U dětského psacího stolu seděl černovlasý chlapec. S jazykem mezi rty a soustředěným výrazem kreslil velkého žlutého draka. Byl tolik zabraný do své kresby, že si nevšiml příchozího mladíka. Na sobě měl školní uniformu a nesl velké zdobené desky. Odložil je na dětskou postel a naklonil se nad sedícím. Pousmál se.
“Krásný.” Chlapec sebou cukl a rychle se otočil. Zčervenal při pohledu na světlovlasého mladíka. Mohlo mu být okolo sedmnácti let – měl jemný krásný obličej až dívčích rysů, velké temně fialkové oči a něžně hřejivý úsměv. Stejně laskavý jako pohled v jeho krásných očích lemovaných dlouhými řasami. Delší světlounce blonďaté vlasy měl volně spuštěné přes ramena – v ofině kratší prameny – tvořily neposlušnou patku.
“Promiň, to jsem nechtěl.” Natáhl se přes mladíka pro jednu z gum a vyzkoušel ji na papírové podložce. Usmál se a vygumoval žlutou stopu po pastelce – to když chlapci ujela ruka.
“V-v pořádku.” Zčervenal chlapec, zaskočený jeho kouzlem a blízkostí. Mladík se znovu pousmál a prohlížel si jeho kresbu.
“Kdyby to byla moje kresba, udělal bych mu větší křídla... myslím, že mu to dodá na ladnosti.” Řekl zamyšleně. Chlapec se zadíval na kresbu. Pomalu začal překreslovat drakovo křídlo. Jeho srdce se rozbušilo, když ho mladík chytl a vedl jeho ruku.
“Neboj se rychlých pohybů... vidíš – je to lepší. Mám pravdu?” Pustil ho, když společně zvětšili obě křídla. Chlapec se rozzářil a otočil se k němu. Zamračil se, když si všiml černovlasého mladíka, stojícího ve dveřích. Na sobě měl stejnou uniformu jako světlovlasý. Byl chlapcovo starší kopií – jen světlounce modrých očí – jeho mladší bratr měl temně šedivé.
“Můžem?” Zvedl tázavě obočí. Světlovlasý mladík se pousmál a přikývl. Sklonil hlavu k chlapci. Položil mu ruce kolem ramen a zadíval se mu do očí.
“Hezký den, malý draku.” Políbil ho na čelo a narovnal se. Šel k druhému. Ten zakroutil hlavou a zavřel za nimi dveře. Chlapec se do nich zadíval. Stále očarován jeho kouzlem. Mladík měl kolem sebe zvláštní hřejivou auru – byl jako pohlazení. Jako duha v deštivý den. Vždy měl pro něj schovaný úsměv tak jako vlídné slovo a pak ten zvláštní zvyk – polibek na čelo. U všech ostatních se mu chtělo oklepat. Bylo to naprosto odporný – příbuzní, přátelé rodičů – bratrovo spolužačky, které se nad ním tak rozplívaly. Všichni měli zálibu nechávat stopy od rtěnek na jeho čele či tvářích.
Vztáhl ruku a dotkl se čela. Ale on. Jeho polibky byly příjemnější než cokoliv, co znal. O moc lepší. Lepší než jeho nové super auto na dálkové ovládání a nic nebylo lepší než to. Možná jen loňský a jeho jediný výlet do lunaparku. Lunapark. Když byl s ním, cítil se jakoby byl opět tam. Obklopen úžasnými atrakcemi, sladkostmi a oblíbenými postavami, které znal z televize.
Bratr ho poprvé přivedl před pár měsíci a představil jako svého spolužáka. Chlapec byl ve skutečnosti přesvědčený o tom, že je to anděl. Matka mu o nich četla příběhy. Krásné magické bytosti s bělostnými křídly. Andělský Kevin. Jednoho dne mu ukázal své kresby. Elegantní draky, děsivé démony a vyzbrojené rytíře. Měl tolik úžasných nápadů... ale jeho draci. Miloval jeho krásné draky.
Zadíval se na kresbu visící nad jeho stolem. Drak na ní měl zlatavé šupiny, které místy přecházely v rudou – tak jako konce křídel. Byl to krásný majestátný tvor.
Ve skutečnosti začal kreslit kvůli němu – nikdy ho to moc nebavilo. Ale jeho úsměv, jeho chvála, jeho rady a laskavá pomoc. Kvůli nim by udělal cokoliv.
Černovlasý mladík se rozhlédl po návštěvnících výstavy. Ve skutečnosti to byla soutěž mezi žáky různých škol. Sklonil hlavu ke svému bratrovi. Na sobě měl na míru šitý oblek černé barvy s bílou košilí.
“Bože, nechápu proč jsem tě musel vzít sebou. Hlavně se mi tu neztrať.” Vedl ho mezi hosty, prohlížející si vystavená díla. Konečně našel svého přítele. Bavil se s několika studenty. Všiml si jich. Jemně se usmál a mávl na ně.
“Jsem rád, že jste přišli.” Políbil staršího z bratrů na tvář. On se usmál a zvedl oči k jeho společnosti. Blonďatá dívka se pousmála.
“Jsem Jessica.” Podala mu ruku – on jí.
“Duncan... tohle Logan.” Dívka se usmála a sklonila se k němu.
“Moc mě těší.” Potřásla si s ním a zvedla oči zpět k Duncanovi. Po krátkém rozhovoru si Kevin všiml dívčiných pohledů. Pousmál se a nabídl Loganovi, že ho tu provede. Chlapec nadšeně přikývl. Mladík se pousmál a vedl ho pryč. Duncan se za nimi zamračeně zadíval.
“Že bys žárlil na mladšího bratra?” Otočil k ní hlavu.
“Nesmysl... pití?” Nabídl jí už osmnáctiletý mladík rámě. Usmála se a příkývla.
Kevin provázel chlapce mezi hosty a ukazoval mu vystavená díla. Vždy přidal jméno autora a název díla. Nezapomněl přidat poznámku k povaze umělce či drobnosti, která ho na jeho díle zaujala. Logana překvapilo jak laskavě a kladně o ostatních mluví – svých rivalech. Ve skutečnosti si sem nešel prohlížet obrazy, šel sem kvůli mladíkovi. Teď ale se zájmem poslouchal jeho výklad, hltal každé jeho slovo – ale umění ho přece nebaví. Nebo že by ano? Šťastně držel jeho ruku a mlčky následoval. Oněměle zůstal stát. Zvedl oči ke Kevinovi. Ten se pousmál a přikývl. Chlapec otočil hlavu zpět k obrazu. Byl na něm on – kreslil svého draka.
“Líbí?” Logan jen přikývl a prohlížel si malbu. “Vlastně jsem s ním nechtěl soutěžit, ale můj učitel mi ho doporučil. Prý je v něm moje srdce – moje duše.” Chlapec k němu rychle zvedl oči. ´Srdce?´ Pomyslel si a zadíval se na něj. Mladík si už pár měsíců stahoval vlasy v silném ohonu – kolem obličeje měl své věčně neposlušné prameny a patku. S culíkem vypadal ještě něžněji než obvykle. Zrovna se usmíval jemným zamyšleným úsměvem. Působil neuvěřitelně vzdáleně - nedosažitelně. Logan si byl jistý, že kdyby k němu vztáhl ruku, prošla by skrz. Někdo takový prostě nemůže být skutečný.
Kevin k němu sklonil hlavu. Povzdechl si a objal ho. Logan strnule stál a snažil se nepohnout – bál se, že by snad mohl vyplašit krásný křehký okamžik.
“Jsem tak rád, žes přišel.” Držel ho pevně. “Jsi jako moje malá oáza klidu.” Odklonil se od něj. Zadíval se mu do očí. Usmál se a pohladil ho po tváři.
“Je to tu krásné, že?” Narovnal se a rozhlédl. Zvedl oči k prosklenému stropu – celá galerie byla prosklená. Na půvabu jí přidával osvětlený park kolem. Ve skutečnosti byla sama o sobě jedním uměleckým dílem.
“Můj bože, to je on, že? Je taaak moc rozkošný.” Ozval se vedle nich dívčí hlas. Než se stačili vzpamatovat, dřepla si k Loganovi a prohlížela si ho.
“A to sako... já ho žeru... ahoj. Já jsem Violet.” Podala mu ruku. Chlapec pochopil a trochu prkeně jí políbil prsty. Tmavě modrovlasá dívka se spokojeně usmála a objala ho.
“Můžu si ho vzít domů?” Povzdechla si a odklonila se. Zadívala se chlapci do očí. “Vím, že tomu teď asi nebudeš rozumět ale... musíš na něj dát pozor, nebo vyhasne.” Zašeptala tak, že to slyšel jen on. Nechápavě na ni hleděl. Laskavě se usmála.
“Ne všechny plamínky se o sebe dokáží postarat sami. Některé potřebujou přesně takového malého dráčka, jako jsi ty.” Pohladila ho po tváři a narovnala se. Povzdechla si, když chlapce obklopily její spolužačky. Byly z něho stejně nadšené.
Konečně přišlo vyhlášení. Logan tleskal a sledoval přicházející Violet – její obraz získal druhou cenu. Konečně byl na řadě Kevin – on a jeho Malý drak vyhráli první místo. Mladík si převzal drobnou sošku a peněžní obnos v podobě šeku. Na řadu přišly gratulace a focení.
“Jednou bude slavnej a uznávanej. Nevyznám se v umění, ale všichni tady kolem tvrdí, že má neuvěřitelný talent – obrazy, sochy – cokoliv, co stvoří.” Ozval se Duncan. Logan k němu zvedl hlavu.
