Po pár prvních hodinách seděl Ron ve školní zahradě a nedočkavě čekal na Simona, aby mu vše vyprávěl. Přitom se rozhlížel po okolí, zda neuvídí Danteho. Zdržel se u něj dost dlouho a mladík ho pak vezl domů. Dokonce ho doprovodil až k bytu. Ron byl stále trochu rozpačitý z rychlosti a směru, jakým se události rozeběhly.
Rychle zvedl hlavu, když mu někdo zastínil slunce. Podle postavy to byl jeho nový... Fynn? Přizvedl obočí a nejistě hleděl na svého spolužáka. On si ho prohlížel.
“Jsi to ty, že? Potkali jsme se v clubu.” Klekl si, aby si Ron nemusel stínit oči před sluncem. On váhavě přikývl. Fynn se pousmál.
“Zvláštní, že jsem si tě tu nikdy nevšiml.” Přemýšlel.
“Hmm... doufám, že jsem tě moc nevyděsil.” Hrál si s lahví, kterou držel.
“Obvykle se na každého takhle nevrhám. Vážně.” Pobavil mladíka.
“Já vím.” Přikývl. Fynn se usmál.
“Mohl bys mi dovolit napravit reputaci.” Překvapil Rona. Nejistě na něj hleděl.
“Tenhle pátek pořádá přítel oslavu. Co kdybys tam šel se mnou?” Mladík rozšířil oči a neschopen slova hleděl do Fynnovo. Ten se znovu pousmál.
“Mám to brát jako ano?” Bavil se Ronovo rozpaky a zmatkem. On sklonil hlavu. To musí být jen zlý žert nebo ne? Vážně ho zrovna teď Fynn pozval... Fynn!!! Křičelo mu v hlavě. Nemělo by se teď jeho srdce rozplývat štěstím? Před pár dny by to tak jistě bylo.
“Možná už máš jiný plány.” Řekl Fynn zamyšleně. Mladík k němu rychle zvedl oči.
“Ne, to nemám.” Uklouzlo mu.
“Pak se budu těšit. Domluvíme se v pátek.” Zvedl oči k hodinám na budově.
“Musím jít.” Narovnal se. “Mimochodem, jsem Fynn.”
“Já... já Ron.” Mladík se usmál a přikývl.
“Tak v pátek, Rone.” Šel pryč. On se za ním zadíval. Byl stále lechce šokovaný situací. Ani si nevšiml Simona, který se k němu posadil.
“Rone?” Dotkl se ho mladík, když druhý neodpověděl na jeho pozdrav. Vzpamatoval se a otočil k němu hlavu.
“Hmm... čekal jsem, že budeš mimo. Viděl jsem tě mluvit s Fynnem.” Pousmál se Simon. On sebou cukl.
“Viděl?” Rozhlédl se rychle. Jeho přítel na něj nechápavě hleděl.
“Jsi v pohodě?” Ron zničeně zakroutil hlavou.
“Pozval mě na oslavu.”
“Potom nechápu tvůj výraz... to je skvělý nebo ne?” Řekl Simon nadšeně.
“Vůbec to není skvělý.” Překvapil ho Ron.
“Cože?” Nechápal.
“Totiž Dante...” Zvedl k němu mladík oči a vysvětlil, co se změnilo. Simon si pobaveně promnul oči.
“No, nezávidím ti to.”
“Ty se zase dokonale bavíš, že?” Povzdechl si Cameron.
Dante seděl ve školní lavici a nijak nešetřil pohodlím. Zvedl oči od své knihy, když si k němu někdo přitáhl židli.
“Zdravím.” Založil si stránku a odložil knihu. Zadíval se na mladíka.
“Nějáká dobrá nálada.” Fynn se usmál.
“Někoho jsem potkal.” Dante pobaveně zakroutil hlavou.
“Kdo je ten šťastnej?” Sebral mladíkovi láhev a napil se.
“Vlastně ta rozkoškná kráska z mých narozenin.” Dante byl rád, že už polkl, protože jinak by se jistě utopil.
“Ten u baru?” Ujišťoval se. Fynn přikývl.
“Jmenuje se Ron. Jde se mnou na tu oslavu.” Mladík na něj nevěřícně hleděl.
“Pozvals ho a on souhlasil?”
“Hmm... vlastně byl dost rozpačitý a nejistý, ale určitě to byl souhlas.” Přemýšlel. Dante se zamračil. Jistěže byl v rozpacích a souhlasil. Tak dlouho na to čekal. Sklonil hlavu. Živě si dokázal představit, jak se Ron tvářil.
“Dante?” Sledoval ho Fynn nejistě. Mladík k němu zvedl oči.
“No, měl bysis napravit reputaci.” Přinutil se k úsměvu. Fynn se zasmál, že přesně to řekl i on.
Ron čekal na mladíka před školou a dodával si odvahu. Zhluboka se nadechl, když Dante vyšel ze školy. Za ním cupitala Debbi. Všimla si mladíka, nadšeně mu zamávala a táhla druhého k němu. Cameron zbledl.
“Ahoj... to je tak sladký, jak na sebe čekáte před školou. Jeden den Dante, jeden den...”
“Debbi.” Přerušil ji Dante. Zvedla k němu oči.
“Zmiz.” Ron se zachvěl ale dívka se zasmála.
“No jo, no jo. Chápu. Chcete být sami. Měj se, Camerone.” Vydala se dolů po schodech. Mladík zvedl oči k druhému. Byl trochu zklamaný, že ho nepolíbil.
“Chtěl bych ti něco...” Dante ho zarazil.
“To je v pořádku, vím o tom.” Překvapil mladíka.
“Hmmm... čekal bych, že to vyvolá šťastnější úsměv.” Ron se mu nejistě zadíval do očí.
“Myslel jsem, že se budeš zlobit.”
“Proč bych se měl zlobit? Splnil se ti sen nebo ne? To se nestává každý den.”
“Ty... ty chceš abych... nevadí ti, když s ním...” Nebyl mladík schopný mluvit. Dante zavřel oči a zhluboka se nadechl.
“Chci, abys byl šťastný, Camerone.” Ron se zachvěl.´Tak mi řekni, abych ho odmítl.´
“Fynn je vše, po čem jsi kdy toužil. Mně se jen povedlo svést tě na zcestí, ale teď jsi zase tam, kde máš být.” Přinutil se k dalšímu úsměvu.
“Uvidíme se.” Šel pryč. Začal mít neutišitelné nutkání k sobě mladíka přitisknout a už nepustit. Jak je možné, že mu dokázal tak podlehnout? Během tak krátké chvíle?
