se ho stále pevně držel. Těšila ho myšlenka, že v něm vyvolává pocit bezpečí. Když slunce začalo zapadat za jejich zády, postavil ho. Museli tam sedět hodiny, pomyslel si cestou zpět.
Randy se překvapeně zadíval na bytový dům. Otočil hlavu ke Caseymu. Ten si uvědomil, jakou hloupost udělal a v duchu si několikrát zanadával. Neslušně.
“Byl jsem tu.” Přiznal se. “V úterý. Otevřela mi ta šílená ženská. Chápu proč´s nechtěl, abych tě šel doprovodit.” Řekl pobaveně. Randy sklonil hlavu.
“To je můj strýček.” Caseyho obličej zaplnil šok. Když s ní mluvil, věděl, že je něco špatně. Teď věděl co.
“Tedy dřív to byl strýček, teď je to... teta.” Řekl mladík váhavě. Casey se začal smát. Randy se na něj zamračil, ale pak ho napodobil.
“On... ona není zlá, jen je trochu...” Smáli se oba. Randy se uklidnil.
“Musím jít. Díky, bylo to...“ Casey přikývl.
“Promiň, ale asi tě nedoprovodím.” Mladík se pobaveně pousmál.
“Chápu. Měj se.” Chtěl vystoupit. Zmateně zamrkal, když ho řidič chytl.
“Brzdi... ještě číslo.” Vyndal Casey svůj telefon. Randyho tváře zrůžověly. ´Myslí to vážně.´ Sklonil hlavu. Nadiktoval mu své telefonní číslo. Casey ho vyzkoušel a spokojeně strčil telefon do kapsy, když Randyho začal vyzvánět.
“Dobrou.” Byl mladík pryč. Casey se pobaveně pousmál. Možná je sebevědomý ve škole ale v soukromí dokáže být tak neodolatelně plachý a něžně nejistý. Mladík ho neustále překvapoval. Mile překvapoval. Jakoby byl opravdu rozdvojená osobnost. Nebo. Jakoby chvílema zapomínal na svou roli ze školy. Roli. Začínal věřit, že je to opravdu jen role, kterou hraje pro své spolužáky a učitele. Jen nechápal proč. Byl si jistý, že Randy mu to nepoví. Bude muset počkat a doufat, že časem zjistí pravdu.
 
Seděl skoro ležel ve velkém houpacím křesle na terase a dopisoval si s pár přáteli. Zavřel notebook položený na stehnech a odložil na stolek. Zadíval se na noční oblohu. Opět ho celý týden neviděl. Měl podezření, že se mu Randy úmyslně vyhýbá a schovává po škole. Zabalil se do mikiny s kapucou a vytáhl telefon. Chvíli si s ním zamyšleně hrál a pak v adresáři našel mladíkovo číslo.
 
Randy, sklízející jeden ze stolů v nočním baru, vyndal vibrující telefon. Na sobě měl světlé džíny, bílou košili a tmavě modrou dlouhou zástěru kolem pasu. Zamračil se, když vyděl volajícího. Rozhlédl se po návštěvnících baru a přijal hovor.
“Ano?” Zašel za pult a podal hostu, hledajícímu oheň, sirky. Ten pokývnutím hlavy poděkoval a připálil své společnici.
“Zdravím... tady Casey. Máš nějáký plány na dnešek?” Randy si povzdechl.
“Vlastně ano, promiň.” Casey se zaposlouchal do hluku v pozadí. ´On je snad někde...´
“Zdá se, že mě někdo předběh.”
“Trochu... někdy jindy.”
Co potom? Chystám se ven, mohli bysme se někde sejít.” Randy zmateně zamrkal.
“No... ale to bude dost pozdě... až tak kolem druhé.”
“Hmmm... dobře. Zavolej mi až budeš volnej. Domluvíme se.... zatím.” Zavěsil Casey. Zadíval se na hodiny na telefonu. ´Devět... do dvou.... co ksakru dělá v baru, když není zvyklej pít a ještě takovou partu.´ Vstal vztekle a svlékl si mikinu. A to dnes nechtěl nikam jít. Zašel do šatny.
 
Jeho přátelé ho nadšeně vítali, když se objevil v jejich oblíbeném clubu. Když si po pár minutách uvědomili jeho temnou náladu, jejich nadšení se vytratilo. Komunikovali s ním minimálně a velice opatrně. Mladík seděl na baru, popíjel a sledoval vlnící se parket. Po jedné hodině začal okatě sledovat svůj telefon.
“Co je to s tebou? Někoho čekáš?” Naklonil se k němu mladík, který tak bez rozpaků zvracel z okénka. Byl v podobném stavu jako onen večer. Casey jen přikývl.
“Koho? Tu krásku z minula?”
“Hmmm.. .vlastně ano.”
“Znám ho?” Snažil se připálit si cigaretu. Mladík mu sebral zapalovač a pomohl mu.
“Dík... takže?”
“Možná.” Sebral mu Casey krabičku cigaret a jednu si vzal.
“Musí to bejt někdo vyjímečnej.” Pokoušel se mladík dobře artikulovat. V jeho stavu to byl nadlidský výkon.
“Už jenom to, že na něj čekáš... “ Zvedl ruku s hodinkama a odtušil čas.
“Do dvou. To vidim poprvý.” Casey se zamračil. Měl pravdu. Na někoho jiného byl nečekal. Ne několik hodin. Nebyl si jistý, jestli čeká protože ho chce tak moc vidět nebo protože je zvědavý, jak bude vypadat. Jakoby mohl poznat, s kým byl a co pro něj dotyčný znamená. Žárlí už teď a to ještě nejsou milenci. Co bude dělat pak? Pak bude jeho a on bude vědět na čem je. Ujišťoval se. Vytáhl vibrující telefon.
“Dej mi chvíli, jen vylezu ven, abych tě slyšel.” Oznámil volajícímu a slezl z barové židličky.
“Pohlídej mi to.” Kývl hlavou k pití a vykročil směrem k východu. Jeho plíce probral čerstvý noční vzduch a on si přiložil telefon k uchu. Udiveně zvedl obočí, když se mu ve sluchátku ozval známý tón. Pak si všiml postavy stojící opodál. Mladík na něj mávl. Caseyho tělem se rozlila vlna klidu. Hřejivého klidu. Nebylo důležíté s kým a kde byl. Teď byl tady, s ním – jeho.
Mladík, hlídající Caseyho pití, se na dvojici zadíval. Postavili se k němu.
“Dík.” Řekl větší z mladíků tónem, který jasně naznačoval, že by měl vypadnout. Jeho opilý přítel se pobaveně pousmál a zvedl svou skleničku.
“Chápu, chápu, padám.” Pozdravil pokývnutím hlavy Randyho a šel pryč. Menší z mladíků se vyhoupl na barovou židli a zvedl nápojový lístek. Casey se naklonil k jeho uchu.
“Nech to na mně.” Usmál se, když si všiml, jak sebou cukl.
“Nealko.” Ujistil se. Randy jen přikývl a odložil lístek. Když mu barman přinesl jahodový koktejl, udiveně zvedl oči ke Caseymu. Ten se usmál.
“Kouzlo.” Připálil si. Randy se pobaveně napil.
“Dobře. Teď pravdu.” Casey se zasmál a opřel se o barový pult.
“Voněl jsi po jahodách.” Randy bezdůvodně zrůžověl. Sklonil hlavu ke skleničce. Casey se na něj zadíval. Lehce neupravený účes k němu seděl mnohem víc, než sčesané vlasy, které nosil ve škole. Jeho obličej a oči byly bez brýlí mnohem výraznější. Jakoby nehrál jen roli ale snažil se potlačit i svou vrozenou jemnost a něžnost.
Dlouho seděli a povídali si. Převážně mluvil Casey. Když Randy po několikáté zývl, uvědomil si únavu v jeho obličeji ale hlavně v očích.
“Měli bysme jít.” Mávl na barmana, zaplatil a nechal jim zavolat řidiče.
“Počkáme venku.” Sundal mladíka ze židle a vedl ven. Randy za ním poslušně cupital. Cítil se neuvěřitelně unavený. Cestou ven přemýšlel, zda je možné usnout za chůze. Když ho Casey nadirigoval k autu a otevřel mu dveře, uvolněně si sedl a usnul.
Casey ho položil do své postele, svlékl do trenek a přikryl. Sedl si. Odhrnul delší prameny z obličeje a naklonil se k němu. Zadíval se na něj z pár centimetrů. Usmál se, když jeho nos pošimrala jemná sladká vůně. Naklonil se ještě blíž a zlehka ochutnal jeho rty. Stejně sladká chuť.
“Randy?” Zašeptal u jeho rtů. Mladík ze spaní zamumlal otázku. Casey se trpce pousmál a opět ochutnal jeho rty.
“Pospěš si, prosím, a zamiluj se... tak jako já.” Laskal je něžně. Zamiloval se. Uvědomil si to dnes. Když sledoval Randyho jemný úsměv a něžný pohled. Pokoru a světlo, které v sobě měl i přes smutek, který naplňoval jeho oči. Byl bezbranný proti jeho kouzlu, které ve škole tak nepochopitelně a úspěšně schovával.
Spící mladík opět něco zamumlal a pootevřel rty, aby odpověděl jeho polibkům. Casey se odtáhl. Měl pocit, že jeho srdce buší tak hlasitě, že to musí Randyho vzbudit. Přesto spal dál a snil o něčích polibcích. Pohladil ho po tváři a raději vstal, než zajde dál a skutečně ho vzbudí. Nebyl si jistý, jak by mladík zareagoval, ale tušil, že by ho dokonale vyděsit.
 