Starší z bratrů měl pravdu – Kevin začal ve světě umění získávat jméno – i přes své mládí. Přesto zůstával tím samým Andělským Kevinem. Stále trávil dost času u sourozenců. Ti se i s otcovo dvěma asistenty přestěhovali do nového bytu. Oba se měli ještě tolik, co učit. Duncan než převezme otcovu firmu a Logan než se stane jeho asistentem. Otec si to tak přál – aby oba synové zůstali v malém rodinném impériu – v dost velkém rodinném impériu. Oba navštěvovali místní školu – doma pak dostávali soukromé hodiny. V obchodě, podnikání, společenském životě a dokonce fyzické přípravě. Otec si uvědomoval, jak moc svým synům nakládá a proto jim v jejich volném čase, který jim v jejich nabitém programu zbýval, dával volnou ruku. Nikdy jim nemluvil do soukromí – pokud to zbytečně moc neohrozilo jeho jméno.
Logan seděl u svého stolu – zahrabaný v knihách. Jeho spolužáci jsou teď venku a užívají si sníh. Zadíval se z okna na sněhem pokryté domy. Povzdechl si. Cukl sebou, když mu někdo zakryl oči. ´Ledový.´ Pomyslel si.
“Taková je tam zima.” Ozval se u jeho ucha milovaný hlas. Mladík pustil jeho oči a objal ho kolem ramen. “Máš hodně práce?” Prohlížel si názvy knih.
“Dělají mi problém jen jejich názvy, natož abych se z nich něco naučil.” Otočil se po zvuku dveří.
“Bože Keve, jaktože tě vždycky najdu tady?” Povzdechl si Duncan.
“Hmmm... protože můj malý drak je jako pohlazení – dodává mi sílu, klid a inspiraci.” Odmítal Logana pustit. Jeho bratr si povzdechl.
“Přestaň obtěžovat mého bratra a pojď – ostatní už čekaj – zapomněls? Club? Dneska? Opít se?” Podíval se na něj Duncan tázavě.
“Já vím, mám rád tanec ale... myslel jsem, že bych vzal raději Dráče ven – do parku.” Logan vytřeštil oči – stejně jako jeho bratr.
“Děláš si srandu? Kdo by v pátek večer... můžeš ho vzít zítra.” Přešel Duncan k němu a položil mu ruce na ramena. Ve skutečnosti mu bylo jedno, kdo všechno, kam a co budou dělat. Jediná podstatná věc byla, aby u toho byl Kevin. Jeho Kevin.
Mladík se mu zadíval do očí. Povzdechl si a přikývl. Duncan se uvolněně usmál a táhl ho pryč než si to rozmyslí. Logan se už tak jako mnohokrát v minulosti zadíval do dveří, za kterými zmizeli. Sklonil hlavu. Kdyby byl stejně starý jako oni, nenechal by si ho vzít. Už nikdy. Ale je dítě – dle jeho učitelů malý génius ale stále jen v těle dítěte. Nezmůže nic. Vrátil se ke svým knihám. Udiveně zvedl obočí. ´Kdy to probůh...´ Prohlížel si malého tužkou nakresleného dráčka. Ve skutečnosti mladík pospojoval několik bodů v kresbě v učebnici a tak tvora vytvořil. Pro tohle ho Logan tolik miloval. Vždy uměl v něčem všedním najít něco krásného – něžně – nenuceně obohacoval jeho šedivý život barvami. Všichni kolem ho učili jak kráčet ve šlépějích svého otce – jak být malým dokonalým imperátorem. Kevin se je nesnažil pošlapat či zničit – jen mu ukazoval, že i kolem nich je svět, kterého jsou všichni součástí. Možná si to ani neuvědomoval, ale tolik mu pomáhal zvládat všechny jeho povinnosti – i třeba hloupou kresbou v učebnici.
V noci ho vzbudil šramot. Vylezl z pokoje a zamžoural ve světle chodby. Zadíval se na Duncana opírajícího se o zeď. Jeho srdce se zachvělo něhou, když z poza rohu vyšel Kevin. Stoupl si k druhému mladíkovi a chytl ho kolem pasu.
“Tak pojď.” Černovlasý mladík otevřel oči. Opilecky se usmál a položil mu ruce kolem krku.
“Rozkošný rtíky... vždycky mám takovu chuť je...” Sklonil se k němu. Logan vytřeštil oči. ´Jeho rty.´ Vztáhl ruku ke svým. Kevin mladíka silou odtáhl.
“No tak, jsi opilý... pojď, vyspíš se z toho.” Řekl jemně a podepřel ho. Duncan se zasmál a opřel se o něj. Druhý mladík si všiml Logana.
“Díky bohu, pomůžeš mi s ním, prosím?” Zaskočený chlapec přikývl a pomohl mu s bratrem do postele. Svlékli ho z kabátu a vyzuli boty.
“To bude muset stačit, na víc už nemám sílu.” Vedl Kevin Logana do jeho pokoje a uložil. Sedl si k němu.
“Zítra tě vyzvednu... tak se pořádně vyspi.” Políbil ho na čelo a popřál dobrou noc. Když odešel, Logan se zadíval do stropu. Stále viděl bratrovo rty hýčkající Kevinovo. Jak asi chutnají? Zčervenal při představě. Neustále mu vháněla myšlenky do hlavy a on nemohl usnout.
Otevřel oči a zadíval se do fialkových. Pousmál a pomalu zamrkal.
“No konečně, čekám už dvě hodiny.” Logan rychle otevřel oči a sedl si. Překvapeně hleděl na mladíka, který klečel u postele – ruce pod bradou. Chlapec otočil hlavu k budíku. ´Dvě?´ Pomyslel si nevěřícně. Nejistě otočil hlavu ke Kevinovi. Mladík se pousmál a zvedl tác se snídaní ležící na zemi. Položil na postel.
Teple oblečení se vydali do místního parku. Logan se zadíval na dav lidí.
“To jsou... Zimní slavnosti?” Zvedl oči ke Kevinovi. Mladík se usmál a přikývl. Logan se nadšeně usmál a táhl ho mezi lidi. Vždy o nich slýchával od ostatních dětí ve škole, ale nikdy na nich nebyl. Přes den bývaly různé soutěže a zajímavosti pro děti i dospělé. Když se setmělo, začal trh a večerní bruslení. Slavnosti obvykle začínaly v pátek večer a končily v neděli.
Logan s Kevinem příhlíželi pár soutěžím, hodně času strávili u broušení ledových soch ale nejvíc u soutěže o nejpovedenějšího sněhuláka – respektive cokoliv vytvořeného ze sněhu. Pravidla byla dvě – jedno dítě, jeden dospělí a používat pouze ruce maximálně malou umělohmotnou lopatku s kyblíkem, které všem zapůjčili pořadatelé.
Pár se ani nemusel domlouvat. Oba věděli, co postaví. Jediný problém byl v jaké poloze, což Kevin nakonec vyřešil docela rychle. Soutěž probíhala celý den – její konec byl ohlášen na začátek trhu. Příhlížející trochu nechápavě ale zvědavě příhlízeli, jak pár hromadí sníh a tvoří z něj... obrovské vejce? U ostatních bylo většinou už od začátku zřejmé, co staví ale ti dva. Nikdo si nebyl jistý. Postupně se kolem nich hromadili diváci. Polovina byla zvědavá na jejich dílo a druhá na krásného světlovlasého mladíka. V černých klapkách na uších a bundě s kožíškem vypadal kouzelně.
Duncan, který se protáhl davem, se zadíval na dvojici. Zničeně si povzdechl. Jak jinak? Vždy vzbuzoval zájem svého okolí aniž by na něj reagoval. Mávl na svého bratra. Ten se pousmál a pozdravil ho, Kevin také. Dav si okamžitě začal prohlížet černovlasého mladíka. Vypadal jako hrdina dívčího romantického filmu. Urostlá, vysoká postava – tvrdší krásný obličej a výrazné oči s pronikavým pohledem.
Pár konečně skončil a všichni si zvědavě prohlíželi jejich dílo.
“Je to drak... spící drak.” Ozývali se diváci. Opravdu – byl to spící drak stočený do klubíčka. Byl jako živý – propracovaný do posledního detailu. Logan spokojeně zvedl oči ke Kevinovi a snažil se zahřát promrzlé prsty. Mladík mu pomohl do rukavic a prokřehlými prsty se ho snažil důkladněji zabalit do šály.
“Úžasný.” Stoupl si Duncan k nim. Usmál se a chytl Kevinovo červené prsty do vyhřátých dlaní. Dýchl na ně a způsobil zasněný vzdech u přihlížejících dívek. Mladík se roztomile usmál a poděkoval.
“Pojďte, koupím vám něco teplého k pití a počkáme na vyhlášení.” Vedl je ke stánkům s teplými nápoji. Když provizorní trh v parku zaplnilo tradiční zboží – pořadatelé soutěže oznámili konec. Diváci pak sami určili tři vítězné příčky. Na třetím místě skončila černovlasá holčička s tatínkem za povedeného medvěda. Druhé místo získal sourozenecký pár za dokonalou podobiznu oblíbené animované postavy. Logan objal Kevina kolem pasu, když je prohlásili za vítěze. Mladík se k němu sklonil a něco mu pošeptal. Chlapec zaváhal ale pak se usmál a přikývl.
“Moc se omlouvám, ale... nemyslím, že je fér abychom se zúčastnili. Chtěli jsem si to prostě jen vyzkoušet.” Usmál se. Dva pořadatelé se na sebe nechápavě podívali.
“Nerozumím.” Ozval se jeden.