Ron za ním oněměle hleděl. Sklonil hlavu. Fynn je vše, po čem kdy toužil? Je. Uvědomil si. Vždy byl.
Dante seděl na baru a popíjel své oblíbené pití. Jeho nálada nikdy nebyla tak nízko pod bodem mrazu. Všichni kolem se mu obkloukem vyhýbali. Měl kolem sebe nebezpečnou temnou auru, která byla skoro vidět.
Byl na stejném večírku, jako pár. Několikrát je zahlédl. Přišli později než ostatní, oba usměvaví a hřejiví – tak jako to uměli jen oni dva. Neměl sem chodit. Když je spolu viděl, uvědomil si, jak moc se k sobě hodí. Jak úžasně spolu vypadají. Jak mohl být jen na malý okamžik tak naivní a myslet si, že by Cameron dal přednost jemu? Neměl problémy se sebevědomím, ale Ric měl pravdu. Fynn je... zamračil se a mávl na barmana.
Ron si skutečně užíval jejich společný večer. Fynn ho vyzvedl u jeho bytu. Byli na večeři v úžasné restauraci a na večírku se od něj nehl, přestože se ho dost lidí kolem snažilo uloupit. Byl zábavný, šarmantí, pozorný – byl přesně takový, jakého ho Ron viděl ve svých snech. Ani jeho nepřekvapilo, když se ocitli sami v jednom z pokojů.
Okouzleně přijímal Fynnovo měkké rty a měl pocit, že je jistě ten nešťastnější člověk v domě. Přesně po tomhle toužil, tohle tak dlouho chtěl. Jeho náruč, jeho polibky – jeho. Zadíval se mladíkovi do očí, když mu svlékl triko a položil ho na postel. On se usmál.
“Jsi nádhernej.” Pohladil svými rty jeho krk. Ron se zachvěl. Ano. Přesně tohle chce. Užíval si Fynnovo něžnou péči. Otevřel oči. Proč se o tom tolik přesvědčuje? Celý večer. Stále dokola. Uvědomil si. Protože už to tak není. Ta myšlenka ho tvrdě a bolestně praštila přes tvář. Je to pravda. Není. Uvědomil si nešťastně. Za to může ten... ten... Dante. Jeho srdce se zachvělo. ´Dante.´ Zašeptal v duchu a zavřel oči.
“F-Fynne.” Zapřel se mladíkovi o ramena. Odtáhl se a zadíval se mu do očí.
“Stalo se něco?” Všiml si jeho výrazu. On si povzdechl a nešťastně se na něj zadíval.
“Já... ani nevíš, jak dlouho jsem po tomhle toužil. Po tobě.” Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.
“Ale?” Zeptal se Fynn. Ron si hlasitě povzdechl.
“Ale pak... pak přišel Dante.” Překvapil mladíka. Nechápavě zopakoval přítelovo jméno. Ron přikývl.
“Je mi to tak líto. Hrozně bych si přál, ale on...” Zamračil se.
“Tak hrozně ho za to nenávidím, nejradši bych ho... ale...” Povzdechl si. Fynn se na něj zamyšleně zadíval. Přizvedl obočí.
“Počkej, ty jsi ta jeho rozkošná malá víla?” Překvapil mladíka. Dokonale zrůžověl.
“M-mluvil o mně?” Rozkoktal se. Druhý mladík se pousmál.
“Jistě, ale říkal, že se jmenuješ Came... Ron.” Uvědomil si a sedl si.
“Proč jsi potom...” Nechápal. Ron sklonil hlavu a také se posadil.
“Totiž. Hrozně jsi mě překvapil a pak Dante.” Vyprávěl mu, co přesně mu mladík řekl.
“Hmm... vážně jsi mě tak dlouho obdivoval?” Usmál se Fynn. Ron zrůžověl, ale přikývl.
“Proč jsi za mnou nikdy nepřišel?”
“Blázníš?!” Vytřeštil mladík oči a rozesmál druhého.
“Ten malej hajzlík. Kdyby mě tehdy tak nezpražil a neposlal pryč, mohlo to dopadnou úplně jinak.” Přemýšlel. Usmál se a přetáhl Ronovi jeho triko přes hlavu.
“Měl bys jít za ním. Vsadím se, že sedí na baru a nadává si do kreténu.” Překvapil ho.
“Věř mi, znám ho. Muselo mu dát hroznou práci nechat tě jít a mě nezabít.” Ron se usmál.
“Vážně?” Fynn přizvedl obočí.
“Máš z toho radost?”
“Jistě. Stále je tak sebevědomý a nad věcí. Jsem rád, že taky trochu trpí.” Rozesmál ho mladík.
“Hmmm... pravda.” Zamyslel se Fynn. “Tak běž.” Dodal. Pak se na něj zadíval.
“Počkej chvíli.” Ron oblékající si triko k němu tázavě zvedl oči. Vytřeštil je, když s k němu mladík znovu naklonil a políbil. Jemně – zlehka laskal jeho rty. Cameron si nebyl jistý, co má dělat. Ví o Dantem. Řekl mu, aby za ním šel. Proč... Fynn se odklonil a všiml si jeho výrazu. Usmál se.
“Jen jsem si říkal, že je to poslední příležitost ještě jednou ochutnat ty tvý sladký hebký rtíky.” Tentokrát Ron dokonale zrudl. Mladík si povzdechl.
“Myslím, že ho přestávám mít rád.” Řekl pobaveně a vstal.
´Měl pravdu.´ Sledoval Ron mladíka, sedícího na baru. Teď už jeho temná aura opravdu byla vidět. Cameron se pousmál. Cítil zvláštní klid – snad protože jeho srdce i mysl přijaly pravdu.
Dante sebou cukl, když uslyšel svoje jméno. Svoje jméno jeho hlasem. Položil skleničku a na stoličce se otočil. Ron stál za ním a mračil se. Přešel blíž a vlepil mu facku. Spolužáci kolem ztichli a strnule otočili hlavy k páru. Někteří z opatrnosti ustoupili. Danteho tvář začala rudnout. Mladík měl nasazený šokovaný výraz. Zbytek přihlížejících také ustoupil.
“Co to ksakru...” Vzpamatoval se ale Ron ho přerušil.
“T-to je za to, že ses mě s klidnou tváří vzdal.” Mračil se. Dante přizvedl obočí.
“S klidnou tváří? To snad žertuješ.”
“Tak proč jsi něco neudělal?” Rozčiloval se mladík.
“A co jsem měl dělat?” Vyštěkl druhý. Přihlížející ještě o krok ustoupili.
“Obejmout mě, přitisknout k sobě a nepustit.” Dante překvapeně zamrkal.