Kolem poledne se probral. Rychle si sedl a rozhlédl se.
“Ksakru.” Zřítil se zpět do peřin. Randy byl opět pryč. Zadíval se do stropu. Sáhl po telefonu, který začal putovat po nočním stolku.
“Jo?.... jistě... Kytku? Jo koupím nějákou cestou... bez starostí. Zatím.” Vstal.
Projížděl městem. Pustil mladý pár na přechodu. Zadíval se na ně.
“Promiňte!” Otočili se. “Kde je tady květinářství?” Dívka se pousmála a popsala mu cestu. Dodala, že tam je moc šikovný mladý muž a pro jistotu mu ukázala kytici, kterou držela. Dokonce znala jeho jméno – Leica. Poděkoval a zajel do postranní uličky.
“Dobrý den.” Rozhlédl se po květinářství. Jakoby se kolem něj zastavil čas nebo vstoupil do kouzelného pohádkového světa. Zhluboka se nadechl a užíval si příjemnou směs vůní. Všiml si postavy stojící v zímní zahradě za obchodem. Zaťukal na sklo. Poprvé v životě zrůžověl, když se mladý muž otočil. Vybavilo se mu přísloví, jaký pán...
“Dobrý den, omlouvám se, neslyšel jsem vás.” Pohladil Caseyho úsměvem.
“Co to bude?” Strčil si vlasy za uši a zvýraznil šmouhu na spánku. Casey jen jako ve snu vnímal svou vlastní ruku, která se zvedla k mužovo obličeji a prsty setřela šmouhu. Zahradník sebou cukl.
“Och... díky.” Utíral si ruce. Randy vycházející ze zadní místnosti se šokovaně zastavil. Caseyho pozornost naštěstí zaujal muž, který se objevil ve dveřích.
“Teď mě zkus znova přesvědčovat o tom, že nikoho nechceš.” Zamračil se mladý muž. Na sobě měl víc než kvalitní košili a džíny. V krásném obličeji vepsanou jistou samolibost a suverénost.
“Scotty.” Řekl nejistě majitel květinky. “O čem to...”
“Neustále mě urážíš tím, že odmítáš moje dary a pozornost a přitom se necháš vydržovat nějákým mladíčkem.” Trojice nechápavě zvedla obočí. Muž k nim přešel a odstrčil Caseyho.
“No tak, víš, že ti dám vše, co si budeš přát.” Položil mu ruku na tvář. Casey se zamračil, chytl Scottyho za paži a odstrčil ho.
“Myslím, že brečíš na špatnym hrobě.” Randy s Leicou na něj udiveně hleděli. Scotty se zamračil.
“Takže je to tak. Vydržuješ si ho.” Usmál se.
“A kdyby? Co je tobě do toho?” Mračil se mladík. Scotty se s úsměvem podíval na muže.
“Hmmm... copak jsi mu nabídnul, že přestal truchlit nad tím hlupákem a vlez ti do postele? Já už to zkouším pěkných pár let.” Casey se chladně pousmál.
“Nechovám se k němu jako k trofeji.” Stoupl si před Leicu.
“Teď odsud vypadni, než si to rozmyslím.” Scotty se pousmál.
“Počkám si až tě omrzí. Jednoho dne ho omrzíš, věř mi. Klidně pak přijď, něco s tím uděláme.” Podíval se na Leicu a šel pryč. Casey sklonil hlavu
“Kretén.” Randy, stojící v zadní místnosti se pousmál.
“Děkuju.” Casey sebou cukl a otočil se. Uvědomil si své chování.
“Hmmm.. není zač. Nějak jsem si nemoh pomoct, když jsem viděl ten jeho výraz.” Podrbal se lehce rozpačitě ve vlasech.
“Potřebuju kytku.” Dodal. Leica se pousmál.
“Potom jsi na tom správném místě. Máš nějakou představu jakou?” Uvědomil si, že začal mladíkovi automaticky tykat a rychle se omluvil.
“To je v pořádku. Asi bysme si mohli tykat, když si tě vlastně vydržuju. Jsem Casey.” Byl si jistý, že zrovna potkal někoho vyjímečného. Člověka, kterého by ze svého života něměl nechat jen tak odejít.
“Asi ano... jsem Leica.” Podali si ruce.
“Vůbec netuším... něco... hmmm... má ráda obyčejné květiny na rozkvetlé louce. Tvůj krámek by se jí líbil.” Rozhlédl se něžným pohledem v očích. Leica se pousmál.
“Přítelkyně?” Casey se zamračil a zakroutil hlavou.
“Moje matka.” Muž si všiml bolesti v jeho očích. Přikývl a zamyšleně se zadíval na řezané květiny.
“Rozkvetlou louku.” Začal vytahovat květy z váz. Casey tiše sledoval, jak čaruje. Když muž skončil, zaskočeně sledoval kytici. Byla nádherná a z nějákého důvodu opravdu působila, jakoby ji dítě natrhalo na louce cestou ze školy. Viděl v ní zvonky, kopretiny i vlčí mák. Nechápal to kouzlo. Leica k němu zvedl oči.
“Ne-nelíbí se ti?” Řekl zmateně. Casey zakroutil hlavou.
“Nechápu, jaks to... vypadá vážně jako... to je úžasný. Bude mít takovou radost.” Vzal si ji.
“Myslíš... jezdím k ní každý druhý víkend na oběd. Mohl bys mi ji vždy připravit? Jen ji pokaždý nějak...” Muž se pousmál a přikývl.
“Samozřejmě. Luční kytici přece nikdy nenatrháš stejnou jako předtím.”
Když Casey odjel, Randy vyšel zezadu. Zadíval se na spokojeně se tvářícího Leicu. Vždy ho tak potěší, když se jeho květiny líbí.
“Ty jsi ještě neodešel? Zrovna tu byl...”
“Já vím, to kvůli němu. Je to můj spolužák. Stavím se večer a povím ti to celé. Musím jít.”
 
Randy došel do nedaleké restaurace a zašel do šatny. Když se převlékal do bílo-modré uniformy, přemýšlel nad Caseym. Asi se v něm opravdu pletl. Není jako ostatní na škole. Upravil si kratší zástěru s vodorovnými pruhy a zadíval se do zrcadla.´Těžko ovšem říct, jak by se tvářil, kdyby mě viděl takhle.´ Pomyslel si a zavřel svou skříňku.
 