“Hmmm... jsem student umění... není to fér vůči ostatním.” Vysvětloval Kevin. Pořadatelé se usmáli. Nejen, že je tak rozkošný. Ještě je to očividně i slušně vychovaný mladík.
“Myslím, že rozhodnutí bys měl nechat na divácích.” Usmál se muž a otočil hlavu k davu a soutěžícím. Všichni jednohlasně uznali vítěze. Kevin se rozpačitě podrbal ve vlasech a převzal si cenu. Byl to košík plný sladkostí a dvě bílé látkové připínací růže, jako trofej. Jakoby byly tvořené sněhem. Pořadatelé pak všechny vyfotili u jejich děl – aby měli i ostatní památku.
Trojice si šla prohlédnout trh. Všichni tři nakonec skončili na umělém kluzišti a dokonale se bavili.
Kevin ležel na lavici v galerii a užíval si klid toho místa. Chodil sem často – kreslit nebo jen rozjímat. Otočil hlavu k oknům. Podzim. Barevný a hřejivý. Hýčkající duši i srdce. Pousmál se.
Logan si nad mladíka stoupl. Vztáhl ruku k jeho bělostné tváři. Aniž by se jí dotkl, kopíroval její linie až k bradě. Namířil si to výš k plným růžovým rtům. Vypadaly hebce a měkce snad víc než jemná ptačí pírka. Rychle stáhl svou ruku zpět, když Kevin otevřel oči. Opřelo se do nich slunce a rozzářilo je.
“Ahoj.” Usmál se, posadil a tradičně Logana objal. On se ho pár posledních měsíců odvažoval obejmout zpátky.
“Hmmm.... příjemně voníš. Co je to?” Chlapec otevřel oči. Příjemně voní? Co on a jeho věčná jemná vůně? Jako nějáká krásná vzácná květina. Mladík se odklonil.
“Pojď, projdem se.” Vstal. Procházeli parkem. Kevin se najednou zastavil. Sklonil hlavu ke svým nohám a sledoval listí.
“Tohle na podzimu miluju.” Logan k němu nechápavě zvedl oči. Mladík se usmál a kopl. Pestrobarevná masa se zvedla a rozzářená podzimním sluncem padala k zemi. Logan se usmál a napodobil ho.
Oba vysíleně leželi, celí od listí a užívali si teplé paprsky slunce na svých tvářích. Kevin si povzdechl a poslepu nahmatal zvonící telefon.
“Ano?... ano, to jsem... dobře, děkuju.” Logan vnímal, jak svět kolem potemněl a zešedl. Teplý podzimní vánek zchladl a začal nepříjemně mrazit. Sluneční paprsky vybledly a ztratily svou sílu. Nikdy předtím necítil podobný chlad – nezpůsobila ho zima – vycházel zevnitř. Otočil hlavu ke Kevinovi. Chlad zesílil a svět kolem nich se propadl do tmy – jeho barvy, zvuky – všechno. Krásné fialkové oči byly zaplněné slzami.
“K-Kevine?” Vnímal Logan své bušící srdce, tak jako chvějící se hlas. On k němu otočil hlavu. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář. Laskavě se pousmál a přitáhl si mladíka do náruče. Pevně objal.
“Co se... stalo se... Kevine?” Nebyl chlapec schopný dostat ze sebe souvislou větu. Kevin sledoval těžké mraky pokrývající oblohu.
“V pořádku... všechno je jak má být.” Hladil ho ve vlasech. “Neplač, ano?” Logan zmateně zamrkal. Neplač? On přece... pláče? Uvědomil si. Zamračil se a přitiskl se ke Kevinovi. Oba otevřeli oči, když se spustil prudký déšť. Mladík ho od sebe odtáhl a postavil.
“Půjčím ti svůj kabát, abys tolik nezmokl... chci abys šel rovnou domů, ano?” Svlékl si Kevin kabátek a oblékl ho Loganovi.
“Ale já...” Nechápal chlapec.
“Logane, prosím.” Chytl ho za paže. Jménem? Oslovil ho jménem? “Nechci abys nastydl. Tak běž.” Usmál se jemně a tak jak měl ve zvyku, políbil ho na čelo.
Logan popotáhl a přikývl. Běžel pryč. Zastavil se. Proč cítí takový strach? Otočil se. Kevin stál na tom samém místě a hleděl za ním. Působil sám a ztracený. Sám. Vždy to tak bylo – i když byl obklopen davem, vyzařoval to samé. Logan nechápal vlastní pocity a myšlenky. Proč ho napadají věci, cítí věci, kterým nerozumí. Sledoval Kevinův laskavý úsměv a rozloučení. Otočil se a šel pryč. Chlapec věděl, že byl měl něco udělat. Byl si jistý, že by měl něco udělat. Jen kdyby tušil co.
Následující dny se mu svět odcizil. Něco se dělo - za zavřenými dveřmi a on do nich nesměl vstoupit. Něco se stalo – něco zlého. Byl si jistý. Kevinovi. Jeho Kevinovi.
Párkrát ho zahlédl, ale Duncan ho k němu nepustil. Byl jako pevná zeď, přes kterou se nedokázal dostat. Za ní byl Kevin – pobledlý a zvláštně zamyšlený. Jakoby snil při vědomí. Taky jeho otec. Proč jeho otec?
Chlapec skoro ležel na svém stole a prohlížel si draka. Několik draků – za ta léta si udělal svoji malou sbírku. Vztáhl ruku a dotkl se svého oblíbeného zlatého. Byl si tolik jistý, že ho Kevin potřebuje. Tehdy v parku – posílal ho pryč ale jeho oči. Jeho oči ne.
Zamračil se a schoval hlavu mezi paže. Měl chuť zakřičet, aby ten hrozný sen a vše spojené s ním skončilo. Proč je všechno tak složitý? V učení je skvělý, ve sportech taky – proč mu tohle nejde. Proč to nechápe?
Chce vidět Kevina. Otevřel oči. Najde si způsob, jak se k němu dostat. Půjde k němu domů a bude čekat tak dlouho, dokud Kevin nepřijde. Zarazil se. Kde vlastně bydlí? Zamračil se. Co o něm vlastně ví? Nic. O jeho domově, rodině, dětství – nic. Zatímco Kevin o něm ví vše.
Violet se zadívala na žáky vycházející ze školy. Byla si jistá, že dělá správnou věc i přes Duncanův nesouhlas. Pousmála se a mávla na vycházejícího chlapce. Rychle k ní seběhl.
“Odvedu tě k němu.” Logan bezeslov přikývl.
Zadíval se na starý rodinný dům. Jistě toho dost pamatoval – bylo to kouzelné místo. Samotný dům i zahrada kolem něj. Ze všeho vycházelo teplo a světlo. Také hřejivé kouzlo – Logan si byl naprosto jistý čí. A pak tu byl dotek něčí lásky a něhy – tu chlapec nepoznával, ale příjemně ho šimraly na srdci.
Violet vzala za kliku, povzdechla si a vedla ho za dům. Zahrada byla plná soch – obklopeny podzimem braly dech. Dívka zkusila prosklené dveře na verandě. Pustily je dál.
Logan se nejistě rozhlížel po domě – byl plný světla a prostoru. Neměl rád staré domy, děsily ho – asi tak jako každé dítě. Ale tady se cítil... doma?
Violet zaklepala na dveře. V nich se objevil Duncan. Zamračil se, když si všiml bratra.
“Co tu ksakru...” Dívka opětovala jeho pohled.
“Potřebuje ho.” Mladík si hlasitě povzdechl a přivřel dveře.
“Prober se. Je to malej kluk. Co asi udělá jinýho... co zvládne jinýho než my?” Mluvil skoro šepotem. Violet zakroutila hlavou.
“Ty to stále nechápeš, že? On je pro něj důležitý. Důležitější než já nebo ty kdy budem.”
“Jo? A proč ho teda poslední měsíc nechtěl vidět?” Podíval se na ní mladík tázavě.
“Možná právě proto... já nevím... copak nechceš vyzkoušet všechno? Jen abys mu pomohl... ulehčil mu to... Duncane, prosím.” Řekla naléhavě. Duncan zavřel oči a zamračil se. Otevřel dveře a uvolnil cestu. Violet sklonila hlavu k Loganovi. Pousmála se a přikývla.
Chlapec nejistě vešel do pokoje. Byla to místnost plná světla – tak jako celý dům. Ale narozdíl od zbytku domu byla cítit velkou bolestí se smutkem. Zároveň v ní bylo tolik lásky a šťastných vzpomínek – Logan nedokázal pochopit ten ohromný vír emocí, který místnost naplňoval. Nebyl ničivý ani bouřlivý. Byl tak zvláštně klidný a příjemný.
Uprostřed místnosti stála velká rozestlaná postel. Logan se rozhlédl – na stěnách kolem visely Kevinovo obrazy – některé z nich chlapec nikdy neviděl.
“Kdo je to?” Sledoval obraz krásné blonďaté ženy. Duncan zakroutil hlavou a vyčítavě sklonil hlavu k Violet.
“Moje teta.” Všichni tři rychle otočili hlavu k posteli. Květovaná deka se pohla. V ní ležel zachumlaný Kevin. Sedl si a zadíval se na Logana. Otočil hlavu k Violet.
“Promiň, já myslela...” Zmlkla, když přikývl. Sklonil hlavu zpět k chlapci. Jemně se usmál a roztáhl látku, do které byl stále zabalený. Logan se zachvěl a vrhl se mu do náruče. Kevin ho pevně objal a rozbrečel se.
“Podívej cos...” Zamračil se Duncan a vzal jí kolem ramen.
“Ale... alespoň se z toho vybrečí... to je dobře nebo ne? Do teď jsem ho neviděla...”