“Ale jdi... oba víme, jak dlouho ho...” Ron ho opět přerušil.
“Co na tom záleží? Zapomněls? Jsi stejně úžasnej, pohlednej, zábavnej a sexy jako on.” Umlčel mladíka. On sklonil hlavu a vyděsil přihlížející, když se svezl ze své stoličky. Ron se zachvěl, když si ho Dante přitáhl do náruče a pevně objal.
“Co teď? Už tě nepustit?” Zašeptal u jeho ucha. Ron se k němu přitiskl a přikývl. Přivřel oči, když se mladík sklonil k jeho rtům a měkce se do nich vpil. Přihlížející na ně užasle hleděli.
Dante Camerona přizvedl a posadil na svou stoličku. Stále se věnoval jeho sladkým hebkým rtům. Jejich polibky byly stále hlubší a naléhavější. Když cítil, že ho mladík sevřel nohama, zhluboka se nadechl a odtáhl.
“Měli bysme jít někam jinam. Nebo si tě vezmu tady a teď a je mi jedno, že kolem jsou lidi.” Ron se mu zadíval do očí. Cítil svůj zrychlený dech a tep svého srdce. Zároveň cítil Danteho touhu, která se přelévala do něj. Jeho temné zvíře. Dante ho opět měkce políbil.
“Hmm... a tobě by to očividně moc nevadilo.” Ron se znovu zachvěl. ´Má pravdu.´ Vyděsil sám sebe, když si uvědomil, jak moc se k mladíkovi tiskne. Myslel si, že toužil po Fynnovi. Uspokojoval se s jeho jménem na rtech a představami o něm v hlavě. Spletl se. Tohle znamená po někom toužit.
“Chci...” Překvapilo ho sucho v krku. Přitulil se k mladíkovi a čelem se mu opřel o krk.
“Chci jít nahoru.” Zašeptal. Dante se usmál a sundal ho ze stoličky. Samotného ho překvapilo, jak moc je vzrušený a touží po něm. Je v háji. Skutečně ano. Rozhlédl se.
“Jsme snad televize?” Řekl chladně. Všichni přítomní sebou cukli a začali se věnovat čemukoliv jinému jen ne jim dvěma. Vedl ho ke schodům do patra. Byli v pensionu, kde se místní studentské oslavy obvykle konaly. Byl přímo pro ně uzpůsobený – aby pojal co nejvíc hlav. Na pohodlí zas až tak moc nezáleželo – k čemu, když většinu noci probdíte. Většina vlastně ani nespala v posteli ale různě po domě.
U schodů stál opřený Fynn. Usmíval se.
“Hmm... vážně nechceš radši mě než toho hroznýho bručouna?” Podíval se na mladíka. Ten se jemně pousmál.
“Propásls příležitost.” Zamračil se Dante. Fynn se pousmál.
“Myslím, že jsem ji spíš ani nedostal. Dobrou.”
Když za sebou zavřeli dveře s otočeným klíčem v zámku, Dante se nedočkavě sklonil k jeho rtům. Ron trochu nestíhal sledovat, co se s ním děje. Mladík ho dokonale pohltil. Jeho ruce, rty – jeho podmanivé oči. Vtahovaly ho do sebe a nedovolily mu stáhnout se zpět. Oba klečeli na posteli, Ron bez svého trika. Otevřel oči, když ucítil dotek na podbříšku – směřoval níž. Zhluboka se nadechl a opřel se mladíkovi o ramena.
“D-Dante.” Poprvé se ho dotýkala cízí ruka. Byla horká a velká. Sklonil hlavu a znovu zašeptal jeho jméno. Dante se jemně zamračil. Jeho šepot byl ještě víc vzrušující než rozechvělé vzdechy. Ron rychle zastavil ruce, které chytly lemy kalhot.
“D-Dante, já... já...” Držel jeho prsty. Mladík si všiml strachu v jeho očích. Zhluboka se nadechl a snažil se zklidnit svůj dech a srdce. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář.
“Promiň, mělo mi to dojít.” Políbil ho něžně. “Můžeme počkat.” Ron přizvedl obočí.
“Já nechci... čekat. Hrozně moc...” Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
“Nikdy jsem po nikom tak netoužil... prosím.” Zašeptal a přitiskl se k mladíkovi. Dante se pousmál a pevně ho objal. Ve skutečnosti si nebyl jistý, zda by dokázal počkat. Něžně pohladil svými rty Ronovo rameno a odtáhl ho od sebe. Mladík se mu zadíval do očí. Zachvěl se, když si Dante svlékl černé triko. Ta jeho úžasná postava. Vztáhl ruku a prsty se dotkl vypracovaného břicha. Zlehka jen plaše. Přesto jeho dotek klečícího mladíka pálil do kůže. Spustil se na nohy a užíval si jeho rozpačité nejisté prsty. Jemně něco zabručel, když Ron přejel přes levou bradavku. On měl pocit, že v životě neslyšel nic smyslnějšího. Pousmál se a naklonil se k jeho rtům. Dante otevřel oči a zadíval se do jeho. Pohladil ho po zádech a položil do peřin, naklonil se nad ním.
Opět ho dokonale pohltil, ale bylo to jiné než ze začátku. Cameron cítil klid a trpělivost v Danteho dotecích. Přesto byly stejně horké a vzrušující. Když už si myslel, že víc nesnese, dráždivé prsty vystřídal on. Probudily se v něm další nové pocity. Bomba pocitů, která chtěla ven – být vykřičena. Pevně se držel mladíka kolem ramen a nechal se provést něžnou bouří.
Fynn si objednal pití a s povzdechem se rozhlédl. Jakmile se objevil dole a sám, obklopil ho dav spolužáků a spolužaček. Ve skutečnosti už byl docela dlouho unavený vztahy na jednu noc. Ještě víc, když se Dante zmínil o své malé víle. Něco v jeho očích přinutilo Fynna přemýšlet. Možná by bylo skvělý mít o kom mluvit, nad někým přemýšlet stejným způsobem – cítit to samé co Dante. Dřív nad tím nepřemýšlel, bral vztahy tak jak přišly. Když skončily, nezáleželo na tom. Věděl, že přijdou jiné. Nebylo to tak, že by nestál o delší vztah. Nikdo ho zatím nezaujal tak aby s ním strávil víc než pár nocí. Aby si o něm něco zjistil, zajímal se o něj. Možná to bylo bezcitný. Na druhou stranu všichni věděli, co je čeká a s otevřenou náručí to přijímali.