Když večer vyprávěl muži o jeho zvláštním vztahu s Caseym, začal mu zvonit telefon. Zadíval se na jméno na displayi. Povzdechl si a odložil ho.
“Casey?” Přikývl. “Nezvedneš to?” Randy se zamračil.
“Musím do práce a pokud by to dopadlo jako včera. Zas se nevyspím.” Zakroutil hlavou.
“Možná bys mu mohl říct pravdu.” Přemýšlel Leica a vidličkou si hrál s pokrmem, který Randy přinesl z restaurace.
“Nemyslím, že je jako tvoji ostatní spolužáci.” Randy sklonil hlavu.
“Na tom nesejde, pokud by zjistili na škole pravdu, vykopnou mě.”
“Randy. Vždyť tě to ničí.... vidím to. Jak dlouho to takhle můžeš vydržet? Možná by ti dokázal pomoct.” Mladík se znovu zamračil.
“Ne, zvládám to a zvládnu. Nepotřebuju jeho pomoc.” Vstal.
“Musím jít.” Udiveně zvedl obočí, když ho sedící muž chytl a pevně objal kolem pasu.
“Ty a tenhle krámek, jste to jediné, co mi zbylo. Prosím, buď na sebe opatrný. Mrzí mě, že se o tebe nedokážu postarat. Kdybych to byl tenkrát já a ne...” Randy ho objal kolem krku a políbil do vlasů.
“Co to povídáš? Staráš se o mě a ani si to neuvědomuješ. To ty mi dáváš sílu pokračovat a nevzdat to. Jsi můj paprsek světla. Takhle už nemluv, prosím. Nevím, co bych si bez tebe počal.” Zvedl jeho obličej ke svému a políbil na čelo.
“Až dokončím školu, odjedeme do Krystalu, dobře? Pryč z tohodle odpornýho města.” Leica sklonil hlavu.
“Dean by to tak chtěl.” Řekl mladík jemně. Muž přikývl.
“Dobře... vážně musím jít, nebo přijdu pozdě.” Vymanil se z jeho náruče a šel pryč. Vyšel ven a zadíval se na zamračenou oblohu. Na jeho obličej dopadla jedna z prvních kapek. Další a další dopadaly kolem jeho těla. Mladík se chytl za pusu a rozbrečel se. Mraky ho napodobily.
“Bože.” Dřepl si a zabořil obličej do dlaní.
“Bože.” Nedokázal to zastavit. Měl pravdu. Ničí ho to. Nezvládne to. Je vyčerpaný. Snad ještě víc než jeho práce ho vyčerpává role, kterou na sebe vzal ve škole. K tomu Leica. Kvůli němu musí být silný a v pohodě. Silný a v pohodě. Otevřel oči, když před nimi spatřil Caseyho obličej. Nevěděl proč ale mladík v něm dokázal vyvolat klid, který tak dlouho postrádal. Cítí se s ním v bezpečí a snad i proto s ním zapomíná na svou roli. Byl si jistý, že si Casey všiml jeho změn chování. ´Musí si myslet, že jsem šílený´. Utřel si slzy. Bylo by tak nádherné smět se o někoho opřít. ´Voněl jsi po jahodách.´ Vybavila se mu jeho slova. Opět zrůžověl. Proč si na to vzpomněl zrovna teď? Proč si vlastně vůbec vzpomněl? Utřel si slzy a narovnal se. Přitahuje ho. To bezesporu. Jeho provokativní pobavený úsměv a krásné oči. Jeho nevyspitatelná povaha. Líbil se mu i jeho rebelský postoj na škole.
Majitel baru se na něj zadíval.
“Můj bože, ty vypadáš. Takhle nastydneš. Rychle si to svlékni.... hmm, mám tu ale jen košile.” Přehraboval se ve skříni.
“To nevadí.” Svlékl si Randy košili a tílko. Vzal si od muže teplou flaušovou.
“Nejradši bych tě poslal domu.” Zamračil se muž.
“Ale jdi, nejsem z cukru.”
“Jsi si jistý? Občas bych řekl, že ano. Náš malý sladký Randy.” Mrkl na něj, když mladík zčervenal a zamračil se. Muž se pobaveně pousmál a šel otevřít prvním stálým zákazníkům.
“Dnes musím odejít dřív. Mám rande.” Stále se mračící mladík přikývl. Celý večer usrkával horký čaj a snažil se nekýchat. Po třetí hodině zavřel a poklidil. Povzdechl si a zadíval se na provazy vody visící z nebe.
 
“Nechceš jít takhle...” Sledoval ho Leica vyděšeně, když před něj stavěl snídani. Randy poděkoval a zakousl se do toastu. Přikývl.
“Ale... měl bysis zajít k doktorovi. Nemůžeš celý dny a noci stát na nohou. Ne v tomhle stavu.” Protestoval.
“Nemůžu si dovolit být nemocný.” Napil se kávy.
“Koupím si nějáké prášky, dobře?” Leica zamračeně přikývl a sedl si k němu. Mladík se opravdu cestou do restaurace zastavil v lékarně a nadopoval se léky. Jeho stav se významně zlepšil. Hlava se přestala točil a pocit, že se někde brzo složí, ho také opustil. K večeru se ale oboje vrátilo – s větší silou a razancí.
 
Casey vztekle ťukal do klávesnice. Proč mu zatraceně nebere celý víkend telefon? Páteční večer se přece vydařil, i když ráno zase tak mistrně zmizel. Poslal peprný vzkaz známému a přečetl si, co vlastně zrovna vytvořil.
“Sakra.” Odložil raději notebook než zvládne urazit dalšího svého známého. Otočil hlavu k telefonu a zadíval se na volajícího. Jeho srdce se zachvělo. ´Proboha, proč jsem se zrovna rozklepal, jak nějákej bláznivě zamilovanej školáček?´ Zhluboka se nadechl a přijal hovor.
“Ano?” Tleskal si v duchu za neutrální hlas, který předvedl.
“Casey?” Udiveně zvedl obočí. To nebyl Randyho hlas.
“Jo... kdo volá?” Začal hledat cigarety a cítil, že se vrací jeho vzteklá nálada. Strčil si jednu mezi rty a vyndal zapalovač.
“Leica. Můžeš... můžeš, prosím, přijet?” Mladíkovo ruka se zapalovačem se zastavila. Oheň zmizel a on si vyndal cigaretu z pusy.
“Leica... Leica ze včerejška?”
“Ano... přijedeš? Jsem u sebe.” Ozval se mu rychlý tón ve sluchátku. ´Co to sakra...´
 
Krámek byl zavřený. Zaklepal na sklo. Muž mu otevřel. Tvářil se dokonale bezradně.
“Pojď, uložil jsem ho.” Vedl ho do malého, ale útulného bytu. Byl prosklenou stěnou propojený se zimní zahradou. Casey se nevěřícně zadíval na mladíka ležícího na posteli. Jeho zapálený obličej byl orosený potem. Vypadal děsivě.
“Co tu... odkud se...” Sedl si k němu. Leica sklonil hlavu. Randy by ho zabil, kdyby prozradil jeho tajemství ale o něm mu snad může říct.
“Známe se od dětství. Stará se o mě a občas mi pomáhá tady v krámku.” Casey k němu překvapeně otočil hlavu.
“To za mnou tehdy šel, když jsi ho potkal a pomohl mu...”
“Proč s tim ale dělal takový...”
"Jeho kamarádům by se to moc nelíbilo.” Casey se zamračil. Na to neměl, co říct. Byla to pravda. Proč na tom ale Randymu tak záleží, proč stojí o takové kamarády? Nechápal stále spoustu věcí ale na tom teď nezáleželo.
“Byl tu doktor?”
“Ne. Odmítá k němu jít. Koupil si nějáké prášky.” Podal mu léky. Casey se zamračil.
“Nechápu, proč vidí takovej problém v tom jít k doktorovi.” Leica pokrčil rameny.
“Nemohl bys ho vzít k sobě?” Mladík na něj překvapeně hleděl.
“Nebylo by lepší vzít ho k jeho strýčkovi?”
“Lin nebývá moc často doma. Nepostarala by se o něj. A jakmile se probere, zase se nadopuje těma práškama a bude chtít fungovat. Mohl by zůstat tady, ale mě neposlechne.” Dodal zničeně. Casey vyždímal obklad v kyblíku s ledovou vodou a ledy. Přiložil ho mladíkovi na čelo.
“Fajn... nejdřív ten doktor.” Vyndal telefon. Leica se pousmál.
“Zdravím tady... proč proboha... stalo se něco?... aha a mohl bys ho tak za hoďku přivézt ke mně?... dobře co teď?... fajn jsem...”
“Šeříková 19.” Poradil Leica. Mladík zopakoval adresu.
“Hmmm... je to blízko u Luny, budu čekat před... jo, fajn dík.” Zavěsil.
“Clay přiveze našeho rodinného lékaře. Budou tu do čtvrt hoďky.” Muž uvolněně přikývl.
“Děkuju. Chceš něco...”
“Vlastně jsem nevečeřel a všim jsem si v kuchyni...” Řekl opatrně. Leica se pousmál a přikývl. Přinesl mu Randyho večeři a se svojí si sedl do křesla. Byl rád, že ho tak duchaplně napadlo uložit mladíka do své ložnice a ne do jeho. Zadíval se na jeho přítele. Seděl a sledoval nemocného. Leica se něžně pousmál.
“Jez, nebo ti to vystydne.” Casey přikývl a ochutnal. Jeho obličej se rozzářil.
“To je výborný.” Pochutnával si. Když se najedli, šel počkat na Claye s doktorem.
Randyho učitel klavíru zaparkoval vedle jeho vozu a vystoupil tak jako postarší prošedivělý mohutný muž. Oba se usmáli, když si ho všimli a pozdravili.
“Díky, že jste přišel tak rychle.” Potřásl si mladík s mužem. Ten se laskavě pousmál.
“To je moje práce, chlapče. Tak co se děje? Vypadáš zdravě.”
“Pojďte, je uvnitř.” Vedl je do Leicovo domu. Clay se překvapeně zadíval na ležícího.
“Není to...” Otočil hlavu ke Caseymu. Mladík přikývl. Muž na něj zmateně hleděl a pak si ho všiml. Stál u křesla a sledoval doktora, sedajícího si k nemocnému. Byl snad ještě půvabnější než si ho pamatoval. Znal ho. Potkal ho před pár lety na květinové slavnosti, kam vzal matku. Tehdy na tom nebyla tak špatně jako dnes, ale udělalo se jí zle a museli se posadit na jednu z laviček. Mladík se u nich najednou objevil a podával jí čerstvě natrhanou kytici. Musela být z jedné z vystavených zahrad. Působila jako kvítí natrháné školáčkem pro maminku. Tak jako ta, kterou včera donesl Casey. Tehdy z ní měla stejnou radost jako včera. Dlouho ji takovou neviděl. Teď chápal, proč se jeho srdce při pohledu na květiny zachvělo. Muž vycítil jeho pohled a zvedl k němu oči. Pozdravil ho pokývnutím a otočil ji zpět na lékaře a jeho pacienta. No jistě. Nemůže si ho pamatovat. Nemohl ho vidět. Všechno kolem zastínil černovlasý muž, který ho doprovázel. Jeho srdce bilo jen a jen pro něj. To nešlo přehlédnout.
“Hmm... je vyčerpaný. Potřebuje odpočinek a klid. Zmohlo ho to tolik, protože je tak vyčerpaný.” Leica se zamračil a přistoupil k němu.
“Stále mu to říkám... dobrý den.” Uvědomil si, že nepozdravil. Lékař si ho chvíli prohlížel. I na něj mužovo kouzlo působilo. Pousmál se.
“Vy tedy svůj krámek nezapřete, je to kouzelné místo. Připomíná mi tu kytici, co jsi... měla z ní takovou radost.” Otočil hlavu ke Caseymu.
“To je Leicovo práce.” Usmál se mladík.
“Už jsem se s ním domluvil, že si pro ně budu jezdit.” Dodal. Doktor přikývl. Předepsal Randymu léky.
“Smím?” Ukázal k zimní zahradě. Leica přikývl a dovedl je na ní, rozsvítil. Muži se rozhlédli.
“Nádhera.” Nadechl se lékař zhluboka a šel si prohlédnout květiny. Clay sklonil hlavu k zahradníkovi, stojícímu vedle něj. Byl o pár čísel menší. Zvedl k němu oči.
“Mám pocit, že se odněkud známe.” Překvapil ho.
“Potkali jsme se před pár lety, na květinové slavnosti. Přinesl jsi květiny mé matce.” Leica se zamyslel.
“Opravdu? Asi ano.” Otočil hlavu k zahradě. Clay si povzdechl. Neustále někomu dává, trhá a upravuje květiny. Samozřejmě, že si to nepamatuje.
“Učíš Randyho klavír. Před tím jsi koncertoval.” Vzpomněl si muž. Druhý přikývl.
“Má talent, nemám pravdu?”
“Dlouho jsem takový talent neviděl.” Leica ho pohladil úsměvem a šel k lékaři. Začal mu vysvětlovat věci ohledně květin, na které se ptal. Šel k nim.
“Asi bysme měli jet.” Sklonil se k lékaři. Ten se nadšeně otočil.
“Podívej, co jsem dostal. To je ta květina, o které jsem mluvil s vaší matkou. Pěstovala je, když byla mladá, hrozně se mi tehdy líbily.” Držel drobný květník s ještě drobnějšími modrými kvítky. Clay se usmál jeho dětskému nadšení. Leica zpozorněl a otočil k němu hlavu.
“Jste sourozenci?” Když muž přikývl, druhý se začal tiše smát. Clayovo srdce poskočilo. “Neuvěřitelný... vyprovodím vás.” Zavěsil se do něj. Lékař je následoval.
“Nashle a děkuju.”
“To já.” Usmál se doktor. “Možná bys ji mohl někdy navštívit. Byla by tebou nadšená, tím jsem si jistý.” Leica zrůžověl a nejistě otočil hlavu k mladšímu z mužů. Ten přikývl. ´A nejen ona.´ Pomyslel si.
 