“Já nevím.” Objal plačící dívku a skrz přibývající slzy sledoval Kevina.
Mladík dlouho brečel a nedokázal přestat – nakonec se ale přece jen uklidnil. Teď ležel na posteli v naruči s Loganem. Za jejich zády spal Duncan s Violet.
Chlapec držel Kevinovo ruku a prohlížel si obraz před sebou. Byla na něm černovlasá žena. Neznal její tvář ale v jejích rysech bylo něco známého – povědomého.
“Kdo je tohle? Tvoje matka?” Přeskočil chlapci hlas po dlouhém mlčení. Kevin se zadíval na podobiznu.
“Moje druhá teta.” Zašeptal. Logan k němu otočil hlavu. Oči plné otazníků. Mladík zvedl oči zpět k obrazu. Jemně se pousmál a začal tiše vyprávět o svém dětství. Logan poslouchal bez jediného slova – bez jediné otázky. Nikdy k sobě neměli tak blízko. Nikdy se necítil rovnoceně. V ten večer ano. Jejich věkový rozdíl zmizel.
Kevinovo prarodiče pocházeli z významné rodiny. Byli velice bohatí, velice úspěšní a velice konzervativní. Jejich tři děti měly už od narození nalinkovanou budoucnost a v synovo určitě neměla být prostá neznámá malířka. Sám sebe vydědil, když si ji vzal. Aby ostudy nebylo málo, jejich nejmladší – tentokrát dcera – se zamilovala. Do jiné ženy. Sophie. Krásné a laskavé Sophie.
Pak se narodil Kevin – rozkošné blonďaté dítě. Když mu bylo jen pár měsíců, jeho dědeček měl jubilejní narozeniny. Matka přemluvila otce, aby přijal pozvání – on i jeho sestra. Doufala, že chlapeček obměkčí jejich srdce a oni je snad konečně přijmou. Ale neobměkčil. Skončilo to hádkou – se synem i s dcerou.
Během pozdních hodin oslavy zvedl Kevinův dědeček telefon. Příjemný mužský hlas na druhé straně drátu mu oznámil, že jeho syn nezvládl řízení. Byl na místě mrtev, tak jako jeho sestra. Jeho žena bojuje na intenzivní péči o život a svůj boj prohrává. Víc muž nestačil, říct protože dědeček ho přerušil. Oznámil mu, že má jen jednoho syna a ten stojí vedle něj. Pak hovor ukončil. Doktor s příjemným hlasem přetlumočil celý rozhovor Sophii, která ležela v nemocnici na pozorování. Ještě tu noc napsala žádost o adopci malého Kevina a díky lékařovo kontaktům ji rychle získala. On sám se svým partnerem adoptovaly malou holčičku – jmenovala se Violet. Sophie zařídila pohřeb. Nechala všechny uložit do jednoho hrobu. Na náhrobek nechala napsat jen Natalie, Cameron a Camille.
I přes vše si Kevin nedokázal představit, že by jeho dětství mohlo být šťastnější – a to hlavně díky Sophii. Milované Sophii. Trvalo několik let než nemoci podlehla. Oba věděli, že není lék. Byla to jen otázka času.
Kevin se odmlčel a hleděl na obraz. Zavřel oči a pevněji mladíka objal.
“Jsem unavený.” Usnul skoro okamžitě. Ve skutečnosti několik dní nespal - nemohl. Ale díky Loganovi byl opět klidný.
Kevin seděl na kraji bazénu a sledoval mladíka ve vodě. Zastavil stopky ve své ruce, když se Logan dotkl stěny bazénu. Zadíval se na odměřený čas. Pousmál se.
“Tak?” Utřel si už čtrnáctiletý mladík obličej. Kevin mu ukázal digitální číslice.
“Ano!” Plácl Logan rukama do vody. “Skvělý.” Plácl si tentokrát s druhým mladíkem.
“Jsi vážně úžasný... cokoliv vezmeš do ruky, cokoliv děláš... Myslím, že máš vrozenej talent snad pro všechno.” Logan se usmál. Chvála od Kevina vždy hřála a byla jako pohlazení. Oba sebou cukli, když práskly dveře. Zadívali se na příchozího Duncana. On sledoval je. Miloval svého bratra, ale kdy už se konečně mezi ně přestane plést?
“Musíme jet... nechceš propásnout zahajení svý vlastní výstavy nebo ano?.” Kevin si povzdechl a vytáhl nohy z bazénu.
“Musím odpovídat?” Rozesmál bratry a s Duncanovo pomocí vstal.
Kevin dovedl Duncana do pokoje a posadil na postel. Začal mu rozepínat košili.
“Hmm... tohle už jsem někdy zažil.” Objal ho sedící kolem pasu. Druhý mladík se pobaveně pousmál.
“Vážně jen jednou?” Odtáhl ho od sebe. Začal rozepínat rukávy. Duncan se zasmál a chytl jeho ruce Propletl jejich prsty. Kevin se na něj zadíval.
“Zdá se, že to zvládneš sám. Půjdu, jsem unavený.” Osvobodil své ruce a šel pryč. Povzdechl si, když ho mladík zezadu chytl kolem pasu a druhou rukou přivřel dveře.
“Zůstaň.” Zašeptal do jeho vlasů. Kevin chytl kliku.
“Nechci tu spát, hrozně se roztahuješ, když jsi opilý.”
“Nechci abys spal.” Sklonil se Duncan k jeho krku.
“Duncane, prosím... dneska ne.” Chtěl otevřít. Udiveně zvedl obočí, když ho mladík otočil a opřel o dveře – se zabouchnutím se zavřely.
“Co to děláš?” Zadíval se mu nejistě do očí.
“Něco co jsem měl udělat už dávno.” Políbil ho a zvedl do náruče. Nesl k posteli a hodil do peřin. Kevin si sedl, Duncan ho položil zpět a naklonil se nad ním. Začal mu rozepínat košili, mladík chytl jeho ruce.
“Prosím, tohle přece nemůžeš myslet...” Snažil se.
“Ani nevíš, jak dlouho na tohle myslím a chci.” Rozepl Duncan jeho košili a odhalil bělostný hrudník a ploché břícho. Usmál a sklonil se k růžové bradavce. Kevin ho silou odstrčil.
“Ale... ale já ne.” Zadíval se mu do očí. On se pousmál.
“Neboj se, bude se ti to líbit... slibuju.” Užíval si hebkost jeho kůže pod prsty. Ležící mladík vytřeštil oči. ´Mluví vážně.´ Uvědomil si.
“Nesahej na mě!” Vlepil mu facku a odsedl si. Držel lemy své košile a zamračeně sledoval mladíka.
Duncan se držel za tvář a nevěřícně na něj hleděl. Zamračil se.
“Ty to stále nechápeš... dnes v noci k tomu dojde – s tvým nebo bez tvýho souhlasu.” Chytl ho a silou stáhl pod sebe. I přes mladíkovu snahu mu svlékl košili z ramen a rukávy mu svázal zápěstí. Zbavil ho kalhot a přetočil na břicho. Skoro vyvrcholil, když ho konečně cítil kolem sebe. Tolik let čekání.
Kevinovi vytryskly slzy. Nejprve cítil strach, zmatek... pak se přidal odpor s beznadějí a teď bolest. Ale ne jen fyzická. Ta by se snad i dala zvládnout ale ten druhý druh bolesti... vždyť je to Duncan. Duncan – jeho nejlepší přítel. Jeho rodina. Duncan. Zamračil se a snažil myslet na něco jiného, být někde jinde – ale ostrá bolest a pocit zrady ho stále vracely zpět do místnosti.
Duncan se vysíleně svalil do peřin. Takhle spokojeně se dlouho necítil. Nebyl si jistý kolikrát si ho vzal ale nedokázal přestat. Tolik se mu líbilo cítit ho kolem sebe, jeho štíhlé tělo ve své náruči, jeho vůni, hebkost... Věděl, že to bude takové. Otočil hlavu k mladíkovi. Skoro se pozvracel. Co to udělal? Vždyť je to Kevin. Ublížil mu. Kevinovi. Svému Kevinovi. Naklonil se k němu a uvolnil jeho ruce.
“K-Kevine?” Položil mu ruce na ramena.
“Nesahej na mě.” Odstrčil ho mladík. Byl zázrak, že se dokázal pohnout. Natož si sednout. Duncan se mu zadíval do očí. Nikdy v nich neviděl podomný pohled. Byl plný chladu a odporu. Jeho krásná tvář byla plná chladu a odporu. Zničil to křehké a něžné, co mezi nimi vždy bylo.
“Kevine... já jsem...” Snažil se.
“Na odchodu.” Přerušil ho Kevin. On zakroutil hlavou. “Odejdi... hned!” Zvýšil mladík hlas. Kdyby se zvládl zvednout, odešel by sám.
Logan rozespale vylezl z pokoje a ještě v pyžamu si to namířil do kuchyně. Zaklepal u bratra. Když se Duncan neozval, povzdechl si a vešel.
“Chceš udělat snídani?” Stáhl mu peřinu k pasu. Jeho srdce se zachvělo – bylo to tak pokaždé, když mladíka viděl. Byl zvyklý, že u nich Kevin přespával a obvykle i v bratrovo posteli. Ale nahý? Ne – nemůžou být milenci. Prostě ne. Kevin je jeho... bude jeho.
“Kevine?” Pohladil ho po tváři. Mladík sebou cukl a otevřel oči. Rozhlédl se. Logan četl pocity v jeho očích. Šok? Bolest? Stud? Lítost? ´Vyspali se spolu.´
“Chceš snídani?” Sedl si Logan na postel a prohlížel si ho. Něco přehlédl.