Napadlo ho, že s Ronem by to možná šlo. Byl vážně k smrti rozkošný. Ale možná to bylo jen tím, že měl vždy slabost pro černovlasé krásky. Hodil do sebe nápoj a odpoutal se od baru. Jeho kamaradi k němu rychle zvedli oči. Omluvil se, že potřebuje trochu čerstvýho vzduchu a vydal se k zahradě. Tam byl velký parket a bazén. Díky příjemně teplé noci byly oba plné.
Fynn se zhluboka nadechl a rozhlédl se po parketu. Přizvedl obočí a zadíval se na mladíka sedícího na zídce okrasných záhonů. U něj seděla světlovlasá dívka a něco mu povídala. Jeho pohled mluvil o tom, že ji neposlouchá. Sledoval vlnící se parket.
Fynn znal jeho krásný obličej. Tolikrát ho viděl ve škole. Fascinovala ho jeho zvláštní chladná aura. Skoro až temná. Chtěl za ním už mockrát jít, ale on byl zřídka kdy sám. Obvykle ho vídal s... Ronem. Uvědomil si překvapeně. To proto si ho na škole nikdy nevšiml. Celou svou pozornost věnoval jeho příteli. Přizvedl obočí, když k páru přišla Debbi. Chytla mladíka za ruku a snažila se ho přimět jít na parket. Fynn se zamračil. Ne. Jeho už si před nosem ukrást nenechá.
“Zdravím.” Debbi se překvapeně otočila. Usmála se.
“Fynne.” Objala mladíka kolem krku a políbila ho na tvář. On se usmál a objal ji kolem pasu. Vysvobodil tak Simona z jejích spárů i pozornosti.
“Hmm... ty jsi tu sám?” Řekla s nehraným šokem a rozhlédla se.
“Vlastně ano.” Všiml si přizvedlého obočí na mladíkovo tváři. ´Ví o tom.´ Pomyslel si a sklonil hlavu k druhé dívce. Ta využila Debbiny nepozornosti a přemlouvala mladíka k tanci. Fynn se zamračil a ona se usmála, když opravdu vstal. Oba překvapil, když s naprostým klidem oznámil, že odchází. Jeho překvapil Fynn.
“Přidám se, pokud to nevadí... ve skutečnosti jsem byl na odchodu a všim si tě.” Sklonil hlavu k Debbi, která začala protestovat. Dívka si povzdechla, ale s úsměvem se rouzloučila. Fynn sklonil hlavu k Simonovi. Lehce zaskočeně ho sledoval.
“Můžem?” Mladík se zamračil, ale přikývl. Ve skutečnosti mu to Fynn dost usnadnil. Vyšli před dům a Simon k němu zvedl oči.
“Měj se.” Šel pryč. Zajímavý – obvykle všichni utíkají jeho směrem ne od něj. Pousmál se mladík a zastavil ho.
“Hmm... měl jsem pocit, že jdeme spolu.” Simon se zamračil.
“Jdu pěšky.” Fynn se svou vrozenou lehkostí oznámil, že on taky. Mladík pokrčil rameny a vydal se pryč. Druhý se znovu pousmál a následoval ho.
“Mimochodem... jsem Fynn.” Jistě. On ví. Zná ho dokonale – díky Ronovi. Zná snad všechny jeho úsměvy, výrazy a gesta. Dokonce ví, co má rád a čím se baví. Ví toho o něm tolik. Aniž by chtěl.
Ron. Co se vlastně stalo? Dnes tu měli být spolu nebo ne? Zvedl oči k Fynnovi. Cukl sebou. Mladík ho pobaveně sledoval.
“Co?” Zamračil se.
“Tvoje jméno?” Usmíval se.
“Jsem Simon.” Sklonil hlavu. Rychle ji zvedl. Z nebe se neskutečně rychle spustily provazy vody. Oba zaběhli pod stříšku zastávky autobusu.
“To snad... před chvílí bylo jasno.” Rozhlížel se Simon.
“Asi to bude jen přeháňka.” Sedl si Fynn. Mladík k němu otočil hlavu. Povzdechl si a sedl si také. Ze všech možných lidí zrovna on. Každý den poslouchal, jak je krásný, zábavný, chytrý, sportovně založený, přátelský... Pan dokonalý. Pokud by chtěl být někdy s někým uvězněný hustou masou vody na zastávce autobusu – ne s ním. S ním tedy určitě ne.
“To nevypadá na přeháňku... nechce se mi vracet a čekat tu už vůbec ne.” Vstal po pár minutách.
“Nedaleko odsud je bar, můžem počkat tam. Lepší než tady.” Dodal Fynn, když k němu mladík nesouhlasně otočil hlavu.
“Zavolám řidiče.” Vytáhl Simon telefon. Fynn se zamračil. Přizvedl obočí, když mladík zaklel a schoval přístroj zpět.
“Je vybitej.” Vysvětlil a tázavě se na něj zadíval. Větší z mladíků se omluvně pousmál.
“Promiň, nechal jsem ho doma.” Zalhal a vypl přístroj ve své kapse. Nebyl na sebe moc hrdý, ale nechtěl si ho nechat utéct.
“Je to daleko?” Sledoval Simon padající vodu.
“Během? Pár minut.” Mladík si povzdechl a přikývl.
Mladý barman k nim zvedl oči, když se objevili ve dveřích. Pousmál se.
“Prší?”
“Lehce.” Pobavil ho Fynn.
“Mám vzadu nějáký ručníky jestli chcete.” Oba přikývli. Svlékli si mokrá trika, se zbytkem oblečení to nebylo tak strašné. Snad až na boty. Každý si vzal od barmana jeden ručník.
“Štestí, že je aspoň teplo.” Usmál se, když jim přinesl pítí. Pak se vrátil ke svým hostům, sedícím u baru a nechal je dva o samotě.
Simon pomalu otevřel oči. Zamrkal a snažil se probrat. Zadíval se na okno, které nepoznával. Ležel na povlečení, které nepoznával. Ještě celý rozespalý se rozhlédl. Jeho srdce se zastavilo a on šokovaně hleděl na mladíka spícího za ním. On spal na boku. V jeho náruči. Nahý. Uvědomil si.
Co nejopatrněji si sedl a znovu se rozlédl. Byl v cizí ložnici. S ním. Sklonil hlavu zpět k mladíkovi. Promnul si obličej a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Vyspali se spolu, to si pamatoval dost jasně. Jak se k tomu ale ksakru dostali?
Potichu vstal a mezi oblečením na zemi našel to svoje. Cestou ke dveřím potkal velkou zrzavou kočku. Jakmile si ho všimla, začala hlasitě mňoukat. Mladík se zamračil a snažil se ji utišit. Přešel k misce a otevřel plechovku stojící za ní. Bylo v ní krmení. Kočka, otírající se mu o nohy, zmlkla a přešla k plné misce. Simon se uvolněně postavil.