Casey uložil mladíka do pokoje pro hosty. Převlékl ho do košile od svého pyžama, zavřel za ním dveře a šel si nalít něco k pití. Rozvalil se na pohovce. Měl tichou spokojenou radost, že ho má u sebe a odhalil část jeho tajemství. Zaklonil hlavu a zadíval se do stropu. Zavřel oči.
Telefon na stole začal vibrovat. Zvedl ho a zadíval se na upomínku. ´Usnul jsem.´ Pomyslel si nevěřícně a ze stolu zvedl krabičku. Stavil se pro Randyho medicínu v nonstop lékárně, když ho vezl k sobě. Zašel do pokoje a zadíval se na spícího mladíka. Sedl si k němu a dotkl se ho na čele.
“Randy?” Mladík něco zamumlal a spal dál.
“Randy.” Odložil sklenici a posadil ho. Nemocný otevřel oči. Měl zvláštní zakalený pohled.
“Musíš si vzít prášky.” Usmál se, když si je poslušně vzal.
“Dobře, zapij je.” Podal mu sklenici. Udělal tak. Casey ho chytl, když se mu svezl do náruče. Držel ho a hladil po zádech. Cítil jak je rozpálený a spocený, ale nevadilo mu to. Věděl, že by ho měl položit, ale moc se mu líbilo držet ho v náruči.
Randy byl v pekle – obklopen ohněm. Kam se podíval hořely oslnivé plameny a pálily ho do očí, do tváře – po těle. Bylo to nesnesitelné. Cítil jak ho pohlcují a rozpalují. Najednou ucítil dotek na čele. Příjemně chladivý dotek, který pokračoval ke spánku a k tváři. Objaly ho paže – v tu chvíli chladivě hýčkající a chránily před živlem kolem.
 
Otevřel oči a zadíval se na ornamenty na stropě. Vypadaly povědomě. Uvědomil si odkud. Sedl si. Svět se s ním zatočil, opřel se o ruce a rozhlédl. ´Pokoj pro hosty.´ Zakroutil pobaveně hlavou a vstal. Pomalu přešel do koupelny a uvolněně si stoupl nad toaletu. Umyl si ruce a zvedl oči k zrcadlu. Skoro se nepoznal. Myslel, že je to obyčejné nachlazení ale nemoc ho dokonale sklátila. Zamračil se a vlezl si pod sprchu. Slastně zavřel oči a nechal si omýt obličej.
V pokoji našel svoje oblečení. Vešel do obýváku. Byt byl tichý – jeho majitel byl očividně pryč. Zvedl svůj telefon ležící na stole a zděšeně se zadíval na čas a datum.
“Ksakru.” Našel svoje boty a skoro zaběhl do výtahu. Svět se s ním opět zatočil. Opřel se o stěnu a zhluboka se nadechl. Vzpomínal, ve které práci to má dnes být. Tři dny. Prospal celé tři dny.
 
“Randy.” Hleděl na něj majitel restaurace zmateně.
“Leica volal, že jsi nemocný.” Mladík přikývl.
“Byl jsem, ale už jsem v pořádku.” Usmál se.
“Jsi si jistý? Řekl muž podeziravě. Když Randy přikývl, povzdechl si.
“No dobře, tak se jdi oblíct.”
 
Casey dorazil domu. Strčil do otevřených dveří a zadíval se na prázdnou postel.
“Do hajzlu.” Vyndal telefon. “Zdravím, to jsem já. Je u tebe?”
Leica zmateně zamrkal a přidržoval si telefon ramenem, přitom přesazoval jednu z květin.
“Ne... copak není u tebe?”
“Šel jsem koupit čerstvé pečivo až se probere a on mi mezitím stačil utýct. Měl by ještě ležet. Může se někde složit. Zavolej mi kdyby dorazil. Zajedu k němu.” Leica se zamračil. Povzdechl si.
“Nemyslím, že sem dorazí a tam už vůbec ne.” Casey zpozorněl.
“Dám ti adresu. Měl by dneska být tam. Myslím, že si zasloužíš pravdu. Dotáhni ho zpět do postele, třeba násilím.”
Casey zvedl pero a napsal si název restaurace a adresu.
 
Randy se unaveně opíral o dlaždice kolem zrcadla. Příjemně ho chladily do dlaní. Výtáhl z kapsy krabičku, kterou našel vedle postele. Po čtyřech hodinách. Tady byl tři. Zapl vodu a zapil prášek. Omyl si obličej a zátylek. Vyšel do restaurace.
“V pořádku? Můžeš je jít obsloužit? Kdyby dělali moc velký problémy. Vykopni je.” Kývl majitel hlavou k jednomu ze stolů a obsluhoval jiné zákazníky. Randy otočil hlavu směrem, kam ukazoval. Jeho srdce se na malý okamžik zastavilo. Co proboha dělají v téhle části města?
Pohledy jeho spolužáků rozhlížejících se po restauraci se setkaly na něm. Začali se smát. Museli mít dost vypito. Pravděpodobně jeden z jejich známých několikadenních večírků, kdy je ve škole celý týden nikdo neviděl.
“Taky vám ten číšník připomíná Randyho?” Ozval se nejstřízlivější z nich. Další dva přikývli. Postupně se přestali smát a jejich výrazy se změnily v nevěřící. Randy k nim přistoupil.
“To si snad děláš... Randy?” Ozval se jeden. Mladík se mu zadíval do očí a přikývl. Je konec. Zrovna se mu v jeden jediný okamžik zbortil celý svět. Přesto cítil zvláštní nepochopitelnou úlevu. Svět kolem se zatočil. Uvědomil si, že slyší smích. To byli jistě oni. Cítil jak padá do tmy a pak náruč. Známou hýčkající náruč. ´Casey.´ Prolétlo mu hlavou než se nadobro propadl.
 