Kevin k němu zvedl oči, jakoby si ho až v tu chvíli všiml. Pousmál se a vztáhl ruku k jeho tváři ale nedoktl se ho. Zamračil se a přítáhl si mladíka do náruče.
Něco bylo špatně. Rozhodně bylo něco špatně. Logan ho objal a přemýšlel, co se děje. Dlouho jen mlčky seděli. Kevin otevřel oči.
“Sbohem, Logane.” Mladík sebou cukl a odtáhl se.
“Cože?” Nechápal.
“Dnes se vidíme naposledy.” Spustil nohy z postele. “Dovolíš? Rád bych se oblékl.” Nedokázal se mu podívat do očí.
“O čem to... proč bychom se neměli... Co je to za nesmysl? To přece... to kvůli Duncanovi?” Kevin sebou cukl. Logan se zamračil.
“Může za to on že? Ale... my přece můžeme být dál přátelé.” Zakroutil mladík hlavou. Druhý sklonil hlavu.
“Je mi líto.” Logan na něj nevěřícně hleděl.
“Ale... prosím, Kevine. To nemůžeš Nemůžeš mě opustit. Kdokoliv jiný ale ty ne.” Chytl ho a přitiskl k sobě.
“Prosím.” Políbil ho na čelo. Kevin rozšířil oči. Logan něžně - nezkušeně laskal jeho rty svými. Zachvěl se a rozbušilo se mu srdce. Nikdy by nevěřil, že by po dnešní noci mohl cítit něco takového. Loganovo polibky byly hřejivé a příjemné. Víc než příjemné. Zavřel oči. ´Loganovo!´ Uvědomil si. Prudce mladíka odstrčil. Zakroutil hlavou.
“Promiň.” Sebral své věci. Než se Logan stačil vzpamatovat, byl pryč. Mladík zvedl košili, kterou tu Kevin zapomněl. ´Odpověděl mi... on mi odpověděl.´ Zabořil obličej do látky.
Logan z povzdálí sledoval napůl sbouranou galerii. Byla už nějaký čas zavřená, od té doby na ní probíhaly úpravy – za pár týdnu zde měla být nová úžasná restaurace.
Už dva měsíce Kevina neviděl. Nikdy by nevěřil, že se někdo dokáže tak mistrovsky vytratit. Zmizel ze společenského života, uvolnil své místo na škole a opustil dům, který tak miloval.
Logan poprvé v životě použil moc svého otce – jeho kontakty, aby ho našel. Bez výsledku. Nebyl na žádné jiné škole, nebyl v žádné galerii ani jakémkoliv jiném místě spojeném s úměním.
Mladík si sedl na lavičku a pohodlně se opřel. Zvedl hlavu k nebi. Byl si jistý, že nakonec ho najde. Pak už ho nenechá odejít. Bude ho milovat a chránit veškerou svou mocí. Nejdřív ji ale musí získat. Sklonil hlavu k bývalé galerii. To kvůli němu se vždy tolik učil a snažil – aby si ho zasloužil. Teď se bude muset snažit ještě víc.
Mladý učitel se rozloučil se svými drobnými žáky a rozhlédl se po učebně. Začal sklízet malířská náčiní od stojanů a stolků. Zastavil se a zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Miloval vůni dětských barev. Připomínala mu rozkvetlé stromy na zahradě, vyhřátou verandu a jemnou vůni kávy. Její slaměný klobouk a mírný úsměv. Sušenky ležící na stolku. Květovanou malířskou zástěru a barvu mísící se s vodou.
Uklidil štětce a barvy zapomnětlivých žáků. Otevřel prosklené dveře na zahradu a vyšel ven. Ze své bílé košile vytáhl cigarety a jednu si připálil.
“Máš jednu pro mě?” Muž se otočil a zadíval se na Violet. Pousmála se a vzala si cigaretu. Připálil jí. Dívka se na něj zadívala. Milovala ho. Vždy to tak bylo. Kdo by ho nemiloval, byl to Kevin. Stále byl, ale ty tři roky... Prohlížela si muže. Nikdy jí neřekl, co se tehdy vlastně přihodilo, zlomilo ho to. Víc než Sophiina smrt. Opustil vše a všechny. Jen ji ne.
Stále byl okouzlující a snad ještě půvabnější, ale zchladl snad vůči všem. Jen v přítomnosti svých drobných studentů byl opět Kevin. Laskavý a plný světla. Andělský Kevin.
Kolikrát za ní Logan i Duncan byli. Jejich výrazy a prosby jí trhaly srdce, ale Kevinův ještě víc. Zapřísahala se, že neví, kde je. Nakonec přestali prosit. Neměli čas na sny z dětství. Takhle jimi žili moc dlouho.
“Hmmm... slyšela jsem, že někdo chce znovu otevřít galerii v parku.” Snažila se ústy vytvořit kouřová kolečka. Kevin k ní sklonil hlavu. Zamračil se.
“Já vím... něco ti ukážu.” Podal jí cigaretu a zašel do domu. Přinesl dopis s vizitkou. Podal ženě. Sběžně přečetla obsah a zaskočeně zvedla oči k muži.
“To je... co budeš dělat?” Sklonila hlavu zpět k dopisu a prohlížela si vizitku. “Vždyť... tohle si přece vždy chtěl.” Usmála se.
“Věci se změnily.” Vstal a protáhl se. Violet se na něj zadívala.
“Včera jsem ve škole potkala Logana, byl...”
“Nechci to slyšet.” Přerušil jí Kevin. “Mám práci.” Zašel do domu. Dívka se zamračila a sklonila hlavu. Ke všemu, co se týkalo sourozenců, byl chluchý a slepý.
Vysoký blonďák v šedivém obleku se zadíval na světlovlasého muže. Na sobě měl propracovanou černou košili a světlé džíny. Vlasy stažené v bohatém drdolu. Kolem obličeje hustou patku a pár volných pramenů. Rozhlížel se po galerii.
“Dobrý den.” Muž se otočil a sundal si sluneční brýle. Blonďák trochu zaváhal. Co je to s ním? Viděl jeho fotky. Věděl, co má čekat. ´Vzpamatuj se.´ Poručil si a usmál se.
“Jsem Andrew Fox.” Podal muži ruku. Kevin ji přijal a představil se. “V telefonu jste zněl trochu zaskočeně.”
“Nejen trochu.” Andrew se pousmál. ´Jsi profesionál, nezírej na něj... zabije tě.´ “Prostě tomu nerozumím, proč já?” Zadíval se mu Kevin do očí.
“Slyšel jsem, že jste dobrý.” Snažil se muž získat zpět svůj vrozený klid a jistotu.
“Slyšel? Od koho? Mých pětiletých žáků?” Pobavil Kevin muže.
“Vlastně jsem váš fanda.” Přiznal Andrew. On se zamračil.
“Nashle.” Nasadil si brýle a šel pryč. Muž překvapeně rozšířil oči. ´Měl pravdu.´
“Prosím, počkejte... dalo mi hroznou práci vás najít.” Doběhl malíře. Ten se zastavil. “Nikdo to neví, nikomu jsem o tom neřekl. Stejně by mi nikdo nevěřil, prohlásili vás za mrtvého.” Snažil se. Kevin se otočil a skrz tmavá skla se na něj zadíval. Andrew si uvědomil, že čeká vysvětlení.
“Mám rád umění... hlavně vaše umění... vím, že už nevystavujete. Ale tu galerii milujete nebo ne? Je stejně úžasná jako byla.”
“Je hezčí.” Opravil ho Kevin. Andrew se usmál.
“Tak mi s ní pomozte... splňte si svůj sen splněním mého.” Muž se na něj zamyšleně zadíval.
“Omlouvám se, ale nejste můj typ.” Uzemnil druhého muže.
“Kevine, nebuď hrubý.” Ozvalo se ode dveří. Oba se tam podívali. Violet se rozhlížela po galerii. Vydala se k nim.
“Ahoj, jsem Violet.” Usmála se a podala muži ruku. Políbil jí prsty a prohlížel si ji. Byla jako jarní vánek – jemná, svěží a okouzlující. Byl si jistý, že za uchem má šmouhu od barvy. Nezapřela křehkého a něžného umělce v sobě.
Žena otočila hlavu ke svému příteli a zamračila se na něj. Možná za druhým uchem.
“Co je to s tebou... tahle galerie byla důležitou součástí v tvém životě. Pan Fox ti jí s otevřenou náručí nabízí, protože tě jako dítě... kolik je vám let?” Otočila hlavu k muži.
“Dvacet pět.” Neváhal s odpovědí.
“Hmmm... protože obdivuje tvojí práci a ty ho urážíš řečma... ne všichni tě chtějí dostat do postele.”
“Netvrdím, že všichni... jen většina.” Tentokrát uzemnil oba. “Mám práci... musím jít.” Šel pryč. Violet si povzdechla a zadívala se za ním.
“Chápu správně, že mě vlastně neodmítl?” Ozval se Andrew. Violet k němu zvedla své šedivé oči. “Možná trochu zasáhl mou můžskou pýchu, ale mou nabídku ohledně galerie neodmítl.”
“Ne... neodmítl.” Uvědomila si. Usmála se a objala muže. “Nashle.” Běžela za Kevinem. Andrew se za párem trochu zaskočeně zadíval.
“Lhářka.” Ozvalo se pobaveně za ním. Muž se pousmál a otočil k příchozímu.
Kevin se zadíval na školu. Jedna z nejvyhlášenějších škol ve městě. Byli na ní skuteční talenti. Alespoň to slyšel. Prohlížel si studenty v uniformách. Proč jenom souhlasil? Má dost práce s galerií a svými malými žáky. Hodně to ano – obzvlášť v galerii.