Vyšel před vysoký činžovní dům a snažil se zjistit, kde vlastně je. Když se trochu zoirentoval, vydal se směrem domů. Cestou přemýšlel, co se vlastně stalo. Prostě si povídali. On mluvil. Sám netušil, jak to Fynn dokázal, ale rozpovídal ho. Bylo tak jednoduché s ním mluvit. Přirozené. Fynn se k němu během rozhovoru naklonil a políbil ho. Jen tak. Jakoby mezi řečí. A on mu to dovolil. Proč mu to dovolil? Tak dlouho nechápal a snad i odsuzoval Rona, že chce patřit do spolku Fynnův přítel a teď do něj vstoupil sám. Ron! Zděsil se. Co proboha řekne Ronovi?
Ron se s úsměvem zadíval na mladíka čekajícího před školou. Seděl na zídce a tradičně si četl. Strávili spolu celý víkend. Úžasný víkend. Vydal se k němu.
Dante zvedl oči od knihy. Usmál se a zavřel ji.
“Dobré ráno.” Chytl mladíka za ruku a stáhl k sobě. On mu zamumlal pozdrav do úst.
Simon se na pár zadíval.´Tak proto.´ Pomyslel si. Trochu ho uklidnilo, že Ron už o Fynna očividně nestojí. Přesto se stále cítil provinile a hloupě. Raději šel do budovy.
Celý den se Ronovi úspěšně vyhýbal. Nakonec ho ale přece jen odchytil. Nadšeně mu vyprávěl o svém víkendu. Simona zahřálo štěstí v jeho očích. Dokonce nachvíli zapomněl na své vlastní zážitky z konce týdne. Dokud se u nich neobjevili Dante s Fynnem. Mladík si svého rozkošného přítele odvedl a oni zůstali sami. I když ne na dlouho. Jakmile se Fynn posadil, obklopili ho jeho spolužáci. On se zamračil, když Simon beze slova vstal a šel pryč. Sklonil hlavu. Věděl, že udělal chybu. Nechtěl se s ním hned první večer vyspat, ale nedokázal odolat.
Následující dva týdny se snažil k mladíkovi dostat. Trávili spolu většinu velkých přestávek, kdy si Fynn obvykle k mladíkovi přisedl a společně se naobědvali či nasvačili. On si neodsedl ale zároveň ho svým způsobem ignoroval.
Dante seděl ve svém obývacím pokoji a poslouchal hudbu. Paže měl položené za sebou a hlavu zakloněnou. Zavřené oči. Otevřel je a zadíval se na mladíka, který se mu posadil do klína. Měl vlhké vlasy a kolem pasu ručník.
“Hmm... pěkný.” Přitáhl si Dante s úsměvem jeho rty. Ron mu položil ruce kolem ramen a prohloubil jejich polibek.
Zachvěl se, když mu mladík stáhl ručník z boků a objal dlaní jeho vzrušení.
“Co jsi v tý sprše dělal?” Zašeptal do jeho úst. Ron jemně zrůžověl, ale usmál se.
“Myslel na tebe.” Vyvolal úsměv na Danteho tváři. On si přitáhl jeho rty a nepřestával pohybovat rukou. Druhou pohladil mladíka po zádech a namířil si to níž.
“Dante.” Zasténal Ron jemně, když ucítil jeho prsty. Zlehka pohl boky. Jeho milenec něco spokojeně zamručel a pokračoval ve své něžné péči. Když ho po uchu pohladilo Ronovo horké prosím, odtáhl ho od sebe a vstal. Mladík ho lehce zaskočeně sledoval.
“Opři se.” Poručil Dante měkce. Klečící Ron se rukama opřel o pohovku. Slyšel, jak si mladík rozepíná pásek a zip kalhot. Nikdy by nevěřil, že něco takového mu bude připadat vzrušující. Pevně zaryl prsty do sedačky, když se Dante kolenem opřel za ním a vzal si ho. Jednu ruku položil na jeho a propletl jejich prsty, druhou opět objal jeho mužství. Přitom nepřestával pohybovat boky. Rychle a rytmicky. Cítil Ronovo bušící srdce a své vlastní nemohl uklidnit. Když se Ron prohl a opřel se čelem o sedačku, sklouzl rukou k jeho hrudi a zvedl ho k sobě. Ron se k němu otočil a vyhledal jeho rty. Byl rád, že ho Dante drží v pevných pažích. Měl pocit, že by se sám neudržel na nohou. Zadívali se do očí. Mladík se jemně zamračil a naposledy se pohl. Ve stejný okamžik Ron prsty stiskl paži kolem svých ramen a vyvrcholil. Dante ho pevně držel a zhluboka oddechoval. On s ním. Jakoby měli společné plíce – možná spíš celé tělo.
Větší z mladíků se zhluboka nadechl a uvolnil své sevření. Sklonil hlavu k druhému. Pousmál se a rty pohladil jeho rameno. On k němu zvedl oči. Byl ještě zadýchaný a zrůžovělý. Vypadal dokonale spokojeně. Usmál se a zvedl se k Danteho rtům. Mladík si svlékl košili a oblékl mu ji. Sedl si na sedačku a on se svezl s ním. Uvelebil se v jeho klíně a něžně se přitulil.
“Dante?” Ozval se, když se jeho dech i srdce zklidnily. Druhý jen zabručel otázku.
“Mluvil jsi s Fynnem?” Dante otevřel oči a sklonil k němu hlavu.
“O Simonovi.” Vysvětloval Ron. “Jsem si jistý, že se dřív neznali, ale teď je vidím ve škole jen spolu.”
“Hmm... vlastně si jeden z jeho fandů stěžoval, že se Fynn nevěnuje nikomu jinýmu než Simonovi.”
“Ale proč?” Mladík pokrčil rameny. Pak si všiml Ronovo výrazu.
“Promluvím s ním dobře?” Povzdechl si. On se usmál a políbil ho.
Fynn se pobaveně pousmál a otevřel svou skříňku. Vrátil do ní sprchový gel a stáhl si ručník. Snad jen pro jistotu se ještě otřel a sáhl pro trenýrky.
“Hmm... asi jsem mohl čekat, že to vzbudí pozdvižení.” Dante si sedl na lavici a zadíval se na něj.
“Upřímně. Neznám ho a je mi vcelku i volnej, ale je to Cameronův nejlepší přítel. Jestli se chceš jen pobavit, najdi si někoho jinýho. Protože jestli mu zlomíš srdce, zlomíš ho i Camovi. On bude nešťastnej s ním a to bych ti neodpustil.” Zamračil se.