Casey pomalu kráčel chodbou. Byla toho celá škola, školní noviny, školní stránky, rozhovory mezi studenty. Jak se jedno shnilé dokázalo dostat mezi zlatá jablka školy. Všichni byli vzteky bez sebe, nejen protože je podvedl ale hlavně protože k němu tak vzhlíželi. Randy spáchal v celku dokonalý podvod. Vymyslel si bohatou rodinu daleko za mořem. Díky síti jí dal tvář a jméno. Dokonce měl i falešný rodný list a průkaz. S jeho znalostí počítačů nebyl problém dostat se do školního systému a přidat mezi ostatní své kladné přijetí. Začátkem školního roku dostala většina z učitelů upomínkové dárkové koše a bylo trapné si nevzpomenout na pana Hardina, když ho všichni kolem znají, tak jako jeho strýčka. Mimojiné milence jednoho ze zastupitelů města. Jediný problém byl s penězi. Po škole putovaly fámy, kde všude Randy pracoval, aby si na školné vydělal. Díky tomu nemohl chodit na všechny hodiny a věnoval se jen předmětům, které ho skutečně zajímaly. Tak jako zbytečně neutrácel peníze za obědy a jiné vymoženosti školy. Aby mezi ně dokonale zapadl, stal se jedním z nich. Jedním z nejhorších. Dokonalé zlaté dítko.
Casey se začal tiše smát. ´Ten malej parchant.´ Měl sto chutí mu zatleskat, snad to i udělá až se Randy vzpamatuje. Opět spal v kuse už druhý den. Chápal proč. Leica mu vyjmenoval skutečné Randyho práce. Přes den dvě místní restaurace a v noci bar. Pracoval na směny a tak se to časově dalo zvládnout. Občas něco brigádně rozvážel. Denně spal jen pár hodin a ještě pomáhal Leicovi s vedením obchodu a domácností.
Casey došel do kanceláře asistenta ředitele školy. Sedl si do křesílka a zadíval se na obraz na stěně. Proč to ale ksakru dělal? Aby si z nich udělal dobrý den, nebo proč? Otočil hlavu ke dveřím, které se otevřely.
“Casey... pojď dál. Prý jsi se mnou chtěl mluvit.” Pobídl ho postarší muž a usadil u sebe v kanceláři.
“To ano. Chci s vámi mluvit o našem studentovi - Randym Hardinovi.” Muž se zamračil.
“Už to není náš student.” Zvedl dopis položený na stole.
“Vyhodili jste ho?”
“Jistěže.”
“Proč?” Muž zrudl v obličeji.
“Všechny nás podvedl. Jak se můžeš tak hloupě ptát?! Nezaslouží si...”
“Je jeden z nejlepších studentů. Školné taky platí v pořádku. Myslím, že si to zaslouží víc než...”
“Nehodí se aby student naší školy obsluhoval v podřadné restauraci.” Zasyčel muž. Casey se pobaveně pousmál.
“Předám mu to, jestli chcete. Nic vám nedluží nebo ano? Všechno si tu platíme. Takže uniforma, počítač, všechno je vlastně jeho.” Ředitel neochotně přikývl a podal mu dopis.
“Bezvadné... už ho tu nechci vidět.” Muž se začal spokojeně usmívat.
“Špatně to chápete, to kvůli němu... nashle.” Vykouzlil líbezný úsměv a zavřel za sebou dveře. Slyšel, jak do nich něco narazilo. Typoval to na vyřezávanou jmenovku na stole.
 
Po vyučování dorazil do svého bytu. Zničeně se zadíval na prázdnou postel. Uslyšel pohyb. Otočil se a zadíval se na Randyho vytahujícího věci z lednice. Vypadal mnohem lépe. Rozkošně lépe. Opřel se o pult a zadíval se na něj.
“Ahoj.” Randymu popadala zelenina, kterou držel v náruči.
“To všechno plánuješ sníst?” Mladík zrůžověl a začal sbírat věci ze země.
“Mám hrozný hlad... a myslel jsem, že udělám i tobě.” Řekl rozpačitě. Casey se pousmál a sebral mu okurku. Chytl ho kolem pasu a vysadil na pult.
“Měl bys ještě odpočívat.” Randy zvedl jedno z rajčat a otíral imaginární šmouhu.
“Nenávidí mě, že?” Sledoval jak mladík krájí zeleninu.
“Nemyslím, že budu schopný...”
“Nemusíš.” Přerušil ho mladík a podal mu dopis. Randy si ho nejistě vzal. Otevřel a přečetl.
“Randy.” Řekl mladík jemně, když se druhý rozbrečel. Odložil nůž a stoupl si mezi jeho rozkročené nohy. Přitáhl si ho do náruče. Randy ho objal kolem krku a pustil všechnu tu bolest ven. Brečel bez přestávky dlouhé minuty. Když se trochu uklidnil, odtáhl se a utřel si nos do papírové utěrky.
“Jsem směšný. Opovrhujou mnou a já se rozbrečím jak děcko.” Utíral si slzy.
“Ale.. ale tolik jsem se snažil a teď je všechno v háji.” Začaly jeho oči opět zaplňovat slzy.
“No tak... už neplač.” Setřel mu je Casey jemně hřbetem prstů a přidal laskavý úsměv.
“Nestojí ti za to. Já to nechápu, proč tahle škola? Proč jsi se tolik snažil?”
“Když mi bylo asi deset, Dean mě a Leicu vzal na koncert. Koncert Claye Maneta. V té době jsem už sám hrál a on mě nadchl. Když jsem potom slyšel, kde učí, bylo jasné kam se budu hlásit a podal si přihlášku. Pilně jsem cvičil celé dny, abych byl připravený na zkoušky, ale k těm nikdy nedošlo. Nebyl jsem vyhovující pro místní školu. O rok později jsem nastoupil.” Zvedl oči k jeho obličeji.
“Chtěl jsem... chtěl jsem se učit u toho nejlepšího. U něj.” Zmlkl a povzdechl si. Mladík na něj nevěřícně hleděl.
“Kvůli Clayovi?” Řekl nechápavě.
“To je vážně tak dobrej učitel?” Mladík přikývl. Casey zakroutil pobaveně hlavou. ´To si snad děláš... ´ Pomyslel si.
“Neboj se, něco vymyslíme. Dobře?” Přitáhl si ho zpět do náruče. Randy se silou odtáhl.
“My?” Zvedl tázavě obočí. Casey se pousmál.
“Snad si nemyslíš, že mě taková maličkost jako to, že jsi malej prohnanej podvodník, odradí.“ Řekl pobaveně. Randy se zasmál a zakroutil hlavou.
“Jsi neuvěřitelný, víš to?” Casey ho pohladil po tváři.
“Hloupost, to ty.” Sklonil se k jeho rtům. Randy zmateně zamrkal a přijímal jeho něžné polibky. Byly něčím známé. Stejné jako v jeho snu. Stejně krásné jako v jeho snu. Pootevřel rty, aby mu odpověděl. Casey se spokojeně usmál a nepřestával ho líbat.
“Hmmm... kdo je vlastně Dean?” Randy se zamračil.
“Byl to Leicův přitel. To spolu si otevřeli Leicovo květinku. Plánovali, že až dodělám školu a oni vydělají nejáké peníze, odjedem do Krystalu a tam budou navrhovat a provozovat zahrady. Vlastně byli dost úspěšní. Vyhrávali všemožný soutěže. Dean měl skvélé nápady – myslím na zahrady a květinovou výzdobu a Leica jim dokázal dát skutečnou podobu. To Dean mi ze začátku pomáhal s penězi a realizací mýho malýho podvodu. Vlastně to byl jeho nápad. Když jsem byl v prváku, umřel.” Odmlčel se a opřel se o mladíka.
“Leicu to zlomilo, celý rok nedokázal nic víc než se hrabat v záhoně. Nemluvil, neusmíval se. Časem se zlepšil. Jediné, co ho dokáže utěšit, je jeho květinový svět.”
“Odkud je znáš?”
“Dean byl můj bratr, staral se o mě po smrti rodičů.” Casey se zamračil ´To si snad děláš legraci.´ Pomyslel si.
“Leicu potkal na škole. Byl stejně okouzlující jako je teď. Jakoby ani nevnímal okolní svět. Žil květinami – tak jako teď. Deana nadchl a po večerech se začal učit vše o květinách a propadl jim tak jako Leica.”
“To kvůli němu?” Mladík příkývl. Casey se pousmál.
“Kolik mu vlastně je?”
“Hmm... dvacet šest, je o sedm let starší.”
“A Dean?”
“O deset... na škole byl místní rebel. Nic ho nezajímalo a všichni z něho měli strach a respekt a pak nastoupil ten snovej přízrak.” Pousmál se.
“Dean mi to tolikrát vyprávěl. Miloval ho. Od prvního okamžiku, co se mu zadíval do očí. Z počátku prý myslel, že je dívka.” Casey se pousmál. ´Od prvního okamžiku, co se mu zadíval do očí.´ Pomyslel si a zadíval se do mladíkovo.
“To chápu.” Příkývl a opět se sklonil k jeho rtům. Randy se mu sesunul do náruče. Byl stále unavený, přece jen bylo toho na něj moc. Obzvlášť v posledních dnech, ještě s nemocí. Zvedl ho a uložil do postele – tentokrát do své.
 