Tolik toho Andrewovi dluží. Mají stejný vkus a názory – nikdy by nevěřil, že jejich spolupráce bude tak harmonická. Už dva roky.
Sledoval procházející studenty. Ve skutečnosti měl v umělcích a výstavách hlavní slovo on – Andrew se jen místy vyjádřil a vedl obchody. Občas přišel s překvapivým nápadem – Kevin vždy nakonec zjistil, že s dobrým. Povzdechl si a mávl na Violet. Žena se usmála a přišla k němu.
“Tak pojď, provedu tě. Alex ti prý ještě jednou děkuje.”
“Milý od člověka, kterýho neznám... proč to musím být já?” Následoval ji do školy.
“Protože jsme tak rychle nikoho nesehnali a já nemůžu. No tak je to jen týden a oni jsou vážně nadaný – uvidíš.” Ukázala mu důležité části školy, které by mohl potřebovat. Nakonec ho dovedla k učebnám umění.
“Moje třída je hned vedle... pojď, já tě představím.” On ji zadržel.
“V pořádku... zvládnu to. Díky.” Políbil jí na čelo a zhluboka se nadechl. Tohle tak dlouho nedělal. Vešel do třídy. Violet se za ním zadívala. ´Konečně.´ Pomyslela si.
Studenti postupně tichli a sledovali muže.
“Něco jsme vyhráli a tohle je cena?” Zašeptal jeden z mladíků druhému. Ten se pobaveně pousmál a sledoval Kevina.
“Asi zástup... slyšel jsem, že Alex odjel na dovolenou. Otázkou zůstává. Jsou ksakru všichni učitelé umění takový?” Rozesmál přítele. Otočil hlavu k černovlasému mladíkovi, sedícímu z druhé strany. Všiml si jeho výrazu.
“Co se děje, Draku?” Chtěl vědět. Student k němu otočil hlavu. Zamračil se.
“Nic jen... mě překvapil.” Sledoval Kevina. Prohlížel si zátiší, kterému se věnovali. Otočil se ke studentům a rozhlédl se po nich.
“Pro tento týden jsem váš zastupující učitel... dostal jsem instrukce, čemu se teď věnujete. Můžete pokračovat.” V učebně to zašumělo.
“Ou... tvrdý.” Pousmál se student uprostřed. “Mohl byste se nám představit.” Zvýšil hlas. Učitel k němu otočil hlavu.
“Souhlasím, to bych asi mohl.” Žáci udiveně zvedli obočí, když nepokračoval.
“A to jméno?” Snažil se student.
“Řek jsem, že bych mohl. Ne, že to udělám. Teď se věnuj práci.” Ostatní se rozesmáli.
“Ten malej...” Zakroutil mladík hlavou.
“Nejste vy...” Ozvala se jedna z dívek zamyšleně. Učitel si povzdechl.
“Pokud vím, tohle je hodina kreslení ne práv.” Všichni na něj nejistě hleděli. “Tak přestaňte s tím výslechem.” Zamračil se a otočil hlavu k dívce.
“Jmenuju se Kevin River... a ne, nejsem.” Otočil se. Jeho srdce se zastavilo. Vypadal starší. Jistěže vypadal – neviděli se pět let. Vyrostl a zmužněl. Měl krásný tvrdší obličej a vysokou atletickou postavu. Očividně cvičil. Sledoval Kevina svýma krásným šedivýma očima s podmanivým tajemným pohledem. Už to nebyl ten malý chlapec – působil tvrdě a chladně. Usmál se půlkou úst a pozdravil muže pokývnutím hlavy. On se zamračil a přinutil se odvrátit svůj pohled. Myslel si, že mu bude připomínat Duncana. Mladík sedící před ním, mu ale nebyl ničím podobný.
Dvě hodiny uběhly jako voda. Studenti zjistili, že přes svůj chlad je Kevin pozorný a trpělivý učitel. Když začla přestávka, obklopili ho. Muž se přes ně zadíval na Logana. Stále seděl na svém místě a s úsměvem ho sledoval. Pomalu vstal a zvedl své věci. Muž se zachvěl a sklonil hlavu. I jeho chůze. Tak sebejistá a elegantní. Mladík moc dobře znal svou cenu a věděl, jak to prodat. Pohyboval se jako krásná kočka - jistě ale zároveň zlehka.
Violet nejistě sledovala Kevina, který se k ní blížil. Jeho výraz mluvil za vše. Omluvně se pousmála, jakoby mohla zachránit nezachranitelné.
Kevin si sedl vedle ní a vytáhl cigarety, připálil si a sledoval studenty v kantýně.
“Vyrostl.” Promluvil konečně. Žena se pousmála a objala jeho paži. Položila hlavu na rameno a zavřela oči.
Kevin došel do učebny. Udiveně zvedl obočí – byla prázdná. Na okenní římse seděl Logan – s někým telefonoval. Tvářil se uvolněně a prohlížel si své boty. Zvedl oči ke dveřím. Rukou pozdravil. Kevin se zamračil a šel k němu. Snažil se neposlouchat.
“Musím končit... zavolám ti večer... jo jistě, tak zatím.” Zavěsil a schoval telefon. Zvedl oči k muži. Zhoupl se z římsy na zem.
“Ahoj.” Stoupl si k němu. On se mu zadíval do očí. Bylo by tak snadné... ne. Zamračil se a otočil. Proč na něj stále tak působí, už to není jeho krásný malý drak – mladší bratr, kterého si vždy přál.
“Kde jsou ostatní?” Cukl sebou, když ho Logan zezadu pevně objal.
“V zimní zahradě – obvykle trávíme úterky tam... nebyl jsem si jistý, jestli o tom víš, tak jsem tu...” Vdechl mladík jeho vůni – takhle si ji pamatoval. Jako z jara rozkvetlá louka. Zabořil obličej do jeho vlasů.
“Co to... co to děláš?” Chvěl se Kevinův hlas. Jediné objetí – a tolik příjemných pocitů? Logan ho otočil k sobě a položil mu ruku na tvář.
“Myslel jsem, že bysme pokračovali tam, kde jsme skončili.” Sklonil se k němu. Kevin vytřeštil oči. Prudce ho od sebe odstrčil, když ucítil jemný záchvěv jeho rtů na svých.
“Kde bereš tu drzost... jak tě vůbec napadlo, že bych něco takového mohl chtít?” Mračil se. Logan se klidně pousmál a pohladil ho po tváři.
“Protože tehdy si mi odpověděl a teď... se tvoje rty rozechvěly jen pouhou vzpomínkou na moje.” Přejel mu palcem po dolním rtu. Kevin chytl jeho ruku.
“Máš stejný zlozvyk jako tvůj bratr... a já rozhodně nechci být znovu jeho terčem.” Řekl chladně. Mladík si všiml stínu v jeho očích. Za ta léta nebádal nad tím, co se vlastně přesně stalo. Soustředil se na svůj plán. Možná to ale měl udělat.
Kevin neskryl své překvapení, když ho mladík pustil a odstoupil. Jemně se pousmál a zvedl svoji tašku a desky.
“Odvedu tě na zahradu.” Muž trochu zaváhal ale přikývl.
“No konečně, Draku. Mysleli jsme, že ti podlehla další světlovlasá kráska.” Usmál se Loganův přítel. Mladík měl chuť prohodit ho oknem. Nasadil výraz – jestli nezklapneš, vážně tě prohodím – a sedl si na zem k ostatním. Zvedl oči ke Kevinovi, tak jako ostatní studenti.
“Jestli to dobře chápu, máte... Draku? Proč...” Nedokázal jinak.
“Hmm... to protože holky tvrdí, že má v sobě takovej oheň.” Ozval se opět kamarád a rozesmál ostatní studenty. Zvedl ruku ke spolužákovi, aby si s ním plácl. Zarazil se. Jeho výraz mluvil o něčem mnohem horším, než je prohození oknem.
Logan si povzdechl a vstal. Všichni tiše přihlíželi, jak si svléká sako a rozepíná košili – vázanku nenosil. Při pohledu na jeho vypracovanou postavu studentky zrůžověly – Kevin s nimi. Rozpačitě zvedl oči k jeho obličeji – víc otazníků v nich snad nemohl mít. Logan se otočil. Muž zalapal po dechu a přistoupil k němu. Mladíkovi se na zádech kroutil velký drak. Nejen ledajaký. Byl divoký, elegantní – nádherný. Byl Kevinův.
Učitel vztáhl ruku a aniž by se dotýkal, kopíroval jeho linie. Přesto jeho prsty pálily Logana do zad – tak příjemně – tak mučivě. Zničeně se pousmál a natáhl si košili. Kevin se vzpamatoval a odstoupil. Když se mladík otočil, opět zvedl oči k jeho.
“Je tvůj.” Přikývl Logan a dokonale šokoval studenty. “Jen jsem ho trochu upravil, doufám, že se...”
“Zlobit se? Blázníš? Je úžasný... myslím, že vypadá líp než ten původní.” Přerušil mladíka. “Musíš mi ho znovu ukázat, chci si ho v klidu prohlédnout.” Usmíval se. Logan se na něj zadíval. Jakoby se vrátil o pět let zpátky. Jeho kouzlo, jeho světlo – něžný pohled, kterým ho vždy sledoval. Nejradši by ho objal a přitiskl k sobě, ale jsou tu ostatní. Uvědomil si a rozhlédl se. Studenti nezkryli svůj šok, překvapení ale hlavně zvědavost.
“Tomu výslechu se tentokrát nevyhneš.” Sklonil hlavu ke Kevinovi.