“Nehledě na to, že v jeho očích bych za to nakonec mohl já.” Dodal pobaveně. Fynn se pousmál.
“Buď v klidu. Nechci mu ublížit.” Oblékal si košili.
“Vlastně mě dokonale okouzluje. Řekl bych, že čím víc mě odmítá, tím silnější to je.” Řekl s ironií v hlase.
“Odmítá tě?” Zeptal se Dante překvapeně. Jeho přítel přikývl.
“Neustále. Čím blíž se snažím dostat, tím víc se vzdaluje. Je to... něco novýho.” Zvedl oči k mladíkovi. Ten se usmál.
“Hmm... ale abych byl upřímný. Nejsem si úplně jistý, jak se k němu dostat. Svým způsobem mu asi zas až tak nevadím a trpí mě. Dokonce se mnou i mluví, ale to je asi tak všechno.” Zamračil se. Dante se na něj zamyšleně zadíval.
“Zkus si promluvit s Cameronem. Měl by vědět, jak se k němu dostat.” Fynn přizvedl obočí. Pousmál se a přikývl.
Odpoledne vyšel před školu. Všiml si mladíka tradičně čekajícího před. Seděl se zkříženýma nohama na zídce. Na nich položený svůj počítač. Fynn se pousmál a šel k němu.
“Zdravím.” Ron zvedl rychle hlavu. Jemně zrůžověl. Ještě stále byl z mladíkovo přítomnosti lehce nejistý. Obzvlášť když byli sami a on čekal na Danteho. Zvedl oči ke schodům.
“Čekáš na Danteho?” Mladík přikývl. “Nekončils před hodinou?”
“Vlastně ano, ale četl jsem si jednu z Danteho povídek. Nerad je čtu, když jsem sám.” Dodal. Fynn se pousmál. To bylo tak typicky Cameronovské.
“Chápu, některý jsou dost děsivý... chtěl bych s tebou mluvit.” Ron přizvedl obočí a zkontroloval schody.
“O- o čem?” Fynn se na něj zadíval.
“Nemusíš se bát, Dante nebude žárlit. To on mě za tebou poslal.” Mladík k němu překvapeně otočil hlavu a zeptal se kvůli čemu.
“Kvůli Simonovi.” Ron se mu zadíval do očí a pobídl ho. Fynn se mu svěřil se svými problémy. Mladík se jemně pousmál.
“Vlastně jsem s ním měl úplně stejné problémy.” Překvapil ho.
“Ale bylo mi to jedno. Prostě jsem se nenechal odbít. Nejdřív mě jednoduše trpěl, pak mě začal zdravit, nakonec si se mnou začal hrát. Věděl jsem, že mám vyhráno, když on začal vyhledávat mě, nejen já jeho.” Pokrčil rameny.
“Hmm... takže jsi ho prostě udolal.” Přemýšlel Fynn. Ron přikývl.
“Fynne?” Zeptal se. Mladík k němu zvedl oči.
“Odkud se znáte?” Fynn si povzdechl a sklonil hlavu.
“Z tý oslavy.” Překvapil mladíka a pověděl mu pravdu o jejich společné noci.
“Vy jste se spolu...” Vytřeštil mladík oči. Sklonil hlavu. Teď chápal, proč se Simon v poslední době tvářil tak zvláštně a svým způsobem se mu vyhýbal.
“Mám být prostě trpělivý a nevzdat to.” Ron přikývl. Fynn se usmál a zadíval se na něj.
“A jak to jde? Ty a Dante?” Mladík se sladce usmál a přikývl, že úžasně. Druhý se na něj zadíval.
“Hmm... slyšel jsem, že je skvělej milenec. Ale že občas dokáže bejt docela... tvrdej. A když tě vidím, nemůžu si pomoct. Trochu se o tebe bojím.” Překvapil mladíka. On zrůžověl a rozpačitě sklonil hlavu.
“No, já si vždy myslel, že jsem typ pro něžnej a pomalej sex a vlastně se mi i líbí s Dantem.” Dodal.
“Ale myslím, že mnohem víc se mi líbí, když je tvrdší a takovej... nemůžu uvěřit, že se o tom bavím zrovna s tebou.” Uvědomil si. Fynn se zasmál a vzal ho kolem ramen.
“Ale jdi, jsem skoro jak rodina. No ne? Já pro tebe vychoval Danteho a ty pro mě Simona.” Rozesmál mladíka. S jemným usměvem přikývl a opřel se o něj. Dokonce se odhodlal a objal ho kolem pasu. Seděli a povídali si. Rona překvapilo, jak lehké bylo mluvit s ním. Být s ním.
“Promiň, zdržel jsem se.” Objevil se u nich Dante – zničeho nic. Oba zabráni do rozhovoru si nevšimli, jak a kdy přišel.
“V pořádku... můžem?” Odtáhl se Ron od mladíka. Jeho přítel přikývl a pomohl mu vstát. On se otočil, když ho Fynn chytl za ruku.
“Díky moc, Camerone.” Mladík sebou cukl.
“Neříkej mi tak. Říkal jsem ti, že to nesnáším.” Pokáral ho a pro důraz se zamračil. Dante přizvedl obočí a Fynn se zasmál.
“Já vím, já vím. Jen jsem to chtěl vyzkoušet. Bavte se.” Šel se svou vrozenou lehkostí pryč. Dante vedl mladíka ke svému autu. Otevřel mu a sedl si za volant. Nedalo mu to.
“Nevěděl jsem, že ti to vadí.” Vyjel. Cameron k němu nechápavě zvedl oči.
“Když ti někdo říká Cameron.” Vysvětloval. Mladík si povzdechl a připustil, že nemá svoje jméno rád.
“Já ti ale neřeknu jinak.” Nechápal Dante. “Mohl jsi mi říct, že...” Zmlkl, když ho Ron přerušil.
“Nevadí?” Zeptal se. On zakroutil hlavou.
“Ne. Jsi jediný u koho se mi to líbí... nevím proč. Zní to jinak, když to říkáš ty.” Hrál si s rukávy svého saka. Rychle zvedl oči k Dantemu, který chytl jeho prsty. Beze slova se k němu naklonil a políbil ho. Netušil, co by na to měl říct. Měl pocit, že mu nikdy nikdo neřekl nic hezčího.
Simon vyšel ze školy. Zničeně se zadíval na mladíka, sedícího na schodech. Zase na něj čekal. Jako včera, předevčírem a den před tím. Proč mu nedá pokoj? Co po něm ještě chce? Povzdechl si ale přesto k němu sešel. Fynn zvedl hlavu a otočil ji k němu. Pousmál se.