Žena sedící v křesílku tiše poslouchala jeho vyprávení. Mladík k ní zvedl hlavu. I přes svou nemoc, měla v očích stále tolik něhy a lásky. Pousmál se a políbil ji na čelo.
“Nejsem si jistý, co dělat. Chci se o něj postarat... o něj i o Leicu.” Sklonil hlavu. Vztáhla ruku a položila mu ji na tvář. Usmála se, když k ní zvedl oči.
“Krystal je krásné místo.” Mladík na ni nechápavě hleděl. Překvapeně rozšířil oči. Laskavě se pousmála a přikývla.
“Tvůj otec o něm neustále básnil. Ráda bych ho viděla.” Dodala. Mladík se šťastně usmál a objal ji.
“Miluju tě... tolik tě miluju.” Šeptal a pevně ji držel.
“Kvůli čemu ten rozruch?” Ozval se ode dveří mužský hlas. Mladík se otočil a zadíval se na starší Clayovo dvojče. Usmál se a vstal. Přišel k němu a objal ho.
“Vysvětlí ti to. Já to musím vysvětlit ostatním zúčastněným.” Muž ho pobaveně objal a zvedl oči ke své ženě. Ta se laskavě usmála a podala mu ruku.
Casey si to namířil do Leicova krámku. Ani ho nepřekvapilo, že s ním v zimní zahradě seděl Clay a snažil se pomáhat. V posledních dnech tu trávil většinu svého volného času.
“Stává se z tebe zahradník?” Clay se pobaveně pousmál a otočil k němu hlavu.
“Zdá se... jak je na tom?” Přisypával Leicovi opatrně hlínu.
“Snad už líp ale proto tu nejsem.” Vyprávěl muži důvod a průběh Randyho podvodu. Nezapomněl se zmínit o Deanovi. Leica během vyprávění zbledl, omluvil se a odešel. Clay na svého bratra něvěřícně hleděl.
“Kvůli mně? To by mě nikdy... “ Zakroutil hlavou.
“Co budeme... můžu ho učit soukromě.”
“Možná, ale ne tady.” Clay udiveně zvedl obočí. Pousmál se.
“Krystal?” Casey přikývl. “My všichni?” Opět přikývl. “Ale co...”
“Pojedou s námi. Vlastně mě na to přivedla ona. Zařídíme Leicovi stejný krámek, jako má tady, pokud bude chtít. My s Randym se můžem přihlásit na Metsu. Jsem si jistý, že nás vezmou. Obzvlášť když jim přivedem tebe. ” Clay se pousmál. Pak si povzdechl.
“Nejsem si ale jistý, jestli Leica...”
“Půjdu s vámi... slíbil jsem to.” Ozvalo se ode dveří. Oba se tam podívali. Leica se smutně pousmál.
“Ale nemám peníze na...” Sklonil hlavu.
“O to se postaráme my... alespoň ze začátku. Jsem si jistý, že pak naši pomoc nebudeš potřebovat. Musíš nám ale slíbit jednu věc.” Usmál se Clay a sklonil hlavu ke svému bratrovi. Ten přikývl a doplnil ho.
“Tvoje zahrada a krámek bude v našem domě.” Leica na ně nejistě hleděl.
“Ve vašem domě?” Oba přikývli.
“Otec vlastní v Krystalu nějáký nemovitosti. Jedno z toho je rodinná vila v centru. Má velikou zimní zahradu. Tady jsme s Clayem bydleli každý sám, ale jen protože náš dům je dost daleko od města a nechtěli jsem každý den dojíždět. No a spolu v jednom bytě bysme se zabili.” Podíval se Casey pobaveně na bratra. Ten měl stejný výraz. Leica se na ně zadíval, pousmál se a přikývl.
“Bude to ta nejhezčí zahrada, jakou jste kdy viděli a uvidíte. Slibuju.” Clay se neudržel a objal ho.
“Nádhera.” Usmíval se. Leica se zmateně podíval na Caseyho, ale objal muže také. Starší z bratrů si uvědomil své chování a skutečnost, že zrovna drží v náruči tu krásku. Zabořil obličej do jeho vlasů. Jak jinak, voněly sladkou květinovou vůní. Pousmál se a nehodlal ho pustit. Leica se lehce odtáhl a zadíval se mu do očí. Usmál se.
“Mohli bychom ho překvapit, zaslouží si to. Bude mít takovou radost.” Vztáhl ruku a utřel šmouhu na Clayovo tváři. Muž dokonale zrudl.
 
Randy se probral. Zadíval se na ornamenty na stropě. Tak tyhle dokonale znal. Pousmál se. ´Majetnickej parchant. Klidně si mě nastěhuje do svý postele.´ Pomyslel si a sedl si. Zpoza dveří do koupelny byla slyšet sprcha. Otočil hlavu k oknu. ´Další prospanej den.´ Pomyslel si zničeně a lehl si zpět. Přestože se zrovna probral, byl stále unavený. Lehl si na bok a zavřel oči.
Casey si lehl k němu a vzal ho do náruče. Pohladil ho po tváři. Zadívali se do očí.
“Už nespíš?” Políbil ho.
“Brzo zas budu.” Řekl nesouhlasně. Casey se pousmál.
“Chci aby tvoje jediná starost byla odpočívat a načerpat síly. Já se postarám o vše ostatní.”
“Ale...”
“Žádné ale. Řekni, dobře Casey.” Randy se pobaveně pousmál a natáhl se k němu.
“V žádném případě, Casey.” Políbil ho. Mladík se zasmál a přitáhl si jeho hlavu zpět.
“Hmmm... nejsem si jistý, jestli se mi tahle tvoje rebelská role líbí.” Zašeptal do jeho rtů. Randy se pousmál a převalil ho na záda, zalehl.
“Smůla, všechny ostatní jsem nějak zapomněl ve své minulosti malého prohnaného podvodníka. Stejně je zvláštní, že mě neudali nebo tak něco.” Casey ho objal a políbil do vlasů.
“To jim jejich ega nedovolí. Museli by světu přiznat, že se nechali takhle snadno oklamat, ještě k tomu někým jako jsi ty.”
“Asi ano.” Zabručel mladík ospale a pohodlně se uvelebil.
“Budu teď nějáký čas trávit pryč, tak... Randy?” Uvědomil si jeho pravidelný klidný dech. Pousmál se a pevně ho držel. ´Takhle se moc nevyspím.´ Pomyslel si, ale nedokázal ho pustit.
 
Randy už přes dva týdny Caseyho skoro neviděl. Domu jezdil pozdě večer a vstával brzy ráno. Mladíkův stav se zlepšil ale jeho nálada těžce klesala. Přišel si jako “domácí zviřátko”, které každý večer netrpělivě čeká na svého pána. Teď když si přiznal, že se zamiloval, přidávaly se další a další emoce a pocity tak jako touha trávit s ním veškerý volný čas. Copak on to necítí stejně? Je možné, že ho omrzel? Takhle rychle? Ve věcech vztahů a lásky byl nesvůj. Caseyho polibky byly jeho první. Tak jako doteky. To bylo poprvé, co zatoužil po dotecích určitého člověka. Povzdechl si. Potřebuje si zahrát a vidět Leicu.
 
Nevěřícně se zadíval na prázdný obchod a zahradu. Všechny květiny a rostliny byly pryč. Vyndal telefon a našel Leicovo číslo. Nejistě ukončil hovor, když se ozvalo jako nedostupné. Přepadl ho neuvěřitelný pocit samoty.
 
Casey zařizující jejich nový byt v rodinné vile vyndal telefon.
“Randy, jak...” Píchlo ho u srdce, když Randy bezradně zašeptal jeho jméno.
“Stalo se něco?”
“Mohl bys přijet? Prosím?” Casey rukou poděkoval stěhovací službě a přendal si telefon.
“Jistěže přijedu, co se ale...”
“Leica je pryč.” Caseyho zaplavil pocit úlevy. Svezl se do svého nového houpacího křesla.
“Randy.” Řekl jemně. Mělo ho napadnou, že tam Randy půjde. Byl zvyklý být s Leicou denně.
“Já o tom vím.”
“Ale... stalo se mu něco? Nemůžu se mu dovolat.” Řekl mladík naléhavě.
“Ne, je v pořádku. Neboj se. Počkej na mě doma, dobře? Přijedu, co nejdřív.”
 