“To bych řek. Odkud se vy dva ksakru znáte ale hlavně proč o tom já nic nevím?” Ozval se jeho kamarád lehce uraženě.
“Nemůžeš přece znát všechny v mym životě.” Sedl si Logan a dopínal si košili.
“S tím souhlasím, ale tohle nejsou všichni. To je tvůrce tvýho mazlíčka.” Oponoval mladík. “To je přece úplně něco...” Uvědomil si a zmlkl. Otočil hlavu k Loganovi. Mladík ho tázavě sledoval.
“Prohoď mě čím chceš... můžu si za to sám.” Rozesmál studenty a zvedl oči ke Kevinovi. Jeho nejistý výraz byl snad ještě víc rozkošný, než jeho okouzlený výraz.
“Myslím, že bysme měli začít hodinu.” Připomněl mu. Jeho spolužáci začli protestovat. “Zklapněte, nic vám po tom neni.” Uzemnil je.
Týden utekl neuvěřitelně rychle. Logan přes plechovku s colou sledoval své spolužáky obklopující Kevina. Stále ten samý ohlas u svého okolí.
Musel uznat, že mu trochu narušil plány. Nečekal, že se z ničeho nic sám objeví. Tak dlouho – trpělivě čekal – stačil by rok možná dva a mohl se před něj postavit jako rovný rovnému.
Pozvdechl si a zahodil prázdnou plechovku do koše.
Učitel seděl na baru a snažil se neopít. Byl to téměř nadlidský výkon, jeho studenti byli neústupní a vytrvalí. Chtěli se s ním řádně rozloučit a tak ho pozvali do místního oblíbeného clubu. Jak se zdálo, měli v plánu opít ho. Čím víc – tím líp.
Proč probůh s něčím takovým souhlasil? Rozhlédl se po vysmátých tvářích kolem. Jemně se pousmál – vlastně se po dlouhé době cítil bezstarostně – volně. Ale tohle už nezvládne. Držel zničeně panáka. Studenti přidali další k přípitkům toho večera a hodili do sebe nápoj. Kevin sebou cukl, když někdo chytl jeho ruku se skleničkou, zvedl ke svým rtům a vypil obsah.
Děkuju. Řekl muž bez hlasu a odložil skleničku. Logan jemně přikývl a připálil mu. Jejich společnost se úspěšně opila a pomalu se vytrácela.
Kevin seděl na barové stoličce a poslouchal historky Loganovo přítele. Ten bavil hrstku statečných, která vydržela. Logan se tyčil vedle Kevina a dohlížel na svého krásného anděla. Jeho urostlá postava byla pro všechny mužovo ctitele dost působivým varováním. Pokud se přece jen některý z nich odvážil či odvážila přiblížit, Loganův pohled nezklamal.
Mladík nemluvil, jen stál a užíval si Kevinovu přítomnost. Vnímal každý dotek, každý úsměv. Věděl, že kolem nich je plný club přesto viděl jen jeho. Ostatní nebyli důležití. Zachvěl se, když se Kevin rozesmál. Čekal tak dlouho – tohle už by neustál nikdo. Sklonil se k němu.
Muž zalapal po dechu a přestal vnímat své okolí. ´Ke mně?´ Pomyslel si. Logan ho prsty pohladil po krku – sjel k jeho prstům a chytl ho za ně. Kevin přivřel oči. Je opilý. Vážně ano. Nechápal svoje chování, ale udělal, o co ho mladík požádal – vzal ho k sobě domů – do své ložnice. Cítil se jako ve snu – omámený. Jakoby za něj jednal někdo jiný a on jen přihlížel.
Poslušně zvedl ruce, když mu Logan pomalu svlékal triko s dlouhým rukávem. Sklonil se k němu aby ho políbil. Usmál se vztáhl prsty ke Kevinovo chvějícím se rtům. Zlehka po nich přejel.
“Stále si to pamatují, mám pravdu?” Zašeptal a pobláznil mužovo dech. ´Pamatují.´ Chytl se muž jeho pevných pažích. Logan se usmál a prohloubil své polibky. Myslel si, že nezapomněl pocit líbat ho. Spletl se – Kevinovo rty byly mnohem sladší a hebčí než v jeho vzpomínkách.
Pomalu ho zatlačil k posteli a jemně položil. Nepřestával líbat.
“Logana... co to...” Otevřel muž oči, když se Logan sklonil k jeho krku.
“Myslím, že to je dost zřejmý.” Pohladil prsty jeho hebkou kůži – zlehka a něžně.
“Ale.. tohle přece... jsem tvůj učitel.” Snažil se Kevin. Prsty si zakryl pusu, když Logan přejel po jeho bradavce. ´Jeho ruce... jazyk... rty.´ Je to příjemné, ale tohle on přece nechce. Tohle ne.
“To nejsi... teď už ne.” Oponoval mladík. Rty a jazykem si něžně hrál s Kevinovo druhou bradavkou. Muž naklonil hlavu na stranu. Z Loganovo doteků vycházela horkost a prostupovala do celého jeho těla.
“Prosím... tohle... ne.” Chytl muž ruku, která vklouzla do jeho rozepnutých kalhot. Mladík jemně sevřel jeho vzrušení a přejel po celé jeho délce. Nikdy se mu tolik nelíbilo někoho se dotýkat, hýčkat ho a laskat. Stáhl mu kalhoty i trenýrky. Usmál se a sklonil se k němu.
Kevin si dlaněmi zakryl obličej a hlasitě se nadechl. Logan ho měkce vsál mezi rty a olízl vlhkost jazykem. Ležící zajel prsty do svých vlasů a zadíval se do stropu. Mladík ho jazykem laskal a přijímal hlouběji a hlouběji do svých úst. ´Proboha... je dobrej.´
“P-počkej... přestaň s tím.” Prosil Kevin. Cítil, že není daleko od vrcholu. Rozšířil oči, když v sobě ucítil Loganovo prsty. Ten skoro vyvrcholil. Je tak horký a těsný. Nejradši by si ho vzal hned, ale musí něžně – pomalu. Kevin ho stále odmítá – i když jeho tělo mu nedokáže říct ne a chvěje se mu pod rukama.
Propustil Kevinův penis a zvedl se k jeho obličeji. Políbil pod bradu a nepřestával pohybovat prsty. Muž otevřel oči a zadíval se do jeho. Logan se zachvěl – ten jeho vyčítavý výraz plný touhy s vášní.
“Promiň, už nedokážu dýl čekat.” Pokrčil mladík jeho nohy a přizvedl k sobě. ´Dýl čekat? Na co, až se tu rozpustím?´ Pomyslel si Kevin. ´Jaktože je tak...´ Vytratily se jeho myšlenky, když si ho Logan jedním pohybem vzal. Zlehka ho zalehl a snažil se trochu zklidnit dech a srdce. Tohle je jistě ten nejdokonalejší okamžik v jeho životě. Užíval si emoce a pocity, které zaplňovaly jeho srdce – jeho tělo. Kevin se ho pevně držel kolem krku a nechal se provést něžnou bouří.
Logan ležel a sledoval Kevinův spánek. Vztáhl ruku a prsty ho pohladil po tváři. Kevin se přestal mračit ze svého snu. Pomalu otevřel oči a zamrkal. ´Zatraceně.´ Pomyslel si Logan, když mužův výraz zchladl. Kevin si lehl na záda a promnul obličej.
“Doufám, žes dostal, cos chtěl.” Zamračil se. “Musím jít.” Chtěl odejít. Mladík ho rychle chytl.
“Počkej.” Zašeptal. “Nechci abys odešel.” Objal ho a políbil do vlasů. Kevin se zamračil.
“Vážně ho nezapřeš.” Logan otevřel oči. ´Ho?´ Přemýšlel. “Dokazuje to i dnešní noc.”
“Nerozumím.” Přiznal mladík.
“Přinutil si mě.” Šokoval ho Kevin. “A nezáleží na tom, že jsi nepoužil sílu.” Logan zpozorněl.
“Nepoužil sílu?” Zeptal se.
“Ano. Využil si toho, že tvoje blízkost mě... nechápu, kdes sebral všechny ty zkušenosti.” Zabručel.
“Musel jsem dohnat deset let.” Utrousil Logan. Kevin překvapeně zamrkal a otočil k němu hlavu. “To je teď vedlejší.” Všiml si mladík jeho výrazu. “Když ne já, kdo použil sílu?” Zadíval se mu do očí. Kevin ucukl pohledem a sklonil hlavu.
“Proboha.” Zamračil se Logan a přitáhl si ho do nářuče. “Mrzí mě to, Kevine. Je mi to tak líto. Omlouvám se.” Držel ho pevně. Kevin si povzdechl.
“Nemusíš... nemusíš se tolik omlouvat, líbilo se mi to, takže...” Logan se pousmál. Snaží se ho uklidnit? Přestože by to mělo být naopak?
“Omlouvám se za Duncana... protože vím, že on to neudělal.” Zašeptal mladík a pohladil ho po vlasech. “Ale určitě nelituju toho, co se v noci stalo.”
“C-cože? Přinutil si mě.” Odklonil se Kevin rychle. Logan se usmál a přikývl.
“Možná jsem tě něžně přesvědčil... ale nikdy bych ti úmyslně neublížil. Přestal bych, kdybys řekl ne.” Držel muže kolem pasu.
“Řekl jsem ne... několikrát.” Protestoval Kevin. Mladík se k němu sklonil. Něžně, zlehka laskal jeho rty. Odklonil se a pobaveně se na něj zadíval. Muž klečel a pevně se ho držel kolem krku – tiskl se k němu. Uvědomil si to a povzdechl si.