“Můžem?” Vstal. Simon se zamračil.
“Nejedu domů, musím do města.” Mladík pokrčil rameny.
“Nevadí, odvezu tě.” On si prohrábl delší prameny ofiny a ještě víc se zamračil. Přesto mladíka následoval k jeho vozu. Autem to bude pohodlnější. Omlouval si své chování.
Fynn ho odvezl k obchodnímu centru. Zajel do podzemních garáží a oba vystoupili.
“Nemusíš se mnou. Bydlím nedaleko. To můžu dojít.” Snažil se Simon.
“V pořádku... nemám žádný plány.” Smetl s elegancí jeho protesty a zamkl auto. Procházeli mezi obchody až k velkému světu domácích mazlíčků. Simon si to namířil k úseku s akvaristikou. Vybral si několik druhů krmení a pak se zastavil u akvarií plných ryb a rybek všech druhů. Fynn tiše přes akvaria sledoval jeho výraz. Byl jiný než obvykle – jemnější, laskavější. Okouzlující. Pousmál se a nenechal si ujít jediný záchvěv v očích. Radost a obdiv, když si všiml nového přírůstku. Simon se najednou rozzářil a zastavil se u jedné z nádrží.
“Věděl jsem, že z ní budeš mít radost.” Ozval se postarší prodavač. Simon se otočil.
“Dostali jsme ji minulý týden... myslím, že byla stvořena pro toho tvýho krasavce.” Simon se pousmál a prohlížel si velkou zlatavou rybku.
“Mám ji vyndat? Vezmeš si ji?” Mladík přikývl. Muž se usmál a šel pryč.
Simon spokojeně držel sáček se svým novým domácím mazlíčkem a prohlížel si ho.
“Smím?” Ozval se Fynn. On mu podal sáček. Mladík ho přizvedl aby si tvora mohl důkladně prohlédnout.
“Hmm... je vážně zlatá.” Zakroutil hlavou.
“Říká se jim dračí ryby... prý jsou to ryby s osobností.” Fynn k němu sklonil hlavu a zopakoval poslední slovo. Simon přikývl.
“Dokáží vyjádřit dobrou náladu nebo naopak. Taky v sobě mají takový zvláštní klid.” Mladík se usmál. Zničeně si povzdechl, když se kolem nich najednou objevilo pár jeho spolužáků.
“Fynne, zlato. Ráda tě vidím.” Objala dívka jeho paži.
“Zrovna míříme na kávičku, přidáš se?” Usmála se. On sklonil hlavu k Simonovi, který si vzal sáček. Rozloučil se a šel pryč. Fynn se zamračil.
“Bezva, můžeš jít s náma.” Usmívala se dívka. On vymanil svou paži z jejích a chtěl jít za mladíkem. Jeho spolužáci ho zastavili.
“No, tak Fynne. On o tvou společnost očividně nestojí. My ano.” Usmál se jeden z mladíků. Fynn se znovu zamračil.
“Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Mějte se.” Šel za mladíkem. Jeho spolužáci se nesouhlasně zamračili.
Simon sebou cukl, když ho Fynn zastavil. Překvapeně na něj hleděl.
“Slíbil jsem, že tě odvezu no ne?”
“Měl bys jít...”
“Nesmysl.” Vzal ho Fynn kolem ramen a vedl směrem ke garážím. Odvezl mladíka domu a pozval se dovnitř. S úžasem si prohlížel několik velkých akvarií, stojících v obývacím pokoji. Byla přístupná ze všech stran. Byla úchvatná. Fynn byl rád, že spatřil další Simonovu tvář.
Simon obědval s Ronem, což bylo v poslední době dost neobvyklé. Vlastně obědval s Ronem a Dantem. Už si na něj zvykl, začínal ho mít dokonce i rád. Aby ne. Nikdy neviděl podobně šťastný výraz na přítelovo tváři.
“Tak? Už jste se konečně dali dohromady?” Simon zvedl oči od své rýže. Nemusel se ptát.
“Přece s Fynnem.” Usmál se Ron.
“Nemluv hlouposti, proč bychom se měli...” Nechápal mladík. Druhý pokrčil rameny.
“Trávíte spolu tolik času, vozí tě domů, spali jste spolu.” Řekl jakoby mezi řečí. Simon vyprskl obsah své pusy a rozkašlal se. Dante pobaveně zakroutil hlavou a poplácal ho po zádech. Zarudlý mladík nevěřícně hleděl na svého přítele. Zamračil se a sklonil hlavou.
“To ještě neznamená, že se musíme dát dohromady... díky.” Otočil hlavu k Dantemu, který mu zrovna zachránil život před udušením.
“Hmmm... proč se tomu vlastně tak bráníš?” Napil se Ron. Simon se zamračil.
“Myslím, že je jasný proč.”
“Vlastně moc ne... vypadá dobře nebo ne?” Simon váhavě připustil, že ano.
“Taky je zábavnej.” Opět musel souhlasit.
“A chytrej... sportovní typ... laskavej... pozornej... člověk se s ním cítí dobře...” Jmenoval Cameron a jeho přítel si uvědomil, že se vším nedokázal jinak než souhlasit. Zamračil se.
“Na tom nesejde... nechci být jen přítel na čtrnáct dní, tak jako ostatní.” Mladíci se pousmáli.
“Pak je to v pořádku nebo ne?” Přidal se Dante. On k němu nejistě otočil hlavu.
“Ty sis toho vážně nevšiml?” Nechápavě se vrátil pohledem na Rona.
“Už to trvá dýl než tři týdny.” Usmál se mladík. Simon přizvedl obočí. Sklonil hlavu. Mají pravdu. Než se nad tím stačil jestě víc zamyslet, někdo si k nim položil tác s obědem.
“Jdeš pozdě, kdes byl?” Fynn k němu zvedl ruku a s upřímnou žízní vyprázdnil svou láhev.
“Odchyt mě Alex, potřeboval něco přestěhovat. Alexovi se těžko říká ne.” Dante pobaveně přikývl.
“Proč tebe nejsi v jeho třídě nebo ano?” Zeptal se nejistě Ron.
“Šel jsem náhodou kolem a on byl sám... pak si uvědomil, že je čas oběda a propustil mě. Říkal, že to nechvátá, tak jsem se nabíd, že mu s tím pomůžu po vyučovaní.” Dodal.
“A všechna srdce zaplesala, och jaký to hrdina.” Rozesmál ho Dante. Pak se usmál.
“Jestli je toho hodně, půjdu s tebou.” Fynn přikývl, že to by bylo skvělý. Vzpomněl si a otočil hlavu k Simonovi.