“Musím ho přivézt už teď.” Leica s Clayem k němu otočili hlavy. Caseyho bratr trval na tom, že budou bydlet spolu v bytě pod Caseyho. Jejich rodiče obsadili nejnižší patro. Leica se s lehkými rozpaky přizpůsobil. Zrovna vymýšleli správné místo pro nový nábytek.
“Už dnes? Ale...” Popostrčil Clay jedno z křesel. Leica se na něj zamračil a vrátil ho na místo, kde bylo předtím. Clay si povzdechl a ustoupil.
“Zrovna mi volal... od tebe.” Leica se pousmál.
“To mě nenapadlo. Musel to být pro něj hrozný šok, obzvlášť když tam byl celé dva týdny sám a skoro tě neviděl.” Casey sebou cukl. To nedomyslel.
“Tak teď už pro něj musím stoprocentně. A asi máš vybitej telefon.” Leica ho vyndal a zrůžověl.
“To se mi stává stále... Clayi!” Zamračil se, když si všiml, že křeslo je opět někde jinde a muž v něm spokojeně sedí.
Casey se pousmál. Jak novomanželé. Šel rodičům oznámit, že jejich poslední spolubydlící dorazí už dnes.
 
Pozdě večer dorazil domů. Zadíval se na Randyho schouleného v houpacím křesle, na sobě měl jeho mikinu. Mladík se pousmál a sklonil se k němu.
“Randy...” Zmlkl, když se mu mladík, vrhl do náruče. Usmál se a objal ho.
“Omlouvám se, nedošlo mi, že tě to tak vyděsí. Tak jako že si tu musíš připadat sám.” Zašeptal. Randy se odtáhl a zadíval se mu do očí.
“Tohle mi už nedělej. Slíbil jsi, že se o mě postaráš. Což znamená i to, že mě nenecháš samotného. Byl jsem tak dlouho sám, teď už nechci být.” Tekly mu slzy. Tak často jako v poslední době nebřečel ani po Deanovo smrti. Ale tehdy si to nemohl dovolit. Už kvůli Leice. Casey ho políbil.
“Já vím, omlouvám se. Obleč se, zbytek věcí ti přivezu pak.” Randy se mu zmateně zadíval do očí.
“No tak... měl bys začít poslouchat, když si mi tak lehkomyslně svěřil svůj život.” Řekl pobaveně. Randy se zasmál a přikývl, šel se obléct. Casey si sedl a připálil. Nikdy by nevěřil, že starat se o někoho ho tak uspokojí a zahřeje. Začínal chápat otce.
 
Mladík sledoval ubíhající noční krajinu a už se na nic neptal. Cestou usnul.
Ráno se probral, zadíval se do stropu, na kterém chyběly jeho oblíbené ornamenty. Promnul si oči a vzpomněl si na noční cestu. Rychle si sedl a nechápavě se rozhlédl po ložnici. Vstal a přešel k proskléné stěně, vedoucí na terasu. Vyšel ven a nevěřícně se zadíval na město kolem. Znal ho z fotek. Možná si ho většina lidí idealizovala, ale první dojem byl bezesporu velkolepý. Usmál se, zašel zpět a oblékl si tričko a kalhoty přehozené přes židli.
Prohlédl si velký byt. Zaujalo ho křídlo stojící u prosklené stěny v obývacím pokoji. Vedla na tu samou terasu. Byt byl zařízený v podobném stylu jako Caseyho. Měl ho rád. Jen ornamenty chyběly. Vyšel na chodbu a rozhlédl se. Všiml si výtahu a širokého schodiště. Vydal se po něm dolů a prohlédl si další byt. Vše kolem křičelo jedno jméno: Leica. I zde bylo křídlo.
Sešel do nejnižšího patra a rozhlédl se po široké chodbě. Uslyšel hudbu. Vydal se po jejím zdroji. Zastavil se ve dveřích do zimní zahrady. Byla větší než jejich. Dokonce se sem vešlo pár mohutnějších stromů. Vypadala jak pohádkový les s květinovým paloukem. Kolem jakoby snad ani nebyly skleněné stěny. Byla stále nedokončená. Místy chyběly květiny a travnatý porost. Všiml si dvou postav. Usmál se a vydal se k nim. Leica klečel u jednoho ze záhonů a sázel sazeničky, které mu podávala žena sedící v křesle. Přitom si povídali. Randy si uvědomil, že se při pohledu na pár usmívá. ´Je šťastný, konečně je šťastný.´ Všiml si mužovo spokojeného výrazu.
“Leico?” Oba k němu otočili hlavu. Muž rychle vstal.
“Randy... jak je ti?” Objal ho. “Není to úžasné.” Rozhlédl se. Randy přikývl.
“Nádhera.” Sklonil hlavu k ženě. Všiml si stejných očí, jaké měl Casey.
“Dobrý den.” Laskavě se usmála.
“I tobě... jsem Cathy.” Podala mu ruku. On jí.
“Asi jsme tě trochu vyděsili.” Dodala. Mladík zrůžověl a rozpačitě se podrbal ve vlasech.
“No, trochu.” Připustil. Leica držející ho stále v náruči si povzdechl.
“Chtěli jsme tě překvapit ne vyděsit.” Všiml si ženy stojící u vchodu a mávající na ně.
“Půjdem se najíst.” Pustil mladíka a chytl křeslo.
 
Caseyho otec se zadíval na obědvající trojici. Jeho žena se usmívala a vyprávěla mladíkům jednu ze svých příhod z mládí. Nedivil se, že se oba smáli. Za mlada byla malý ďábel. I proto ji tolik miloval. Dlouho ji neviděl takhle šťastnou. Vždy se tvářila spokojeně a usmívala se, ale věděl, že je to jen role – pro něj a jejich syny. Jak byl vděčný tomu rozkošnému zahradníkovi a jeho květinám. Všimla si ho.
“Clinte, lásko. Sedni si k nám. Jedl si?” Podala mu ruku. Randy znejistěl a prohlížel si vysokého, jemně prošedivělého muže. Znal ho z pár fotek. Přestože byl jedním z nejbohatších lidí ve městě, moc se o něm něvědělo. Hlídal si pečlivě své soukromí a na veřejnosti se moc neukazoval. Koho jen mu to připomíná? Muž jí políbil.
“Nejedl.” Podíval se na jejich dlouholetého majordoma. Ten se usmál a přikývl.
“Za mnou asi dorazí hladový Clay a ještě hladovější Casey.” Dodal. Muž se pobaveně pousmál a přikývl.
“Zařídím to.” Odešel.
“Dobrý den... jsem Clint.” Podal Randymu ruku.
“Dobrý den. Já Randy.” Podal mu mladík svou. Muž se pousmál a sedl si k nim.
“Musím říct, že tak dobře jsem se dlouho nezasmál, Randy.” Mladík zrůžověl.
“Chtěl bych vidět Vicův výraz, když zjistil pravdu. Vždy tak děsivě zčervená.” Rozesmál se při představě. Otočil hlavu k Leice.
“Můžeme kdykoliv otevřít. Tvůj krámek vzbudil ve městě ohlas. Uklouzly mi ty vyhrané soutěže a to vzbudilo pozornost.” Řekl nevinně. Leica ho pohladil úsměvem a přikývl.
“Pokud tě tedy tahle hrozná ženská někdy pustí z domu.” Dodal. Všichni se rozesmáli. Clint se usmál, políbil jí ruku a do ucha zašeptal tiché, miluju tě.
“Nemůžu si pomoct, ale hrozně mi připomínáš mého učitele klavíru.” Vzpomněl si Randy konečně. Všichni k němu pobaveně otočili hlavy.
“Očividně to ještě neví.” Podíval se muž na Leicu. Ten zakroutil hlavou.
“Clay je můj syn, Randy.” Mladík nevěřícně rozšířil oči.
“A-ale má jiné příjmení.” Nechápal
“Vzal si příjmení své matky, na její památku.” Usmála se Cathy.
“Když jsme se brali, já už jsem měla Caseyho a Clint Claye a Cassandru. Ta se bohužel odstěhovala za manželem. Ale jezdí za námi docela často i s rodinou. Jsem si jistá, že si vás zamiluje.” Pokračovala.
“Takže.“ Vzpomněl si na klavír v druhém bytě a otočil hlavu k Leice. Muž přikývl. Randy se šťastně usmál.
“Takže mě bude dál učit?”
“Neodpustil bych si, kdybych nechal odejít svého nejnadanějšího žáka.” Ozval se ode dveří starší z bratrů. Randy naprosto nechápal, co se kolem děje. Někdo vzal jeho život a přeměnil v jeden dokonalý sen. Moc dobře věděl kdo. Jeho pohled se setkal s postavou, která se objevila za Clayem.
“Mám nepopsatelnej hlad.” Protahoval se mladík. Všiml si Randyho. Všiml si Randyho výrazu. Objal ho, když vstal a vrhl se mu do náruče. Zvedl oči ke své rodině.
“Vy jste mu to řekli.” Usoudil. Přikývli. Zamračil se.
“Chtěl jsem mu to říct sám v soukromí. Aby mi pak hodiny a hodiny děkoval.” Oni se rozesmáli.
“Já myslím, že bude. Ještě neví o Metse... jaj, promiň.” Políbil Clay svou matku na čelo a pobaveně si sedl, když ho bratr přizabil pohledem.
“Už nechci nic slyšet. Takhle je toho moc. Potom, dobře?” Zvedl Randy oči ke Caseymu. Ten s úsměvem přikývl a políbil ho.
 