“Jak jsem říkal, jsi prostě jen... zkušený.” Logan zakroutil hlavou.
“V sexu... ne v tomhle.” Přitáhl si ho. Kevin se mu nechápavě zadíval do očí.
“Jsi jediný.” Vysvětloval mladík. “Jediný koho jsem kdy políbil.” Ochutnal opět sladkou měkkost jeho rtů. Muž nezakryl svůj šok. Logan si povzdechl a zavřel oči. Zdálo se, že přemýšlí. Když je opět otevřel, Kevin se zachvěl. Ten jeho sebevědomý pohled – mluvil o tom, že Logan je silná vyjímečná osobnost. Už jako dítě byl – vyčníval mezi svými.
“Upřímně – mám rád sex. Je mi devatenáct a jsem muž – jistěže ho mám rád. Nikdy jsem ale po nikom netoužil – jen po tobě.“ Překvapil Kevina. “Jsem tak zkušený jen kvůli tobě.” Muž nechápavě zakroutil hlavou. Logan se zničeně usmál a sklonil hlavu.
“Nikdy jsem neměl dlouhodobou známost – těžko říct, jestli se jim vůbec dá říkat známosti. Střídal jsem partnery jen proto, abych se naučil – zjistil, kde se dotknout. Jak pohladit.” Zvedl k muži oči. Ten se zachvěl.
“Nejsem na to zrovna hrdý, na druhou stranu většina to věděla – nikdy jsem jim nic nesliboval.” Pohladil muže po tváři. On ho zamyšleně sledoval.
“Říkal jsi dohnat deset let...” Ukázal rukou na sebe – pak na něj. Logan přikývl. Kevin zrůžověl.
“Ale... ale já nejsem zas až tak... myslím, že jsi mnohem víc... totiž...” Měl chuť někam utéct. “Ne v tomhle?” Změnil téma. Mladík se laskavě usmál a políbil ho.
“Je to prostě jen moc osobní. Nevím, možná se pletu. Od toho dne jsem si pamatoval, jaké bylo...” Setřel palcem vlhkost z jeho rtů.
“Vždy jsem si při sexu představoval, že jsi to ty – proto světlovlasí andílci... Nikdy jsme spolu nic neměli, takže to nebylo zas až tak těžký... ale tvoje rty, nedokázal jsem si představit, že by je něčí rty mohly nahradit... nevím, asi to nedává moc smysl.” Povzdechl si. Kevin na něj překvapeně hleděl.
“Ale byla náhoda, že jsme se potkali – překvapilo tě to stejně jako mě... nemohl jsi přece vědět...” Nechápal. “Pět let jsme se neviděli.” Dodal. Logan se zamračil a přikývl.
“Bylo to jistě těch nejdelších pět let v historii lidstva.” Vstal. “Osprchuju se a udělám ti něco k snídani.” Zašel do koupelny. Kevin se za ním zaskočeně zadíval. Počkat, tohle je přece jeho dům.
Logan stál pod sprchou a přemýšlel. Už se v tom veze – musí mu říct pravdu. Měl by být rád nebo ne? Čeho se tak bojí? Na tohle čekal pět let. Cokdyž ho ale nakonec odmítne? Takhle nejistý se naposledy cítil jako malý chlapec – a i tehdy jen a jen kvůli Kevinovi. Když jde o něj – vždy je nesvůj. V noci také. Ve skutečnosti se bál, že ho odstrčí – řekne ne.
Vypl sprchu a otřel se osuškou. Omotal si ji kolem pasu. Vyšel ze sprchového kouta a zadíval se na sebe do zrcadla. Zhluboka se nadechl.
“Seber se, Logane. Seber se.” Opřel se o umyvadlo. K tomu všemu ta galerie – zabije ho. Sklonil hlavu.
Oblékl si své džíny a šel hledat Kevina. Našel ho v kuchyni s připravenou snídani. Seděl u jídelního stolu a kouřil. Otočil hlavu k mladíkovi.
“Taky snídáš nebo ne?” Podpíral si bradu rukou. Logan se na něj zadíval. Přešel k němu a zezadu ho objal.
“Logane?” Řekl muž nejistě. Mladík ho pustil a posadil se. Nalil si kávu a sáhl po pečivu. Kevin ho celou dobu mlčky sledoval.
“Vážně jsi vyrostl.” Logan vytřeštil oči a zakuckal se. Muž ho poplácal po zádech. Mladík si utřel slzy a tázavě se na něj podíval. Kevin s naprosto klidným výrazem típl nedopalek a sáhl po pečivu. Logan ho tiše sledoval. Vážně. Jak to dělá, že je při všem tak okouzlující?
“Našel jsem tě před víc než dvěma roky. Náhodou.” Kevin k němu překvapeně otočil hlavu. “Zahlédl jsem tvůj dům za oknem auta. Křičel tvoje jméno. Nedokázal jsem jinak, než se k němu vrátit. Když jsem zjistil, že je to umělecká škola pro děti – věděl jsem, že jsi to ty.” Usmál se Logan něžně.
“Když jsi zmizel, prohledal jsem snad všechna místa spojená s úměním – ale tohle mě nenapadlo. Děti.” Zakroutil mladík hlavou. Kevin položil ruce na stůl a na ně hlavu. Sledoval Logana.
“Proč jsi za mnou nepřišel?” Chtěl vědět.
“V tu dobu jsem ještě nebyl připravený.” Kevin udiveně zvedl obočí. Nemusel se ptát, jeho výraz mluvil za vše. Logan se mu zadíval do očí. ´Je to tu.´ Pomyslel si a sklonil hlavu ke svému hrnku. Protočil ho.
“Víš, že jsem původně začal kreslit kvůli tobě?” Zvedl oči k muži.
“Vlastně mi to Duncan neustále připomínal, pokaždé když jsem chválil tvůj talent.” Pousmál se Kevin při vzpomínce. “Nezáleželo na tom. Stále jsi se jen učil – byl jsi jako malý dokonalý robot... ale když jsi kreslil nebo jsme spolu mluvili o umění – měl jsi najednou duši.”
“Malý dokonalý robot?” Usmál se Logan. Kevin, zahleděný do vzpomínek, k němu rychle zvedl oči.
“Nemyslel jsem to zle... vlastně jsme tě obdivoval a byl jsem na tebe moc hrdý.” Mladík jemně zrůžověl. “Už když jsem tě poznal, byl jsi tak silný – jakobys měl v sobě silný neuhasitelný plamen. Bylo to zvláštní – jakobych byl díky němu silnější i já.” Logan se pousmál a pokračoval.
“Začal jsem kreslit, abychom měli něco společného – nejen Duncana. Taky jsem se kvůli tobě začal víc učit.” Kevin na něj překvapeně hleděl.
“Než jsem tě potkal, učil jsem se z povinnosti. Potom pro tvoje vlídná slova a pohledy. Nechápal jsem proč tolik hřejou, proč o ně tolik stojím. Jako dítě ne.” Zvedl zapalovač a připálil muži cigaretu. On poděkoval a přitáhl si popelník blíž k sobě.
“Když jsi odešel, dokonale jsem se do toho ponořil. Pracoval pod otcem a učil se od něj. Když mi zbyl nějáký čas – studoval jsem umění.” Hrál si se zapalovačem. “První tři roky byly opravdu tvrdý. Sám nerozumím tomu, že jsem to vše zvládl – k tomu tak rychle.” Zakroutil hlavou.
“Když jsem tě našel, byla to jako sladká odměna. Jakoby mi sám život říkal, abych se nevzdával – připomněl mi, proč to všechno dělám.” Usmál se.
“Ne kvůli bolesti? Abys zapomněl?” Řekl Kevin nejistě. Logan k němu sklonil hlavou.
“Ne... to kvůli tobě, Kevine.” Překvapil muže. “Myslel jsem, že jste se spolu vyspali – ale že ty toho lituješ. Odmítl jsi ho jako milence. Věděl jsem, že musím být lepší než on, abys mě přijal. Chtěl jsem být muž, který tě bude hoden. Vyrovná se ti. Zaslouží si tě.” Umělec na něj nevěřícně hleděl.
“Abyses mi vyrovnal? TY mně?” Zdůraznil Kevin. “V čem? Vždyť já jsem jen obyčejný... neumím víc, než kreslit.” Nechápal. Logan ho chytl za ruku.
“Ne, nejsi obyčejný v žádném ohledu... jsi Kevin – můj andělský Kevin.” Políbil mladík jeho ruku.
“Očividně sis o mně jako chlapec udělal zkreslenou přestavu a stále mě takového vidíš.” Oponoval muž.
“Trochu mě uráží, že si myslíš, že jsem tak naivní.” Povzdechl si mladík. “Nezapomínej, že tě dva roky sleduju. Tolikrát jsem tě pozoroval v tvé zahradě, při tvých hodinách – v tvé galerii... vlastně jsem koupil dům za tvojí zahradou.” Přiznal se. Kevin se na něj zamračil, ale ve skutečnosti ho jeho slova hřála.
“Ty... říká ti něco soukromí?” Logan se pobaveně usmál a hrál si s jeho prsty.
“Mám... mám hroznou chuť tě obejmout... smím?” Mladík k němu překvapeně otočil hlavu. Tváře dokonale rudé.
“Jak se můžeš tak hloupě ptát?” Přítáhl si ho do náruče. Kevin se usmál a posadil se mu do klína. Pevně ho objal kolem krku.
“Takže? Co plánuješ dál?” Chtěl vědět. Logan se usmál a odklonil se od něj.
“Hmmm... milovat tě, hýčkat a rozmazlovat. Samozřejmě.”