“Takže se dnes zdržím. Nemělo by to trvat moc dlouho. Končím dnes o hodinu dřív.” Simon se zamračil a pokrčil rameny.
“Nechápu proč mi to říkáš.” Vstal a šel pryč. Dante s Ronem otočili hlavu k Fynnovi. Očividně zvyklý na podobné reakce se věnoval svému obědu.
Po hodině opravdu pomáhali krásnému černovlasému přízraku, který obdařoval studenty umění svou přítomností. Trvalo jim to o něco déle než čekali. Mladý učitel se usmál a podal oběma láhev s pitím. Několikrát upřímně poděkoval a pak je propustil.
Vyšli z učebny umění a oba se zadívali na Rona sedícího na římse okna. Dante se usmál a přešel k němu.
“Čekáš dlouho?” Mladík zakroutil hlavou. “Mohl jsi nám pomoct, jestli ses tu nudil.”
“Nenudil.” Řekl mladík rychle. Trochu nejistě se rozhlédl. Dante si povzdechl.
“Ty sis zas četl, nemám pravdu?” Řekl zničeně i když se chtěl začít smát. Mladík přikývl.
“Říkal jsem ti, že tyhle nemáš číst.” Sundal ho z okna. Ron si povzdechl.
“Když ty míň strašidelný jsem už většinu přečetl a... líbí se mi, jak píšeš. Smím spát u tebe?” Balil si notebook do tašky. Dante se pousmál.
“Hmm... má to i svý výhody. Jen čti dál.” Pobavil Fynna. Cameron se zamračil.
“Ty! Málem jsem šokem umřel, když vedle bouchly dveře.” Mračil se ale nechal se políbit. Dante ho očaroval laskavým úsměvem.
“Zkusím napsat něco přímo pro tebe, dobře? Bude to jenom lehounce strašidelný. Tak jak to máš rád.” Mladík na něj překvapeně hleděl Usmál se.
“Může to být o nějákým velkým hrdinovi? Mám rád hrdinský příběhy.” Řekl nadšeně.
“Co kdybys mi dal námět a já z toho udělám příběh?”
“Vážně?” Dante přikývl. Ron se rozzářil a zamyšleně sklonil hlavu. Fynn kráčející za párem se pousmál. Byli vážně dokonalý pár. Cameron se najednou zastavil.
“Na něco jsem zapomněl.” Podal Dantemu tašku a rozeběhl se zpět. Přišel s termokrabičkou, která dokázala udržet teplé věci teplé a naopak studené věci studené. Otevřel jí a vyndal dva nanuky. Mladíci přizvedli obočí.
“Koupil jsem ti pomerančový, ale dostal jsem na něj chuť. Tak jsem ho vyměnil za svůj jahodovej.” Podal Dantemu lehce provinile velký ovocný nanuk.
“Tobě jsem koupil jahodový, nevěděl jsem... a jahodový většinou chutná každému.” Podal druhý Fynnovi. Ten se usmál.
“Úžasný, děkuju. To po tom stěhování pomůže.” Dodal. Ron se usmál a přikývl. Fynn si užíval lehce kyselou svěží chuť a jemně se cestou rozhlížel.
“Trvalo vám to.” On se otočil. Zamračil se a zadíval se na svého spolužáka. Dante se rozloučil a vedl Camerona pryč. Ten mu pomáhal ujíst jeho porci zmrzlého ovoce.
“Čekám na tebe. Myslel jsem, že bysme někam mohli zajít.” Fynn se zamračil.
“Promiň ale...”
“Čeká na tebe Simon?” Zeptal se mladík. “Nemyslím, viděl jsem ho odcházet.”
“Asi čeká před školou.” Šel druhý pryč. Jeho spolužák ho následoval. Usmál se, když došli před školu. Fynn se rozhlížel po studentech. Simon nikde nebyl, neseděl ani na schodech ani na zídce.
“Nikde ho nevidím.” Objal hodně hezký černovlasý mladík jeho paži. Fynn se zamračil.
“Musel mít důvod proč nepočkal. Vždy ho vozím domů.” Simon, stojící za nimi přizvedl obočí. Je k němu tak hrubý a chladný a on ho přesto omlouvá? Ve skutečnosti čekal v zahradě. Nechtěl čekat s Ronem u učebny. Měl pocit, že by umřel rozpaky. Není zvyklý vyjadřovat svojí náklonnost před ostatními.
“No tak Fynne, přestaň za ním dolejzat a ztrapňovat se. To přeci ty nemáš zapotřebí. Jedinej, kdo se snaží jsi ty. Vozíš ho domu, protože ty na něj čekáš, protože ty za ním chodíš. On o tebe očividně nestojí. Ať si. Jeho blbost. Vrať se k těm, co tě mají rádi a dokáží ocenit tvé kvality.” Držel ho mladík za ruku. Fynn tiše hleděl na procházející spolužáky. Možná má pravdu. Možná o něj Simon skutečně nestojí. Mohl se s ním vyspat jen z chvilkového popudu.
“Ani se k tobě nehodí. Je tak chladnej a nepřátelskej... jsem si jistej, že v posteli bude úplně stejnej.” Simonův výraz ztvrdl. Fynn sklonil k mladíkovi hlavu. Než stačil cokoliv říct, přerušil ho známý hlas.
“Kdybych věděl, že to bude trvat tak dlouho, nečekal bych.” Oba se překvapeně otočili. Simon je zamračeně sledoval. Otočil hlavu k menšímu z mladíků.
“Máš ještě něco na srdci?” On se zamračil a uraženě šel pryč. Vrátil se pohledem na Fynna. Tiše ho sledoval. Simon zmateně zamrkal, když k němu beze slova přešel a objal ho. Pevně ho držel. Měl pocit, že se mu srdce rozskočí radostí, když za sebou slyšel jeho hlas. Mladík si povzdechl a objal ho zpět.
“Omlouvám se. Choval jsi se tak... a já... Promiň.” Fynn ho spokojeně držel. Pousmál se.
“To je v pořádku, Simone. Myslím, že budu trochu masochista. Čím víc hrubý a odmítavý jsi byl, tím víc já tě chtěl.” Mladík se odklonil a pobaveně se zasmál. Fynn se mu zadíval do očí.
“Na druhou stranu přítulnýho a usměvavýho tě chci snad ještě víc.” Zašeptal než spojil jejich rty. Simon se zachvěl a zavřel oči.
Ron stojící s Dantem pod schody se spokojeně usmál a likvidoval jahodový nanuk.
“Tak? Spokojený? Můžem jít?” Ron přikývl a držejíce jeho ruku ho následoval.