Mladíci došli do jejich nového bytu. Casey ho spokojeně objal. Konečně ho měl tady a byl skutečně jeho. Stále měl pocit, že je to jen sen. Že se probere a bude ve svém starém bytě, Randy bude nesnesitelné zlaté dítko a jeho matka bude mít nasazený svůj naučený spokojený úsměv. Randy dokonale změnil jeho život aniž by si to uvědomoval.
“Casey?” Ozval se mladík a opíral se o něj.
“Hmmm?” Protáhl a otevřel oči.
“Myslíš, že bys mohl.... chybí mi tvoje ornamenty.” Casey se usmál.
“S těma jsem čekal na tebe. Inspiroval mě k nim Clayovo klavír.” Opřel si bradu o jeho temeno.
“Jsem zvědavý, co udělá tvůj.” Ukázal mu připravené barvy. Randy se pousmál.
“Tak se do toho pustíme?” Byl rád, že konečně může přidat ruku k dílu. Caseyho srdce pohladilo jeho nadšení. Přikývl a pustil ho.
 
“Co mám hrát?” Odklopil Randy víko a sundal látkovou ochranu.
“To záleží na tobě.” Otvíral si Casey barvy. Část podlahy a nábytku zakryly igelity. U zbytku spoléhali na Caseyho opatrnost či um. Randy se zamyšleně dotkl kláves. Začal hrát. Druhý mladík se pousmál a zadíval se na holou stěnu.
Randy udiveně zvedl obočí. Jakoby mu pod rukama skutečně rozkvétala jeho hudba. Dlouho společně tvořili. Randy očima sledoval mladíkovo štětec, sjel pohledem k jeho prstům. Byly umazané od barvy. Uvědomil si, že má štíhlé dlouhé prsty. ´Mohl by hrát na klavír.´ Prolétlo mu hlavou. Zčervenal, když si jeho prsty vybavil při úplně jiné činnosti. Sklonil hlavu. ´Co to...´ Otočil ji zpět k němu. Casey se skláněl u barev a vymýval si štětec. Randy přestal hrát a zadíval se na jeho opálené vypracované paže. Očima kopíroval bílé tílko až k pasu, kde ho vystřídaly světlé vyšisované džíny. Když se narovnal a protáhl si paže a krk, Randy se zachvěl. Zmateně zamrkal, když si uvědomil, že mu Caseyho linie těla připadá sexy. Obvzlášť když se tak požitkářsky protáhl.
“Randy?” Sledoval Casey jeho rudý obličej. Tenhle výraz u něj ještě neviděl. Jeho tělem projela vlna vzrušení. Mladík vstal a přešel k němu. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář, sjel ke krku a pak zajel prsty do vlasů na zátylku. Přitáhl si jeho rty. Casey ho chytl a přizvedl k sobě, když ho začal naléhavě líbat. Randy ho objal nohama kolem pasu a rukama kolem krku. Přitiskl se k němu. Mladík ho instinktivně opřel o stěnu a se stejnou naléhavostí odpovídal jeho polibkům.
“Asi bysme měli jít do ložnice.” Zašeptal mu do rtů, když Randy sáhl po jeho tílku. On zadýchaně přikývl a spustil se na zem. Casey ho odvedl do ložnice a položil do postele. Naklonil se nad ním a prsty zajel pod triko. Svlékl mu ho a ulovil mladíkovo rty. Připadaly mu ještě sladší než při jahodovém opojení. Nedokázal se jejich měkkého doteku nabažit. Nachvíli je propustil, když mu Randy svlékal tílko, hned je ale ulovil zpět. Prsty přejížděl po mladíkovo bocích. Cítil, jak se pod nimi chvěje. Usmál se a namířil si to k břichu. Randy mu vzdychl do úst a jemně sebou cukl. Caseyho prsty pokračovaly výš až zavadily o bradavky. Mladík opět zasténal a podvědomě se dotkl jeho ruky. On se svezl k jedné z nich svými rty. Jemně si s ní hrál, přitom propletl jejich prsty.
Randy si zakryl paží oči, když si uvědomil, že mu jeho sladký trýznitel rozepl kalhoty a zrovna zajel rukou pod látku trenýrek.
“C-Casey.” Vydechl, když ho objala horká dlaň a začala pomalu laskat. Mladík ho osvobodil od kalhot a po nich následovalo spodní prádlo.
“Casey!” Prohl se v zádech a prsty sevřel přikrývku, když ucítil jeho rty kolem svého penisu. Znělo to až výhružně. Casey se spokojeně pousmál a pokračoval ve svém něžném počínání. Když mladík pokrčil nohy a přizvedl k němu boky, prsty ho pohladil po stehni a zajel mezi jeho půlky.
Randy polekaně otevřel oči. Mladík se zvedl k jeho obličeji a políbil ho.
“Přestane to... slibuju.” Zašeptal. Ležící si všiml něhy a touhy v jeho očích. Usmál se a snažil se s Caseyho pomocí uvolnit. Uvědomil si, že to snad ani není bolest ale tlak. Také si uvědomil příjemné pocity, které ho doprovázejí.
“Casey?.” Zašeptal mezi jeho polibky.
“Myslím... myslím, že už můžeš.” Ujistil ho přikývnutím, když se mladík odtáhl. On ho jemně srovnal do vyhovující polohy a přitom si stáhl kalhoty. Randy zavřel oči a pevně se ho chytl kolem krku, když proti sobě ucítil jeho vzrušení. Casey zastenál a sledoval mladíkův zmatený pohled. Usmál se a políbil ho.
“Nebolí to.” Zašeptal zrůžovělý mladík. Druhý se pousmál.
“To je dobře.” Pohl se a s úsměvem sledoval Randyho odpověď.
 
Casey se zadíval na spícího mladíka. Spal mu v náruči a tvářil se naprosto spokojeně. Políbil ho na spánek a opatrně vstal. Oblékl si trenýrky pak kalhoty a přejel po šmouze na břiše. Sklonil hlavu k pěřinám. Většinu barvy otřeli do nich. Pobaveně se pousmál a šel se napít. Natočil si vodu z kohoutku a připálil si cigaretu. Rozhlédl se po ornamentech. Zarazil se a začal se tiše smát.
“Randy?” Pohladil mladíka.
“Randy.” Otevřel oči a promnul si je. Při pohledu na Caseyho zrůžověl. Nechal se políbit a přitom ho objal kolem krku.
“Pojď se podívat, myslím, že s tvou pomocí se mi mimořádně povedly.” Randyho obličej naplnilo nadšení. Vstal a oblékl si trenýrky. Zmateně přejel po barvě na hrudníku. Sklonil hlavu k posteli.
“Hmmm.... začínám mít špatné tušení.” Casey se zasmál a chytl ho za ruku. Vedl do obývacího pokoje. Randy se zadíval na stěnu a zrudl. Čerstvě namalované ornamenty byly celé rozmazané. To by nebyl takový problém, kdyby v obtisklé barvě nebylo tak moc znát Randyho pozadí a část zad, jak se opíral o zeď. Byla tam i část nohy, když je spustil na zem. Sem tam byl otisk ruky obou mladíků.
“Co říkáš? Jsou mnohem lepší než ty staré.” Bavil se Casey.
“Neuvažuješ o tom, že je tu...”
“Upřímně?” Rozesmál se, když si všiml Randyho výrazu. Nebyl si jistý jestli se tváří víc vyděšeně nebo rozzuřeně.
“Dobře, dobře... ale alespoň dnes večer, dobře? Hned zítra ráno to opravím.” Přítáhl si ho do náruče a objal kolem ramen. Randy přikývl a zadíval se na otisky. Jemně se usmál při vzpomínce.
“Hmmm... vlastně se mi líbí.” Překvapil Caseyho. “Necháme je tu.”
“Jsi si jistý?” Sklonil k němu mladík hlavu. Randy přikývl.
“Lidi to dost možná bude pohoršovat, ale pro nás je to jako upomínka na něco, co nechcem zapomenout.” Casey se něžně usmál a příkývl. Nemohl jinak než souhlasit.

 Nahoru ↑

  Návštěvní kniha   

latteup.jpg